Galerie života mého - obraz třetí : Knihovna

Procházím knihovnou. Její police se jako monumentální mrakodrapy řítí do výše. Tak zde je to všechno uloženo. Jsem v knihovně všeho vědění. Moje nohy se až po kolena brodí v prachu, který až nápadně připomíná popel mrtvých knih. Odněkud zleva slyším vrzání. Jinak perfektní povrch prachové pouště se začíná zvolna rozrušovat poletujícími chuchvalci. Z šera se směrem ke mně blíží postava zahalená v kápi. Vrzání způsobuje dřevěný vozík vrchovatě naložený knihami. „Proč jsi tady, člověče?“ ozvalo se zpod kápě hlasem nepodobným těm, které jsem doposud slyšel. Musím říct, že jsem měl strach, ale odhodlal jsem se k odpovědi: „Jsem posledním z lidí a mám jednu otázku.“ Postava v kápi si sípavě odkašlala. „Nuže, sem s ní.“ “Ta otázka je proč?“ Chvíli bylo ticho. Najednou se bytost neuvěřitelně rozesmála. Nechápal jsem. Nebyl to smích. Byl to spíš hysterický řehot. Skroucená v děsivé groteskní křeči a opírajíc se o vozík s knihami se postava odplazila prachem pryč. Pak už jsem jenom slyšel: „Ha ha ha, proč. No to se povedlo. Prý proč. To je dobré. Ha ha ha …“