Akamelja

DRAK. Nádherný. Právě mi přeletěl nad hlavou. Jeho téměř popelavě šedá kůže se zaleskla v odrazu slunce. Jaká nádhera. Neviděla jsem draka už dlouho. Tak moc se mi po nich stýskalo… Prý je všechny zabili. Důkaz této věty popírá nádherná bytost přede mnou. Pomalu otáčím svou teď již ztuhlou šíji k tomuto krásnému zvířeti. Dříve je Elfové sedlali jako lidé koně. Proč ne…draci věděli, že jim neublíží. Tento je ale opravdu krásný. Jeho šupinaté tělo je připraveno kdykoliv zase roztáhnout svá křídla při sebemenším pocitu nebezpečí. Nedůvěřivě si prohlíží krajinu před sebou.
„rámalókë“ vydechnu. Jakoby teprve teď vzal na vědomí mou existenci zde. Z důvěrou se kolébá pomalými kroky přímo ke mně. Není moc těch co umějí elfský jazyk a těch několik málo „vyvolených“ které se jej naučily by nikdy nenapadlo nikomu a ani ničemu ublížit natož zvířeti tak posvátným jako je drak. Mohu se těšit z vědomý, že právě já Karin patřím k něm, kdo jej ovládají. Teď samozřejmě mám na mysli jazyk, protoež kdo by se pokusil ovládat draka, nemusel by se dožít rána. Samozřejmě, že existují záznamy o jedinečném soužití draka s elfem nebo dokonce člověkem, ale bylo to všeobecně považováno za více než nepravděpodobné, protože drak by ho musel považovat za stejně rovného…a to se často nestávalo.
Čekám co udělá. Kdyby chtěl, ve vteřině mě spálí na více než prach…Nemusím se však bát. Drak mi kývnutím hlavy s krásně černýma hlubokýma očima naznačí, že mohu blíž bez jakýchkoliv obav. Jsem tak troufalá, že si ho zkusím pohladit. Je to trestné. Je to zakázané…je to vzrušující. Nikdo nesmí na draka sahat. Je to zákon pod trestem smrti a přesto jej poruším.Nejde odolat. Musela jsem se na něm proletět.
Co když mě ale shodí??? Co když mě zabije???blesklo mi hlavou. Ne, musela jsem to risknout. Podržela jsem si hábit, stoupla na kloub jeho pravého křídla (tolik podobné netopýřímu), přehoupla nohu s opánky přes hřbet a byla najednou tam. Drak prudce vztyčil hlavu až jsem se lekla a roztáhl svá křídla. Několikrát máchl křídly přičemž se dostal do vzduchu. Bylo to krásné, bylo to boží bylo to…nedalo se to popsat. Říká se, že proletět se na drakovi je prokletí. Nikdy prý nebudete chtít skončit. Teď teprve jsem porozuměla tomu. Děsila jsem se chvíle kdy to skončí a zároveň se ale těšila z chvíle která byla teď. Tolik jsem si pšála aby to neskončilo. Akamelja (pokud jsem dobře pochopila jeho jméno) byla sama a hledala Erogasje-jejího druha. Naposledy se viděli před dvěma jary. Odvlekli ho prý muži se zvláštním oblečením. A přes tvář prý měli ajuku (=něco na způsob šátku ale polovina je z ovčí vlny a zbytek z kůže vlka). Dodnes ho prý neviděla, ale v noci při soumraku ho slyší…chtěla jsem jí říct, že půjdu s ní ho hledat a ať se nebojí, že ho najdeme….

Probudila jsem se. Je třičtvrtě na sedm a dneska mě ve škole čekají tři písemky. Neučila jsem se. Není to důležité. Vím, že se mi vše zdálo, ale také vím, že ten svět EXISTUJE. Ne jen ve snech. Vím, že tam někde je Akamelja a potřebuje mě. Já jsem ale zatím tady. Ve světě moderní techniky, kde se na draky nevěří…Tady platí zákony matematiky a fyziky a ne kouzel a míru. Zde se nechodí v hábitech a opáncích. Zde jsou boty značky Nike a kalhoty s tričkem zakrývajícím jen to nejnutnější. Já však vím, že se musím dostat co nejdřív za ní. Za Akameljou. Copak to tu je??? A hele. Žiletka…to by se mohlo hodit.
Prudký pohyb rukou a už se mi začíná všechno rozmazávat před očima….
„Sbohem“ je poslední co zde na tom světě řeknu. Už jdu za tebou