Tajemství rayitské kobky

Řeknu vám, být kapsářkou, to není jen tak. A navíc, když se vám pořád smůla lepí na paty. Tak se dneska na náměstí stalo, že mě chytili. Samozřejmě, že jsem se nechtěla vzdát lehce a tak přeci jenom došlo k nějaké té menší potyčce. A teď tady sedím na zadku a čekám..... ani nevím na co. Být v Rayitských kopkách, to není žádný med. A což teprve, když vykonáváte to pomalu nejstarší řemeslo. Ale nebyla jsem vždy taková. Osiřela jsem, když mi byly ani ne tři a mé výchovy se ujal strýc. Byl to starý podvodník a lhář, věčně oblečený do zaprášeného kabátu, na němž byly různé záplaty a hadry. Na hlavě nosil vysoký klobouk s dírou a jeho maličké přimhouřené oči se dívaly přes kulaté brýle slepené páskou a s prasklým sklem. Ale vždycky mě rozesmál. Říkal, že jsem to nejpůvabnější stvoření s krásnýma modrýma očima, které ho vždycky donutí k tomu, aby si sáhl do svědomí. A byl to také on, kdo mne vyučil. ,,Těmahle očima omámíš každého tak, že mu snadno vyhrábneš kapsy," pověděl, když jednoho rána odcházel. A už se nikdy nevrátil..... Život si s člověkem dokáže pěkně pohrát. Jednou jsi nahoře, jednou dole, ale pořád to ještě jde. Ale teď se mi zdá, že horší to už být opravdu nemůže. Kdyby se tak dalo někudy utéct,..... nějakou škvírou, nebo slabým místem v mřížích..... Ale ne. Všechno je dokonale uzavřené. Kdyby jsem se tak aspoň mohla umýt, tak by to hned bylo snazší. Přilákat svůdným a přeci nevinným pohledem- to je pro mne hračka. Ale takhle.... Dneska je to opravdu příšerný den. Chytli mě, šoupli sem, spoluvězni mají přihlouplé narážky a mladí vojáci jsou ještě horší. Ale přestěhovali mě do samostatné cely, kde jsem něco našla. Vypadá to jako břitva, ale vlasy by se s tím snad daly nějak zkrátit. Budu líp vypadat bez nich. Raději krátké a celkem čisté, než dlouhé a urousněné od bahna. Teď ještě poslední pramen na straně a je to. Jen tak tak jsem stačila břitvu ukrýt. Hned jak jsem ji skryla do slámy, přišel k mým dveřím do cely nějaký ze strážných. Zamlaskal. ,,Kočička se upravila, co? Vypadáš pěkně, ale.... Na oprátce ti to stejně nebude k ničemu. Ale.... Jestli bys chtěla, jsem ti k dispozici," Šeptl a vytáhl klíč. ,,Na to si sežeň stejný prase jako seš sám. Čuňáku." Ozval se smích. ,,Dobrá holka!" Řekl vězeň z vedlejší cely. Věděla jsem, že teď je to jedna nula pro mě. ,,Ta ti to ale dala," poznamenal druhý voják, který se šel podívat, co že se to tam vzadu děje. Jeho společník jen zabručel a odklidil se. Lehla jsem si na podlahu a pokusila se usnout, ale ten dru- hý strážný se na mě neustále díval. Cítila jsem jeho pohled až v žaludku. Bylo to nepříjemné a tak jsem si dodala odvahu a otočila se. Zahleděl se na mne ještě upřeněji, ale nebyl to zlý nebo chtivý a lačný pohled. V těch jeho šedomodrých očích se zračila spíše lítost, souznění a snad.... snad i ten překrásný a přece bolestný cit, kterému lidé přiřkli jméno láska... ,,Na co se díváte, pane?" Zeptala jsem se po chvíli. ,,Na vás," odvětil, ještě jednou se na mne otočil a odešel. Složila jsem hlavu do klína, ale ty jeho oči mi nešly z hlavy. Takový něžný pohled už na mě dlouho nespočinul. Jen tak pro sebe jsem se usmála.... a usnula.... Probudilo mě rýpnutí do zad. Pomalu jsem se obrátila a otevřela oči. Nade mnou někdo stál. Podívala jsem se lépe. Jen