Kouzlo vánoční noci

     Když jsme byli malí, vyprávěl nám náš otec o kouzelné vánoční noci, o noci splněných přání. Seděli jsme mu vždy na klíně, tiskli se na jeho hruď a se zasněným pohledem upřeným do plamínku petrolejky poslouchali jeho poutavé vyprávění o této noci zázraků a tajemství. Pak jme se před půlnocí teple oblékli a všichni jsme se i s mámou, každý hořící svíčku v ruce, brodili hlubokým sněhem k malé jedli v blízkosti našeho srubu, kterou jsme již den předtím ověsili malými balíčky sena, tvrdými kukuřičnými plackami, různými sušenými plody a malými kousky loje. To byl náš vánoční dárek zvířátkům v lese. U jedle jsme postavili svíčky na zem a v jejím mihotavém světle vytáhl otec zpod stromku kožený pytlík, zalovil v něm a každému z nás podal nějakou drobnost. Bývaly to nádherné večery, takto společně se všemi blízkými a otec vždy říkával, že na vánoce nikdo nesmí být sám. A já to nikdy neporušila. Vlastně jen jednou.
     Roky plynuly a zase byl Štědrý den. Těšila jsem se na ten večer už dlouho, ale odpoledne jsme se s Frankem nepohodli a padla slova, která nás oba dodnes mrzí. Ale stalo se a já v návalu vzteku, lítosti a smutku nasedla na koně a rozjela se prostě pryč. Štvala jsem koně lesem jak šílená, se slzami v očích a myšlenkami někde naprosto jinde jsem vůbec nesledovala kudy a nedávala pozor na nic okolo sebe. A tak se stalo, že mě jedna buková větev srazila ze sedla. Ležela jsem na zemi a poslouchala dusot mého koně mizejícího v dáli. Věděla jsem, že v pořádku trefí domů a pustila jsem ho z hlavy. Tato moje vlastní hloupost ještě prohloubila můj vztek a já se začala bezcílně potulovat lesem pěšky. Bylo poměrně teplo, ale mokro, protože ten rok nastala jen několik dní před vánoci neočekávaná obleva a všechen do té doby již napadaný sníh roztál.
     A pak se počasí náhle změnilo. Prudce se ochladilo, slunce se schovalo za hradbou těžkých mraků a začaly poletovat první vločky. Zvedl se ledový vítr a během čtvrt hodiny se rozpoutala sněhová vánice. Protože odpoledne, když jsem odjížděla, bylo teplo, vyrazila jsem jen tak v košili a teď se do mě zakousla zima. Velice rychle jsem vystřízlivěla ze svého vzteku i sebelítosti a najednou jsem si uvědomila, že nevím, kde jsem a kudy se mám vrátit. Věděla jsem, že vítr vane většinou od severu, a že tím směrem je řeka a u ní několik osad a rozhodla jsem se jít proti němu. Šátek, který jsem měla okolo krku, jsem si uvázala na čelo, vyhrnula jsem si límec, zapnula košili až nahoru a vydala se na cestu. Šlo se namáhavě, protože vítr byl silný a sněhu rychle přibývalo.
     Nevím, jak dlouho jsem šla, než jsem poprvé upadla. Zjistila jsem, že jsem skoro usnula a to mě vyděsilo. Vyškrábala jsem se znovu na nohy a pokračovala v cestě. Mokrý sníh, který na mě roztál, mi promáčel boty i košili a ta se teď měnila v ledový krunýř. Na prsou mě hrozně mrazilo, ruce i nohy jem měla promrzlé až na kost a připadalo mi, že každý můj krok je ten poslední a další už nikdy nezvládnu udělat. Myslela jsem na Franka a na naši odpolední hádku a mrzelo mě každé ostré slovo, které jsem nedokázala spolknout, i prchlivost, s kterou jsem vyrazila ven jen tak, bez rozmyslu. Omluvila jsem se mu v duchu snad stokrát, než mi došlo, že už jej možná nikdy neuvidím. Udivilo mě, s jakým klidem jsem přijala tento fakt, ale bylo to jediné, co jsem mohla dělat. Potácela jsem se vpřed silou bůhví čeho a přestávala vnímat nastalou tmu, mráz, vítr i své vlastní pocity. Vím, že v těch chvílích byla smrt blízko. Všechno se mi slilo do mléčného závoje vířících vloček a z něho vystoupila vzpomínka – je přeci Štědrý den. Vybavila se mi svíčka v otcově ruce, kterou jsem vždy následovala závějemi zasněženého lesa stíníc rukou světlo mé vlastní svíčky oslňující moje oči. Nevím, jestli tato vzpomínka byla tak silná, ale v té mléčné mlze, která mě obklopovala, se objevilo matné světlo a já je důvěřivě následovala, stejně jako malá holka tenkrát.
     Za chvíli jsem došla ke srubu. Opřela jsem se o dveře, ty povolily a já vešla. Dveře se za mnou zase zavřely a já byla uvnitř, v teple, v bezpečí. Rozhlédla jsem se po místnosti a zamířila ke kamnům. Usedla jsem na špalek v jejich těsné blízkosti a nastavila ruce sálajícímu teplu. Prsty na rukou i na nohou mě začaly ukrutně bolet, ale já věděla, že je všechno v pořádku, protože rozmrzají. Na kamnech stála konvice s kávou, tak jsem vzala s police plechový hrnek a nalila do něj tmavou tekutinu až po okraj. Držela jsem hrneček ve zkřehlých dlaních, pomalu upíjela horké kafe a cítila, jak se mi teplo rozlévá vnitřnostmi. Vzpomněla jsem si, že to tak nemá být. Odložila jsem hrnek, vstala a sundala postupně s hlavy šátek, promáčené boty, kalhoty i košili. Zabalila jsem se do deky přehozené přes jednoduchou židli, chodila pomalu od stěny ke stěně, podupávala nohama a tleskala rukama. Dělala jsem to tak dlouho, dokud bolest v rukou i nohou nepřestala. Cítila jsem nesmírnou únavu. Usedla jsem opět ke kamnům, opřela lokty o kolena a hlavu do dlaní. Za chvilku se mi zavřely oči a já začala usínat.
