Průvodce

Listoval knihou a oči mu jen zářily. Byla to knížka, kterou už dlouho hledal. Našel v ní všechno, co chtěl vědět o dracích.

Erwinovi bylo deset let, ale jeho znalost draků dosahovala takové úrovně, že i zkušení bojovníci nad tím občas kroutili hlavou. Erwin draky miloval už od svých pěti. Tehdy poprvé spatřil obrázek draka. Říkal si, že až bude velký najde nějakého draka a ochočí si ho. Dětské sny.

* * *

Stoupal vzhůru a do tváře mu vál chladný horský vítr. Ohlédl se na Mohadara, který šel několik sáhů za ním. V Mohadarově tváři se zračila únava, jakou Erwin viděl ve tvářích kupců, které převáděl přes Štítové vrchy, už tolikrát. Mohadar se zastavil a položil na zem plně naloženou tornu se zbožím.

„Jak dlouho ještě půjdeme?“otázal se. „Musíme jít, dokud nepadne na vrcholky hor mlha,“zavolal mu Erwin v odpověď. „Nebo snad chcete v horách přenocovat i zítra?“ Kupec něco nespokojeně zamručel, ale poté se bez řečí vydal na další cestu.

Erwin byl klidný, kupce převáděl přes hory už čtvrtým rokem a za tu dobu si stačil zvyknout na rozmary počasí. Ten den šli už jenom chvilku, poté se začala do hor vkrádat tma a mlha pomalu zhoustla. Nebylo již možné pokračovat v cestě, a tak Erwin našel malou sluji, ve které se dala přečkat noc. Erwin se uvelebil na pohodlném místě u stěny, přikryl se loveckou kazajkou a snažil se alespoň na chvíli usnout. K ruce si pro jistotu připravil ostrý tesák. Moc dobře si ještě pamatoval na setkání se skupinkou skřetů, kteří je přepadli v Černé rokli. Tenkrát se mu povedlo vyváznout jen díky skupince dobrodruhů, jdoucích náhodou kolem. Skřeti byli při cestě přes hory největším problémem. Od té doby co se usadili ve staré trpasličí osadě, chodí přes vrchy čím dál tím méně lidí. S divokými zvířaty takové problémy jako se skřety nebyli. Jedinými nebezpečnými zvířaty, žijícími v této výšce, byli medvědi a ti se většinou lidí stranili. Erwin už usínal, ale najednou ucítil ten povědomý, nepříjemně nasládlý zápach, který tady cítil už mnohokrát. Zápach tlejícího masa. V okamžiku byl na nohou a urychleně budil Mohadara.

„Rychle, skřeti nás našli,“ povykoval. Tentokrát se však Erwin mýlil. Skřeti totiž nebyli jejich problémem.To však vzápětí poznal i Erwin. Za jeho zády se ozvalo zlověstné zabručení. Mohadar rozžehl lucernu a jim se naskytl hrozivý pohled. Šest sáhů od nich se v plné své výšce tyčil šedý medvěd grizzly. Erwin sám sebe v duchu proklel. Jak mohl udělat tak hloupou chybu. Medvědi si v malých jeskyních rádi stavějí své brlohy. Tesák v Erwinově ruce vypadal při pohledu na grizzlyho dost směšně. Erwin moc dobře věděl, že tesákem by medvěda jenom ještě více rozzuřil. Pohlédl na Mohadara. Ten byl značně pobledlý a jeho oči prozrazovaly smrtelnou hrůzu.

Medvěd divoce zařval a pomalu se vydal směrem k nim. Teď už nesmějí ztratit ani minutu. Erwin popadl kupce za límec a prudce jím smýkl. Mohadar se vzpamatoval a rychle se rozběhl do husté mlhy. Klopýtal přes špičaté kameny, padal, ale přesto stále utíkal. Poté za sebou uslyšel výkřik. Slovům nerozuměl, ale ten výkřik ještě znásobil jeho strach, a on utíkal dál. Okraj propasti se pomalu přibližoval. Mohadar se probudil a v hlavě pociťoval ostrou bolest. Chtěl vstát, ale nešlo to. V první chvíli ho napadlo, že ho medvěd dostal, ale pak uviděl Erwina, jak sedí u ohně a odpočívá. Mohadar se s vypětím všech sil posadil.

„Co se stalo?“ zeptal se. Erwin otevřel oči a pátravě se na kupce zadíval.

