Jestřáb
J E S T Ř Á B
Bílá, nic než bílá, naprosto neporušená sněhová pláň. Všude, kam jen dohlédl nebylo nic jiného. Nikde žádný strom, nebo keřík, nikde jediná stopa. Lidská, ani zvířecí. Jen sníh a slunce, jehož chladná záře se odrážela od nekonečného bílého masivu a oslepovala ho tak, že se mu dělaly mžitky před očima.
"Kdybych si jen vzpomněl, co se vlastně stalo."
Snažil se vybavit si alespoň drobné útržky, které by mu pomohly sestavit mozaiku předešlých událostí.
"Ne, nemůžu se soustředit - zpropadený sníh ! Kudy, kudy mám teď jít ?"
Padl na kolena a začal se modlit. Byl promrzlý na kost. Plášť už dávno neměl a drátěná košile pod gambesonem ještě znásobovala okolní chlad. Jen na levém boku, v místě, kudy zřejmě prošla čepel nepřátelského meče, ho pálila čerstvá rána, z níž pomalu vytékala krev. Mimoděk na ni položil ruku, jako by čekal, že se ohřeje.
"Bože, ukaž mi prosím cestu, řekni, kudy se mám dát, když kolem není nic než sníh. Pomoz mi, nebo mě nech zemřít - PROSÍM !"
Zařval ze všech sil a mrazem popraskané rty zalila krev. Pokračoval již tiše.
"Což nejsem hoden Tvé pomoci ? Vždy jsem přece ctil a plnil všechna Tvoje přikázání a všechnu Tvoji vůli. Jsem Tvůj oddaný služebník, proč mě tedy trestáš ? Proč teď nejsem s ostatními ? Kde zůstal můj kůň a meč ? A proč se mnou není Jan ? Ten by mě přece nikdy neopustil ?!"
Hlava mu padla do dlaní. Chvíli jen tak tiše klečel. Sbíral zbytky sil na cestu, jenž možná bude jeho poslední. Zmrzlýma rukama si sundal drátěnou kapuci, aby si trošku odlehčil. Jeho přilba zůstala někde na bojišti, rozdupána kopyty koní. To je snad jediná věc, kterou je schopen si vybavit. Nabral do dlaní sníh a otřel si obličej. Další hrst pak nahradila tolik chybějící vodu. Nad hlavou mu náhle s hlasitým křikem přeletělo hejno krkavců. Překvapeně k nim zvedl hlavu a v duchu děkoval Bohu, že vyslyšel jeho prosby. Ztěžka vstal a vydal se, pln nové naděje, v ten směr, kde ptáci zmizeli. Jeho ruka pevně sevřela dřevěný kříž, jenž kdysi dostal od matky a od té doby ho nosí stále zavěšený na krku. Hlavou mu projela poslední vzpomínka na ni. Byl ještě malý chlapec, když musel odejít do kláštera, ale dobře si pamatuje její krásnou tvář zalitou slzami. Její poslední pohlazení. - Je to tak dávno.
Slunce pomalu zapadalo, blížící se mraky zvěstovaly další sněhový příděl. A jemu nezbývalo, než jít a věřit, že ho Bůh ještě neopustil. Ta noc snad neměla konce. Na jejím sklonku, zcela na pokraji svých sil, trýzněn a bičován prudkou sněhovou vánicí, se do slova doplazil na kraj lesa. Nevnímal už bolest ani chlad, cítil jen nepopsatelnou únavu. Kolena se mu podlomila a on se bezvládně svalil pod mohutnou borovici. Jeho poslední myšlenka patřila bohu - jak jinak.
Pomalu a velmi ztěžka otvíral oči. Zvolna se mu navracelo vědomí a otřásl jím chlad. Okolní svět začínal nabývat reálných tvarů a barev. Z mlhavých mžitků se konečně složil obraz a on v něm rozpoznal lidskou tvář. Matka - projelo mu hlavou a natáhl k ní ruku. Tvář však náhle zmizela. "To přece nemohl být sen" S námahou zvedl hlavu, aby se v tom ujistil. Ne, skutečně to nebyl sen. Ta tvář ale nepatřila jeho matce. Pár kroků před ním stála dívka. Krásná dívka.
"Nehýbej se !"
Křikla.
"Nebo ho pustím"
Nechápavě sjel očima z jejího obličeje až k jejím nohám a v zápětí pochopil. Držela na řemenu velkého šedivého psa. Stál tam s naježenou srstí a nataženým krkem, připravený zaútočit.
"Kdo jsi ?"
Zeptal se a chtěl se při tom posadit. Místo otázky se mu však vydral z hrdla zcela nesrozumitelný skřek a sotva se pohnul, pes vycenil zuby a zle zavrčel. Ona sáhla hbitě po dýce.
"Říkala jsem NEHÝBEJ SE !"
Pomalu zvedl svoje zmrzlé, holé ruce.
"Copak bych Ti v tomhle stavu mohl ublížit ? Vždyť nemám ani zbraň."
Zaváhala. Teď měl teprve příležitost si ji pořádně prohlédnout. Byla to drobná, asi šestnáctiletá dívenka s andělskou tváří a dlouhými měděnými vlasy, které zdobily barevné korálky. Byla celá zabalená do kožešin. Na zádech měla luk a v ruce pevně svírala zdobenou dýku. Nevypadala vystrašená, spíš jen opatrná.
"No dobře"
Řekla a zasunula dýku do tepané pochvy. Sykla ostře na psa, ten sklopil uši a poslušně si lehl. Stále však vetřelce upřeně pozoroval, připraven kdykoliv bránit svoji krásnou paní.
"Můžeš vstát ?"
Zeptala se a přistoupila blíž k němu
"Snad."
Jen ztěží však nutil svoje ztuhlé a zkřehlé tělo k sebemenšímu pohybu. Snažila se mu pomoct. Náhle jím ale projela prudká bodavá bolest od kolena až ke spánku. Bolestí vykřikl a zhroutil se zpět na zem.
