Snape - Ledový žár, Kapitola III. - Tajemství ložn

název série: Snape - Ledový žár název kapitoly: Kapitola III. - Tajemství ložnice autor: marcella email: marcella02@seznam.cz Kolem něj vanul chladný vítr a povíval černými závěsy na oknech. Celá místnost teď připomínala jakýsi bizarní hřbitov. Zbytky jeho oblíbených suvenýrů z cest se válely zničené po zemi. Na velikém lůžku s nebesy, snad jen hrou světla a stínů proměněném v katafalk, žhnuly po stranách tmavými plameny svíce a ozařovaly karmínově rudou pokrývku, na níž leželo páchnoucí, rozkládající se tělo velikého hada. Kdyby v té chvíli vešel do Snapeovy ložnice nezasvěcený pozorovatel, pomyslil by si něco o hloupé, neškodné halucinaci a nervově labilních profesorech. Ale pro něj to, co tu spatřil, představovalo jedno z nejhoršího, co ho v životě kdy pronásledovalo. Proti němu uprostřed místnosti stála žena. Tedy to, co kdysi bývalo ženou. A i přes sinavost pleti, špinavé rozervané cáry oděvu a smrtí zohavenou tvář bylo dosud znát, že velmi krásnou. Její dokonalé štíhlé tělo, spíš dívčí než ženské, křičelo do světa, že dosud nebylo probuzeno mužem, dosud nemělo šanci dát život dítěti. A ani nikdy mít nebude, protože Severus Snape ji zabil. Způsobil její smrt v dobách, kdy ještě věřil světu a věřil sobě, kdy si myslel, že má život před sebou a ten život bude krásný. Ta žena byla duch. A přišla k němu, jako už tolikrát a jako ještě tolikrát přijde - jako živá výčitka svědomí, vzít si splátku jeho utrpení na obrovský dluh, který on nikdy nevyrovná. "Jak se daří odpadlým, Severe?" ozval se její lahodný hlas s podtónem nesmiřitelné zášti. "Ještě pořád se snažíš vzdorovat osudu? Řekla bych, že jsi ubožák, ale ani to si nezasloužíš. Dlouho to už nevydržíš, buď jedna, nebo druhá strana tě prokoukne a konečně se dočkáš trošičku horšího trestu, než jaký ti tu chystám já. Přijdu tě do Azkabanu navštívit. A nebo snad do Voldemortova pekla? Možná si budeš moct vybrat, kde skončíš." "Samantho....já.." vyrazil ze sebe Snape. Stál před ní neschopen pohybu. Plný vzteku na sebe, že se nechal zaskočit nepřipraven, že má zase strach. Nenáviděl bezmocnost. Hlavně tu svoji. Pokusil se uklidnit alespoň rozbouřený žaludek. To ponížení, že by před ní zvracel, si dopřát opravdu nechtěl. "Je to jen duch, tvoje zlá noční můra, nemůže ti opravdu ublížit, pokud to ty sám nepřipustíš. Nesmíš dovolit, aby na tebe působila. Uzavři mysl, soustřeď se na něco konkrétního, na příští hodinu lektvarů, na svou práci, nesmíš pustit myšlenky aby se volně rozběhly, soustřeď se, uzavři bránu do mysli a ona neprojde, není to otázka spravedlnosti, jen sebevlády a soustředění, máš právo ji tam nepustit, odmítnout ji, nebo s ní bojovat, ano, máš stejně jako ona právo na boj, otevřený a čestný boj." opakoval si stále s hlavou sklopenou, s pohledem upřeným na prsten na své pravé ruce. Napřel celou svou vůli k této formuli. Zdálo se, že působí. Cítil, jak se mu nepatrně vrací vláda nad vlastním tělem. Narovnal se a pokusil se jí podívat do očí. Byl hrozný pohled na to, jak smrt a hlavně těžké umírání zohavilo tvář kdysi tak krásnou. Proti své vůli znovu vpil zrakem křivky jejího těla, tak, jak je kdysi pokradmu sledoval skrze lehký hedvábný plášť, který nosívala i přes protesty profesorů. Bolestně jej uhodila změna, která se s ní stala od posledního setkání. Přesto dokázal neuhnout pohledem. "Tak jaké divadlo to bude dnes?" zasykl zlostně a snažil se skrýt příměs strachu. Minule ho přinutila dívat se znovu na její smrt. Mnoho dní potom nemohl spát a jídlo