pomalu moje oči rozeznaly vojenskou uniformu na muž- ské postavě. Hrubě mě popadl za ramena a obrátil na břicho. Rozerval mi kalhoty i košili. Dolehl na mne s velkou silou, ale i přes to se mi podařilo se nějak vysmeknout. Praštila jsem ho pěstí do oka. Zařval. Rychle jsem vyskočila ze země. Poznala jsem toho, který mě otravoval. Ještě jednou sykl a vytáhl meč. Přitiskla jsem se ke zdi a rukou něco nahmatala. Snažila jsem se tu věc odervat, ale šlo to dost ztěžka. Nakonec se mi to přeci jenom povedlo. ,,Děvko," zasyčel, když se zmátořil. Vzápětí se rozmáchl. Spadla jsem. Cítila jsem jak mi proužek krve stéká po čele a ze rtu. Stiskla jsem pevně svazek starých zrezivělých klíčů. Když se nade mnou sklonil, rozehnala jsem se proti němu a železo ho zasáhlo přesně doprostřed čela. Zakřičela jsem. Proč mi nikdo nepomůže? Vzadu jsem zahlédla toho druhého. Jen se na mě ale tak podíval a obrátil se zpět. ,,Kruci!" Zaslechla jsem sténání. Obrátila jsem se a viděla toho strážného, jak stále sedí v rohu se skloněnou hlavou. Náhle zahekal a padl na zem. Opatrně jsem se k němu přiblížila. Nehýbal se. Otočila jsem ho tváří k sobě. Od vlasů až k ústům měl zkrvavený obličej a na čele menší tržnou ranku. Ale to ho zabít nemohlo. Náhle jsem ucítila na ruce něco mokrého a trochu lepkavého a mazlavého. Zvedla jsem paži, kterou jsem měla na jeho zádech. Dlaň byla od krve. To mě trochu vyděsilo. Otočila jsem ho na břicho. Teď jsem už pochopila. Na zádech měl hlubokou ránu... To už ale někdo přiběhl. ,,Proboha. Ona ho zabila....Hej! Héééééééj!" Zahalekal jeden z vojáků. Ihned přiběhli další a odemkli celu. Mezi nimi i ten modrooký strážník. Podíval se na mne. Teď se jeho pohled výrazně změnil. Byl takový... tvrdý, nepřístupný chladný a snad.... ano! Nenávistný!!! ,,Dejte toho vraha do izolace. Nikdo k němu nesmí. Od nynějška to bude jen kapsář a... a vrah jménem Toran Ayar. Odveďte ho!" Vykřikl jeho hlas tvrdě a příkře. Dva vojáci mne zvedli a hodili do špinavé, páchnoucí a nejspíš ne moc často používané cely, která byla až na konci kobek. Schoulila jsem se do rohu. Ukřivděná, ublížená, zlomená a ponížená. Jak se odsud dostat? Jak, jak, jak? A s touto myšlenkou jsem opět usnula. A zdál se mi krásný sen. Sen o tom, že jsem zase viděla strýčka, byla jsem zase malá a on mne houpal v náruči. Krásný sen. Sen o konci. O mé popravě, kdy pod mýma nohama zmizí zem a já se propadnu do černoty.... Svítá. Sice se sem moc světla nedostává, ale poznám, kdy se slunce vyhoupne na oblohu. Je slyšet zvuk a víření bubnů. Bum, bum! Bum, bum! A náhle rychleji a divočeji. Bum! Bumbumbumbumbum! Bumbum! Rytmus se stále zrychluje. Náhle však ustane. Je ticho, náhle přerušené posledním Bum! Ozve se cvaknutí a vzápětí křik. Takhle tam jednou budu stát i já. A až víření bubnů ustane, budu jen čekat, až se propadliště otevře a moje hrdlo sevře provaz jako had... Přisunula jsem se blíž k mříži. Náhle ve mě hrklo, protože jsem ztratila půdu pod nohama a řítila se do bezedné černoty. Nestačila jsem ani vykřiknout a už moje tělo padlo do vody. Něco mě přimělo plavat. A zrovna v tu chvíli, kdy mi už docházel dech, jsem se začala vynořovat. Dusila jsem se. Přeci se neutopím! No tak! Plav! Plav! Jako bych náhle chytila druhý dech. Poslední dvě tempa.... Zprudka jsem se vynořila