     Probudila mě ostrá bolest. Trhla jsem sebou a spadla ze špalku. Na zápěstí se mi svrchu objevila široká bílá čára, jak jsem se ve spánku naklonila dopředu a spálila se o kamna. Venku jsem nabrala hrst sněhu, přiložila si ji na popálené místo a přitom jsem zjistila, že bouře již ustala a nebe je plné zářících hvězd. Ale o to větší byla zima, takže jsem dveře zase rychle přibouchla. Oči se mi zavíraly a sotva jsem stála na nohou, jediná přijatelná činnost byla jít spát. Naložila jsem kamna až k prasknutí, přivřela spodní dvířka, aby hořela pomalu, vylezla jsem na palandu a zachumlaná v dece okamžitě usnula.
     Ráno jsem otevřela oči a zůstala ještě ležet. V hlavě jsem probírala události minulého večera, ale marně jsem pátrala po přítomnosti majitele srubu. Bylo to zvláštní. Pomalu jsem vstala, prohrabala kamna, přiložila do žhavých uhlíků nová polena, na polici našla velkou otlučenou plechovku s vonícím obsahem a uvařila konvici čerstvého kafe. Beze spěchu jsem vypila jeden hrnek, sesbírala okolo kamen své suché věci a oblékla se. Stále jsem doufala, že se ten tajemný obyvatel objeví. Ale nestalo se tak a já už toužila být ve Frankově náručí a říci mu, že jsem v pořádku, a že ho miluji, proto jsem musela odejít. Chtěla jsem zanechat svému neznámému zachránci vzkaz, ale nenašla jsem nic k tomu účelu vhodného, a tak jsem do námrazy na okně vyryla prstem prosté slovo „Díky!“ a vyšla ven. Tam jsem zůstala stát jako opařená, protože vedle srubu byl uvázaný můj kůň, který mi včera utekl. Když šok pominul, rozhlédla jsem se naposledy po srubu i jeho okolí, nasedla na koně a vydala se k severu. Zanedlouho jsme dorazili k řece, a pak už jsme cválali po známé cestě domů. Frank zřejmě uslyšel údery kopyt a vyběhl před náš srub, kde zůstal stát a se slzami v očích rozpřáhl náruč, celou mě v ní schoval a tiše šeptal moje jméno.
     Bylo toho tolik na vyprávění a vysvětlování, tolik omluv, polibků a slibů, tolik otázek a odpovědí, tolik lásky. Ale jedna neshoda zůstala. Frank nevěřil v ten srub. Jednoduše řekl, že v těch místech žádný není a můj zážitek že je jen výplodem znaveného mozku na hranici bezvědomí. Ale ochotně nasedl na koně a já ho k tomu srubu vedla. Jenže jsme ho nenašli. Strávili jsme pročesáváním lesa celý den, ale srub jako by se vypařil. Ani místo, na kterém stál, nikde nebylo, ačkoli cestu, kterou jsem den předtím šla, jsme našli téměř celou. To samozřejmě potvrdilo Frankův názor a já zoufale hledala nějaký důkaz, kterým bych ho přesvědčila. A pak jsem si vzpomněla. Bylo to přeci tak jednoduché, že jsem na to nepřišla hned!? Vždyť mám na ruce spáleninu od těch kamen! Rozběhla jsem se k Frankovi, sundala rukavici a natáhla k němu své předloktí. Vítězoslavně jsem se zeptala:
     „Co vidíš?“
     „Ruku.“
     „Ale na ní!“
     „Nic. Co myslíš?“
     Prstem jsem si opatrně přeběhla po naběhlém puchýři. „Tady přeci.“
     Vzal mě za tu ruku přesně v místě, kde to nejvíc bolelo a něco říkal. Věděla jsem, že tohle by nikdy neudělal, nikdy by mi nezpůsobil bolest, a konečně jsem si to uvědomila. On ten puchýř neviděl. Prostě jej neviděl.
     Nechala jsem se odvézt domů, uložit do postele a vypila všechno, co mi dal, ale neposlouchala jsem ho. Pomalu mi to celé docházelo a já se uklidňovala. Ten srub bez majitele, teplo a kafe a můj kůň venku, to všechno dohromady byla událost, kterou už jsem dávno znala. Náš otec nám o ní vyprávěl každé vánoce. Vždyť tu noc byl Štědrý den a to, co jsem zažila, bylo kouzlo vánoční noci. Patřilo jen mně, a proto Frank nic nechápal. S tímto zjištěním jsem se schoulila v jeho náručí a šťastně usnula.
     Už nikdy jsem ten záhadný srub nehledala a s Frankem jsem o něm již nemluvila, věděla jsem, že tam v lese není. Puchýř se zahojil a zbyla po něm jizva, kterou kromě mě nikdo nikdy neviděl. Ale vzpomínka zůstává stále živá a já se těším, až budu moci svůj příběh vyprávět těm, kteří jediní mi budou věřit a uvidí jizvu na mém zápěstí. Svým dětem.