Prababiška a TRÁVA

BABIČKA A TRAVIČKA (zelená)

(Děj se odehrává v mých dvanácti letech o existenci kouzelného listí jsem tehdy nic nevěděl.)

Bylo Vám to tak někdy na jaře roku (aneb léta páně, jak praví Róza) 1998. Zelenaly se stromy, zelenaly se lekníny na rybníce a zelenala se tráva na prababiččině zahrádce. Nedaleko poletovaly pilné včelky jež usedaly z kvítku na květ. Ovšem stala se podivná to věc. Jakmile usedly na babiččinu travku, tak už nikam nelétaly. Prostě jen sosaly a sosaly... „Feťáci jedni hmyzácký!“, zařvala prababča a jala se vyhánět celý včelí roj ze své travičky. Já poněkud nechápal, proč je vyhání od na první pohled obyčejné rostliny. Poukázal jsem na to. Babička se tajuplně usmála (jako vždy, když měla něco za lubem) a tiše řekla: „To není obyčejná kytka. To je kouzelná tráva víš, chlapče.“ Hodil jsem po ní ironický úšklebek a odpověděl jsem: „To jistě! Jako ta zlatá rybka co ti plave v bazénu a plní přání co?“ „No jasně!“, vykřikla radostně Róza. Očividně mi muselo něco uniknout. Babča se však lišácky usmála a zarecitovala:
„I zlatou rybku uvidíš,
když dáš si moji travičku,
a nejenom to chlapče můj,
i Milku paní kravičku.“
Já na ni hleděl s otevřenou pusou. Babča recituje. Proboha! „Babi není ti nic“, otázal jsem se poněkud nejistě. Ta mne ovšem očividně neposlouchala. Zatím utrhla několik listů z oné rostliny a odešla domů. Už, už jsem to chtěl pustit z hlavy, když v tom babča přišla s cigaretou. (Chytří již delší dobou určitě tuší wo co gou že?) Podala mi ji a řekla: „No tak šup to do sebe!“ Pohlédl jsem nedůvěřivě na onu cigaretu, vzal ji do ruky a zapálil ji. Opatrně jsem potáhl a vydechl. Róza celá nervózní téměř křičela: „No tak šup to do sebe a pořádně.“ Nabral jsem tedy zhluboka a ještě jednou a ještě….sakra vono je to dobrýýýýý!!!!!
Ten den jsem těchto cigaretek do sebe dostal asi tak pět. Cítil jsem se v pohodě a vůbec mi nedocházelo (jsem asi silně zaostalý) co to vlastně kouřím. Teprve když přišla haluz, někde vzádu v mozku „něco“ docvaklo. „Ale ksakru!!“, a víc si z toho večera nepamatuji.
Ráno jsem vstával asi kolem třetí hodiny odpolední. Všude vhodili ňácí lidé v bílých pláštích a tvářili se ustaraně. No já raději omdlel znova.
Druhý den přišla prababička na návštěvu a přinesla mi „menší“ bednu buchet. „Promiň Míšo, já jsem tě nechtělo todlecto, ale když tobě to táák chutnalo. Tak co jsem měla dělat. Hlavně mámě ani tátovi ani muk.“ „Jasně babi a naval buchty“, měl jsem na ni a na sebe vztek. Nepoznám mariánu, ani kdyby to na ni bylo napsané VELKÝMI TUČNÝMI PÍSMENY A KURZÍVOU NEJLÉPE. „No to jsem to dopracoval“, povzdechl jsem si a pustil se do buchet. Asi za deset minut požíraní buchet ve velkém jsem ucítil onen povědomý pocit v hlavě. Co to jenom. Zase docvaklo. Rozlomil jsem pro kontrolu jednu buchtu a i co jsem to tam neuviděl? No přeci malé kousky...konopí. Tlak mi povážlivě stoupl. Babča měla poťouchlý výraz ve
tváři a dodala: „A kafíčko nechceš?“



-mm-




Fantasy a Sci-fi: Jeremiho Čítárna
© Jirka 'Jeremius' Wetter, jeremius@fantasy-scifi.net, 2000 - 2004

http://fantasy-scifi.net/citarna/