Světavská mora

Na Světavu, vesničku tak malou, že nikomu nestálo zato, zanést ji do světových map, přicházel podzim. Mrakula, kouzelnice na volné noze, jak hlásala cedule před jejím domkem, se líně rozvalovala za pecí v hromadě podušek. Kousek od jejího nosu ležel talíř s několika tlustými krajíci chleba. Kouzelnice se je snažila už dlouho a zatím bez úspěchu proměnit v koláče. Ospalou atmosféru narušovalo jen chroustání, které se ozývalo v pravidelných intervalech za sebou. To se ale jen morče Kobližka, kouzelnicin miláček a dar od jisté královny, snažilo co nejvíce nakřečkovat zeleným lupením. Až na ty dvě byla světnice prázdná. (Isteran, druhý kouzelnicin miláček, byl opět u svých upírských příbuzných v Modrohoře.)
,,Dedi michi des Koláč!“ zkoušela to neúnavně kouzelnice dál, ale s krajíci to ani nehnulo.
V Mrakulině neustálém brebentění, doprovázeným Kobližčiným pravidelným chroustáním, skoro zanikly krátké ale důrazné údery, jak někdo zvenku bušil na dveře.
,,Chlebas hin Kolačius transmuto – Kdo to tam tak buší?“ Kouzelnice se mrzutě převalila no bok, aby mohla nově příchozímu případně vidět do tváře.
,,Obecní úřad!“ oznamoval pisklavý mužský hlas.
Úřad, úřad! Aby tak neprasklo mé daňové zalhání! lekla se Mrakula.
,,Dveře uzamknout – dorus…!“ kouzelnice natáhla ruce, ale už své zaklínadlo nestihla doříct, protože na leccos zvyklý úředník už pohotově překračoval práh.
Oficír si prohrábl na krátko přistřižené vlasy. ,,Jsi Mrakula, kouzelnice na volné noze?“ zeptal se jí se špatně skrývanou netrpělivostí.
,,Nejsou od berního, že ne?“ zeptala se oslovená opatrně.
,,Nejsou. Jsou z obecního. Už to říkali,“ odvětil dotčeně světavský úředník.
,,Tak to jo. Ona Mrakula, věhlasná kouzelnice a nejlepší z ženských mágů, jsem fakt já.“ Významně na sebe ukázala, ladně hupsla ze svého pelechu na zem a než se úředník vzpamatoval, už stál nejlepší z ženských mágů v celé své kráse před ním. Oficír si naštěstí nevšiml, že plandavý oděv ženského mága není úctyhodným kouzelnickým rouchem ale pánské pyžamo s netopýrem.
,,Poslali mě za tebou s jistou nabídkou,“ řekl úředník, když Mrakula konečně skončila s chvalozpěvem na Mrakulu.
Kouzelnici v tu chvíli zazářila kukadla jako tygří oka.
,,Kolik?“ vypadlo z ní.
,,Kolik čeho? Nabídek? Aha, ty máš na mysli odměnu. Bude.“
,,A co mám udělat?“ Mrakula byla jako na jehlách. Slovo odměna jí v uších doznívalo jako rajská hudba.
,,Jde o vesnický hřbitov,“ úředník hodil důležitý výraz, ,,Světava má problémy s morou. Nemrtvá vylézá pokaždé mezi půlnocí a první hodinou ranní ze svého hrobu a napadá dobytek i lidi. Škrtí a vysává ze svých obětí život.“
,,Blf,“ vyjádřila se Mrakula.
,,Zatím sice nikoho z vesnice nezabila, ale sedláci hlásili škodu na dobytku. Kdybysme věděli, odkud přesně nemrtvá vylézá, už bysme si s ní se sekerou a kůlem poradili, jenomže teď si na hřbitov nikdo po setmění netroufá,“ postěžoval si úředník.
,,Hm. Taková nemrtvá,“ Mrakula se důležitě podrbala za uchem, ,,navíc může ležet kdekoliv. Skoro bych se vsadila, že vůbec nebyla řádně pohřbená. Zkoušeli jste rozcestí nebo těžké balvany?“
Úředník jen zavrtěl hlavou a zatvářil se ještě nešťastněji.
,,Tak to jsem vám dala dobrý tip. Dělá to dva zlaté,“ Mrakula nastavila dlaň.
,,Ty nám – své vesnici – nepomůžeš?“ úředník na ni zkoprněle zíral.