nad hladinu a nadechla se. Vykašlala jsem z plic dokonce trochu vody. Ta ale nebyla zrovna dvakrát teplá. Občas jsem i ztratila napůl vědomí, takže ani pořádně nevím, jak jsem se dostala k mostu a pak na silnici. Ale jen co jsem se nohama dotkla země, věděla jsem, že ví o tom, že uprchl Toran Ayar, kapsář a vrah. Vydala jsem se pod jménem Carën na jih. Prostě tam, kam mě nohy nesly. Přespávala jsem pod hvězdami a lovila zajíce a koroptve. Jedno odpoledne jsem zahlédla vojáky. Ta uniforma ve mě pobořila všechny pochyby. Hledají mě! Vyrazila jsem proto spíše na sever a pak ostře zahnula na východ. Když jsem, vyčerpaná a hladová, dorazila do nějaké vsi, už jsem pomalu necítila nohy. Trochu jsem se vydýchala a po té doběhla ten kousek ke dřevěné bráně. Tam jsem se zastavila. Náhle mě upoutali dva koně, kteří byli uvázáni u břeven. Byli nauzdění a nasedlaní. Přímo vybízeli k tomu, aby na ně člověk nasedl. A já neměla na vybranou. Nohy jsem měla zmrzlé a už jsem je skoro necítila a plíce strhané. Vsedla jsem na urostlejšího a podsaditějšího vraníka. Vzepjal se, ale já se držela. Ještě jednou vyhodil, ale pak na mou pobídku konečně zareagoval a rozcválal se. Ohlédla jsem se zpět a spatřila, jak z brány vycházejí dva muži s dívkou. Dovtípila jsem se, že koně jsou jejich, ale to už jsem zmizela za zatáčkou... ,,Kdo se opovážil.....?!" Zar se už chtěl vyšvihnout na koně svého přítele, ale ten ho zastavil. ,,Tohle si vyřídím já sám." Řekl mu ještě, pobídl hnědáka do cvalu a už se rozjel za mnou. Nevím, jestli to zapříčiňovalo moje ,,jezdecké umění", nebo smůla, ale vždycky, když jsem se pokoušela svým pronásledovatelům uprchnout na koni, se něco stalo. A bylo tomu tak i tentokráte. Už ani přesně nevím, co mě to napadlo, ale zahnula jsem na pole. Oranice sice koně trochu zpomalila, ale o hodně méně než toho, na kterém jel Aegur. A pak se to stalo. Vraník klopýtl a jak jsem ho obracela, neudržel rovnováhu a svalil se na bok. V první chvíli jsem myslela, že mám po noze. Po té následovala velmi ostrá bolest. Taková, že jsem vykřikla. To už byl ale Aegur u mě. Pomohl zvířeti vstát. ,,Hou. Hó hó! No tak, Feare! Stůj!" Pak pomohl vstát i mě. Pro mojí smůlu jsem měla nohu tak bolavou, že mě nenapadlo nic jiného než si nechat svázat ruce a poklusávat za koněm. Když mě přivedl, Zar ke mě rázně vykročil. Jeho přítel ho však zastavil. ,,Ne," Řekl mu. Druhý muž se sice zarazil, ale nakonec se otočil. ,,Tak pojď, ty zloději koní." Prohodil Aegur a popadl mě za rameno. Za chvíli jsme došli k veliké stodole. ,,Hoď ho dovnitř," zabručel Zar. Po té, co mě tam odvedl, řekl svému příteli: ,,Budu ho hlídat. A Lotë ať se mu podívá na tu nohu." Muž se obrátil na dívku v plášti, která stála za ním. ,,Já se mu na to podívám," řekla a vešla dovnitř.... ,,Tak se ti to asi tentokrát vymstilo, co? Jak tě to vůbec napadlo, krást koně? Kde jsi ho chtěl prodat? Na černém trhu?" Ptala se mě ještě na spoustu věcí, ale já jsem ji už skoro nevnímala. Náhle jsem se prostě svalila z balíku slámy na zem. ,,Zare! Aegure! Pojďte sem! Rychle!!!" Zaslechla jsem ji ještě zakřičet, ale pak jsem upadla do hlubokého spánku... Když jsem se probudila, seděl proti mě Zar. Rychle jsem zavřela oči, ale on si už stejně všiml, že jsem vzhůru. Vstal. ,,Jak jsi.... Jak jsi dokázal, aby tě Fear