Jeho ruka opět sevřela kříž. Se zavřenýma očima čekal až bolest odezní. Konečně oči zase otevřel. Sklonila se k němu a podala mu ornamenty zdobenou čutoru. Na malou chvíli se jejich oči setkaly. Ty jeho plné bolesti, únavy a nezodpovězených otázek a její naplněné nedůvěrou a soucitem zároveň.
"Napij se, to Ti snad pomůže."
Řekla vlídně a její pohled sklouzl k čutoře. On ale nemohl odtrhnout oči od její krásné tváře.
"No tak dělej, nebo Tě tady nechám vlkům"
Tentokrát už to neznělo tak vlídně. I pes slabě zavrčel a z dálky sem dolehlo sotva slyšitelné vlčí vití. Vyndal tedy zátku, otřel hrdlo a hltavě se napil. Tvář mu v ten moment zkřivil nelidský škleb, čutora mu málem vypadla z ruky a on vyprskl:
"Bože, co je to ? Něco tak odpornýho jsem v životě nepil. Chceš mě snad otrávit ?"
Vytrhla mu uraženě čutoru z ruky.
"Když nechceš, nech být, ale večera nedožiješ."
Otočila se a dala se na odchod. Pes ji poslušně následoval.
"Hlupáku" Procedila ještě mezi zuby. "Klidně si tu třeba pojdi"
"Počkej, kam jdeš ? Nevěděl jsem …, já..překvapilo mě to !"
Nereagovala
"Tak počkej přece."
Pes se najednou zastavil, otočil se a slabě zakňučel.
"Pojď Daie, ten hloupý křesťan si naši pomoc nezaslouží. Nevím, co mě to vůbec napadlo."
"Prosím - nenechávej mě tady."
Zoufale se pokusil vstát. Tělem mu ale znovu projela ta nesnesitelná bolest. Tentokrát snad ještě silnější. Pes začal štěkat.
"Tak co je Daie ?"
Otočila se a uviděla toho ubohého lidského tvora, jak se snaží navzdory prudké bolesti vstát. Jeho rána se znovu otevřela a mezi prsty, které ji křečovitě svíraly mu stékaly pramínky krve.
"Sakra"
Rozběhla se k němu. Stál tam opřený o strom, kterému vděčil za to, že je ještě na živu. Ruce měl křečovitě sevřené v pěst, zuby zarýval do rtu a po tváři zkřivené bolestí mu ze zavřených očí stékaly slzy. I její oči se zaleskly. Rychle to ale skryla pod masku bezcitné nepřístupnosti.
"Říkala jsem Ti, aby ses nehýbal"
Odvrátil od ní tvář, jako by se styděl za svoji bolest a za slzy, které ji provázely. Po chvilce váhání mu znovu podala svoji čutoru. Tentokrát ale sama vyndala zátku a přiložila mu hrdlo k ústům.
"Napij se. Ale přísahám, jestli budeš zase prskat, tak Tě tady vážně nechám, i kdyby ses na hlavu stavěl."
Slabě se usmál. Nahnula čutoru a přinutila ho pít. Nezbylo mu, než se poddat. Prvotní hořká chuť zmizela a on mohl, kromě silné pálenky, rozpoznat i různé druhy bylin. Konečně ho nechala nadechnout.
"Zahřeje Tě to"
Usmála se a vzala si svoji čutoru zpět.
"Ukaž, podívám se na tu ránu."
Sehnula se, aby zjistila, jak moc je poranění vážné. Zkrvavený gambeson a zrezlá košile jí však znemožňovali přístup k ráně.
"Tak takhle to asi nepůjde. Budeš si tu parádu muset sundat. Stejně Ti jenom zbytečně překáží."
Oddaně kývnul. Bylinky a pálenka udělaly své. Cítil jak bolest pomalu ustupuje a jeho zmrzlé tělo se zvolna rozehřívá. Předklonil se a snažil se košili i s gambesonem setřást. Nemohl ale pořádně natáhnout levou ruku a znovu se ozvala i bolest. Konečně se košile svezla do sněhu a on tam stál jen tak v kytli. Koukal přímo na psa, který si ho zvědavě prohlížel.
"Jak se jmenuje ?"
Chvilku jí trvalo, než pochopila o čem mluví.
"Dairon"
"Tak, Dairone, myslíš, že se Tvoje paní podívá na tu ránu, nebo mě tady nechá zmrznout ?"
Usmála se.
"To si ještě rozmyslím"
Sundala kožešinový plášť a přehodila mu ho přes ramena. Pak mu podala svoje rukavice.
"Na, jsou teplý"
"A co Ty ?"
"O mě se teď nestarej. Však já nezmrznu"
Dai ucítil krev a připlazil se blíž. Rána byla dost hluboká, naštěstí ale, díky mrazu, moc nekrvácela.
"Děkuj Bohyni za ten mráz. Být trošku tepleji, asi bys tady už nebyl."
Vzhlédla vzhůru k bledému měsíci, který se i teď ve dne slabě rýsoval na jasném nebi. Nechápavě se na ni podíval, ale neodvážil se na nic ptát. Otevřela čutoru a ránu polila. Cukl sebou.
"Drž!"
Okřikla ho a rozhlížela se při tom kolem sebe. Její pohled se zastavil na zkrvaveném gambesonu. Vzala ho, vybrala nesušší a nejčistší místo a škubla. Vytřeštil na ni oči, beze slova polkl, sevřel svůj kříž a vzhlédl k nebi. Teď zase nechápala ona.
"Co je ? Co jsem udělala ?"
Dokončil tichou modlitbu za svou i její duši a nadechl se k vysvětlení. Pak ale jen mávnul rukou.
"To nic. Stejně bys to asi nepochopila"
"Jistě. My podle vás nechápeme nic"
Řekla dotčeně, ale dál se věnovala ráně.
"Vydrž, už to bude. Teď už to jenom zavážu. Není to tak hrozný. Mělo by se to zahojit rychle"
Když byla s ovazováním hotova, podala mu znovu čutoru.
"Napij se ještě. Tak, a teď musíš do tepla. Snad to zvládneme."
"Je to daleko ?"