,,Kdepak,“ kouzelnice s nastavenou dlaní ohrnula nos, ,,nemrtví už nejsou můj obor.“
Úředník, rozladěný že obchod nevyšel a on nedostane od starosty slíbené provize, se prkenně uklonil, Mrakulinu stále nastavenou dlaň nechal bez povšimnutí a po strohém pozdravu za sebou prásknul dveřmi.
,,Tak to vidíš, Kobližko…“ Mrakula se otočila ke svému morčeti. Leželo v košíku, zbytky schroupaného lupení pod sebou. ,,…jak kouzelnické řemeslo upadá. Abych jim chytala moru s kterou si přes den se sekerou a kůlem poradí kdejaký vesnický halama. Stejně je to jen finta vykutálených sedláků, jak za přirozeně uhynulá zvířata vytáhnout z pojišťovny peníze!“ Kouzelnice se vydrápala zpátky na pec, talíř s chlebem si přisunula k sobě a znova se pustila do zaklínání.

Pozdě v noci:
Mrakula, která se dávno z pece přestěhovala na svou postel, se nespokojeně převalovala ze strany na stranu. V žaludku jí kruňkal jen chleba utopený ve vodě a vůbec té noci měla špatné sny. Když otevřela oči, měla Isteranovo pyžamo s netopýrem celé propocené a zdálo se jí, že v koutě místnosti se něco krčí.
Aby to tak nebyl duch! pomyslela si a ani nedutala. Bledý skrčenec ale popošel k její posteli. Kostnaté pařáty se jí začaly sápat po krku. Mrakula spolkla strach a vykřikla odpuzující zaklínadlo. Ruce se od ní odtáhly. Přízrak byl pryč.
,,Do pr… kýnka!“ vystrašeně foukla na knot svíčky. Malý veselý plamínek ozářil místnost. Kromě postele, Mrakuly na ní a obstarožní skříně s šatstvem, tam nikdo nebyl. Jen mezi pootevřenými dvířky do chodby zela malá škvíra.
,,Neboj se, byla to jen noční můra. Sen ve snu,“ Mrakula pohladila chundelatou kouli v košíku, zašoupnutém kousek pod její postelí. Kobližka otráveně zívla. Náhlý projev kouzelniciny náklonnosti ji probudil.
,,Žádná mora není,“ ujistila Mrakula houstnoucí tmu, poté co se odhodlala svíčku zhasnout. Po zbytek noci však sebou házela ještě víc a její spánek za moc nestál.
Ráno se probudila hladová a celá nesvá. Proto se rozhodla udělat něco, co už dávno ne: Vyndala z šatníku zašantročenou ruletu paní Felicis, hračku na předvídání budoucnosti. (Mrakula ten krám kdysi kdesi ukradla a podle jejího vlastního mínění jí Fortuniny předpovědi nosily jen smůlu.) Teď ale cítila, že je na tom s jídlem a penězi vůbec tak mizerně, že každý způsob na vyřešení té zapeklité situace je dobrý.
,,Tss, tss, co mi chceš?“ panenka z růžového zlata vyplivla chomáče prachu a drobnými ručičkami si další prach setřela z nabírané sukně.
,,Znát budoucnost. Jak je to s tou morou, kdy se vrátí Isti a co budu dnes obědvat!“
,,Chceš vědět, odkud nemrtvá vylézá?“
,,Kulový vylézá. Naval míček, chci si hodit!“ zahučela Mrakula nedočkavě.
,,Tumáš, ježibabo!“ panenka po několika dalších prachových chuchvalcích vyplivla z úst duhový korálek, hbitě ho zachytila ve vlastních dlaních a se vší okázalostí ho nedočkavé kouzelnici podala.
Mrakula se napřáhla. ,,Fortuno, toč!“ zavelela. Lem panenčiny sukně zazářil, jak míček skákal po uzoučkých barevných políčkách od pastelových až po ponuře tmavé. Nakonec se zastavil na brčálově zeleném.
To nevěstí nic dobrého!
,,Tak co, budu dne královsky baštit, přijdu k penězům?“ zajímala se Mrakula.