poslechl? Nikdy před tím se to ještě žádnému muži, natož chlapci nepodařilo." ,,Tak jsem nejspíš první. Ale o tom vašem koni mi už ani nemluvte. A neptejte se, proč jsem ho ukrad. Prostě... nutně jsem takový zvíře potřeboval..." Popadl mě za límec a zacloumal se mnou. ,,Na co jsi ho potřeboval?!..... Tak na co!" Byla jsem už tak unavená, že ze mě postupně dostal malé útržky z toho, co se mi stalo, ale byl schopný si je dát v souvislý příběh. Pustil mě. A zrovna v tu chvíli vešel Aegur. Pohlédl na Zara a potom na mě. ,,Stalo se něco?!" Zeptal se nedůvěřivě. ,,Ne, nic se nestalo. Že, Torane?" Zar učinil očima gesto, které bylo výmluvnější než slova. Proto jsem kývla a nasucho polkla. Vystřídali se. Aegur mě po kousíčkách sledoval. Jeho pohled mě probodával a bylo mi, jako bych tady před ním seděla nahá. Zavrtěl hlavou a hodil mi kus hadru. ,,Umyj se. Vypadáš hrozně." Přistoupila jsem k neckám a opláchla si ve vodě obličej. Aegur se trochu napřímil. ,,To je to tvoje umytí? Sundej si ty hadry a normálně se opláchni. Ten zápach je strašný. Takhle nemůžeš mezi lidi." Jen co to dořekl, tak si sedl a čekal. ,,Nemůžete jít ven?" Divně se na mě kouknul. ,,To víš. A ty nám pláchneš. Já ale o problémy s Zarem nestojím. A nezamlouvej to. Buď se umyješ a svlíkneš sám, nebo ti s tím pomůžu. Tak co?!" Nepohla jsem se. Už se zvedal. ,,N-ne! Já to zvládnu. Jen... Nemohl byste se jaksi... no... otočit? Hodím vám svoje oblečení. Potom asi těžko uteču..." Chvilku bylo ticho. Potom se Aegur konečně otočil. Když jsem byla hotová, přinesl mi košili a kalhoty, ale ne moje. ,,Kde mám svoje šaty?" Zeptala jsem se. Pousmál se. ,,Jsou tam, kde jsou. Teď budeš nosit tyhle. Máš snad něco proti tomu?" Zeptal se s divným výrazem. Jenom jsem zavrtěla hlavou. Všimla jsem si, že mě zkoumá takovým zvláštním pohledem. ,,Mohl byste se ještě otočit?" Zeptala jsem se ho. ,,Jestli se ti tohle oblečení nelíbí..... Nechceš si zkusit tohle?" A vytáhl dlouhé, celkem obyčejné šaty(!). ,,N-ne. Díky." Vykoktala jsem a pak jsem to řekla:,,Zůstanu u košile." Kývl hlavou, založil si ruce a když odcházel, řekl:,,Kdybys přeci jenom chtěla si jednou ty šaty obléci,....Víš, kde budou..." Hned, jak jsem si navlékla košili, přišel Zar, na ruce jestřába. S maličko pobaveným výrazem mi ho přibližoval k ruce.Přemýšlela jsem, jestli ucuknout, nebo ne. Když jsem se odhodlala, že to vydržím, dal dravce na břevno stání, ve kterém byl Fear. Potom si sedl a nic neříkal. Všimla jsem si, že pohledem zabloudil k šatům. Trochu se zarazil, ale nakonec už sledoval jen vrata. Venku se zatím strhl pořádný lijavec. Za chvíli přišla i Lotë. Aegur přijel brzy ráno a moc dlouho se nezdržel. Přivezl jen trochu jídla, promluvil se Zarem a zase odjel. Ten si osedlal koně a řekl, že musí odjet, ať tady zůstaneme a ni- kam nechodíme. Pak nás opustil, ale jestřába zde nechal. Tenhle den nebyl o nic lepší než předchozí. Dokonce byla bouřka a hromy s blesky. Lotë se posadila na balík slámy, ale já chodila sem tam po stodole. Nakonec jsem to ale nevydržela. ,,Jdu pro něco k pití," A než stačila Lotë něco namítnout, vyšla jsem ven. Když už uplynula asi hodina a já se pořád nevracela, vzala si plášť a sáhla po petlici. Ale jen co otevřela dveře, stál tam voják a ne jeden. Všimla si, že mě dva drží a další na mě míří kuší. ,,Bylo by lepší nedělat žádné hlouposti a pustit nás dovnitř, .... paní,"řekl ten, co stál ve dveřích.Lotë ještě chvilku váhala a snažila se vyhlédnout ven, jestli neuvidí přijíždět Zara nebo Aegura. ,,O své přátele se nemusíte bát,..."