"Asi míli"
Šli mlčky. Dairon běhal kolem nich a ostražitě hlídal cestu. Sněhovou pláň nechali daleko za sebou a ponořili se do lesa, mezi bílé vápencové skály. Díky jeho zranění mohli postupovat jen velmi pomalu a tak se zdálo, že cesta nemá konce. Z počátku ho vedla širokým údolím, pak ale odbočila na úzkou, téměř neznatelnou pěšinu, po níž stoupali nahoru na hřeben. Museli se vyhýbat velkým balvanům a spadlým stromům, což mu činilo značné potíže. Dairon náhle ztratil veškerou ostražitost a s očividnou radostí zmizel za jedním ze skalních převisů.
"Už jsme tady"
Její klidný, sametový hlas přerušil ticho, které je celou cestu provázelo. Nebyl schopen odpovědět, jen s úlevou vzhlédl k nebi - díky bohu. Uvědomil si, že jestřáb, které nad nimi tiše krouží, je sleduje celou cestu.
"Už jen pár kroků"
Minuli ještě velký skalní převis, kolem kterého se pěšina krkolomně stáčela dolů. Bolest, kterou na ní zakusil však byla vykoupena kouzelným pohledem. Stáli na kraji malé, sluncem zalité mýtinky. Ze tří stran ji poskytoval přirozenou ochranu skalní masiv. Zbylá část tvořila vrcholek kolmé skalní stěny a skýtala nádherný pohled do údolí, na řeku plnou ledových ker, líně se vinoucí mezi horami vápence. Užasle vydechl a otočil se na svoji průvodkyni. Ta se jen spokojeně usmívala. Pak se otočila ke skále a pokynula mu, aby ji následoval. Odhrnula větve břízy, které se skláněly až téměř na zem a odkryla tak jeho zrakům vchod do jeskyně. Vedle něj z pukliny ve skále vytékal do udržované studánky s tenkým ledovým škraloupem pramen. Jeskyně byla dost prostorná, suchá a velni útulná. Z krbu, jenž byl zřejmě zpola dílem přírody a zpola dílem lidským ještě sálalo teplo a vedle něj spokojeně ležel Dai. Vzduch byl nasycen zvláštní vůní spáleného dřeva a mnoha různých bylin, které nedokázal rozpoznat. Posadila ho na lůžko postlané kožešinami a odešla rozdmýchat dohasínající oheň. Udiveně se kolem sebe rozhlížel.
"Tady žiješ ?"
V krbu začal praskat oheň a jeho záře pozvolna zalévala jeskyni jasným teplým světlem.
"Tobě se tady nelíbí ?"
"To ne. Jen jsem nikdy nic takového neviděl."
Usmála se a oči se jí zaleskly žárem ohně.
"Jednou jsem byl v jeskyni starého poustevníka, ale ta vypadala úplně jinak. Bylo tam vlhko, smrad a nepořádek"
Už mu bylo teplo. Sundal si plášť a začínal cítit, jak ho zmáhá únava. Ona zatím chystala něco k jídlu. Na oheň položila hrnek s vodou a z pytlíčků nad krbem vyndala různé bylinky.
"Jak se vlastně jmenuješ ? Zachránilas' mi život a já ani neznám Tvoje jméno.
"Gwernen"
"Gwernen, hezký jméno.“
"Já jsem Zbyšek"
"Tak ze sebe Zbyšku sundej ty mokrý šaty a pořádně se přikrej. Neboj, nebudu se dívat"
Rád a beze slova protestu udělal, co mu řekla. Sotva si lehl, donesla mu jídlo a horký odvar z bylin. Mokré šaty rozprostřela kolem krbu. Taky Dai dostal svůj denní příděl. Ona ale nejedla, jen si nalila do misky trochu odvaru a dál se věnovala svým bylinkám. Teď už se cítil dobře. Oči se mu začaly zavírat.
Najednou sebou trhl.
"Co to bylo ?"
"Nic jsem neslyšela."
"Ale..
Posadila se vedle něj
"Neboj, tady Tě nikdo nenajde. O téhle jeskyni vím jen já, Dai, můj bratr a Ty.
A kdyby tam venku někdo byl, Dairon by to určitě věděl jako první."
Pes ale spokojeně spal. Podala mu misku s odvarem.
"Vidíš, spí. A Ty bys' měl taky spát."
Zůstala u něj dokud neusnul, což ovšem netrvalo dlouho. Potom si rozložila svůj plášť a sedla si vedle Daia. Ten jen znuděně zvedl hlavu, aby se podíval, co se děje, zavrtěl ocasem a zase spokojeně zavřel oči. Seděla tam, hladila Daiovi hebké uši a tiše pozorovala spícího mladíka. Spal klidně, zatím co ona zašívala jeho kytli.
Když se ráno probudil, byl v jeskyni sám. Oheň v krbu ještě hořel. Oblékl se a přiložil. Rána už tolik nebolela a únava taky zmizela. Z předchozího dne si toho ale moc nepamatoval. Se zájmem si prohlédl celou jeskyni. Potom odhrnul kožený závěs u vchodu a vyšel ven. Bylo mrazivé lednové ráno. Zmrzlý sníh se v slunci třpytil jako tisíce drobounkých démantů. Zavřel oči a zhluboka se nadechl. Pak pomalu došel až na kraj ostrohu, posadil se na jeden z kamenů, které tvořili jakési zábradlí a zahleděl se dolů do údolí. Už dlouho neviděl něco tak krásného. A pokud ano, pak neměl čas si tento pohled pořádně vychutnat. Jako chlapec sedával celé hodiny na podobném místě ve skalách, které patřily k panství jeho otce. Vzpomněl si, jak ho matka vždycky hubovala, že jde pozdě k večeři a starší bratr na něj, za jejími zády při tom dělal obličeje. Usmál se. V zápětí se ale jeho úsměv zase vytratil. Kde je asi těm dvěma konec ? Otřásl jím chlad. Ani neví jak dlouho tam seděl. Konečky prstů už ale téměř necítil. Zvedl se ze studeného kamene. Je čas zase přiložit. Pomalu se vracel k jeskyni, když nahoře nad převisem zahlédl Dairona. Sotva stačil udělat pár kroků, pes už byl u něj, pozdravil ho radostným štěknutím a zmizel v jeskyni. Chvíli na to se na pěšině mezi skalami objevila i Gwernen. Vrhla na něj přísný pohled.
