Napíšeme něco

Napíšeme něco!
Lampa zablikala. Její bledá záře osvětlovala prostornou místnost s několika kusy nábytku. Všude ležela úctyhodná vrstva prachu. Pokryla i muže sedícího u stolu. Před sebou nedopitou sklenici vody, štos papírů a krásné zlaté pero. Měl ho rád. Koupil si ho jednoho slunného dne v Paříži. Miloval to město, ale někdy měl pocit, že tam nikdy nebyl.
Napíšeme něco!
Tupě zíral před sebe. Někdo by měl přijít, uvařit mu kafe a říct, že všechno bude v pořádku. Věřil by tomu? Když už by někdo přišel, věřil by mu. Ale on nikdo nepřijde.
Napíšeme něco!
Vrchní list papíru se zvlnil. Pero sebou trhlo a zaťukalo na jeho ruku. Chladnou, voskově bílou ruku s černými chlupy a neostříhanými nehty. Náhlý vítr zatřásl oknem a potřísnil sklo kapkami deště. Neměl rád déšť. Tu slizkou tekutinu, která se marně snažila očistit svět. Kroupy měl rád. Ty přicházely málokdy a jeho to mrzelo. Dětství strávil na chalupě, s babičkou a velkou zahradou. Zvláště rád vzpomíná na jeden horký letní den. Oblohu zatáhly velké šedivé mraky a zahradu pokryly tisíce krup. Zul si boty a běhal po nich bos. Po malých kuličkách ledu, které tak krásně studily do chodidel. Pak z toho onemocněl a babička ho v chalupě léčila lipovým čajem. Nemá rád lidi, co v té chalupě žijí dnes.
Napíšeme něco!
Všude kolem něj se povalovaly rukopisy. Dopsané i nedopsané příběhy, které nečetl nikdo kromě něj. Jen sousedce, bydlící o patro níž, spadl list jednoho jeho románu na balkón. Zvedla ho a četla. Nějak ji to nezaujalo, a tak ho přihodila k hromadě starých novin.
Napíšeme něco! Prosím!
Pero se odkutálelo na papír. Vybíral si žluté listy. Bílou považoval za odpornou. Co je hezkého na barvě, která na sobě vždy nese stopy špíny? Neměl rád špínu, ale rád v ní poslední dobou žil. Přišlo mu to tak správné.
No tak, napíšeme něco!
Vždycky chtěl cestovat. Bloumat světem a hrát si na dobrodruha. Pak mu došlo, že na to nikdy nebude mít peníze. A nenáviděl lidi, kteří je měli a neudělali to. Seděli doma v koženém křesle a na velké obrazovce pozorovali věci, jež mohli vidět na vlastní oči.
Napíšeme něco!
Vždycky chtěl napsat knihu, u které by lidé dojetím brečeli. On nad nimi neplakával, věděl, že všechno se nakonec v dobré obrátí. Později už si tím nebyl tak jistý. A roky na jeho tváři utíkaly rychleji, než by jim byl dovolil, kdyby mohl.
Napíšeme něco.
Teď hned.
Hrot pera začal na žluté úhledně vyrovnané listy papíru vypisovat příběhy, které by muž byl býval napsal, kdyby věděl, jak se to dělá. Ty jeho příběhy se zastyděly a zmizely. Pero se usmálo.
Ticho pokoje vyrušil zvuk lámaného dřeva. Dveře se rozlétly a průvan promíchal listy rukopisů.