Vzestup a pád Rona Weasleyho II

Kapitola III: Zrada

Ron seděl v křesle společenské místnosti Nebelvíru a zadumaně hleděl na šachovnici. Jeho protihráč – Harry, si právě naléval sklenici piva a tvářil se blaženě. „No tak už táhni,“ řekl dobrácky Ronovi, který nad svým posledním tahem trávil už dobrých deset minut. Pak udělal tah. A prohrál. Harry mu jen s lehkostí kočky dal mat. Ron si jen povzdechl. Harry vítězoslavně zvolal: „Tak to máme dneska 5:0, dneska ti to nějak nešlo, ale co, nebuď z toho tak zdrcenej.“ Ron jen cosi zabručel a měl se k odchodu, pravá ruka ho pořádně pálila a on si ji zoufale potřeboval poškrábat. Harry ho zastavil slovy: „Dneska máme famfrfálový trénink a mám pro tebe novinku.“ Ron se jen unaveně otočil. „Profesorka McGonnagalová mne dnes osobně jmenovala kapitánem družstva, když naše bývalá kapitánka odešla ze školy“, řekl slavnostně Harry. Ron ztuhl, tak přeci jen se dějiny opakují, další Potter...zase je lepší, zmohl se jen na: „...odešla? Ale před Vánoci tu ještě byla.“ „No rozhodla se, že se dá do učení.“ „Do jakého učení.“ „Chce být ošetřovatelkou kouzelných tvorů a v Londýně je jakýsi kurz, takže se tam přihlásila.“ „Že mi nikdo nic neřekl.“ „To proto, že jsi pořád někde zalezlý. Jo a Rone prosím tě, ztratil se mi ten neviditelný plášť a Pobertův plánek, nevíš o tom náhodou něco.“ Ron si náhle uvědomil, že jej zapomněl Harrymu vrátit do kufru, když se předvčerejškem vrátil od Voldemorta. „É...no..ehm..nevím.“ Pak aby odvedl pozornost od sebe jen s lehkou ironií dodal: „Zkus se zeptat Snaepa nebo školníka, ti třeba o tom budou něco vědět...nebo Malfoye.“ Harry si změřil Rona pronikavým pohledem, něco mu nesedělo – nikdy neviděl Rona, že by si škrábal přes rukáv hábitu ruku a pokoušel se u toho nervózně usmívat. „Co máš s rukou Rone?“ Ten se zarazil, jako by do něj uhodil blesk a rychle odvětil: „Ále, jen nějaký ekzém, nic vážného.“ „řekni Hermioně, nebo madam Pomfryové, ať se ti na to podívá.“ „To...to je dobrý, já si to totiž...mažu krémem.“ „Aha.“ „Hele promiň Harry, ale já si musím jít něco zařídit takže...“ „Jasně chápu a zítra na tréninku.“
Když byl Ron konečně sám oddechl si. Zuřivě si škrábal ruku, po boku mu ztékaly kapičky potu, jak se málem zbláznil při rozhovoru s Harrym. Byl strašně nervózní a musel jít ještě zařídit ONU věc, zjistit pro Červíčka, který měl na něj dnes počkat poblíž vstupu do Aragogovi nory v lese, kam z bezpečností důvodů přesunul přenašedlo. Chvíli počkal, až se docela uklidnil a potom si nasadil opatrně plášť. Vyrazil ke Snapeovu kabinetu. Cestou si pod pláštěm prohlížel malý lístek Pravdomluvu, který si dnes utrhl poblíž Hagridovi boudy. Kdysi si je tam začal pěstovat s Harrym, aby mohli vyslýchat Malfoye, ale dnes tím bude vyslechnut někdo jiný, pomyslel si Ron a trochu se pod pláštěm pousmál.