"Koukám, že už Ti otrnulo. Nemáš náhodou ležet ?"
Usmál se a pokrčil rameny.
"Copak to jde, pořád jenom ležet ?"
"Jasně, že to jde"
Znělo to sice vážně, ale na tváři se jí přitom objevil shovívavý úsměv.
"Už ať seš zpátky v teple !"
Sundala z ramene kožený vak, zalovila v něm a podala Zbyškovi ještě vlažnou obilnou placku.
"Byla jsem pro zásoby, abys' mi tady neumřel hlady."
Nestačil se divit, co všechno donesla. Kromě placek byli ve vaku i dva zajíci, sušené ovoce, med, vejce a víno.
"Kdes' to všechno vzala ?"
"Vyměnila jsem to za bylinky a hojivé masti."
Všechno, kromě placek pečlivě uklidila.
"A co dělá Tvoje rána ?"
"Už skoro ani nevím, že nějakou mám. Ale přiznám se, že si toho ze včerejška moc nepamatuju."
Usmála se a prohodila něco ve svém jazyce. Pak sáhla na polici pro jeden z mnoha hrnků.
"Tak ukaž, podívám se, jak se to hojí."
Rána už vůbec nekrvácela, ale kolem byla zarudlá a začínala se podebírat. Vyčistila ji, nabrala
z hrnku nějakou mast a ránu jí potřela. Pak ji zase ovázala čistým suknem.
"Spalo se Ti dobře ?"
"Líp jsem se už dlouho nevyspal"
Zarazil se.
"Ale kde jsi spala Ty?"
Pokrčila rameny.
"Místa je tady dost. Spalo se mi dobře, nemusíš mít strach."
"Tys' spala na zemi ?"
"Spalo se mi dobře" opakovala s očividnou nelibostí "Už jsem to přece říkala"
Prudce se zvedla a šla přiložit do krbu, ačkoliv oheň ještě krásně hořel. Měl na jazyku spoustu otázek, ale raději je, aspoň prozatím spolknul. Pozoroval ji, jak obratně stahuje jednoho ze zajíců. Vlasy si smotala do uzlu, aby jí při práci nezavazely, takže teď ještě víc vynikl její úzký, protáhlý obličej. Měla veliké oči barvy lískových ořechů, lemované dlouhými řasami. Dokonale ovládala každičký kousek svého útlého těla, které se pohybovalo ladně, ale s naprostou jistotou. Byla možná o něco starší, než si původně myslel, ale to jí neubíralo na půvabu. Jeho oči lačně hltaly každý její pohyb, pohled, či posunek a v celém těle při tom cítil zvláštní, jemu neznámé chvění. Vyšla ven, aby se umyla. Jak podivně si s ním Bůh zahrává. Zachránil ho jen proto, aby ho vystavil pokušení, nebo mu ukazuje cestu, kterou má jít ? Jak má on - ten nejposlednější pěšák na boží šachovnici vědět, co sním Bůh zamýšlí ? Když se vrátila, seděl tam, hlavu schovanou mezi koleny si zakrýval rukama, jako dítě krčící se v koutě před zlobou svého otce a celý se třásl. Její úsměv rázem zmizel.
"Co se Ti stalo, bolí Tě něco ?"
Položila mu starostlivě ruku na rameno.
"Zbyšku, slyšíš - co je Ti ?"
"Nic mi není. Jsem v pořádku"
Neznělo to příliš přesvědčivě. Pohladila ho chápavě po vlasech, ačkoliv nemohla tušit, jaký vnitřní boj svádí. Přestal se chvět a jeho ruce se uvolnily. Hlavu však nezvedl.
"Donesu Ti něco k pití"
Sevřel její ruku.
"Já nic nechci, jen tu se mnou prosím Tě chvilku zůstaň."
Znělo to tak zoufale. Beze slova se tedy zase posadila vedle něj. Vzala jeho ruce do svých a hlavu mu položila na rameno. Její, teď už rozpuštěné vlasy mu padaly přes rameno až na tvář a on cítil jejich vůni.
Dai se k ní žárlivě přitiskl z druhé strany a vynutil si pohlazení.
"Ne, tohle nemůže být zkouška mojí vůle. Bůh přece není tak krutý. Ona je prostě můj osud. Pane, řekni, že se nemýlím."
Prosil v duchu. Bůh však mlčel, nedostalo se mu žádné odpovědi. Jen Dai si zlehka opřel hlavu o jeho bok a on ho mimoděk pohladil. Přesto věřil, že má pravdu. Nejistota z něj spadla. Zvedl pomalu hlavu a políbil Gwernen do vlasů. Nic neřekla, jen se k němu přitiskla trochu těsněji a koutky úst se jí zachvěly úsměvem.
"Teď už vím, proč mě Bůh nechal žít a dovedl mě až sem."
Zvedla zvědavě hlavu. O tom přece nemohl nic vědět, což jí potvrdil svou další otázkou.
"Jak jsi mě vlastně našla ?"
"Jestřáb mě k Tobě dovedl, proto Tě Bohové nechali žít."
Teď už nic neříkal. Považoval to za dostatečně výmluvné znamení. Nechápal ale jeho hloubku. Opřel se hlavou o stěnu a nepřítomně zíral do ohně. Mohlo mu být tak pětadvacet. Měl snědou tvář, vysoké čelo a černé, na krátko zastřižené vlasy. Zelené oči rámovalo husté obočí. Na levé tváři měl dlouhou, ale tenkou, sotva znatelnou jizvu - zřejmě pozůstatek dřívějšího boje. Jeho rysy však byly jemné, spíše chlapecké. Tolik se lišil od mužů, které znala ze svého okolí. Zakroutila hlavou nad jeho záhadností a s úsměvem přiložila do ohně. Pak oheň trochu rozhrnula a na připravené vidlice položila rožeň se zajícem Při tom si broukala nějakou píseň. Melodie ho zaujala, ale slovům nerozuměl. Přitáhl si kolena k bradě a se zájmem Gwernen pozoroval. Dai, váben vůní zajíce, která začínala zvolna plnit jeskyni, se přesunul blíž ke krbu, aby měl jistotu, že se na něj nezapomene.
