poloúplněk

Obraz bílého jejího těla plápolal na černé hladině a tonul v lesku měsíce, jenž zářil stejně jak Amon na písky opodál. A odraz dlouhých vlasů jejích smáčen byl touž krví. Plynoucí z pradávné bitvy. A ozářen světlem stínů i žárem dne, tak i s pařáty smočenými v hrůze. Krouží tam nad pahorkem pták. Sic krutá jiskra v oku jeho plane. Však nelze spatřit. Jen siluetu úzkost v hlase jejím plodící. Nekonečnost bílé v rouše Evině i přesto jasným klidem leží. Však sok ten vítězný však poražen na břehu nedalekém vzývá duši svou. Ta vyslyšíce jeho tužeb vrhá se smrští do Nebes tak i střemhlav do pekel, by vyslechla rad ďáblů i bohů. On jen čeká. Ani ona, ani on, ani tuláci světa věčnosti ale nemohou spatřit poklad temnoty. To tajemství všech živých i věčných. Každý sem za ním jde a každý tu zůstal. Neb nenašel. Jen smrt. A temnota života stále září a čeká na objevitele. A chce procitnout.