Po stopách Daigernóna - část I.

- Nem-Quesova Odyssea -

Po stopách Daigernóna

Část I.

Nem-Ques kráčel po prašné cestě a krok co krok mihotal očima, obávajíc se neznámého, ze strany na stranu. Byl to podivný den. Slunce již dávno skrylo svou tvář za těžkými mraky, které se líně povalovaly na šedé obloze.
Šel po rozlehlé pláni, nevidíc na její začátek ni konec. Přepadala jej úzkostná představa ohromné vyprahlé plošiny, po které kráčí sám, stále v kruzích.
Byl náhle tak vyděšený, že začínal klopýtat o rovnou zem. Kolena slábla a vzdávala se úlohy nést jeho tělo. Byl jak omámený. Přesto ale pokračoval ve své vrávoravé chůzi.
Kdyby jen bylo stromu, nějaké skalky či snad alespoň údolí, kam bych se mohl schovat, prohnalo se mu unavenou hlavou. Kolem nebylo věru nic, jen prach a tvrdá černá zem.
„Tak, osude, máš mě v hrsti!“ prolomil houstnoucí ticho. Slova, která vyřkl, byla okamžitě pohlcena přiletěvším větrem a bez náznaku pochopení odnesena kamsi za horizont.
V tom okamžení, v nepředstavitelném mžiku za hrůzostrašného skřípění a vřískotu čehosi, lidskému rozumu se vymykajíc, spatřil Nem-Ques v dáli podivnou postavu.
Zastavil se, mžouravým pohledem zaostřil do dáli a vyčkával. Dýchal zhluboka.
Postava, pohupujíc se v rozpáleném vzduchu, postoupila přímým směrem k Nem-Quesovi.
„K-do,“ chtěl říct, ale vyschlá ústa mu nedovolila dokončit otázku. Postava byla stále blíže. Vysoká, zahalena v černém rubáši, opírajíc se o nějakou berlu, pokračovala střídmým krokem.
Nem-Ques zavřel vyprahlá ústa a polkl. Zprvu těžce a bolestně, podruhé již lehčeji. Otevřel znovu svá ústa a v hlavě přemítal o otázce mířené k cizinci.
Postava se zastavila. Opřela se zhluboka do své berly a předala jí tak těžké břímě únavy, které nesla.
„Kdo…,“ vyloudil ze svých úst Nem-Ques, ale záhadný cizinec jej předstihl.
„Kdo jsem?“ zaburácel jeho hlas, rozletěvší se na každou stranu holé pláně.
Nem-Ques strnul a nechal jen z údivu otevřená ústa, která již zase vysychala. Úporné vedro mu kalilo zrak a šálilo mysl. Nebyl schopen myšlení. Pohlížel na podivnou postavu, shrbenou pod tíhou neznámého, zírající skrze něj. Kapuce rubáše vrhala zlověstný stín na skrytou tvář. Jen pár bělostných očí zel z temnoty jako dva měsíce na bezhvězdné obloze.
„Jsem, který jsem, Nem-Quesi!“ zahřměla postava a ztěžka se dala znova do chůze.
Mé jméno, problesklo zchvácenému muži hlavou. Instinktivně udělal malý krok zpět.
„Bojíš se,“ táhla se dunivá slova. „Bojíš se mě,“ dodala postava a postoupila zase o krok dál.
Nem-Ques padl na kolena, lapajíc po dechu a toužebně vzhlížejíc k tmavým nebesům. Sand déšť, pomyslel si. Snad déšť by mi dodal odvahu a sílu. Mraky prosbu nepřijaly a pokračovaly líně dál.
„Klekáš přede mnou, Quesi?“ tázavě zaduněl cizincův hlas. „Už neunikneš! Hledám tě po tisíce lidských životů, má mysl se k tobě upíná celé věky a nyní jsme tě konečně našli, Quesi,“ zaskřehotala postava, ztrácejíc hřmotný hlas.
Každé další slovo, každý další krok postavy jen přidával závaží na misky vah, odměřující mužův prapodivný život.
„Jsi náš! Měli jsme tě mít už dávno. Nezemřeme v marnivosti, Nem – Quesi, Strážče Nebeských Bran Alenuru, synu Ténemiův a Alhatis!“ zaskřípal hlas a postava bleskově roztáhla ruce.
Syčivý zvuk, jako kdyby se kolem plazilo tisíce hadů, zasáhl Quesovo tělo a bodal jej až do morku kostí. Když pak postava udeřila berlou o zem, pocítil tupou bolest na temeni hlavy. Lebka se mu rozechvěla a on padl s otevřenými ústy obličejem do prašné cesty.
„Maleus et Sancta dimei lasta nih!“ zařvala postava a strhla si kapuci. V ten moment mraky zčernaly, slunce zrudlo jak jaté v krvi tisíců bídných a zem se svíjela jako obří had.
Nem-Ques stále dýchal. Oči plné prachu a hlavou k zemi, slyšel pouze hromobití z nebes a otřesy země. Mezi tím vším, jeden zvuk vynikal a plnil jeho srdce strachem. Byly to kroky cizince, kráčejícího k němu.
„Nechť jest vláda naše nastolena a duše má jest navrácena s tvou smrtí, Nem-Quesi, náš…,“ nedořekla postava a krajem se rozletěl stejný vřískot, jaký doprovodil její příchod.
Nem-Ques zaťal zuby a s bolestí zvedl hlavu. Přímo před sebou spatřil ohavnou tvář cizincovu, mající rudou svatozář od žhnoucího slunce.
Berla byla vysoko ve vzduchu, svírána křečovitě oběma rukama té zrůdy.
„Maleus et Sancta dimei lasta nih!“ zavřískala postava a bělostné oči vzplanuly záštiplným ohněm.
„Zloba a Svátost skuta v jedno jest,“ pronesl bez rozmyslu Nem-Ques. V tom se ústa cizincova rozevřela a s ohlušujícím rykem se jal vrazit berlu do Nem-Quesova těla.
Oblohou proletěl rudý blesk, vše zčernalo a nebylo již vidět více.
Nebylo již vidět, nebylo již slyšet.

-konec první části-