Poutník - 3. kapitola - Modrá bába

Rozbřesklo se krásné jitro. Slunečné, ale svěží po noční přepršce. Tráva byla ještě mokrá a po cestičce stékala stružka vody, ale nebe bylo bez mráčku a slibovalo teplý letní den. Baldrin procitl ze sna, ale zůstal ještě ležet. Protáhl se pod peřinou, složil si ruce pod hlavu a přivřenými víčky sledoval sluneční paprsky, které si hrály a tančily po stropě. Na jabloni před domem seděla pěnkava, okýnkem nakukovala spáči do pokojíku a trpělivě mu něco vysvětlovala. Dědeček na zahradě zastřihával růže a pobrukoval si přitom nějakou písničku. A zdola z kuchyně voněl čerstvě upečený tvarohový koláč.
Tvarohový koláč! Báječný maminčin tvarohový koláč! V tu ránu bylo po snění nebo ospalosti. Vyskočil z postele div nepřevrhl židli, popadl kalhoty a už se hnal o překot po schodech dolů. Vrazil do dveří jako velká voda, zamumlal „dobré ráno“ a rovnou k pekáči. Koláč byl ještě teplý, ale už ne horký, posypaný spoustou drobenky - přesně jak to měl rád. Ukrojil si pořádný kus a už si to zase metelí ven.
„Dobré ráno, dědečku,“ volá s plnou pusou a hrne se k dědovi do zahrady. Ten vzhlédl od růží a zamával na chlapce: „Dobré, dobré. Vidím, že ti vytrávilo, hošku. No jo, mládí – hlad a dobrý spaní, to se ví, to se ví...“ A starý muž přešel do nesrozumitelného mumlání a něco si povídal pod fousy sám k sobě a potom k růžím.
Baldrin se posadil do mokré trávy, sledoval dědečka a soustředěně žvýkal. Když dojedl, otřel si pusu do rukávu a ve chvilce byl nahoře na jabloni, kde předtím prozpěvovala pěnkava. Jednou rukou se opíral o kmen, houpal bosýma nohama a vyhlížel k lesu. Jak dopolední slunce stoupalo a oteplovalo se, z lesa se začalo kouřit. A tady nahoře, na pozorovatelně, jak říkal tomuhle místu, odkud vždycky sledoval okolí, byl opravdu nádherný rozhled:
Támhle naproti si z kopce poskakovala říčka, které se říkalo Klokočka: Ta pramenila v nedalekých Sivých horách, obtékala nevysoký Sluneční pahorek, na jehož vrcholku stál (od nepaměti) vysoký bílý kámen opředený mnoha pověstmi a pak se rozběhla mezi políčky kolem vesnice a pod stráň Zádušního lesa, kde se do ní vléval Bukový potok. Chvíli se ještě vinula dál lukami k sousedním Břešťanům a tam někde mizela pod zem v jeskyních Větrného hvozdu.
Z druhé strany byly v dálce vidět obrysy Modrých vrchů, v jejichž středu se ukrývala stříbrná hladina Měsíčního jezera...
Znovu si vybavil zážitek z předminulého léta, kdy uviděl na stráni nad vsí ptačí vílu. Skoro by už na to zapomněl, ale dnešní den bylo ve vzduchu něco, že se mu ten zážitek vybavil do nejmenší podrobnosti. V tu chvíli se mu zdálo, že by sám mohl létat.
Slezl ze stromu a rozběhl se pěšinkou k zádušnímu lesu. V místě, kde se setkávala Klokočka s Bukovým potokem, byla dřevěná lávka a cestička pak pokračovala přes les do Dobřan. Baldrin přešel na druhou stranu, ale místo po pěšině k Dobřanům se vydal na druhou stranu podél potoka. Studánka, kde pramenil, byla prý léčivá.
Kousek od ní a dost daleko od vesnice tu měla domek místní kořenářka, které se stejně jako studánce říkalo Modrá bába. Těžko říct, kdo od koho to jméno dostal, zda studánka od babky a nebo naopak, ale na Modrou bábu si pamatoval dědeček z dob, kdy sám byl ještě chlapec. Nikdo nevěděl, jak je skutečně stará a možná to nevěděla ani ona sama. Říkávala : „Mně už je panáčku, ošumdešát dva, už šem štará bába.“ Jenomže těch ošumdešát dva jí bylo už hezkou řádku let.