„Musel jsem Vás srazit k zemi. Ten medvěd Vás natolik vystrašil, že jste bezmyšlenkovitě běžel k okraji propasti. Moje volání nepomáhalo, tak jsem Vás musel udeřit rukojetí tesáku do hlavy.“ Mohadar kroutil překvapeně hlavou a potom se otočil směrem k propasti. Pád do ní by znamenal jistou smrt. Zachvěl se při tom pomyšlení. „Děkuji Vám Erwine,“ vysoukal ze sebe. Erwin se usmál a s podivným podtónem v hlase řekl: „Není zač. Za to abych Vás chránil, jste mi přece zaplatil.“ Ztratili už hodně času, a tak se museli co nejrychleji vydat znovu na cestu. Ale vzhledem k ukrutným bolestem hlavy, které Mohadara sužovaly, se pohybovali jen velice pomalu. Slunečný, ale přesto chladný, podzimní den se chýlil ke konci. Na vrcholky hor začala padat mlha a další cesta by za těchto podmínek byla příliš riskantní. Erwin rozhodl, že noc stráví pro jistotu pod širým nebem. Ani nerozdělávali oheň a šli si lehnout.Únava z celodenní cesty je zmohla. Erwin se ráno vzbudil ještě před úsvitem. Sedl si, pohodlně se opřel o skálu a zaujatě pozoroval vrcholky hor, které se třpytily v odlescích vycházejícího slunce. Na tváři se mu rozlil blažený úsměv a on se musel přemoci, aby ze sebe nevydal triumfální výkřik. Když už došli až sem, tak už je nic nezastaví. Za pár hodin dojdou k jeskyni a pak …

Z přemítání ho vytrhl Mohadar, který se vzbudil svěží a už bez bolestí hlavy. „Tak půjdeme. Ještě nás kus cesty čeká,“zavelel Erwin. Vydali se na cestu. Šlo se jim dobře. Vzduch byl příjemně chladný, ale nikoli vlezle mrazivý. Cesta, kterou teď šli se od té předchozí značně lišila. I když i předtím byli vysoko v horách tak kolem bylo hodně vegetace-kosodřeviny,zakrslé severské smrky či vysokohorské květiny. Ale nyní jako by zde všechen život vymřel. Jen tu a tam se rýsovaly ohořelé zbytky nějaké horské trávy. Mohadara to zneklidnilo. „Proč tady nic neroste? Je to tady tak pusté,“ otočil se na Erwina. Erwin však jen něco zabručel a Mohadarovi se zdálo, že v jeho očích vidí nerudný, ne-li nenávistný pohled. To ho zarazilo, ale po chvíli se uklidnil. Kdyby mě chtěl ublížit, tak už to udělá dávno, pomyslil si. Pomalu přicházely k velkému otvoru zejícímu ve skále. Erwin se zastavil a Mohadar mu stanul po boku. Erwin se na otvor ve skále díval téměř s nábožnou úctou. Rukou pobídl Mohadara, aby pokračoval směrem k sluji. Ten nejdříve zaváhal,ale posléze se šouravým krokem vydal ke vchodu do jeskyně. Erwin ho následoval. Ale poté se znovu zastavil a hlasitě zvolal: „Pane,tak jsem konečně dorazil. Omlouvám se za zpoždění, ale není to má vina,“řekl poněkud bázlivě. Mohadar se otočil, aby zjistil ke komu to Erwin mluví. Ale výraz v Erwinových očích ho vyděsil. Mísil se v něm panický strach s fanatickou odhodlaností. Mohadar uslyšel za svými zády chrčivý dech, a tak se otočil zpět k ústí jeskyně. To co spatřil mu však úplně vyrazilo dech. Ve vchodu do jeskyně se tyčil mohutný hnědě zbarvený drak. Jeho kruté žluté oči se do Mohadara zabodávaly podobně jako jehly do hedvábné látky. Mohadar stál jako zkamenělý. Nemohl uvěřit svým očím. Poté ho ovanul odporně páchnoucí dračí dech. Mohadar se vzpamatoval a začal se obracet k útěku. Ale už bylo pozdě. Drak hbitě vystrčil svůj dlouhý krk a popadl Mohadara svými nestvůrně dlouhými zuby. Kosti zapraskaly a Mohadarovo tělo zmizelo v drakových útrobách. Drak vítězoslavně zafuněl, ledabyle pohodil hlavou směrem k Erwinovi a v mžiku zmizel ve svém doupěti.

Erwin tam ještě chvíli stál, pak se poklonil směrem k ústí jeskyně a vydal se na zpáteční cestu. Erwin měl draky opravdu rád!