"Gwernen, o čem je ta píseň ?"
"O jestřábovi, který zachránil bojovníka. Je to taková stará balada."
Stará balada, nebo spíš věštba, provázející její lid už dlouhá léta. Zpívá se v ní o tom, že jednoho dne, přivede jestřáb raněného bojovníka s křížem na hrudi, z něhož pak vzejde jejich nový král a vůdce, který jim pomůže překonat zlé časy. To mu ale říct nesměla, protože byla přesvědčená, že on je ten bojovník, na kterého tak dlouho čekali. Zbyšek však byl s odpovědí spokojen a neměl v úmyslu vyptávat se na podrobnosti.
Připadal si jako znovuzrozený, jako by začínal úplně nový život. A možná to tak i bylo. Celé dny trávil s Gwernen a Daironem, snažil se ji poznat a pochopit. Na řádový gambeson už dávno zapomněl, na boha však nikoliv. Nebylo dne, kdy by mu nepoděkoval za další krásné ráno, za jídlo a za dívku, jenž se stále hlouběji vrývala do jeho srdce i mysli. Ani Gwernen nezůstala svým bohům nic dlužná. Přinášela jim svoje dary a trpělivě čekala až přijde ten správný čas. Věděla, že až ten okamžik nastane, přijde na svět budoucí král - syn Gwernen a Zbyška. A co víc, přijde na svět z lásky, kterou předtím nikdy nepoznali.
Den za dnem jim protékal mezi prsty. Den za dnem si byli stále blíž. Vyprávěl jí o své matce a bratrovi, o místě, kde vyrůstal. Popsal jí do nejmenších podrobností snad každé místečko rodného hradu a jeho okolí i všechny lidi, které si pamatoval. Ráda jeho vyprávění poslouchala a představovala si při tom všechna ta místa i lidi. Nejvíc mluvil o své matce. Musel ji mít rád, i když ji už neviděl několik let. Vždycky říkal :
"Líbila by ses jí, jste si hodně podobné. Krásné, kurážné a svéhlavé"
Nadešel poslední lednový den. Den, kdy její lid slavil svátek velké matky země. A Gwernen věděla, hned jak se ráno probudila, že čas se navršil. Pohladila spícího Zbyška po vlasech, odhrnula lehce přikrývku, tiše se oblékla a vyšla ven. Slunce teprve vycházelo, ale už teď bylo jasné, že bude krásný, jasný den. Bylo bezvětří a vzduch byl cítit jarem, přestože zemi přikrývala vysoká vrstva sněhu. Zavřela oči a věnovala tichou modlitbu Bohyni. Sluneční paprsky pomalu pokrývaly krajinu svou září. Pozvolna se tak probouzel k životu den, který si bude pamatovat navždy. Den kdy splynou dvě čisté duše a dvě neposkvrněná těla. Den, kdy bude počat nový král a věštba dojde naplnění. V ten stejný okamžik však přijde věštba jiná.
S posledním slunečním paprskem prošel nůž hrdlem statného berana a jeho krev stékala za zvuku bubnů do připravené misky. Kněžka stojící uprostřed kamenného kruhu, pak nádobu pomalu vzala a zvedla ji nad hlavu. Potom z ní za neustálého zaříkávání ulila na kameny čtyř živlů. Její tělo se vlnilo v rytmu bubnů a zrak byl zkalen lektvarem jasnozřivosti. Nevnímala svoje okolí, slyšela jen bubny a svoji mysl. Ponořila prsty do teplé krve a pomalovala si jí obličej. Potom položila misku na oltář k ostatním obětem, nasypala do ní nějaké byliny a obřadní dýkou vše důkladně, oběma směry zamíchala. Její chraplavý hlas se podivně chvěl, když prosila Bohy o požehnání a o dobrou úrodu pro svůj lid. Víření bubnů se neustále zesilovalo a zrychlovalo a přivádělo tak k nepříčetnosti nejen kněžku, ale i všechny přítomné. Její tělo se zmítalo, naprosto zbaveno smyslů, kolem hořících ohňů a vrhalo hrůzostrašné stíny. Pak najednou vymrštila ruce k obloze a padla na kolena. Bubny utichly. Spojila ruce před obličejem a s očima nepřirozeně rozevřenýma pronesla poselství bohů:
"jestřáb !"
Shromáždění vzrušeně vydechlo.
"Ano, jestřáb, v pařátech má dýku"
Zvedla hlavu a na okamžik se odmlčela. Dav zašuměl. Snad všechny její svaly se teď stáhly slabou křečí, takže se celá zachvěla.
"Krouží nad mužem. Je to cizinec - křesťan."
Znovu se odmlčela, jako by čekala až bude obraz před jejíma očima zase jasný.
"Teď dýku upustil!"
Vykřikla a zhroutila se bezvládně na zem. Lidé nemohli vzrušením ani dýchat. Co znamená to poselství? Když se kněžka znovu zvedla, její hlas rozetnul to děsivé ticho.
"Ten křesťan musí zemřít. Jinak v tomto roce nedojdeme požehnání!"
Mezi lidmi zavládlo vzrušení.
" Musí zemřít, to je jisté. Buď on, nebo my. Ale kde ho najdeme? Jak ho poznáme?"
Kněžka postupně zhasla všechny ohně, znovu odlila krev na kameny živlů a poklonila
se bohům. Obřad byl u konce. Když konečně vystoupila z kruhu, lidé ji okamžitě zahrnuli všemi svými otázkami. Nepřítomně mezi nimi prošla a řekla jen:
"Sledujte jestřába"
Potom zmizela v lese. Lidé byli znepokojeni. Bohové se na ně zřejmě zlobí a oni si je musí usmířit, jinak nedojdou oni ani jejich pole požehnání a nastanou zlé časy. Musí toho křesťana najít. Musí !