,,Budeš i nebudeš a nepřijdeš,“ pošklebovala se panenka, ,,ale o ruku málem přijdeš a také se dopustíš strašné hovadiny.“
,,Pf. To se mi nelíbí. Já ti dám hovadinu. Házím znovu.“
Ruleta se poslušně roztočila, Mrakula svůj hod zopakovala, ale výsledek byl týž. Zkusila to ještě asi padesátkrát, ale když viděla, že štěstí jí dneska ne a ne přát, zlostně starý krám zase uklidila. Protože světavské zvony už hlásily poledne, rozhodla se pozvat se na oběd ke své známé, zkrachovalé kouzelnici Stultii.
Stultia bydlela také na konci vesnice, ale na tom druhém než Mrakula a její domek byl jen taková lepší bouda. Už zvenku však bylo cítit dušené maso. Mrakula se olízla a halasně zatloukla na chatrná vrátka.
,,Kdo počumuje?“ ozval se Stultiin pichlavý hlas.
,,Tvá dobrá známá,“ Mrakula se pokusila co nejvíce změnit hlas, ale moc jí to nevyšlo.
,,Jestli jsi Mrakula, tak syp odsud!“ ozvalo se rázně z boudy.
,,Nejsem,“ zapřela se Mrakula.
,,Poznám tě i po hlase. Takhle kňučet nikdo jiný neumí. Padej!“
,,Nemůžeš hladového, polomrtvého odehnat od svého prahu!“
,,Ale můžu!“
,,Huaaá!“ Mrakula najednou nelidsky zavřískla. ,,Stultíku, prosím, otevři. Něco se na mě sápe! Bohové, pomóc! Haaá!“ zběsile začala dotírat na dvířka.
Vylekaná Stultia vystrčila zevnitř hlavu. Než však stačila zjistit, že venku kromě Mrakuly nic není a tak se na ni nic sápat nemůže, kouzelnice pohotově strčila mezi práh nohu. Ledva si to Stultia v hlavě srovnala, už byla Mrakula uvnitř.
,,Ta mora byla ale rychlá, co? Jak zmizela, ani pšouknutí po ní nezůstalo,“ Mrakula se spokojeně uvelebila na židličce, ukradené z hospody Křivé Apoleny.
,,Ty, ty jedna kouzelnická amatérko!“ láteřila Stultia celá vzteklá, že se nechala tak hloupě napálit. ,,Ty sis ze mě dělala šprťouchlata! Já ti ukážu, mora a ve dne!“
Mrakula ji ale neposlouchala. Její pozornost si vyžádal velký bublající kotlík, zavěšený nad ohništěm. ,,Páni, ty tu něco dobrého vaříš?“
,,Ták,“ Stultia se ještě víc zamračila, ,,ne že by sis na mě vzpomněla a přišla jen tak poklábosit nad šálkem teplé medovinky. To ne. Ty zase nemáš co do papuly, že jo?“
,,Ehm,“ Mrakula zašátrala po jitrocelové masti a přitom se zatvářila naprosto zkroušeně a žalostně.
,,No tak se vem talířek,“ Stultia zjihla. ,,Jídlo už skoro je, ale bacha – taky nemám do čeho píchnout a tak jsem vyštrachala zpod kůlny ježčí rodinku.“
,,Blf…“ Mrakula polkla.
,,Kecá,“ ozval se drsný mužský hlas. Z pod špinavé plátěné zástěny, oddělující kuchyň od malé místnůstky, důstojně vylezla Stultiina drahá polovička.
,,Ahoj Tony!“ Mrakula se na hlavouna cechu vylupovačů zazubila.
,,Zdravím tě, Mrakulíku. Zase si zhubla, co? S tím se musí něco udělat!“ Anton Morous škádlivě šťouchnul kouzelnici do břicha, ale Stultia se na něj od kotlíku tak zaškaredila, že od dalšího pošťuchování raději upustil.
,,Myšička vaří slepici. Dnes ráno jsem ji štípnul kloboučníkovi,“ pravil Anton Morous hrdě.
,,Jsi dobrej,“ Mrakula uznale pokývala hlavou.
,,No jo, ale časy jsou mizerný. Kšefty nejdou. Celej cech se na pracoviště po setmění bojí a přes den přece hroby vylupovat nemůžem. Všechno to zavinila ta pitomá mora!“ Anton si na zdusanou hliněnou podlahu zhnuseně odplivl. ,,Ale myšička ji najde a zpacifikuje. Obecní jí za to slíbil pěknou sumičku. To se pomějem!“ v spokojeném očekávání mlasknul.
