Ledová Ocel - část druhá

Sheally si skřížila ruce na prsou a nic neříkala. ,,Pročpak jsi tak tichá?" vábivým hlasem po chvýli hlídač opět promluvil. Sheall si jeho narážky nijak osobně nebrala, ale i tak už chtěla být zpět ve třídě. Jediné na co teď myslela, byla její schůzka s kamarádem Rumcalem. Tiše vzpomínala na to, jak si kdysi hrávali různé hry. Například zbožňovala tu s drakem a vílou. Když ona byla vílou, šikovně prchala před drakem - Ramem, a když byla ona drakem, měla co dělat, aby Rama, který napodoboval teskný hlásek víly, aby ho chytila. - Už je to tak dlouho, co jsem ho neviděla. Celé prázdniny jsem byla sama. Mamka mně říkala, že mi možná něco Ram dá, ale co? - uvažovala v duchu a stále měla skřížené ty ruce. S pevným a hrdým obličejem stála poblíž dveří a její mechově hnědé oči se zadívaly kamsi do nicoty. Hlídač ji stále častoval těmi svými perličkami, kdežto ona se snažila ho neposlouchat, ale to bylo tak těžké... ,,Taková hezká dívenka... Jak pak ti říkají?" řekl a chlad mu přidělil nachlazení - kýchl a poté si utřel bledou nudli do svého rukávu. Sheally v tuto chvíli toho měla už dost a nejraději by začala pištět nebo rovnou vyrazit zamčené dveře, za kterými by byla v bezpečí, ve třídě. Už už se na ni sápal, když ji bůh vyslyšel a ty dveře, za které tak toužila se dostat, byly otevřeny a ona mohla do těchto dveří vstoupit. S oddechem se posadila vedle Tanny a kdyby jí to učitelka dovolila, snad by své kamarádce ihned vyprávěla, jak to tam bylo hrozné. Nesnášela to tady, nesnášela učitelku, nesnášela hídače. ,,Tak co, má drahá, poučili jsme se?!" usmála se na vytřeštěnou homínčici. ,,Řekni nám, jak pak byl pan hlídač hodný a m i l ý..." řekla tajemně poslední slovo. ,,No, myslím si, že se ti do toho moc nechce, zlatíčko, tak raději teď poslušně seď a třeba se zpraví nálada nejen tobě, až ti řeknu, že brzy, a to zítra, pojedeme ven, do divočiny, ale taky se jistě zpraví i vám, děti, co na to říkáte? Výcvikový kurz v divočině? Bez rodičů, s přízraky v patách?! S partou skřetů, které budete muset zabít?!" říkala nadšeně až kousavě. Za chvíli se ozvalo zvonění. Hlídači zvonili svými zvonci a učitelka jen rychle dodala, že se mají sejít zítra v této třídě. Další den by jeli na ten výcvikový výlet. Sheally vyšla ven a už na ni čekal Ram. V tašce měl jakýsi předmět - dlouhý a zabalený v šátku z kůže. Sheally dychtivě objala svojeho kamaráda a děkovala mu za ten dar. Když rozbalovala jej říkala si, že by to mohl být meč. Je to dlouhé, ostré... až uviděla ocel. Tmavě modrou ve stínu, světle až ledově nazelenalou na slunci. Byla tak krásná. - Páni! Opravdový meč. Nikdy jsem meč nedržela v ruce. Je tak pěkný. - Otáčela ho tam a zase zpátky, aby viděla, jak lomí světlo lesku. Tento meč nebyl ani velký, ale taky ne malý. Byl to jednoručák, ale se zlatým jilcem, který byl vykládán různými kameny. Hezky esteticky do něho byly kameny vloženy. Nebyly přeplácaně nanesené, ale decentně vložené, aby jej zdobily. Rubín a smaragd, oči dračí a kočičí. Tak těmto kamenům - tady ve Skryté zemi říkávali. Ramův rozzářený obličej se usmíval. Díval se na jeho přítelkyni, které bylo o pět let méně. - Je tak štastná, - pomyslel si. ,,Líbí se ti, viď?" nemusel jí říkat jinou větu, když ji viděl, jak je nadšená. Sheally si uvázala vlasy do culíku a vystrašeně vážně se na Rama podívala. Dívala se mu do jeho modrých očí, dívala se na jeho rozzářený úsměv, ale nikdy by ji nenapadlo, že má chuť - políbit ho. I on byl překvapen, když děvče, malé ani ne jedenáctileté mu dalo polibek. ,,Vážím si tvého daru, Rame," špitla a pak už nic neříkala a nechala se unášet jeho polibkem...