Prokletý národ, kapitola II: Konkláve mocných

Dubový stůl byl rozlomen na několik částí, které se válely po celé sklepní místnosti. Kvalitní dřevo ošetřené kouzly, které přečkalo tolik let se rozpadlo v jediném okamžiku. Bělo-zlatá kněžka stála oněmělá úžasem. Neohromila ji ani tak zkáza, jež po explozi Srdce poničila místnost, ale spíše to, co se vznášelo nad místem, kde byl kdysi umístěn onen drahocenný rubín. V prostoru stála zavěšena bytost podivných tvarů. Vypadala jako mrak tvořený proměnlivými energiemi. Samotné tělo vypadalo jako nezřetelná bílá mlha a kolem ní se kroutil plášť mnohobarevných světel. Těsně za záhadným stvořením ležel Iern. Upírské tělo se mělo po zásahu runovým kopím okamžitě rozpadnout, ale k usmrcení tohoto mocného netvora nestačilo ani zloničící kouzlo Paprsku. Přesto měl výboj božské energie dostatečnou sílu aby roztříštil kámen, který se skvěl a třpytil na zlatém stojanu. Její runové kopí leželo vyrvané z rány vedle Iernova těla, kde stále přebývala jiskřička života, pro kněžku jasně znatelná. Diana spustila ruce, které měla před sebou v obranném gestu a tím na sebe přivolala magickou ochranu bohů. Jen díky ní dokázala stát vzpřímeně a sledovat co se dělo, zatímco ostatní žoldáci, které najala leželi buď mrtví nebo v bezvědomí. Truchlila pro ně, ale posloužili k účelu vyššího dobra. A to bylo to hlavní. Po zrušení kouzla se mohla zase volně pohybovat. Ještě jednou se zadívala na jiskřící bytost nad zbytky stolu a od pasu vytáhla svou dlouhou stříbrně lesklou dýku. Chystala se vykročit vpřed, ale u svých nohou spatřila bezvládného žoldnéře. Z rány na čele vytékala stružka krve a tvořila pod hlavou znepokojivě velkou louži. Statečně s ní bojoval proti té upírské chátře. Nezasloužil si zemřít. Diana položila svou ruku na zkrvavené vojákovo čelo a zašeptala modlitbu za jeho uzdravení. Chvíli se nedělo nic. Kněžka se dotkla mužova krku a tam nahmatala nezřetelný a přerývaný tep. Soustředila se a odříkávala uzdravující slova. Proud krve ustal a šrámy na rukách a obličeji se zacelily. Tep byl znenadání jasný a pravidelný. Diana se usmála. Vzala opět do prstů svou dýku, kterou před tím odložila vedle vojákova těla a vykročila směrem ke svému nepříteli. Opatrně a obloukem obešla zářící věc uprostřed místnosti a přiblížila se k ležícímu Iernovi. Úsměv jí uvadnul na rtech když viděla jakou škodu její zbraň na drobném těle muže - ne muže, upíra- napáchala. Ležel v kaluži té tekutiny, kterou měl místo krve, nebo to snad krev byla? Na to kněžka neznala odpověď a ani jí to nezajímalo. Ještě pár kroků a bude moct vrazit posvěcenou dýku hluboko do veleupírova těla. Mimovolně se zahleděla do mladistvé tváře zkropené krví a popelavě šedivého nádechu. Připadlo jí neskutečné, že hledí do tváře svého největšího nepřítele, který leží v bezvědomí a téměř mrtev. Když se dostala až těsně nad něj, pozvedla dýku. Naposled zaváhala. Zezadu zaslechla jakýsi zvuk. To se asi probouzejí mí vojáci, projelo jí hlavou. „Nic mě už nezastaví. Ukončím to teď a tady. Diana si k ráně vybrala krční tepny. Nebylo mnoho míst, kde by se dal upír jako Iern smrtelně zranit, ovšem uťatá hlava bude dostatečně pádný argument. Dlouhá dýka se dala do pohybu. Třpytící se ostří během okamžiku ne delšího než mrknutí oka urazilo skoro celou vzdálenost. Nebylo již v její moci zastavit smrt v podobě jiskřivé čepele, i kdyby to chtěla. A pak události zamrzly. Dýka se pohybovala neuvěřitelně pomalu. Čas se jakoby zastavil. Všude kolem zasvítilo bílo-zlaté světlo a kněžka byla vymrštěna vpřed. Zeď se před jejíma očima přiblížila tak rychle že se nebyla schopna ani nadechnout. Během kratičkého záblesku uvědomění se připravila na náraz, na nevyhnutelnou smrt. Palec ode zdi se zastavila ve vzduchu a zůstala viset čelem ke chladnému a tvrdému kameni, o který by se její hlava při nárazu roztříštila jak přezrálý ořech. Visela tam dlouhé vteřiny než se sevření uvolnilo a ona padla na podlahu ochromena. Zareagovala bleskurychle. Přetočila se na záda a i když jí končetiny ještě neposlouchaly vyrazila ze sebe slova modlitby. Ani v nejmenším nehodlala dát záhadné síle co ji zastavila