Cože? Poslali oficíra také k vám? A já myslela, že když potřebují kouzelníka jdou jen a pouze za mnou! chtělo se Mrakula vztekle vykřiknout, pak ji ale v nose zašimrala vůně drůbeží polévky, a tak jen řekla: ,,Hm. To jste se ale nechali napálit. Žádná mora nevylézá, to se jen sedláci snaží na pojišťovně vymámit nějaké prašule.“
,,Nebuď naivní, Mrakul. Řada vesničanů ji v noci viděla,“ snažila se ji usadit Stultia.
,,Světavští vidí i pečené holuby do papuly lítat,“ odfrkla si Mrakula nad pověrčivostí vesničanů.
,,Možná, ale mám i jednoho hodnověrného svědka,“ nadmula se Stultia.
,,A koho?“ Mrakula nedůvěřivě protáhla obličej.
,,Sebe! Viděla jsem ji za rybníkem přesně mezi půlnocí a jednou ranní!“ Stultia se vítězoslavně zašklebila.
,,Chachá! Cestou z hospody, co?“ ušklíbla se druhá kouzelnice.
,,Nech Stultíka, Mrakulíku. Mora nemá ráda magii a dřív nebo později tě také navštíví,“ Anton na Mrakulu potutelně mrknul.
Kouzelnice ale jen zamumlala něco jako pche – pche a chutě se pustila do slepičího vývaru, kterým jim mezitím Stultia naplnila připravené talíře.
Maso, i když bylo čerstvé, bylo dobré. Mrakula se tak přecpala, že nebyla schopna odlepit se ze židle, a tak zbytek odpoledne strávila se Stultií a Antonem. Ani jeden z nich neměl práci. Bavili se tedy všelijak, mimo jiné tím, že mastili švindl o pohlavky. Když už Mrakulu brněla hlava tak, že začínala pomalu nedoslýchat, rozloučila se a loudavě se vydala domů. Tam ji čekalo milé překvapení. Isteran jí z Modrohory nechal poslat balíček zvěřiny.
,,Jejda, já ho ták miluju!“ zahuhlala Mrakula a už maso vlekla do sklepa, aby si snad nikdo nevšiml, jaká jí přišla lahůdka.
Večer se hodila na postel s plným břichem pečeného srnčího, zachumlala se do peřin a spokojeně usnula.

To probuzení nebylo příjemné. Vlastně by se dalo nazvat velice nepříjemným. Něco ledového jí svíralo hrdlo. Mrakula vytřeštila oči. Vysoká bledá postava se jí sápala po krku. Kouzelnice z plna hrdla zavřískla. Nic to nepomáhalo. Mora ji škrtila zdlouhavě a vytrvale.
Mrakula zalapala po dechu. Mohutná nemrtvá stisk povolila, ruce posunula níž a zašátrala pod pánským pyžamem tam, kde měla kouzelnice dva pevné malé hrbolky.
Mrakula nabrala dech a vlepila nemrtvé pořádnou facku. Anton Morous, zabalený v prostěradle, zaklel.
,,Ty prasáku!“ nadávala Mrakula.
,,Jsem si jenom chtěl trochu zašpásovat, když na tu moru tak vytrvale nevěříš,“ culil se hlavoun cechu vylupovačů, ale přitom si úporně dlaní mnul tvář.
,,Ta sedla, co?“ Mrakula přemohla spravedlivý hněv a spokojeně se usmála. ,,Ještě teď mě bolí ruka.“
,,Ech… Každá sranda něco stojí. Teď se ale, ty moje nadurděné prkénko, jablíčka malá, musím poroučet, jinak mě tu Stultík Žárlivý čapne a udělá ze mě koště nebo jinou nepotřebnou věc!“ šklebící se Anton Morous se hnal k otevřenému oknu, kterým také do Mrakulina domku vlezl. Musel přitom ovšem uhýbat dobře mířeným ranám.
,,Já ti dám jak prkno, já ti dám malé - tumáš!“ láteřila Mrakula a zuřivě bila falešnou moru vším, co bylo právě po ruce.
,,Má poklonka, Vy akorát do ruky!“ Anton vyskočil oknem nonšalantně ven a pelášil domů.
,,To víš, Kobližko. Mužský…“ kouzelnice dloubla do svého spícího morčátka. Kobližka líně otevřela jedno oko. ,,Od těch nemůžeš čekat nic dobrého. Už aby byl můj Isti zpátky!“ poslední dvě slova vyřkla téměř zasněně.