pozřel jen za pomoci jednoho svého lektvaru. A o dalších fyziologických následcích této podívané by rozhodně nedovolil nikomu mluvit ani psát. Celé týdny pracoval na tom, aby se psychicky obrnil proti tomu, že ji znovu uvidí umírat ve svém objetí. Ještě několik vteřin udržel kamennou tvář. Potom se s ním vířivě zatočil svět a on kamsi padal. Instinktivně se chytil za žaludek a druhou rukou si zakryl ústa. Měl pocit, že se na něm jeho šaty sráží a že i jeho kůže se scvrkává, najednou mu bylo všechno těsné, připadal si velice nesvůj, nejistý a cizí. Konečně dopadl na zem. Ležel v provlhlém podzimním listí a celé tělo ho bolelo. S námahou vstal. Na sobě měl studentský bradavický hábit, trochu staršího střihu, než nosili jeho studenti. Nepochyboval už ani vteřinu. Samantha mu vyvedla další zvlášť odpudivý kousek. Propadl se do vlastního dětství. Prohlížel si své ruce a nohy a přemýšlel, kolik mu tak asi může být let. Byl dost malý, a podle blbečkovského účesu, který si nahmatal na hlavě, určil s jistotou první ročník. Vydal se směrem ke škole, která ostatně byla na dohled. Neměl tušení, kolik je hodin, ani v jaké situaci se tam ocitne. A vzhledem k tomu, kdo pro něj tuhle stupidní frašku vymyslel, se dalo čekat, že to nebude situace příjemná. Když vstupoval do školní budovy, snažil se ze všech sil brát to jako zajímavou exkurzi. Měl nejasný pocit, že je ještě vyučování, a tak zamířil k učebnám. V kapse nahmatal rozvrh a na rameni měl koneckonců svou starou školní brašnu. Dlouho hledat nemusel. Právě mu začínala hodina lektvarů.:) Učebna vypadala bezmála stejně jako dopoledne. Maličký Snape si sedl na své bývalé místo a snažil se tvářit se nenápadně. Před výsměšným pohledem Jamese Pottera se mu zatajil dech. Zadoufal, že to není zrovna TEN den. "Severusi!! Spíte nebo jen nedáváte pozor?" ozval se mečivý hlas starého profesora Trelawneye. Opíral se o jeho lavici a zjevně se chystal k dalšímu proslovu. "Vzhledem k tomu, jaké máte od začátku roku problémy v učení i v tom, jak jste neschopný vycházet normálně s vašimi spolužáky, být vámi, alespoň bych neprovokoval." Maličký Snape proti své vůli cítil, jak mu rudnou tváře. Hihňání z okolních lavic bylo přehlušeno hlasitým prásknutím, to jak z hůlky profesora, namířené do stropu, vylétl roj jisker. "Ticho! K tabuli půjdete vy a Potter, alespoň si budete moct srovnat v hlavě, jestli jsem si na vás zasedl nebo ne. Nemyslete si, že nevím, čí otec si na mne stěžoval!!" Severus v duchu zaklel. "Samantha teda opravdu VÍ, jak mě potěšit," pomyslel si rezignovaně. Jeho naučené klidné vystupování, sebevědomí a sebedůvěra zmizely jako mávnutím hůlky, byl zase takový, jako tehdy - rozmazlený, neoblíbený chudák, který se marně snažil zavděčit komukoli. "Snape! Co získám, když přidám rozdrcený kořen asfodelu k výluhu z pelyňku?" profesor vypálil první otázku a Severus se nemohl zbavit dojmu, že ji už někde slyšel. Samozřejmě, na tohle se přece ptal dnes Harryho Pottera. Tak triviální! Nadechoval se k odpovědi a ustrnul. Chvilku po proměně mu jeho profesorské vědomosti zůstávaly, ale teď byly pryč. Měl v hlavě dokonale vymeteno. "To snad ani není pravda!" zadoufal, ale marně. Zřejmě si měl své dětství užít se vším všudy. Dnes už to ovšem v Bradavicích málokdo věděl, ale Snape za mlada rozhodně nepatřil k lepším žákům. To až později ho hnala kupředu neoblomná ctižádost a touha po úspěchu. "Tak odpovíte mi?" hlas profesora začínal být hrozivý a James vedle něj se málem přetrhl, jak vítězně zvedal ruku. "Nevím pane." řekl velmi tiše, až