Konec světla

Svět vesmírem plujíce, modrý smaragd v popelu, temná záře měsíce, láká vyjít z hotelu. Viděls hvězdu, jak oblohou plula, vtom světlo jako ve dne bylo, a ničivá vlna z moře se vzdula, nebude žít, co dosud žilo. A mraky rudé, jako ptáci, stíny Slunce zakryly, kamenný déšť celé lesy kácí, ze slz stojí mohyly. Šedé trní z rudých růží, krve celá obloha, nitka života Zemi se úží, zatím pouze záloha. Pak smrti pokryl širý kraj, přišla hrůza, po ní strach, pod nohama drolí se ti ráj, tvá naděje se mění v prach. A lidstvo náhle vymřelo, duše k nebi stoupají, srdce na prach spálilo, jak před zkázou si klekají. Umírá i světlo hvězd, tmou je záře zakrytá, v pekle jsou teď konce cest, prachem sírou pokrytá. Zemi srdce puklo náhle, do lávy se převléká, a z plna hrdla nářky táhlé, jak jejím nitrem protéká. Ze záblesku jen jiskra zbyla, do ticha se vypíná, tam kde před tím Terra byla, zbytek světla usíná. Pak světlo ztichlo,zkončil čas, a lidstva víc už není, nekonečno pohřbí vás, to těžko vesmír změní. Náhle utonutí v hrozném tichu, konec všemu nadešel, zbyla jenom kapka strachu, i ten strach pak odešel.