Dopoledne ji probudila Stultia, která pátrání po moře nehodlala jen tak vzdát.
,,Tak mě napadlo,“ kouzelnice si nervózně uhladila umolousaný hábit, ,,že může vylézat od tebe.“
,,Ode mne?“ Mrakula nechápavě otevřela ústa.
,,No, z tvé zahrádky přece. Bůhví koho jste tam s tím svým upírákem zahrabali…“
,,Isti lidskou krev nepije!“
,,Seš si tím jistá?“ Stultia jako by mimochodem stočila pohled na její krk.
,,Teda, obvykle…“ Mrakula poněkud nevhodně zrudla.
,,Fajn. Trochu se tu porozhlédnu.“ Stultia vyndala z kapsy malý kovový předmět. Připomínal trojúhelník bez jedné strany a na Mrakulu působil dojmem krajně znepokojujícím. Připomínal jí totiž kostěnou virguli, kterou našla, když coby členka řádu Bronzového pískomila kvůli jistému maléru uklízela kabinet Mistryně Lakimélie a později s ní nechtěně vyvolala ducha.
,,Mora in Fernus navrátió!“ zahulala Stultia a obezřetně s kovovou virgulí začala procházet Mrakulinu zaplevelenou zahrádku.
,,Počkej, počkej, tam ne! Tam jsme kdysi měli suchou budku!“ Mrakula Stultii varovně zadržela.
,,Ach, fůj,“ kouzelnice honem virguli natočila jiným směrem.
,,Hele, moment. Tam radši taky ne. Soused Buby si dělal kvůli své nové ženě u sebe pořádek a naházel mi přes plot nějaké kosti. Raději jsem je zaházela hlínou.“
Stultia se na ni tázavě podívala, ale pak pokrčila rameny a šla dál. Mrakula za ní hopkala mezi trsy trav jako nemotorný králíček.
,,Ne, tam nechoď!“ zadržela ji, když chtěla Stultia s virgulí prozkoumat místo na samém konci zahrádky, kde byla z těžkých balvanů navršena mohyla. Byla vysoká asi jako menší člověk a kameny na její stavbu byly pravděpodobně natahány z blízkého potoka.
,,Tam jsme zakopali zlatý mluvící nočník,“ zašeptala Mrakula bázlivě.
,,Cože jste?“ Stultii při slově ,zlatý‘ zazářily oči nesmírnou životní sílou, ale Mrakula se na ni podívala takovým způsobem, že hrabivá kouzelnice raději chutě na nočník i další otázky spolkla.
,,Máš tu vskutku hodně neřádstva, ale mora odsud asi fakt nevylézá. Budu to muset zkusit jinde,“ zklamaně se naposled podívala na malou zahrádku plnou tajemných zapovězených míst a plevelu. ,,Ale co, já na to přijdu. Nechceš se zase stavit na oběd? Dojídáme ještě slepici. Ta potvora byla stará, zato pěkně vyžraná,“ Stultia si olízla rty.
,,Ne, díky,“ Mrakula vehementně zavrtěla hlavou. ,,Nemůžu tě takhle pořád vyjídat,“ poklepala si prstem na hubené břicho, které se už nemohlo dočkat, až ho jeho majitelka nacpe kančími řízky od Istiho.
,,Jak chceš. Jo a Tony tě pozdravuje. Představ si, že se mu v noci zdál tak divoký sen, že se z toho bacil obličejem o zeď. Ještě teď tam má flek.“
,,Jo fakt?“ Mrakula se spokojeně zašklebila a mimovolně si promnula dlaně.
Odpoledne se jí ale už zvěřina zajídala. Ležení na peci a koukání na Kobližku, která jediná byla snad ještě línější než ona, jí také brzo omrzelo. Nakonec se rozhodla, vydat se na cestu k nedalekému rybníku. Třeba tam chytí zlatou rybku!

,,Na malinách děvenko, na malinách?“ zeptala se jí cestou stařena Nora, kterou Mrakula znala jako hlídačku zdi ve svém předlenostním období, kdy ještě pracovala pro cech vylupovačů. (Teď už nepracovala vůbec.)
,,Ne bábi, ne červech, na červech,“ Mrakula se zazubila a s dobrosrdečným výrazem strčila babce pod nos plecháč plný nespokojeně se kroutících mnohonožek.