moc dobře si vědom, že přesně takhle dnes ráno dusil Harryho. Teď neznal odpověď na žádnou z otázek a nebylo pro něj příjemné pomyšlení, že stát sám na místě Trelawneye a mít se za studenta, pěkně by se zkoupal a asi by si i napařil školní trest. Do konce hodiny se Severovi podařilo připravit Zmijozel o dvacet bodů, což byl, jak si matně vzpomínal, na prváka velmi "slušný" výkon. Zmijozelští mu to dali velmi jasně najevo neskrývaným pohrdáním, několika nadávkami, a pár jich mu dokonce plivlo do učebnice. Znechuceně se loudal chodbou. Do společenské místnosti se mu dost nechtělo. "Snape! Snape z prvního ročníku!" neslo se chodbou. "Máš jít k řediteli. Rychle, hledá tě." řekl mu jakýsi udýchaný spolužák a ukázal do boční chodby. Vyhnout se tomu nedalo. "Otče?" postava ve strohém, ale velmi drahém plášti se otočila k němu. "Severusi?!? Tohle je snad už trochu mnoho. Podle všeho prý nedokážeš vyhovět požadavkům, které na tebe klade škola a nejenže v ničem nevynikáš, jsi dokonce podprůměrný!!! O tom, že neustále rovnám nějaké tvoje průšvihy, ani nemluvím!" ztišil hlas, takže mluvil skoro šeptem, avšak o nic méně hrozivě. "Musel jsem škole věnovat tribunu na famfrpálovém hřišti, co to prosímtě bude podruhé? Sedmihlavý drak? Uvědomuješ si, čím jsi povinen našemu rodu? A buď tak laskav a chovej se normálně alespoň pokud jsem tady, ať se za tebe nemusím stydět." s těmi slovy mu vztekle hodil kapesník. "Takže jsme domluveni, pane řediteli, na vánoční prázdniny zůstane tady, alespoň bude mít víc času na opakování. A ty mimořádné famfrpálové tréninky navíc, mohl by je mít i třikrát týdně?" Severus zalapal po dechu: "Já nepojedu domů na vánoce? Tati, mně je tady tak... já se domů moc těšil, na maminku, na kamarády... tati, prosímtě!!!!!!!!" "Nepojedeš domů vůbec, dokud si to nezasloužíš. Až se začneš chovat jako můj syn, tak jako všichni z našeho rodu, můžeš na prázdniny domů. Dřív ne." řekl Severus Snape starší a vstoupil do krbu, aniž by se se synem rozloučil. Severus došel do spojovací chodby ani nevěděl jak. Byl rád, že tu nikdo není a on se tak nemusí stydět za slzy. Náhle se zavlnilo plátno obrazu vedle něj a před ním stáli James a Sirius Black. "Co tady slídíš! Vypadni, ale hned!" "Vypadněte vy, nebo jdu za Brumbálem! Chodit skrz obrazy se nesmí, pokud vím! " křikl na ně bez rozmyslu. To asi nebyl nejlepší nápad. Rozhodně ne, když byli dva a každý z nich o půl hlavy větší. "Copak, náš mazánek zase bude žalovat? Co ti táta vymohl tentokrát? Budeš mít osobní chůvu? Nebo budeš studovat dálkově a bydlet doma, aby ti nikdo nemohl oplatit to tvoje práskačství? Sirie, vzpomínáš si, jak jsme včera četli to kouzlo které člověka mění v odporného pavouka? Co takhle je vyzkoušet?" mířily na něj dvě hůlky a chodbou se nesla první slova zaklínadla. A znovu větrná smršť, nová nevolnost, rána a chlad studených dlaždic školní chodby. Severus se pokusil vstát, ale musel se opřít o stěnu. Svět se kolem něj točil a měl pocit, že každou chvíli omdlí - tentokrát se při pádu uhodil do hlavy. Odlehlá školní chodba byla táž jako před chvílí. Pokusil se odhadnout co ho čeká teď. Před obrazem jednohrbé čarodějnice stála zase postava v nebelvírském hábitu, s rozcuchanými černými vlasy a zelenýma očima. Jen brýle na nose byly bůhvíproč trochu jiné. Severus, který už před hodnou chvílí měl pocit, že je na konci svých sil, znovu zesinal, pokud to při jeho původní barvě obličeje vůbec bylo možné. Podle všeho si to, co právě prožil, měl ještě jednou zopakovat. V jeho už dost zoufalé mysli svitla