řekl. Řada vojáků se rozestoupila. Vzadu stál Aegur a na hrdle měl meč. ,,Co jste uděláte s Aegurem a tím chlapcem? A Zar? Kde je Zar!!!" ,,Ten váš ,,chlapec" a přítel budou za chvíli na cestě do Rayity, kde budou popraveni. A Zar tam brzy poputuje za nimi..." Lotë se otočila, aby zjistila, kdo to řekl. Z hloučku vojáků vyšel muž s černými vlasy a vousy a s ,,menším" šrámem na tváři, což bylo moje věnování. Zadívala se na něj. Ten pohled byl plný nenávisti. ,,Kde-je-Zar?!" Zeptala se znovu. ,,Říkám vám, že na cestě do Rayity. Ale vy,"dodal a popadl ji za ruku, ,,pojedete se mnou," Pak se obrátil na vojáky a vykřikl:,,Jedeme!" A nasedl i s Lotë na koně, ale když už se chtěl rozjet, ozval se hlas:,,Ne tak zhurta," Zare! Blesklo dívce hlavou. Náhle před nimi na koni vyjel ze stínu noci muž v dlouhém černém plášti, který byl podšit jasně červenou látkou. Sesedl. ,,Bojuj!" Vzkřikl po té a vytáhl blyštící se meč. Muž se jen uchechtl, ale přeci jen sesedl a postavil se před Zara. ,,Chceš tak brzo zemřít? Jak si přeješ, mohl sis aspoň užít ještě tu cestu do Rayity!" ,,Nemyslím, že bych měl zrovna teď náladu na to, abych šel pod drn. A co to máš s tváří? Nějaká nehoda?" Tím ho vyburcoval. Muž zařval a vrhl se na něj. Dlouho to byl nerozhodný souboj. Když se zdálo, že jeden toho druhého udolá, ten se v poslední chvíli dokázal ubránit. Náhle Zar spadl. Meč mu vyklouzl z ruky. Markhei se nad ním rozkročil, uchopil meč oběma rukama a zdvihl ho vysoko nad hlavu. Náhle se však zhroutil. Za ním stál Aegur s kusem prkna nebo trámu, kterým ho praštil přes hlavu. Zar si vydechl. Vojáci, jakmile zjistili, že jejich velitel je nejspíš mrtvý, se snažili uprchnout. Marně. Aegur s Zarem se chopili mečů a Lotë vytáhla malý zahnutý nůž. Já se chopila kuše. Jen dva jsme nechali odjet se vzazem, že jestli si chce Layö dál hrát, tak to bude docela pěkné zpestření našeho, celkem nudného, života a že jej tedy s otevřenou náručí přivítáme..... Markheie jsme za nějakou dobu pustili. Co taky s ním? Akorát by zdržoval. Byl to už asi měsíc, co se to událo. Měli jsme zrovna namířeno do Gullaioru, když tu nám v lese zastoupilo cestu asi dvacet vojáků. Podle uniformy bylo hned poznat, odkud jsou a co chtějí..... nebo spíš... koho chtějí..... Byl to lítý a nelítostný boj. Zar s Aegurem se ještě jakž takž drželi, ale se mnou a Lotë to vypadalo bídně. Náhle ona klesla na zem. Sehla jsem se k ní. ,,Lotë! Lotë! Vst..." Náhle mě někdo popadl zezadu za košili. Vrazila jsem mu takovou, že se svalil na zem. Opět jsem se sklonila. Obrátila jsem ji obličejem k sobě. Byla bledá a oči měla zavřené. Zaslechla jsem kroky. V příštím okamžiku jsem hleděla na pár černých vysokých bot. Přiložil mi ledové ostří k hrdlu. ,,Vstaň," Řekl docela klidně. Bez sebemenší známky odporu jsem uposlechla, s hlavou skloněnou na prsa. ,,Podívej se na mě," Polkla jsem a pomalu zvedla hlavu. Byl to on! Ten modrooký strážný! ,,Jestli odsud chceš odejít živá.... Musíš mě zabít. Jinak já zabiju tebe!" A jen co to dořekl, hodil mi meč. Pohlédla jsem na něj. ,,Nebudu