,,Slyšela jsem, že nemáš co do úst. A ty to budeš vážně… jíst?“ babka vyvalila kukadla.
,,No jasně. To víte, je špatný rok, práce není…“ Mrakula na červíky mrkla a okázale se olízla.
,,Uf,“ vyjádřila se stařena a se značným znechucením si to metelila k hřbitovu.
Ta určitě taky hledá moru. A jak předstírala, že to o co se opírá je hůl a ne pečlivě zašpičatělý dubový kůl. Vsadím se, že v šátku měla zabalenou sekerku! Mrakula se i s červy vydala k rybníku. Ve vypaseném kapříku, na kterém si Mrakulka večer jistě smlsne, se kapříkem zhltnutá červí návnada jistě ztratí!
Za sladkého snění došla k velkému rybníku, porostlému kol dokola hustým rákosím. I když začínal podzim, venku stále ještě bylo teplo a voda kvetla nazelenalým planktonem. Mrakula se usadila na břehu mezi rákosem. Pod zadek si poskládala svou světáckou vestu, nohy ve starých holínkách líně natáhla před sebe a rukama pevně sevřela udici na jejímž konci se zmítal ten nejvypasenější mnohonožec. Zívla, přivřela oči a začala mumlat přivolávací zaklínadlo:

,,Piskózus akvárum
kaprárum štikárum
červing ryborád.
Ať Mrakulka v mžiku chytí,
tlouštíka co rybník sytí!“

Udice jí v ruce zacukala jen občas. Tah byl tak slabý, že ho sotva cítila. To jen malé mřenky odpovídaly na její zaklínadlo a cpaly se jejím tlustým mnohonožcem.
,,Je to nanic,“ Mrakula znova zívla a napíchla na háček dalšího červa.
Po dvou hodinách:
,,To je nuda,“ zabručela, protože za celou dobu nechytla nic, co by stálo za snědení. Když už to chtěla vzdát ucítila znenadání silný tah. Udice byla v jejích rukou jako živá.
,,Jejda, to je snad žralok nebo krokouš!“ Mrakula vyskočila, taktak že jí tvor pod vodou nestáhl do rybníka.
,,To bude určitě sladkovodní žralok!“ vší silou sevřela udici. Ryba ji přesto nutila jít čím dál víc do vody. Kouzelnice zpozorovala, že jí do proděravělých gumáků teče.
Ještě aby mě to tak nechtělo na hloubce sežrat! Mrakula místo mluvení napjala všechny svaly, aby rybu dovlekla na souš dříve než ta ji vtáhne na hloubku. Lezly jí oči z důlků, ale za pomoci posilovacího zaklínadla táhla rybu pomalu na mělčinu.
Voda se začeřila. Mrakula zatajila dech. Na udici za sebou rákosím vláčela obrovskou štiku. Rybí obr po ní očima metal blesky a když v dostatečné vzdálenosti od vody vyndala kudlu, že štiku v zájmu dobré večeře podřízne, otevřela ryba zubatou tlamu a zakousla se nepozorné kouzelnici do ruky. Mrakula strašně vykřikla, že to musel slyšet Isteran až v Modrohoře a zlostně rybu odhodila. Štika sebou házela v trávě se spokojeným pocitem, že kouzelnice má na ruce obtisknutý celý její chrup.
,,Ty zubatá potvoro, ty mrcho jedna slizká!“ Mrakula vztekle štiku popadla za ocas, zatočila s ní ve vzduchu, až ryba viděla místo známého rybníčka barevná kolečka a vší silou ji mrštila o zem. Jenomže chyba byla v tom, že jak byla štika roztočená, neletěla přesně na tu stranu kam měla, pokud ovšem pokousaná a rozzuřená Mrakula vůbec mířila, ale úplně na opačnou stranu, a tam byl – želbůh – rybník.
,,Huaaá!“ zavřískla Mrakula, když viděla co udělala.
Žbluňk! Štika sebou naposled škodolibě mrskla a zmizela pod nazelenalou hladinou.
,,Moje ruka, moje ruka! Bů! Asi umřu, vykrvácím!“ Mrakula si přidřepla ke své seseděné světácké vestě. Vytáhla z ní kapesník napuštěný pálivou vodičkou a pozorně si s ním zranění obvázala.
,,Ale já tě dostanu, ty prevíte! Půjčím si tady loďku porybného a budu tu tak dlouho, dokud tě znova nečapnu!“ dopáleně se i se svým rybářským náčiním přemístila do malé lodičky, nepříliš důkladně uvázané u břehu.