naděje, že nyní, když ví, co ho čeká, se mu podaří nějak se proti tomu bránit. Nemohl by zkusit utéct? Začal couvat, ale zastavila ho skříň, kterou měl za zády. Chlapec se otočil za hlukem. Ale v jeho očích se místo sebejistoty a výsměchu objevil strach. "Co je to zase nového?" pomyslel si Severus. Náhle si uvědomil, že se na chlapce dívá shora, ze své dospělé podoby. Tohle nebyl James Potter. U obrazu stál Harry. "Pottere!!!!" hlas, který děsil i když zněl jen tiše, zesílený na mnohonásobek své normální síly, ostře prořízl večerní ticho chodby. Měl co dělat, aby to neznělo radostně. "Co tady chcete, copak nevíte, kolik je hodin?" tohle křikl už jen do prázdných stěn. Harry zpanikařil a vzal nohy na ramena. Předtím však stačil i v tom šeru zahlédnout, že profesor vypadá jako po těžké bitvě. "Tak tohle ti tedy nezapomenu." pomyslil si profesor Snape. A obraz Harryho v jeho mysli dostal definitivně stejně odpornou pachuť jako obraz jeho otce. Vyčerpaně se sesunul do křesla. Snad už je konec a zase bude na čas pokoj. Teď, když byla pryč, pociťoval čím dál větší vztek. Jak dlouho ještě bude pykat za ten pitomý klukovský kousek!! Samantha si za ním chodí z říše nemrtvých pomalu už kdy se jí zachce, otravuje mu život k nesnesení a co nejhoršího, zdá se, že se tím začíná výborně bavit. Severus uznával svou vinu na její smrti, ale i přes všechny ty výčitky a přísnost k sobě samému neměl pocit, že by spravedlnost měla být až tak zlá. Zděšeně se zastavil uprostřed pohybu. Stála za ním. Jak jen ksakru mohl udělat tu chybu a nepřesvědčit se, dřív než si oddechne. Ucítil na své tváři lehký dotek její ruky, snad pohlazení... Po páteři, až ke konečkům prstů mu projela horká vlna a srdce se prudce rozbušilo. Cítil, že se neovládá právě nejlépe. Dík svému samotářskému, zatrpklému životu už dlouho neměl ve své blízkosti ženu. Tedy žádoucí ženu. Poslední ročníky shodou okolností neoplývaly krásnými studentkami a o kolegyních v profesorském sboru se v této souvislosti vůbec mluvit nedalo. Pokusil se strhnout si její dlaň z obličeje. Málem si dal facku, jiný výsledek to nemělo. Její duchovní podstata se nezměnila. Samantha byla stále nehmotná. Ruka pronikla jejím tělem, jako by to byl obláček páry. "Je to jen duch, nemůže se tě ve skutečnosti dotknout, jen si namlouváš, že to cítíš, " zadoufal, pevně sevřel oční víčka a zatnul ruce v pěst, umíněně rozhodnutý si nic takového nepřipustit. Ve chvíli, kdy ucítil slabé cvaknutí stříbrné spony a plášť mu sklouzl z ramen, jej však tato myšlenka rychle opustila. Po pravdě řečeno, VŠECHNY myšlenky jej opustily...:)) Snape stál znovu před dveřmi své vlastní ložnice už hodnou chvíli a nenacházel odvahu vstoupit. Prohrál, stával se štvancem své vlastní duše. Ještě chvíli se zhluboka nadechoval, než opatrně strčil do rozbitých veřejí. Tentokrát jej přivítal deštivý průvan, pustošící zbytky zařízení místnosti skrze rozbitá okna. Ložnice vypadala jako po nájezdu několika ničivých tornád. Jediné, co se zdálo být nedotknuté, byl obraz nad postelí. S nadpřirozeně něžným, láskyplným úsměvem se z něj dívala ta, která Snapeovi připravila těžké chvíle posledních hodin. Malovaná jeho vlastní rukou. Milovaná i nenáviděná. Jen její andělská nevinnost se s léty kamsi vytratila. Dnes mu přiblížila na dosah to, po čem celé roky marně toužil a co nikdy nebude mít, aby se pak s tím svým hloupým netečným úsměvem vrátila do obrazu a jeho tady nechala napospas úvahám, může-li to být v kraji kouzelníků, kteří obrátili hůlku sami proti sobě, ještě o moc horší než tady.