Někteří se jí báli, že prý si povídá s lesními duchy a démony a že by je mohla uhranout – a ti se jí obloukem vyhýbali. Ti, kterým pomohla bylinkou, radou či zaříkáváním od nemoci (a to byla většina obyvatel okolních vesnic), si jí vážili, ale po pravdě řečeno by se nenašlo mnoho těch, kteří by neschvalovali, že bydlí poněkud „stranou“. Kdo by si chtěl zahrávat s neznámými silami. Snad jedině dědeček za ní občas chodíval jen tak na návštěvu, aniž něco potřeboval a říkával Baldrinovi, že lidé věří všem hloupostem, co kde zaslechnou, místo aby používali rozum. Na druhou stranu je pravda, že on měl ve vsi pověst tak trochu podivína, co se toulá jen tak po kraji a hledá bůhvíco.
Jak se teď chlapec přibližoval k Modré bábě, kam měl namířeno, i jeho se začala zmocňovat zvláštní bázeň. Nebylo to ani tak kvůli povídačkám o démonech, kteří skáčou lidem za krk, aby je dohnali k šílenství, o bludném kořeni, který když člověk překročí, už nikdy nenajde cestu z lesa, o bílém hadu s korunkou, který hlídá studánku a kdo ho spatří, nemůže tři dny promluvit.
To se prý stalo starému Vomelkovi z Dobřan, když sešel v lese z cesty a došel k prameni, tak tam najednou uviděl toho hada. Když celý vyděšený a udýchaný doběhl domů, jen poulil oči a nikdo z něj tři dny nedostal ani hlásku. Až potom to zvědavým sousedům vyprávěl v hospodě a musel to leknutí důkladně zapít a zařekl se, že už v životě přes Zádušní les nepůjde.
Baldrin tu už několikrát s dědečkem byl, ale tentokrát měl jakýsi tísnivý pocit, snad to bylo tím, že dnes přišel úplně sám a dnešní den byl také něčím neobyčejný. Jeho vzpomínky a kouzlo tohoto místa na něj silně zapůsobily. Les tu byl temnější a nevlídný, půda kamenitá, stromy porostlé mechem a lišejníkem, místy se musel prodírat maliním a ostružiním.
„Krášný den, že, panáčku?“ozvalo se náhle těsně za ním, až sebou leknutím škubl. Jak byl zamyšlený, ani ji neslyšel přicházet. Jeho tísnivý pocit však byl tentam. Pozdravil, nadechl se, protože toho bylo tolik, na co se jí chtěl zeptat, ale najednou nevěděl, jak začít.
Stála tam – skoro bezzubá, ale usmívající se, shrbená babička s uzlíčkem řídkých vlasů speteným na temeni a s nůší klestí na zádech. Opírala se o sukovitou hůl a pobaveně a se zájmem si teď chlapce prohlížela: „ No, vidim, Baldrinku, že to bude na delší poudání, to nejni šnadný pro tvuj rožoumek, čo še ti hlavičkou honí. Noo, šnad ti přeče nějak poradim...Tak tu neštuj jako škála a poď“, postrčila ho kupředu:“ Naberem ši trošku dobrý vodičky že študánky a pak ši na to šednem.“ A překvapivě rázně vykročila, Baldrin za ní.
Když došli k chaloupce, vyběhla jim naproti ochočená veverka. Babička jí dala oříšek a Baldrina poslala se džbánkem k prameni. Za chvilku byl zpátky s chladivou vodou. Stařenka mezitím přihodila do ohně pár klacíků. Domek měl jednu místnost s malým okénkem a ohniště tu sloužilo k topení, vaření i osvětlení. Jak teď plamínek povyskočil, ozářil na chvíli celé to chudičké vybavení – výklenek s houní, který sloužil na spaní, stůl, lavici, jednu knihu zabalenou v plátně a pár kousků nádobí. Kolem dokola celé místnosti však byly rozvěšeny sáčky s bylinami a kdovíčím ještě, různé větvičky, kořínky i celé rostliny a dva sušení hadi. Ta nepopsatelná změť vůní a pachů, které pronikaly úplně vším, byla právě to, co si Baldrin vybavil jako první, když se řeklo „Modrá bába“.
Stařena pověsila nad oheň kotlík s vodou, přidala hrst čehosi z jednoho z pytlíčků a začala broukavě prozpěvovat. Z vody vystupovala namodralá pára, která zanedlouho naplnila celou místnost. Chlapec náhle nevěděl, co se s ním děje. Zamotala se mu hlava, předměty se rozplývaly před očima a jediné, co viděl jasně, byl upřený pohled hlubokých modrých očí ověnčených věkovitými vráskami. Obličej začal měnit rysy – nabyl podoby jeho matky, aby vzápětí ustoupil povědomé dívčí tváři ptačí víly. Pak i ta zmizela a před jeho zrakem se rozprostřela modrá tma plná příslibů, prosycená vůní bylin.