Galerie života mého - obraz druhý : Čaj o páté

Svět nebyl. Byly jenom křesla, šálky na čaj a lidé. Ta křesla mimochodem létala. Seděl jsem v jednom takovém někde dole. Prostorem prolétla myšlenka a za ní dva starci zuřivě pobízející svá křesla k většímu výkonu. Usrkl jsem trochu ze šálku. Myslím, že to byl černý čaj. Jinak klidnou hladinu tmavé tekutiny rozvlnil průlet filmové hvězdy, jejíž křeslo bylo poháněno pocitem sebeuspokojení a celá tato skulptura byla na velmi dobré cestě roztříštit se o strop. Jen já nikam neletím. „Tak co. Pořád nic?“ zeptala se opilá existence volně položená napravo ode mě. “Nevím. Třeba zítra.“ řekl jsem. Mé křeslo totiž trpí nepohyblivostí. Opět jsem usrknut z šálku a tekutina se zbarvila do ruda. Zavřel jsem oči a zařval: „Copak musíte všichni někam letět?“ Opilá existence se odplazila jinam.