Podle plánku se přesvědčil, že Snape není u sebe v kabinetu a vstoupil. Na stolku ležel malý kotlík, ze kterého ještě stoupal kouř, tajná Snapeova vášeň – čaj. Snape miloval čaje, Ron na to přišel vcelku náhodou, když mu asi před měsícem nesl opožděně svou práci. Stejně dostal nejhorší hodnocení a musel zůstat u Snapea po škole. Tehdy poprvé uviděl, jak Snape vaří čaj. On ho nevařil, on ho míchal jako nějaký lektvar. A ten výraz ve tváři když se napil. To viděl prvně Snapea šťastného.
Bleskurychle přistoupil ke kotlíku a vhodil doň lístek Pravdomluvu a schoval se do rohu místnosti. Snape přišel asi za čtvrt hodinky a téměř okamžitě se s nedočkavostí dítěte vrhl k čaji. Rychle po sobě vypil dva hrnky, a když byl v polovině třetího, spatřil před sebou Rona. „Co tu chceš?“, vyjel. Ron chvíli mlčel a usmíval se, v ruce držel hůlku. Snape pochopil, bylo však již pozdě, jeho mysl zahalila mlha. Ron k němu přistoupil a řekl: „Ahoj Umaštěnče, popovídáme si trochu.“ Snape se nepřítomně usmál a odvětil: „Ano pane, co si přejete?“
Byla hluboká noc a Červíček nervózně přešlapoval před vchodem do pavoučí jeskyně. „Už by tu měl být“, řekl tichému lesu. Les neodpověděl, Ron však ano: „Mám to!“ Červíček se prudce otočil s hůlkou připravenou čelit komukoli. Za ním stál Ron svlékající se z pláště. „Tys mě pořádně vyděsil kluku. Tohle mi příště nědělej.“ „Jasně.“ „Tak co máš?“ „Za týden se sejdou všichni členové Řádu včetně Brumbála v domku Blackových.“ „V kolik.“ „V pět hodin odpoledne začínají. Bude tam možná i Kornelius Popletal.“ Červíčkův lačný výraz ve tváři mluvil za vše. „To je úžasné, pobijeme je všechny. Všechny do jednoho. A to jen díky tobě. Voldemort to určitě po válce ocení.“ Ron jen pokrčil rameny. „No neboj se Rone, ty jsi to nejlepší co jsme mohli mít v ruce. Ani Malfoyův synáček nedokázal tolik co ty!“ „On pracuje taky pro Vás?“ „No, zkoušel to, ale Brumbál i Potter o něm věděli své a Snape ho nikdy nebral vážně.“ Červíček se ještě chvíli zamýšlel a potom vyhrkl: „Voldemort mi řekl, že se tě mám optat, zdali nevíš o někom, kdo je Smrtijed a současně dělá pro Fénixův Řád. Máme totiž mezi sebou vetřelce.“ Ron si uvědomil, že jim ještě neřekl o Snapeovi. Ku Ronově cti patří dodat, že alespoň zaváhal, pak ale roztřeseným hlasem řekl: „Je to Snape.“ „Snape?!“, vyletěl Červíček. „Ta umaštěná krysa nás zradila? Já jsem si ale hned myslel, že není tak úplně normální, když jsem ho viděl na poslední schůzce Smrtijedů.“ Ron se otočil a začal odcházet. Červíček ho chvíli pozoroval a až zmizel v lese řekl si pro sebe: „Kdybys věděl, kdo je tím tvým druhým já, asi by ses hodně divil.“ Přistoupil k přenašedlu a zmizel. Za chvíli se z blízkého křoví ozvaly srdceryvné vzlyky, které otřásaly celým lesem. „To přece nejni možný“, plakal Hagrid.

Kapitola IV: Procitnutí

Druhý den si Rona Hagrid po vyučování zavolal do své boudy na kraji lesy. Ron tam bezstarostně došel. Jakmile vešel Hagrid mu ostře řekl: „Sedni si a ani se nehni.“ Ron se podíval tázavě na Hagrida, ten ale nic víc neřekl a tak se mlčky posadil. Hagrid spustil: „Proč jsi to udělal, řekni mi prosím tě proč?“ Tentokrát Ron poprvé ve svém životě předvedl nejrychlejší reakci kouzelníka, jaká je vůbec možná. Aniž by Hagrid cokoliv spatřil, už Ron svíral v ruce hůlku. „Zapomeň“, vykřikl, jako tehdy Lockhart na ně, jenže tehdy se kouzlo obrátilo proti němu, nyní však účinkovalo bezchybně. Hagrid upadl na zem. Ron k němu přistoupil a vší silou ho udeřil jeho holí do hlavy, Hagrid omdlel. „Promiň“, řekl Ron a rozeběhl se na ošetřovnu.