druhou šanci. „Deia lara Diana, sío en lígí Heiro…,“ v polovině věty se zastavila. Ucítila něco co ještě nikdy nepoznala. S námahou nadzvedla hlavu a rozšířenýma očima zírala na ten výjev. Sál náhle zaplňovaly mlčenlivé řady lidí, elfů, orků a mnoha a mnoha dalších bytostí z ještě podivnějších národů. Část z nich vůbec nepoznávala. Přesto ale mohla skrz dav bez potíží dohlédnout na druhou stranu místnosti. Postavy byly průsvitné a nezřetelné. Některé se okamžiky téměř ztrácely, aby se o okamžik později znovu zformovaly do původního tvaru. Žádný z nich si jakoby nevšiml kněžky, ležících žoldnéřů, mrtvol upírů a ani umírajícího Ierna. Zástup upřeně pozoroval jen mlžně se rýsující bytost vznášející se vprostřed místnosti a zahalenou do barevné duhy. Diana náhle vyjekla překvapením. Několik kroků od ní stál její bůh. Samotný svatý Heiron. I když jej někdy vídala ve snu, nic ji před pocitem naprostého úžasu neuchránilo. Tvář Boha byla důstojná. Dlouhé hnědé vlasy mu spadaly až na široká ramena, které chránily modré ocelové pláty. Brnění pokrývalo celé jeho tělo. V Reiském chrámu byl na nástěnné malbě zpodobněn jako vznešený bojovník zákona se svým znakem meče a knihy. Lidé se tam scházeli zdaleka, aby se na ni mohli třebas jedenkrát za život podívat. Přesto nesahala pravdě ani po kotníky. Dianin problém strnul jen na něm. Znenadání se ozvalo bolestné zachrčení. Kněžčin pohled sklouzl z Heironovy tváře kamsi do nicoty. Kouzlo okamžiku zmizelo. Prchavý pocit souznění skončil. Iern sebou na podlaze trhl a zasténal a jeho směrem se najednou otočily pohledy všech těch přízračných tváří. Síla božských pohledů byla tak obrovská, že se celé sklepení rozvibrovalo a otřáslo. Diana si uvědomila že ty bytosti ve skutečnosti nemlčí, jen se domlouvají jiným způsobem. Využila svého výcviku a postavení kněžky a trochu pozvedla své vnímání. Nejdříve se nedělo nic, ale potom jí hlava vybuchla stovkami štěbetajících hlasů, které vykřikovaly a navzájem se přehlušovaly. V té změti neznámých výrazů a slov se nedalo takřka nic rozeznat. Diana, stále rozrušená z toho, že je tak blízko svému bohu, se pokusila vrátit své vnímání do původního stavu. Nic se však nestalo. Hlasy sílily a vybuchovaly. Mozkem jí projel nůž bolesti. Teď už to pro ni nebyla změť hlasů, ale čistá trýzeň. Přitiskla si ruce na uši ale bylo to jako zastavit proud řeky stéblem trávy. Agonie se ve chvíli stala nesnesitelnou. Už se nemohla udržet. Vznešená Diana začala křičet. V jejím hlase se však neozvala pouhá trýzeň. Propojila se, i když jen na chvilku a nechtěně, s bohy v jejich diskusi. Kněžka ječela a v jejím hlase zazněla moc která jí neměla nikdy přináležet. Bylo to, jakoby sklepními místnostmi proletěl neviditelný blesk a zanechal za sebou hrom. Stěny se otřásaly a ze stropu padal prach a úlomky skály. Kdesi se uvolnil obří kamenný blok a s rachotem se zřítil.Mihotavé obrazy bohů se rozprchly a výkřiky ztichly. Z Dianina hlasu se vytratila moc, ale bylo již příliš pozdě. S hlasitým zaškrabáním se jí nad hlavou uvolnil kámen o váze několika tun a padal na ní. Dříve než Dianu stačila obestoupit temnota, otevřela oči a přes oblaka prachu spatřila zářící obraz Heirona, boha-paladina, jak na ni shlíží se své dvoumetrové výšky. Pulsující oblak se měnil a deformoval. Světlo se v něm přelévalo ze strany na stranu a unikaly z něj úzké mnohabarevné záblesky. Čas postrádal smysl. Ze všech stran na něj civěly žhavé oči duchů. „Co jsi? zeptal se ho jeden. „Já jsem já,“ odpověděl bezejmenný. „Co jsi? zeptal se další. „Jsem.“ „Co jsi?“ „Budu.“ „Co jsi?“ „Jsem přítomnost a budoucnost.“ „Co jsi?“ zeptal se jako již mnohokrát někdo a oblak se najednou rozzářil. „Moc.“ „Koho jsi?“ změnila se otázka. Mihotající se oblak se roztáhl až k okolním bytostem a vstřebával od nich vše co mu byli ochotni dát. „Svůj.“ „Koho jsi?“ Bezejmenný mlčel. „Koho jsi?“ práskl hlas nesouhlasně a prostor zaplnily představy a pojmy. „Jich, svůj,“ odpověděl. Oblak se zkroutil a jeho barevná pláštěnka se zvedla a rozvinula. Naposled zazářil jako právě se rodící hvězda a přímo vybuchl v zářivých barvách. Potom vše zhaslo a zůstala jen temnota.