Poutník - 2. kapitola - Legenda o Hvězdě

Dědeček prohrábl oheň a v krbu zapraskalo. Pohodlně se usadil do křesla a soustředěně si nacpával fajfku. Potáhl, spokojeně mlaskl a upřel pohled do plamenů. Rozhostilo se ticho. Po chvíli stařec opět zabafal z faječky, vypustil obláček dýmu a odkašlal si: "Tak tedy poslouchej. Povím ti dnes dávnou legendu o Zpívající Hvězdě." Natáhl nohy, zhoupl se v křesle a pokračoval:
     "Kdysi dávno, na samém úsvitu dějin, nebyla země taková jako ji známe dnes. Byla pustá a prázdná, divoký oceán omýval její břehy, bouře bičovaly zvrásněný povrch, z jejího nitra se draly vzdechy mnoha ohňů a větry roznášely hustý kouř, který clonil oblohu. Nad dnem a nocí už vládly Slunce a Měsíc, ale nesvítily tenkrát žádné hvězdy.
    Kromě Nehostinné země tu však byl  ještě jiný svět - Země štěstí. Bytostí, jež tam žily, se nedotkla vichřice ani plameny, protože o nich nevěděli. Jejich zem byla myšlenkou, stejně jako oni sami, a tak v klidu a míru žili uprostřed stinných lesů a kvetoucích zahrad, kde zurčely potoky křišťálové vody. Přestože jim nad hlavami svítilo stejné Slunce a stejný Měsíc, žádný dým je nezatmíval. A ještě jeden rozdíl byl patrný při pohledu na oblohu - svítily zde hvězdy. Ne takové, jako jsou ty dnešní, byly velké a hrály mnoha barvami jako drahokamy a byly viditelné i za dne.
     Jedné krásné teplé noci se nad Zemí štěstí rozzářila nová hvězda tak silným svitem, že se všechny oči pozvedly k obloze. A tehdy, protože se právě naplnil čas, stalo se toto: Hvězda začala zpívat. Byla to tak jímavá melodie, že nikdo nezůstal bez pohnutí. Tichá, že všichni museli napínat sluch, aby jim neunikla, a přece cítili, že rozechvívá zemi pod jejich nohama. Chvění sílilo a sílilo, až přecházelo v burácení, ale všichni byli příliš zaujati melodií, než aby je to zneklidňovalo a Hvězdu bylo stále slyšet, i když zpívala tak tichounce. Byl to zpěv  o horách a lesích, o jarním dešti, o křídlech motýlů. Ale také o čase, plynutí, rození a smrti..
     Vtom zarachotil hrom a obloha se roztrhla vedví. Ozvalo se praskání a syčení, jak se Nehostinná země střetla se Zemí štěstí. Myšlenka vstoupila na tento svět a spojila se s ním v jedno. Mnoho ohňů tenkrát uhaslo a dým a sršící jiskry se proměnily v bílé hvězdičky a snesly se tiše k zemi v podobě sněhových vloček, které pokryly lesy i louky. Všichni zůstali užaslí a na nebi pomalu dohasínala Zpívající Hvězda a ozvěna její písně se nesla prostorem."
     Děd dovyprávěl a zamyslel se. "A dědečku, co se s nimi stalo potom?" "Potom? Obývali tuto zemi a když přišli lidé, byl to zpočátku jejich společný domov, až později se začali skrývat , ale to už je jiná historie. Dnes už se jen zřídka objevují ve viditelné podobě a  nejčastěji dětem. A protože přišli odtamtud, kde není čas, říká se jim Nesmrtelní. Většina lidí už je zná pouze z legend a pokládá je za výplod lidské fantazie. Ale kdo je spatřil, nezapomíná..." 
     Za okny se na bezmračném nebi třpytily letní hvězdy. Baldrin si představoval, jaké by to bylo, kdyby jedna z nich začala zpívat. To už jej ale začal zmáhat spánek a oči se mu únavou klížily. Zívl, přitáhl si peřinu k bradě a ještě než usnul, uviděl na okamžik pod zavřenými víčky obraz ptačí víly.