Zima byla toho roku opravdu nezvykle dlouhá. Ještě koncem dubna ležel na polích sníh a zvěř i lid sužovaly mrazy. Jen Gwernen, odloučena od svého lidu a jeho kruté věštby zářila štěstím. Sdílela svou jeskyni s mužem, kterého milovala a pod srdcem nosila jeho dítě. I Zbyšek si rychle zvykl na nový domov a žil teď nový život. Jejich radost nemohly zkazit ani rozmary bohů, kterým se očividně zachtělo trošku svůj lid pozlobit. Na rozdíl od své paní byl však Dairon v poslední době neklidný a nervózní. Snad cítil blízkost nebezpečí, snad ho znepokojovala hladová vlčí smečka slídící po okolí. Každopádně svou paní i jejího přítele bedlivě střežil. Všechny jeho smysly byly neustále ve střehu. Jeho chřípí se chvělo a srst na hřbetě měl téměř permanentně zježenou.
Do vesnice teď Gwernen, až na výjimky, nechodila. Matka jí zemřela, když byla ještě malá, s otcem ani bratrem se moc neshodla a zásoby měli dostatečné. Neměla tedy k návštěvám žádný důvod. Nemohla tudíž vědět, co se tam odehrává. A po pravdě řečeno ji to ani moc nezajímalo, oni se přece o ni taky nestarají. Přesto však neustále trvala na tom, aby se Zbyšek příliš nevzdaloval od jeskyně. Na otázku "proč ?", však nedokázala odpovědět.
Konečně slezl poslední sníh, větve stromů obalily pupence a křehká stébla rostlin si statečně razila cestu těžkou, mokrou hlínou. Přišlo nejkrásnější období celého roku - jaro. Bylo už na čase. Vždyť díky té nekonečné zimě ztratili ve vesnici pět lidí. Teď konečně mohli začít s prací na poli. S přibývajícím sluníčkem se jim zase vracely síly. Netrvalo dlouho a jejich políčka se zazelenala.
Gwernen milovala jaro. Obdivovala jeho neutuchající činorodost a energii. I ona teď překypovala energií. Mateřství jí slušelo. Stála na skále, oči upřené kamsi do neznáma a zhluboka nasávala tu nádhernou vůni jara. Zbyšek stál za ní a tiše ji pozoroval. Potom zlehka
přiložil ruce na její pomalu se kulatící bříško a něžně ho pohladil. Přitiskl se k ní a zašeptal jí do ucha"
"Miluju Tě. Vás oba. Nikdy jsem nevěřil, že bych mohl být někdy tak šťastný."
Usmála se, položila svoje ruce na jeho a políbila ho na tvář.
"Bude se jmenovat Ardus - jestřáb"
"A když to bude holka ?"
"Tohle bude kluk"
Řekla s neochvějnou jistotou a tajemně se usmála. Pohled jí při tom mimoděk zabloudil k nedalekému jestřábímu hnízdu. Vůbec ho nenapadlo oponovat, jen sundal svůj pečetní prsten a vtisknul jí ho do dlaně.
"Až bude velký, bude nosit tenhle prsten. Do té doby patří Tobě"
Nevěděla co na to říct a žádné slovo by stejně nemohlo dost dobře vyjádřit to, co právě cítila. Beze slova ho tedy objala a políbila. Pohladil ji a setřel láskyplně slzu, která jí stékala po tváři. Chtěl jí prsten nasadit. Na její drobné prsty byl však moc velký. Odmotal tedy ze zápěstí dlouhý kožený řemínek, prsten na něj navlékl a dal ho Gwernen kolem krku. Dobře ten prsten znala, přesto si ho teď prohlížela, jako by ho viděla poprvé. Byl to masivní zlatý prsten a v něm drak s korunou na hlavě a silným řetězem kolem krku. Sevřela ho v dlani a pak ho spustila do výstřihu. Oba teď v duchu děkovali Bohům. Každý tomu svému. Rozdíl mezi nimi byl však pramalý.
Obilí zlátlo a větve stromů se ohýbaly pod tíhou dozrávajícího ovoce. Zdálo se, že se bohové přece jen nad svým lidem slitovali a že letošní úroda bude neobyčejně dobrá.
Slunce už se klonilo k západu, když Gwernen s Daiem vyrazili na obhlídku zaječích pastí. Celý den bylo nesnesitelné horko a vzduch se téměř ani nepohnul. Teď, k večeru se ale zvedl vítr a jeho příjemně chladivý dech s sebou nesl vůni vody. Když se Gwernen vrátila, byla už obloha zatažena hustými černými mraky, silný vítr ohýbal stromy a nebe křižovaly blesky, následovány mohutným hřměním. Déšť přišel z nenadání a s nebývalou prudkostí. Štěstí, že podlaha jeskyně převyšovala o notný kus úroveň mýtiny. Nebýt toho, byla by teď plná vody. Každou chvíli se venku ozvalo žuchnutí - to vichřice zlomila, či vyvrátila další strom. Slyšeli proudy vody, valící se mezi skalami dolů do údolí. Pak uhodil blesk do blízké skály a celá jeskyně se zachvěla. Gwernen leknutím upustila džbán, z něhož zrovna nalévala medovinu. I Zbyšek s sebou trhnul. Dairona ta rána vytrhla z polospánku, takže se najednou vymrštil na všechny čtyři a zmateně se kolem sebe rozhlížel. Bouře trvala celou noc a nepozbývala na prudkosti. Točila se neustále dokola a bičovala zdejší krajinu. Té noci snad nebylo tvora, který by mohl spát.
Pohled, který je ráno čekal byl úděsný. Ta hrozná bouře zničila všechnu úrodu. Z polehlých obilných klasů déšť doslova vymlátil téměř všechno zrno, ovocné stromy byly polámané, nebo vyvrácené a všechno ještě nedozrálé ovoce leželo na zemi, včelíny vítr buď převrátil, nebo odnesl a z vína nezbylo nic. Ani jediné stavení nezůstalo nepoškozené a rozvodněná řeka dole v údolí brala s sebou všechno, co jí přišlo do cesty.
Gwernen se Zbyškem bezmocně obhlíželi tu spoušť. Dairon zmateně chodil rozbahněnou mýtinou z jedné strany na druhou a nechápavě očichával spadlé stromy a mrtvá těla drobných hlodavců a ptáků. Na chvíli zavřela oči, snad aby tu spoušť kolem neviděla a položila si ruku na břicho.
