Vosy a pavouci - legenda

Temný středověk si vyžádal oběti. Někteří lidé upadli do moci smrti, ba stateční rytíři byli pobiti na různých bitvách. Prostý lid umíral na hladomor a každý si přál, aby vše zlé skončilo, a aby bylo na světě krásně. Každý chtěl poznat, jaké to je, když mezi temně modrými mraky vysvitne sluníčko a usměje se na naši vlast. Mladý a nevýznamný rytíř Alude jel na svém koni a podpíral jeho těžce zraněného bratříčka, který měl rád přezdívku Mokřadus. Alude i s Mokřadem byli uprostřed bitvy a Alude měl co dělat, aby se dostal od tamtud pryč, pryč z jádra vřavy boje. Svým mečem Ostří sekal všude kolem a pár lidí se mu podařilo pořádně seknout tak, že některé dokázal přeříznout vejpůl. Chvíli to sice trvalo než se dostal na bezpečné místo, kde mohl ošetřit řezné rány svého bratra, ale nakonec se na druhou stranu přes ten všechen lid rytířů dostal. Alude si sundal svůj hrudní plát a utrhl kus bílé látky, tak bílé jako mléko, a obvázal Mokřadovi paži, ze které bujně řinula krev. Šarlatová tekutina pomalu stékala na podzimní listí a jakmile Alude šikovně obvázal ránu, přestala kapat. Mokřadus i když byl velice silný muž a statečný, hrozně naříkal a klel. Otevřená rána ho tak hrozně bolela, že by bolest nejraději zaspal, ale to se mu nepodařilo. Mokřadus uslyšel dusot kopyt a zašramocení oceli, která byla vyndána z pochvy nepřítele. ,,Za tebou!“ křikl na Aluda, ale mělo se stát něco jiného než to, co se stalo. Teď měl být raněn i Alude, ale když jezdec přijížděl, Alude spatřil záblesk žlutého světla a náhle se ocitl i s jeho bratrem v jiném světě. Bílým tunelem se řítili do jádra fantastického světa. Do světa skrytého, skryté zhouby naší Země. Na konci této mračné roury byl svět holý a pustý a potřeboval nějakého hospodina, vládce nebo Boha. Dvě osůbky přilétly ze Skrytého nebe sem a rozhlížely se kolem, na svět, ve kterém to vypadalo jako na konci našeho světa. Mokřadus, ten jenž byl zraněný, lord Norin, jako by omládl. Sáhl si na svoji paži. Po ráně nezbyly žádné stopy. Nadechl se a byl rád, že jeho rána zmizela, jako kdyby tam nikdy nebyla. Cítil se tak volně - bolest žádná jen velká úleva, která po ní nečekaně následovala, jelikož Norin si tu bolest moc dobře pamatoval. Oba dva se na sebe podívali a spatřili, že ani jeden nemá na sobě těžkou zbroj, tak jako ji měli před chvílí v bitvě, ale místo ní měli bílá roucha božská. ,,Mokřade, Norine, bratře můj, co se to stalo?“ řekl Alude s velkým nadšením. ,,Podívej se všude kolem. Nic tu není, jen krásně modrá obloha, pak hory bláta a písku a taky jílu, to je vše,“ vzhlédl nahoru a za nějakou holou horou byl vidět bílý a téměř průhledný měsíc. ,,Jsem Bůh a ty taky, bratře. Řekl bych, že ano. Vše teď závisí na nás dvou. Ta brána nás sem zavedla, abychom tu vytvořili nový svět - Skrytý svět,“ chápal to tak Mokřadus. ,,Je to výhra nás obou!“ otočil se radostí a pohlédl k nebi. Oba stáli naproti sobě, když kolem cosi proletělo. Jakoby malá muška. Byl to první tvor tohoto světa - maličká víla Kimlunis. V ručce třímala maličkou věc. ,,Kdo jsi?“ zeptal se Mokřadus, když ji spatřil podruhé, to již kmitala křidélky a jako by stála ve vzduchu mezi bratry. ,,Jmenuji se Kimlunis. Něco pro vás mám. Ten, který dřív nastaví dlaň, bude Bohem této říše,“ jen co dořekla, Alude vyhrál. Svou ruku tak prudce vyndal z kapsy, že mokřadus se nestačil ani divit. Víla řekla: ,,Dobrá, dám tedy tobě tento kamínek.