Po půl hodině:
,,Já mám času dost,“ zahuhlala uprostřed rybníka.
O další hodinu později:
,,Nikam nespěchám, vážně!“
Mnohem později:
,,Jsem na zdravém vzduchu, dobře se mi sedí, o nic mi nejde…“
Po západu slunce:
,,Já se porybného nebojím!“
Po setmění:
,,Chr – fí, chr – fí…“

Vzbudilo ji prudké trhané škubání. Křečovitě sevřela udici, na které předtím ležela. Venku už byla dávno tma. Něco velkého pod hladinou ji táhlo i s loďkou.
,,Mám tě, štikozubko!“ Mrakula se zuby nehty držela udice. Ryba byla ale velký silák, protože dál za sebou táhla Mrakulu i loďku. Blížily se ke břehu.
,,Rybí sebevrahu, ty chceš sucho?“ Mrakula udici nepouštěla. Loďka už zajížděla do rákosu, když tu z kalné vody vystoupil kámen porostlý řasami. Nebyl to však kámen ale lidská lebka, na které zůstávaly dosud vlasy. Komáři se začaly shlukovat nad hladinou, jak je vábil pach vlhkého tlejícího masa. Žáby naskákaly do vody.
,,Do pr… kýnka!“ Mrakula pustila udici.
Mora v otrhaných hadrech, nasáklých smrdutým rybničním bahnem, vytáhla z prázdného očního důlku háček a mrštila jím i s udicí někam do rákosí. Mrakula chtěla pádlovat na druhý břeh. Zjistila ale, že když podřimovala, pádla někde utopila. Zoufale ponořila do páchnoucí vody ruce, mora však po ní hned skočila. Kouzelnice vřískla, jak ji nemrtvá z loďky vtáhla rovnou do rybníka. Začaly spolu zápasit. Mrakula prskala, střídavě se nadechovala a vyplivovala vodu, jak ji nemrtvá topila a škrtila zároveň.
Mora sípavě chrčela, z vlasů jí crčela voda a s každým svým pohybem hubila Mrakulu mrtvolným zápachem. Kouzelnice s odporem vytáhla ruku z tlejícího masa, jak jí dala herdu do zad a s vypětím všech sil skočila kapříka do bažinatého rákosí. Nemrtvá se brodila za ní, ale Mrakula vylovila, co hledala a s bojovým pokřikem jí vrazila udici přímo do srdce. Mora udělala několik kroků vzad, chytla dřevo kostnatými pařáty a chtěla ho ze sebe vytáhnout. Najednou se ale její lebka ocitla několik palců nad krčními obratli a mezitím vším zela mezera, jíž bylo možno vidět hvězdné nebe. Ostří sekery zasvištělo a zbytek mory useknutou hlavu do mělké vody nehlučně následoval.
,,A tos mi říkala, že ji nehledáš, pořád jen kecáš!“ Stultia schovala sekeru za pas, vykasala si hábit a přidřepla k moře. Pozorně si ji prohlížela, ale kosti se ani nepohnuly.
,,Uf, Stuli, jsem fakt ráda, že tě vidím,“ přiznala Mrakula.
,,Jo,“ druhá kouzelnice se ušklíbla. ,,Byla to stará Kvíčalová. Manžel ji uškrtil za nevěru. Pak její tělo hodil do rybníka a zatížil kameny. Ona se ale odhrabala, protože ve vodě je všechno lehčí a právě odsud vylézala. Tony to vytáhl na mladém Kvíčalovi v hospodě.“ Stultia se spokojeně usmála důvtipu svému i své zjizvené polovičky.
,,Fajn. Mám nárok na polovinu odměny,“ Mrakula významně ukázala na udici.
,,Nemáš,“ ujistila ji přesladce Stultia. ,,Tys ji nenašla, anžto ona našla tebe a navíc jsi mi dlužná stříbrňák za včerejší oběd a dva pohlavky!“
,,Jejda! To je ale hodin, Isti se asi co nevidět vrátí. Musím domu!“ vykřikla Mrakula a než se Stultia nadála, už pelášila pryč, až za ní byla čára ohnivá.
To příště zase bude chtít ulovit zlatou rybku, kdepak! Ono kančí maso s hranolky není také zase tak úplně k zahození!