"My se snad nějak protlučeme, ale co lidi ve vesnici ? Co ti dají dětem ?"
Při téhle myšlence jí oči zalily slzy.
"Zkusíme jim nějak pomoct"
Snažil se ji Zbyšek utěšit, i když měl sám co dělat, aby se nerozplakal.
"Ale nejsme na tom o moc líp než oni"
To ráno ve vesnici bylo víc než smutné. Před poničenými domy klečely v nánosech bahna vzlykající ženy. Některé si rvaly vlasy, jiné jen tiše stály a s očima plnýma beznaděje, slz a nezodpovězených otázek k sobě tiskly vyděšené děti. Co s nimi teď bude? Úroda je zničená a zásoby už téměř žádné. Přišli o několik kusů dobytka, drůbež nepočítaje. Ano, bohové mění svá rozhodnutí rychle a nečekaně. Co bylo včera rozkvetlou zahradou, je dnes rozbahněnou pustinou.
A uprostřed té pustiny hrstka zoufalých, zlomených lidí, jejichž osud je pravděpodobně zpečetěn.
Za každou pohromou však někdo stojí a tentokrát kněžce nedalo ani moc práce odhalit toho, kdo ji způsobil.
"Neudělali jste, co Bohové žádali ! Nebo snad někdo z vás zabil toho křesťana ?!"
Nedostalo se jí žádné odpovědi. Jen zmateného bručení a pokyvování hlavami.
"Tak jděte, projděte celý kraj a nevracejte se, dokud nebude mrtvý ! Jeho tělo hoďte do posvátného močálu. Teprve pak nám Bohové mohou odpustit a znovu požehnat."
Léto pokračovalo nevalně. Bylo chladno, vlhko a všude byla spousta dotěrných komárů. To málo, co ještě na polích a v sadech zůstalo, bylo zanedbáno, protože lidé měli příliš práce s opravou svých domovů. A pak, museli přece najít toho, kdo tohle všechno zavinil. A tak s očima upřenýma k obloze čekali na jestřába.
Venku byl jeden z mála hezkých dní letošního léta. Sluneční paprsky se snažily alespoň z části napravit, co voda napáchala. Gwernen však nebylo dobře a tak téměř celý den strávila v jeskyni na lůžku. Zbyšek o ni starostlivě pečoval. Byl tak úzkostlivý a pečlivý, že se tomu v duchu usmívala. Dobře jí bohové vybrali. Lepšího muže by těžko našla. Snad mu bude stejně dobrou ženou a tomu malému dobrou matkou. Zbyšek měl spoustu práce a tak mu den rychle ubíhal. Odpoledne bylo vše potřebné hotovo. Zbývalo jen zkontrolovat pasti. To obvykle dělala Gwernen. A ta neměla ani dnes příliš chuti nechat Zbyška jít samotného, a tak se snažila ho přesvědčit, že není nutné, aby chodil.
"Nechoď už nikam, pasti přece můžou počkat do zítřka. Zítra už mi bude určitě líp a půjdeme oba, ano? Teď ale prosím zůstaň se mnou"
Usmál se. Moc dobře věděl, co za tím vězí.
"Nebudu přece pryč dlouho. Za chvíli jsem zpátky u Tebe i s králíky a slibuju, že potom se Ti budu věnovat."
Políbil ji na tvář a s úsměvem ji pohladil po vlasech.
"Miluju Tě"
zašeptal ještě než odešel.
"Vem si s sebou aspoň Daia, když nemůžu jít já"
Volala na něj, ale bylo už pozdě. Dairon zaslechl svoje jméno a zvědavě zvednul hlavu, očekávaje nějaký příkaz.
"Pozdě, už je pryč"
Vzdychla a koukla při tom na psa. Pohladila ho a trpce se usmála.
"Neboj, za chvilku je zpátky"
Nesnažila se uklidnit psa, ale především sama sebe. Dairon nechápavě pootočil hlavu, ale když už jeho paní nic neříkala, zase ji klidně položil na kraj lůžka a se slastně přivřenýma očima přijímal její hlazení. Pak ale najednou, z niče nic, vyštěkl a vyskočil. Kňučel a běhal jako šílený od lůžka k východu a zpět. Snažil se přinutit Gwernen, aby vstala a následovala ho. Stáhl z ní přikrývku a opatrně ji tahal za ruku. Gwernen nechápala, co se děje. Nejprve se ho snažila uklidnit, ale on nepřestával bláznit. Upíral na ni zděšené oči a jeho kňučení bylo stále zoufalejší.
"Co se děje, Daie? Stalo se něco Zbyškovi?"
Určitě se mu muselo něco stát, jinak by Dairon tak nebláznil. Ta myšlenka překonala bolest i nevolnost a donutila ji vstát a následovat psa, který se vydal po Zbyškových stopách.
Zbyšek stoupal po pěšince, kterou dobře znal. Šel tudy už s Gwernen mnohokrát. Dnes
však byla většina ok prázdná. Byl asi v půlce cesty a měl teprve jednoho králíka. Ale pro dva lidi je i jeden králík až dost. Na chvíli se zastavil a pozoroval, jak slunce zvolna klesá do červánků. Les krásně voněl. Těsně nad hlavou mu proletěl s typickým pískáním rorýs a z dálky zaslechl jestřába, který se teď v podvečer vydává na lov. Vydržel by tady stát celé hodiny. Měl před sebou ale ještě kus cesty a tak nezbývalo, než znovu vyrazit.
Gwernen zatím s vypětím všech sil stoupala vzhůru po krkolomné stezce. Po celém těla měla husí kůži a přeléval ji studený pot. Nahoře na hřebeni už čekal Dairon. Když uviděl svou paní, vyrazil opět kupředu. Neběžel ale po stezce. Znal rychlejší cestu. Gwernen ho se zuby zarytými do rtu následovala. Nemohla běžet jako on, přesto však, navzdory svému stavu, dokázala téměř nemožné.