“ Alude, ten rychlejší se jen podíval na svou dlaň a divil se proč mu dala černý kamínek, který byl tak malý jako jedno zrníčko rýže. Toto zrníčko se z jeho dlaně začalo zdvyhat do výše a s lehkým modrým zábleskem se začala ve vzduchu mezi bratry vznášet dýka. Dýka s černou čepelí to znamenalo, že čepel je z obsidiánu. ,,Vezmi ji do ruky, Alude, přej si něco - nevyslovuj to však nahlas,“ její hlásek špitl do ticha. Alude, hnědovlasý mladík se zelenýma očima, zavřel oči a v jeho snu viděl krásnou krajinu plnou lidí, skřítků, zvířat známých i fantastických. Po chvíli otevřel oči a snažil se podívat do maličkých očíček malé víly. ,,Bude ti splněno,“ kývla hlavičkou a odletěla pryč. Oba bratři uviděli opět bílý vír, to jak brána mezi světy byla otevřena, vnesla sem mnoho druhů vejcí - barevná i obyčejná, byla různé velikosti a znamenalo to, nový počin světa, ale Světa Skrytého. Z dálky ještě vílka volala na bratry: ,,Dostane se vám zvláštnímu poslání a budete se moci proměňovat v pavouky a vosy ...“ V nebeském království již byli oba bratři a shlíželi dolů, na svá vejce. Alude vzal do ruky dýku a zvolal cosi dunivým hlasem. Temný rudý záblesk z nebe nechal seslat na zem, a po vejcích zbyly již jen skořápky. Evoluce tohoto světa byla tak rychlá, že by to ani nikdo nečekal. Padesát let tady byli divocí lidé, kteří v pozdější době odešli daleko na sever, kde nikdo nežil a roztáhli se po celém obvodu severního moře, kde bydlí i v té době o které budu psát. Za dalších sedmdesát se vyvinuli ze skřítků různé jednotné rasy. Hobiti, elfové, šotkové a fufíci a různí další. V prvním tisíciletí vymřeli dinosauři a v dalším druhém, který je nahradil, byli draci, kteří napáchali tolik škod. Mnozí skřítkové museli opustit kvůli nim Skrytý kontinent a přestěhovat se na jiný, kde byli draci mírumilovní tvorové, nebo se přestěhovali na jiný kontinent, kde draci vůbec nebyli. Poslední skřítci( kromě fufíku, ti žili na jihu kontinentu) téměř vyhynuli na Skrytém kontinentě a poslední zakládali rodiny s lidmi, aby měli měli aspoň nějaké následníky.( Tyto změny hlavně postihly hobity a elfy). Rasa zkřížená s člověkem- homínci a elosové. Trpaslíci a šotkové si pro jistotu zřídili rezervace ohroženého druhu a podařilo se jim tak zachovat svůj druh až do dnes. Mladičký dračí princ se dostal k moci. Bohové mu seslali dýku z obsidiánu a vládl nad celým kontinentem několik let. Stephen ji s radostí přijal, ale netušil, že když ji dá svému chtivému synovi Stephenovi II., že moci dýky využije a z kontinentu zbudou trosky. Naštěstí se to nestalo, ale část kontinentu byla na tom špatně. Bylo to Lufosilsko. Kraj, který patřil k Pilgrinii. Pilgrinie byla v tomto období jedinou pevnou zemí - tou která měla hranice. V dalším období se začalo kulturně žít. Všichni obyvatelé se soustředili do městeček, případně do lesních městeček a široký kontinent si vytvořil hranice čtyř říší. Od západu k směrem k lidskému a nenávistnému východu. Západ patřil obyvatelům milujícím fantazii a východ byl pro přívržence lidského světa. Členění říší od západu - Krytozemě, Pilgrinie I. - Hradecko, Pilgrinie II. - Lufosilsko a východ - Skryté Území (Podivín) POZN.: Skryté Území není totéž jako Skryté území S.ú - celý svět skrytý S.Ú - tzv. Podivín, zde žijí lidé nenávidící fantasii.