Pán Belthoru, část2

***

Probudilo ho hrubé zatřesení. Sotva dokázal otevřít oči, jenž byly opuchlé a zúžily se na jakési štěrbinky. Hoch vypadal velmi komicky, a proto se muž, jinak vždy chladný, musel pousmát. Hned na to však opět zvážněl a změřil si chlapce přísným pohledem.
,,Nezdálo se ti dnes něco?" otázal se příkře.
Tairos, napůl ještě v říši spánku, jen chabě nesouhlasně pokýval hlavou. Nejraději by se schoulil pod masivní skalní převis, zavřel oči a spal dál. Nikam se mu už nechtělo. Náhlý příval nadšení ze včerejší noci byl pryč. Vzhlédl k nebi. Jeho šedivá stejnoměrnost ho už nudila. Přál si konečně vidět to známé nebe, blankytně modré s bílými oblaky ve dne nebo tmavě modré s hvězdami jako diamanty za jasných nocí. Přesně takové, na jaké byl zvyklý z domova, ze Širých planin Tulösu.
Měl se sebou co dělat, aby se zvedl, natož když měl poshánět zvířata dohromady. Oslíkům se příliš nechtělo, bodláčí zde narostlo bujné a až překvapivě vysoké, hocha převyšovalo o dobrého půl metru, když se jím prodíral, a všude po těle měl krvavé šrámy od tvrdých ostnů ostrých jako žiletky.
Sehnal zvířata dohromady a přivázal jim pevně náklad i ohlávky z provazů. Vzhlédl. Muž stál na kopci a hleděl kamsi do dáli. Mladík sice nevěděl přesně, kam, ale k Belthoru zcela jistě ne. Přestal se tím zabývat, sbalil pokrývky, uhasil pečlivě oheň a postaral se o to, aby po jejich pobytu zde nezůstala pro cizí oko ani stopa. I když to tak nevypadalo, na každém kroku mohlo číhat nebezpečí ať už v podobě pasti nebo nějakého démona. Kdyby tomu tak nebylo, už dávno by Tairos svého průvodce opustil a vydal se vlastním směrem, tak jak mu velelo jeho srdce i rozum.
,,Až dojdeme do Caluby…" na okamžik se odmlčel, aby upoutal hochovu pozornost, ,,drž se u mne, nikde se nezastavuj a s nikým nemluv. Za tu dobu, co jsem zde byl, se mnohé změnilo. Lidé i krajina zdivočeli, nenávidějí sami sebe a cizince o to víc. Jsou vůči nim velmi podezřívaví, ale běda, jak jim zachřestíš měšcem před nosem! Vrhnou se na tebe jak psi a roztrhají tě, že z tebe zbydou jenom cáry…"
Otočil se na oslíky, kteří již netrpělivě hýkali a házeli hlavami. Pohlédl na zsinalý obzor a nasál vzduch, jako by se snažil zachytit nějaký pach. Po té pomalu vstal.
,,Jdeme. A pamatuj na to, co jsem ti řekl!" varoval a dlouhými kroky se rozešel dolů, do malého údolí, jež bylo doslova vmáčklé do klínu skal a kopců, jako ve veliké, obří dlani, která hrozí, že vše pohltí…
Vesnice to byla opravdu malá, sestávala se pouze z několika domků z kamenů a kusů klád, z nichž některé neměly ani pořádnou střechu, jen kůže, přehozené zdánlivě ledabyle přes pár trámů, jenž tvořily jakýsi provizorní strop. Pozornost příchozího upoutalo snad pouze jedno větší stavení, stojící u bývalé návsi. Zdi všech staveb byly křivé, nevzhledné a špinavé. Tairos vnímal čpavý, ostrý zápach a zacpal si nos. Poslušně muže následoval, víska byla vylidněná a nezdálo se, že by tu byl vůbec někdo žil, nebylo proč se zastavovat a okounět, spíše naopak. Mladíkovi se svíral žaludek i hrdlo a nejraději by z tohoto hrozného páchnoucího místa co nejrychleji odešel. Ale jeho průvodce měl nejspíše jiné plány. Zastavili před tou vysokou, masivní budovou se starým, oprýskaným vývěsním štítem, která snad kdysi sloužila jako hostinec. Mistr, jak jej Tairos oslovoval, uchopil do rukou těžký železný kruh a uhodil s ním několikrát do silných dubových dveří, až se to zadunění rozlehlo ozvěnou k horám a zase zpět k nim. Hoch nasucho polkl a nejistě se rozhlédl po zpustlé krajině. Začínal dosti pochybovat o mužových slovech, když tu se dveře s hlasitým zakvílením otevřely a objevila se v nich drobná, zakulacená postava jakéhosi chlápka, nejspíše zdejšího hospodského, i když na Tairose působil spíše dojmem řezníka. Ten nevlídně zavrčel a cosi nesrozumitelného prohodil. Průvodce mu odpověděl tou samou řečí. Mladík jim nerozuměl ani slovo, ale z Mistrova gesta pokynutí rukou a mužíkova úlisného úsměvu pochopil obsah jejich rozhovoru a vešel. Dveře se za nimi s bouchnutím uzavřely…

***

Jakmile dojedli a dopili, odebrali se noví příchozí do svých pokojů, které byly nahoře, v patře. Ze skřípění starých rozvrzaných schodů běhal Tairosovi mráz po zádech. Necítil se zde vůbec dobře, nelíbil se mu ten nasládlý, zatuchlý pach všude kolem, který se vsakoval do jeho šatů i kůže. Rozhlédl se lépe okolo sebe. Chodby se splétaly a zase rozplétaly v různých zákrutech jako bludiště, z něhož není úniku. Na zdech viselo pár starých obrazů a vyhaslé petrolejové lampy s černě očouzeným sklem ještě umocňovaly pochmurnou atmosféru, která tu vládla a doléhala na mladíka obrovskou silou. Ještě naposledy shlédl dolů, na malou místnost s několika stoly ozářenou matnými světly pohasínajících svící, uprostřed které stál malý mužík a úlisně se usmíval…