Brumbál si prohlížel Hagridovo zranění, poté promluvil na přítomné. Mezi všemi kantory, zde také byli Ron, Hermiona a Harry, Hagridovi největší přátelé. „Někdo ho praštil do hlavy jeho vlastní holí. Pochybuji, že by však způsobilo ztrátu paměti. Nechám jej odvézt na ministerstvo, tam mají pro tyto nehody zřízený speciální útvar.“ Pak se otočil k Hermioně, Harrymu a Ronovi a dodal: „A vy se nebojte, Hagridovi se paměť vrátí. I kdyby totiž na něj kdokoli použil kouzlo Zapomnění, tak Hagrid je přeci jen obr a na ty to tak docela nepůsobí. Do měsíce si bude vše znovu pamatovat.“ Ron si upřímně oddechl, za měsíc totiž bude s velikou pravděpodobností ministrem kouzlem Lord Voldemort.
Ronovi už nezbývalo nic jiného než čekat, celý týden čekal na jakoukoli zprávu o vítězství či porážce Fénixova Řádu, pokud věděl, tak útok měl přijít v neděli. Do ní však zbývalo od Hagridova zranění ještě sedm dní. Ron uvažoval: „Hagrid byl stejně hlupák, kdyby byl totiž co k čemu, tak okamžitě řekne Brumbálovi a já bych teď byl pravděpodobně... Ale na druhou stranu, proč to vlastně na mě Hagrid neřekl? Proč? Copak mu na mě snad...“ Ron si začal pomalu, ale jistě uvědomovat, že Hagridovi na Ronovi záleželo a možná nejen jemu. Náhle věděl, že nastoupil do vlaku událostí, které skončí pro vše, co kdy miloval katastrofou. Současně mu však strach nedovolil jít se okázale přiznat, nemohl ani polknout a nemohl se odtrhnout od Hagridova nevědomého pohledu. Po tváři mu začali téct slzy, pomalu a soustředěně odešel do ložnice. Chtěl se skrýt. Schoval se pod Harryho plášť a tiše plakal, měl strach ač netušil, že bude daleko hůře.

Kapitola V: Pád Fénixe a věci pozdější

Ron do neděle nepromluvil, a tak došlo k přepadení členů Fénixova řádu v jejich hlavním stanu. Věstník přišel v ten osudný den s následující zprávou: „K hroznému útoku Smrtijedů na pracovníky ministerstva a členy spolku známého pod jménem Fénixův Řád. Byli zabiti dva členové tohoto řádu a sice: kouzelník Lupin a paní Weasleyová, jež se nečekaně na jednání dostavila. Několik dalších utrpělo nejrůznější zranění, mezi zraněnými je i ředitel Bradavické školy Albus Brumbál a ministr kouzel Kornelius Popletal. Další informace na straně dvě.“
Ron s hrůzou hleděl na jméno Weasleyová, tohle opravdu nečekal. Klekl na podlahu umývárny a zašeptal: „Zabil jsem si...mámu.“ Rozplakal se. „Jsem podlý hajzl, nic víc nejsem“, zařval na prázdné umývárny. „Proč jsem to udělal proč?“ Ozval se tichý Červíčkův hlas: „Protože jsi poslouchal hlas v tvé hlavě.“ Ron se otočil a vyjekl: „Jak vy to víte?“ „Ten hlas patřil Voldemortovi, zapřísáhl mne, abych o tom mlčel, ale nemohu.“ „Ty jsi od něj utekl?“ „Ano, posedlo ho úplné šílenství, vraždí lidi na potkání a tvou matku...“ „Proč, proč to prosím tě udělal, řekni mi proč?“ Křičel zoufale Ron. Červíček se zhluboka nadechl a přiškrceným hlasem řekl: „Žert. Připadalo mu to vtipné.