Slunce se už téměř dotýkalo vrcholků kopců, když se Zbyšek shýbal k jednomu z posledních ok, aby z něj vyprostil dalšího králíka. Na zemi, kousek před ním se mihnul stín letícího dravce, nepřirozeně prodloužený zapadajícím sluncem. Zvedl hlavu. Večerní oblohou, jen pár stop nad ním, tichounce a ladně plul jestřáb. V pařátech měl čerstvě ulovenou myš. Byl nádherný, když bez jediného pohybu křídel kroužil téměř nehybným vzduchem. Potom znenadání svou myš upustil. Dopadla těsně za Zbyškova záda. Ten sebou trhnul a než si stačil uvědomit, co se vlastně stalo, zaryl se mu do ramene šíp. V zápětí pak druhý projel jeho stehnem. Zbyšek se sklátil k zemi. Neměl ponětí, odkud šípy přiletěly , ani kdo je vystřelil. Byl však voják, Boží rytíř a prošel spoustou bitev. Sáhl proto bez váhání po dýce, jediné zbrani, kterou u sebe měl. Zlomil a vytrhl z ran šípy a s vypětím sil znovu vstal. Teď už mohl vidět i své nepřátele. Byli čtyři. Vyměnili své luky za meče a pomalu se kolem něj stahovali. Nevěděl co jsou zač. Nevěděl, proč ho chtějí zabít. Věděl jen, že se musí bránit. Otáčel se z jedné strany na druhou, zvážil možnosti a čekal, kdo zaútočí první. Na útěk bylo pozdě a se zraněnou nohou by se stejně daleko nedostal. Strhl svůj kříž, vtisknul si ho do zraněné ruky a odříkal v duchu svoji modlitbu.
"Dobrotivý Bože, otče a spasiteli, odpusť prosím svému služebníku jeho hříchy a buď k němu milosrdný v hodině posledního soudu. Mám-li teď zemřít, ať je to rychle a má duše ať dojde království věčného klidu."
Modlil se tak před každou bitvou, ale dnes poprvé cítil hloubku a význam té modlitby. Dnes neměl zbroj, koně ani meč. Dnes byl sám. Nemohl čekat, že ho v poslední chvíli zachrání Janův štít, či šíp některého z lučištníků. Stál tam téměř nahý a s holýma rukama.
Prvnímu výpadu uhnul a nacvičeným pohybem útočníka zneškodnil, druhá rána ho minula jen těsně, té třetí už se ale vyhnout nemohl. Dopadla ze zadu pod jeho koleno a přeťala podkolení šlachy. Zbyšek s výkřikem dopadl na zem. Bolest, bezmoc a beznaděj mu na okamžik znemožnily jakýkoliv pohyb. Slunce pomalu mizelo za vrcholky kopců.
Gwernen se z posledních sil škrábala do kopce za Daironem, který byl pořád nervóznější. Zbýval už jen kousek k vrcholu, pak už vede cesta pohodlně po hřebeni.
"Běž Daie, nečekej na mě. Najdi Zbyška ! "
Pes vyrazil v před a zmizel jí z dohledu.
V ruce křečovitě svíral kříž a snažil se znovu vstát. Myslel na Gwernen a na dítě, na matku a celou rodinu, které už možná nikdy neuvidí.
Nad ním jeden z mužů pomalu zvedal svůj krátký meč, aby s obřadní vážností a nenávistí v očích oddělil Zbyškovu hlavu od těla. Zbylí dva z povzdálí té hrůze s uspokojením přihlíželi.
Zbyšek sebral poslední síly a výkřikem se proti němu vrhl. Srazil ho k zemí s takovou razancí, že mu vyrazil meč z ruky. Z houští, lemujícího mýtinu se vyřítil Dairon a s hrůzostrašným zavrčením se zakousl dalšímu z nich do hrdla. Než se stačili vzpamatovat, byl už mrtvý . Pes nad ním stál a cenil zuby, z nichž kapala krev. Byl to hrozný pohled. Útočníky však neodradil.
Gwernen se konečně dostala na vrchol. Rozprostřel se před ní hrozný obraz. Dole v údolí klečel v kaluži krve její milý. O kousek dál ležel bezvládně, vedle muže s prokousnutým hrdlem, její bratr. Dai, rozběsněný pachem a chutí krve se vrhl na dalšího, aby ochránil Zbyška, který už ztratil spoustu krve. Jeho tělo ho zrazovalo a smysly ho začaly opouštět. Věděl ale, že je tu ještě jeden. Ještě jeden… Před očima se mu mihl rozmazaný obrys člověka. Snad jen silou vůle se jeho ruka vymrštila a neobratně po něm švihla dýkou.
Stálo ho to poslední zbytek sil. Z bolestným výkřikem padl na zem. Nemohl už vidět, že jeho dýka protivníka jen škrábla.
Gwernen ztuhla. Ke ztemnělému nebi se zvedala leštěná čepel, aby v zápětí s obrovskou razancí dopadla na odhalený, ničím nechráněný krk své oběti.
"Nééééé"
Údolím se rozezněl zoufalý výkřik, mísící se s vítězným rykem útočníka.
Dai, se otočil za hlasem své paní. Tato chvilka nepozornosti však nezůstala nevyužita a mezi jeho žebra se vnořila chladivá ocel.
Gwernen padá na kolena a není schopna vydat ani hlásku. Její oči zaplavuje příval slzí. Poslední kousek rudého slunce mizí za horizontem. Údolí se ponořilo do naprostého ticha jen nad zkrvavenou mýtinou, pod krvavě rudým nebem krouží jestřáb. Gwernen schází velmi pomalu dolů, zvedá z kaluže krve Zbyškův kříž - jediné, co tady po něm zbylo, a dává si ho na krk. Do výstřihu z něj stéká tenký pramínek krve, mísící se s jejími slzami.
Pak si sedá k Daironovi a hladí jeho nehybné, mrtvé tělo. Teď teprve se jí v mysli vynořuje poslední část oné staré balady a teď taky konečně chápe její smysl. Pochopila i to, že není rozdílu mezi Bohy, neboť všichni mohou být stejně tak krutí, jako milosrdní a člověk je pouhá figurka na jejich šachovnici, stvořená k tomu, aby snášela všechny jejich rozmary.
|