Pán Belthoru

Tento příběh se udál v dobách dávno minulých, v dobách vlády království Anghmar, ležícího v Severním cípu daleko od Moře temna a Luk nářků. V časech Sauru, měsíce bohyně Ethel, celou zemi zachvátily války. Tráva zčernala, vody řek se zkalily černým bahnem, stromy zaschly a obloha zšedla. Smutné to byly časy, kdy Halefas, král Belthorského trůnu v zemi Sorath, vytáhl do marného boje proti Zaulu, království mrtvých, ležícím na Okraji světa. V síních Belthoru pak zavládlo věčné ticho, neboť zem ztratila svého krále a nenašel se nikdo, kdo by jej zastoupil, neboť na trůnu spočívala sudba, jež si vyžádala oběť života toho, kdož na něj usedne. Musel to býti člověk čistého srdce i ducha, na němž by nespočíval ani náznak Stínu. Kdo takovýchto vlastností neměl, zle dopadl. Rozum jej zcela opustil a odešel pro smrt do Pustin, odkud nebylo návratu. Brzy však měla nastat změna…

***

Časným ránem putovali po stezce muž a chlapec. Malí oslíci trpělivě nesli těžký náklad na svých ohnutých hřbetech a lopotili se stále dále tou bezútěšnou, mrtvou krajinou. Cizinec se zastavil a pozvedl hlavu. Snad proto, aby viděl přes široký okraj prazvláštního čepce, jež mu sahal až k ústům.
,,Tak to byla kdysi tak hrdá říše Anghmar, jíž vládl Halefas… Zle skončil, a zle skončila i jeho vláda v této zemi… Pohleď, příteli… Jen pohleď k nebi. Je černé jako noc a paprsky slunce jím nepronikly již mnoho let… Musíme si pospíšit. Než bude zcela pozdě…"
Opřel se o starou sukovici a vykročil dlouhými kroky vpřed, nohy obuté pouze v sandálech z lýkového dřeva. Mladík, který jej doprovázel, vzhlédl k vrcholkům hor, tyčících se do výšky několika set metrů. Pozorně se zadíval na průsmyk, jímž dnes odpoledne prošli. Zdál se teď temnější a hrozivější, jeho stěny, tvořené pevnou skálou, vypadaly, jako by chtěly svou silou rozdrtit každého, kdo by se jimi odvážil projít…
Jeden z oslíků si však postavil hlavu a hoch měl co dělat, aby jej dokázal přimět hnout se z místa.
,,Hloupá zvířata…" pomyslel si, ,,… Proč se s nimi vůbec obtěžujeme, Mistře?" vyslovil nahlas, tak, aby ho muž dobře slyšel.
Zdálo se však, že ten mladíka nevnímá. Šel dál neochvějně mezi balvany a špičatými skalisky, oči upřené na vrchol kopce, jež se táhl před ním nahoru a mizel v nedohlednu.
,,To bylo pořád: budeš mým společníkem, naučím tě vše, co budeš kdy potřebovat, …Zatím jsem se jen naučil uklízet ve stodole, krmit zvířata a nosit věci jako nějaký osel! Copak budu nějaký poslíček?!" supěl hoch rozčileně, když stoupal do kopce.
Cáry mlhy se líně převalovaly přes pahorky a bránily v lepším výhledu. I přes to, že bylo stále příšeří, byla noc. Marně hledal na obloze hvězdy nebo alespoň měsíc, který měl tak rád. Díval se na něj a mluvili spolu. Měsíc byl jeho přítel, jeho průvodce. Nyní však zmizel a tak chlapci nezbylo nic jiného, než si hledat cestu vlastníma očima. Víčka mu však těžkla a těžkla, každý krok, každý jeho pohyb byl stále mátožnější a mátožnější. Měl pocit, jako by mu chodidla zatížily dva obrovské balvany, které mu nedovolí hnout se ani o píď dál. Snažil se stále pozorně sledovat jak stezku, tak vysokou, tmavou siluetu muže před ním, nedařilo se mu to však. Zastavil se a pohlédl dolů, do hlubiny, jako omámený. Závratí se mu zatočila hlava a padl bezvládně na zem. Byl by se zřítil po příkré, kamenité stráni dolů, dolů a pak dlouhým, nekonečným pádem do propasti, jež se pod ním otevírala jako dračí chřtán. Čísi obrovská ruka ho však přitáhla zpět obrovskou, takřka medvědí silou.
,,Mladý hlupáku! I ta zvířata mají víc zdravého rozumu, než ty! Nikdy se již k okraji tohoto kopce nepřibližuj, stihla by tě strašná smrt!"
Hoch pohlédl na svého zachránce a v očích se mu zračil strach.
,,Co je tam…?" otázal se a hlas se mu třásl.
,,Hluboká propast, říká se jí také Bezedná nebo Prázdná, protože ten, kdo se v ní ocitne, padá tak dlouho, dokud ho nezabije vlastní strach a hrůza… A tam, dole, na dně té hrozné prolákliny je Dračí dech… I zde, nahoře, má nebezpečnou moc- to jsi poznal nyní sám… Nikdy sem nechoď. Naposledy tě varuji. Pamatuj si to!"
Muž se zahleděl vzhůru a v přimhouřených očích mu zvláštně zajiskřilo. Podal hochovi ruku a pomohl mu zpět na nohy.
,,Pojď, Belthorské síně již nejsou daleko!"
A vykročil opět se stejnou silou a energií, jako by ani necítil tíhu těch mílí, co již ušli. I oslíci náhle ožili a s novou silou a nadějí kráčeli do kopce a horlivě pokyvovali hlavami. Za nimi mladý, černovlasý chlapec se skloněnou hlavou a proutkem v ruce…
Cizinec stanul na vrcholku kopce, jemuž říkali Dračí hřbet, a bdělým zrakem se rozhlédl po okolí. V dáli, za modravou mlhou se nejasně rýsovaly hradní věže. Vzal chlapce kolem ramen a ukázal mu směr.
,,Pohleď, Tairosi, synu Rolníkův! Tam, kde se kopce vytrácejí tvému zraku a oči neodliší, zda je tam ještě zem nebo nebe, stojí královské síně Belthorské…"
V mladíkovi se náhle, při pohledu na věže, probudil zvláštní pocit. Jemné chvění se rozlévalo celým jeho tělem, každá kapka krve se rozbouřila divokým klokotáním. Cítil, jak mu srdce buší v hlavě a spánky tepají. Každičký sval v těle měl napjatý a volal cosi pro hocha zatím neznámou řečí. Pocítil neodolatelnou touhu vyskočit a běžet, běžet a nezastavit se, dokud nedosáhne bran Ztraceného města Belthoru. Už se zvedal, když tu mu na ramenou spočinula ta ohromná ruka. Muž pokýval nesouhlasně hlavou.
,,Ne. Ještě není ten pravý čas. Město na tebe není ještě zcela připraveno. Trpělivě vyčkej, synu Rolníkův!"
Světla v mužových očích opět pohasla, když se na mladíka otočil znovu.
,,Musíme si odpočinout. Dole, v půli cesty z Dračího hřbetu je Skála teskných. Tam ulehneme a ráno vyrazíme k přilehlé vesnici Caluba. Zítra se dozvíš víc…"