|
Palouk uzavřený kruhem stromů,
V tichém lese.
Dálkou se nese dunění zvonů
Líbezná vůně k cizinci se nese.
Opatrně plíží se vpřed,
Jako liška lstivá.
Před houštím zastavil se hned,
Nyní se jen mlčky dívá.
Není to sen?
Není to mámení?
Viděl už mnoho žen,
Avšak tato je krásná k zbláznění.
Na slunci zalitém palouku tančí,
Vypadá jako víla.
Pod šaty než ptačí peří lehčí,
Prosvítá kůže bílá.
Muž, krásou elfky zcela omráčen,
Odvážil se více.
Vychází nyní na palouk z lesa ven,
Dívce zbledly líce.
Jediným skokem,
Tak jako laň,
Přenesla se nad potokem,
Aniž pohlédla naň.
Lesem nyní před ním prchá,
Listí z větví spadává.
Jako srna plachá,
Touha mu klid nedává.
Dlouho ji pronásledoval,
Dlouho ji hledal.
Za její dotyk, bědoval,
Nic by již nedal.
Ladnými skoky
Prchala mu mezi stromy.
Nevzdával se však,
Až byli v hvozdu sami.
Krok elfky se krátí,
Ne tak jako jeho.
Na palouk se vrátí,
Přelstít muže toho.
V měsíčním svitu na louce stanula,
Vlasy do pasu,
Postava muže náhle strnula,
V němém úžasu.
Začala opět tančit,
Nyní však jen pro něj.
Cizinče nezvaný,
Na pozoru se měj!
Vlákala ho do kruhu k sobě,
K smrti utancovat jej chtíc.
Milejší jí však byl živý nežli v hrobě,
Zrudla teď studem její líc.
Do očí se jí hluboko zahleděl,
Temných jako noc.
A o své lásce k ní jí pověděl,
Ona milovala ho také moc.
A tak nyní spolu lesem procházeli,
Ruku v ruce úsměv v líci.
Dlouho spolu šťastně žili,
Jak moc, to se nedá říci.
Jednoho dne, jak to bývá,
Opustila muže toho.
Ten však dodnes palouk hlídá,
Aby jeho srdce vrátit se mohlo.
|