|
Neviděn ni neslyšen,
plížím se tiše tmou,
jak myšlenka vzdálená,
já spatřiv krásu tvou.
Není to lásky květ,
jen zvířecí touha,
je tu co stojí světů svět,
a bude trvat dál.
Co je ten cit,
jež k tobě chovám,
snad úcta má k životu,
snad prostý žal nad svou samotou,
jíž dostatek mám jediné.
Miluji a nesnáším,
tvoje křivky ladné,
křiklavé barvy štětcem nanáším,
na city své jinak chladné.
Ten žár jež mne spaluje,
přichází odněkud zezdola,
lásku k tobě nechovám,
a nikdy chovat nebudu.
Proč jen celý rudnu,
když spatřím tvou krásnou líc,
proč ksakru proč,
o to nesnáším tě víc.
Co je to jen za ďábla,
jež v mé srdcí hnízdí,
proč proboha proč,
touhou ryze zvířecí,
mou duší stále trýzní.
|