s tebou bojovat," Odvětila jsem a trochu sklonila meč. ,,Jestli vás to potěší,....... zabte mě." Byl zmatený. ,,Jako pomstu za podlou vraždu přítele to pochopím....." ,,Takže přeci jen jsi ho zabila. A já tě tak miloval.... Celé dny jsem nemyslel na nic jiného, nž na tebe, tvou tvář, oči.....," sklonil meč, ,,a stále tě miluji..." Zadíval se mi opět hluboko do očí. Rozešel se blíž. A pak se to stalo. Muž, jediný v bílém, s jizvou na tváři. Barbarsky ho zabil... Můj meč se potřísnil vojákovou krví... Naposledy na mne obrátil svoje šedomodré oči.. Chtěl ještě něco říct, ale klesl na zem mrtev.... Markhei se ušklíbl a pomalu odcházel. Moc dobře věděl, že ho budu následovat, a to i za cenu vlastního života... Stalo se to, co se stát muselo.... Pomalu jsem vyšla na kopec, ale Markhei se mi ztratil. Pomalu jsem se rozhlížela. Avšak i mým zrakům unikli muži v šedozelených kápích s kušemi, ukrytí v zeleni listoví..... Ozvalo se krátké, ale zřetelné zasvištění. Vykřikla jsem. Šíp mne zasáhl do nohy. A náhle další a další!!!! Už jsem ani nestihla vnímat bolest. Naposledy jsem vykřikla a sesula se podél kmenu stromu na zem. To už ale nahoru vyběhl Aegur. Krátce na mne pohlédl. V příštím okamžení se s bojovným rykem rozběhl ke křoví. Střelci odhodili kuše a v jedné řadě vystoupili ze svých úkrytů. ,,Vy, vy,...!" Postupně je zabíjel. Hněv a bolest, které v něm propukly mu daly sílu přímo nadpozemskou. Dostával se blíže a blíže. Krvácel sice z mnoha ran, ale to jako by mu ani špetku síly neubralo. A pak se to stalo. Stáli sobě tváří v tvář. Dva muži, silní, odhodlaní. Byl to dlouhý boj. Oba se už sotva dokázali udržet na nohou. Po každém máchnutí mečem upadli. Náhle, zcela nečekaně, našel Aegurovo ostří svůj cíl. Markhei klesl na kolena. Aegur škubnul mečem a posléze ho vytrhl z protivníkova těla. Markhei byl mrtvý.... Aegur, i přes své vyčerpání, mě zdvihl a donesl zpět do údolí, kde čekal Zar spolu s Lotë. Jen mdle jsem vše vnímala. Jen jako v pouhém snu... Rány už nebolely. Jen srdce, srdce ano. Věděla jsem, že svému osudu se již nevyhnu... ,,Znám mnicha. Možná, že by ho dokázal vyléčit," Řekl Aegur. ,,Myslím, že je pozdě....Teď už ne." Odvětil Zar. Jeho přítel pohlédl na Lotë. Ta jen sklopila zrak k zemi. Aegur pokýval hlavou. ,,Dobrá. Dobrá tedy. Pojedu sám!" Vzkřikl. ,,Aegure! Posečkej!....Pohleď..." Otočil se. ,,Sardëan," vydechl. ,,Snad.... Toran, ne?" Opravil ho Zar nechápavě. Otočila jsem se na něj. ,,Ne, .......Aegur zná mé tajemství... Zná tajemství rayitské kobky... Poznal to sám.... Promiňte, že jsem vám nic neřekla nebo nenaznačila, ale..... Chápejte...." Obrátila jsem se zpět na Aegura. ,,Mohu o něco požádat?" Se slzami přikývl. Po té vytáhl z brašny šaty. ,,Ráda bych si je zase jednou oblékla... už je to tak dávno...." Pomohl mi. Nejdřív mé tělo omyl od špíny a krve. Po té navlékl šaty a uložil mne zpět. ,,A teď, prosím...," přitáhla jsem si ho blíže..., ,,...Líbej mne..." Vydechla jsem. Byl to velmi krásný a dlouhý polibek. A také poslední... Zavřela jsem oči. Bolest odezněla. Naplnila mě neskutečná lehkost a smíření. Vše bylo náhle jasné a zářilo. A tam, na konci toho světla, někdo stál. Někdo v obnošeném kabátě se záplatami, kloboukem a brýlemi. Opět jsem byla malá a strýček mne odváděl s sebou za ruku.... Pryč....