“ Ron je v hrůzném úžasu a pochopení zůstal stát. „Co jsem to udělal, proč?“ Červíček si připálil mudlovskou cigaretu a řekl: „Voldemort chtěl někoho, kdo je blízký Harrymu Potterovi, aby se stal jeho člověkem. Věděl o tvé závisti, záviděl jsi Potterovi slávu, peníze a minulost. Jeho velikost. Proto se s tebou spojil, nikdo to nemohl čekat, že ty Ronald Weasley, bys byl mentálně spojen s Lordem Voldemortem. A nyní, když jsi splnil úkol mne poslal tě zabít.“ Červíček se útrpně usmál na Rona a pokračoval: „Bylo to stejné jako se mnou, když mi nasliboval moc, slávu a nevím co všechno ještě. Tehdy jsem Potterovi také záviděl, byl prostě lepší než já. A Voldemort toho zneužil. Ano jsem za svou zradu odpovědný, stejně jako ty, za tu svou, ale bez Voldemortova pošťouchnutí bychom to nikdy oba neudělali.“ „Ale on mi zavraždil mámu a já mu v tom pomohl.“ Ron přistoupil k oknu a rozevřel jej. „Nechci žít,“ řekl a vyklonil se z okna. Červíček se však naproti všem očekáváním strašlivě rozchechtal. „Co je ti k smíchu?“, zařval vztekle Ron a namířil na Červíčka hůlku. „Já jen, že z okna jsem chtěl vyskočit také, když jsem uslyšel o vraždě Potterových. Jenže jsem zbabělec a ani ty to nedokážeš. Tahle stupidní teatrální gesta patří spíš do konců některých příběhů jež píší mudlové, než do světa nás – kouzelníků.“ „A co mám jako asi tak dělat podle tebe? Vždyť jsem zabil vlastní mámu!“ „Pomsti se, to je ten nejlepší lék, zabij Voldemorta!“ „Moc vtipné a jak?“ „Netuším, ale za pokus by to stálo. Možná by nyní, když má své nové tělo, zafungovala by i Avada Kadevra.“ „To jsem nikdy nezkoušel. To nedokážu.“ „Ale dokážeš. Musíš jen cítit tu nenávist, která prosakuje všude kolem. Musíš se radovat z představy jeho smrti, musíš se stát opravdu zlým. To nedovede každý.“ „A ty ano?“ „Ne!“ „Ale vždyť jsi také vraždil.“ „Jo jenže to bylo z pudu sebezáchovy víš, šel po mě hodně rozzlobený Sirius a mě nezbyla jiná možnost se pozabíjet všechny kolem sebe, nemysli nejsem na tento svůj čin nijak hrdý.“ Zapálil si další cigaretu a pokračoval: „Voldemorta můžeme zabít ještě jedním způsobem.“ Na chvíli se odmlčel. Namířil na Rona hůlku a zvolal: „La Terror dela Morte.“ Ron se v šílené bolestivé křeči zhroutil na zem. Tam se zmítal v bolestech dokud Červíček nepřestal. „Prastará kletba Smrtící Děs je stejně účinná, jako dávno před lety. Tuto kletbu stvořil sám Azrael Černý, otec Salazara Zmijozela. Není před ní obrany a je triviálně jednoduchá.“ Ron se zvedl. „To bylo úděsné, já je viděl...všechny mrtvé a taky mámu, ona...plakala nade mnou.“ Červíček se krutě usmál a prohlásil: „Tak v tom případě je to správné. Oběť předtím, než pod náporem kletby zemře uvidí všechny své zločiny, bude je prožívat tak, jako by každá vteřina byla tisícem let. Její seslání je nejslastnějším pocitem pro útočníka a nejhorším pro oběť. Naučím tě jí a společnými silami zničíme Voldemorta. A pak...“ Ron je rezignovaně dodal: „Se půjdu přiznat.“