Po stopách Daigernóna - II. část

Po stopách Daigernóna

Část II.

            Temnota obklopovala Nem-Quese a jako neviděná hrůza jej tísnila ač měl kolem sebe místa dosti. První jeho myšlenka směřovala k záhadnému cizinci. Upomenutí na tu hroznou událost mu vdechlo nepoznanou sílu a vůli dále žít.

            S bolestmi se zvedl z prachu a sotva se udržel na nohou, jak se mu točila hlava. Pohazoval rukama do nekončící tmy, ve snaze nahmatat něco, co by mu posloužilo jako opora. Chtěl křičet, ale z úst nevyšla ani hláska. Propadal beznaději.

            Mámivou chůzí křižoval širé pláně zahalené černočernou tmou. Každým dechem myslel na kroky, sledujíc jeho tělo, sledujíc jeho mysl.

            Připadal si, jako by zářil do tohoto šera. Nemohl se zbavit pocitu, že kolem něj je tisíce očí, upírajíc se právě na něj.

            Snažil se zrychlit krok a jít pokud možno stále vpřed. Přímo. Bez odboček a zastávek.

            Náhle klopýtl. Pokusil se vyrovnat své znavené tělo, ale bylo již pozdě. Něco však nebylo v pořádku. Nemohl dopadnout!

            Zmítal se v prostoru a kolem uší mu skučel zlověstně vítr, posmívajíc se jeho osudu.

            Ten pád neměl konce. Nem-Ques začínal tušit, že je to jeho poslední hodina. Očekával každou chvílí ohromný náraz na pevnou zem a nepředstavitelnou bolest lámajících se kostí.

            „Už dost,“ hlesl do tmy. V ten moment se zastavil a pomalu se dotknul nohama země.

            V jediném okamžení, když se plně opíral o zem, rozzářilo se před ním skvostně bílé světlo.

            Ques, oslepen září, zakryl si rychle oči a vyčkával. Kdesi hluboko v jeho duši, skrytě a neochotně, vzrůstala myšlenka na zázrak, jenž jej snad zachrání.

            Jak jas bílého světla slábl, sundával si pomalu ruku z obličeje a žasl nad tím, co viděl.

            Ve slábnoucím větru, vznešeně a hrdě, stála postava oděná ve zlatobílém plášti. Jistě překrásný obličej ukrývala za plnou přilbicí ze stříbrného kovu. Slabě se opírala o bělostnou hůl a hleděla zpříma na Nem-Quese.

            „Zanech svého strachu a bázně, Nem-Quesi,“ zazněl melodický hlas, zprvu vzdáleně s houpavou ozvěnou.

            Zná mé jméno? Pomyslel si a okamžitě si vzpomněl na temnou postavu, která jej také očividně znala i když ji nikdy předtím neviděl.

            „Pojď blíže, ať si tě mohu prohlédnout,“ řekla postava a v Quesových uších to znělo jako zpěv.

            Ques byl však nedůvěřivý a otálel s prvním krokem. Postava se tedy rozhodla udělat první krok sama.

            Levou rukou si pomalu sundávala přilbici, aby záhy znovu oslepila váhajícího muže svými vlasy. Ques zůstal jako přikovaný, nevěřící vlastním očím.

            Před ním stála sličná žena se zlatými vlasy. Slabý větřík si s nimi pohrával a přitom něžně hladil překrásnou tvář.

            „Ztratil jsi slov, Quesi?“ pousmála se a dlouze se zahleděla do Quesových očí.

            Ten, omámen její krásou, připomínající mu tragicky zesnulou ženu jeho, vykročil. Téměř ani nedýchal, zapomněl na strasti svého života, minulost nechal za sebou a nyní dýchal pro přítomnost a věky budoucí.

            „Nem-Ques!“ zvolala a toužebně se znovu zahleděla do jeho hlubokých očí. „Strážce Nebeských Bran Alenuru, vládce Neb-Ubisu, řečeného Hvězda Severu, správce Blízkého Království, velitel alenurských vojsk, držitel ostří Tal-Shah a stavitel Síní Remm. Jsem ráda, že tě poznávám, synu Ténemiův a Alhatis,“ řekla klidným hlasem.

            „Řekni, krásná paní, co se to se mnou stalo?“ promluvil konečně a raději ještě udělal jeden krok, by byl blíže sličné paní, pro níž srdce jeho nyní bije.

            „Bylo by to dlouhé povídání,“ řekla sladce, „mohla bych ti vyprávět o vznešených jménech, činech, kterých žádný smrtelník by schopný nebyl a o pradávném sporu, který bys ty nepochopil.“

            „Však pověz, kdo, nebo co mi chtělo život vzít?“ Žena posmutněla a náhle, jako by na ní padl zlověstný stín.

            „Máš v sobě zvláštní sílu, Quesi. Nepoznala jsem nikoho, kdo by dokázal přežít setkání s ním,“ ztišeně promluvila, aby snad slova neutkvěla příliš dlouho v tom stínu.

            „S ním?“ otázal se a zpozoroval stále se prohlubující oči té ženy.

            „S Nefritovým Císařem,“ zakolísala v hlase a sotva se udržela na nohou.

            „Má paní!“ zvolal a chtěl ji podat pomocnou ruku. Ona však odmítla.

            „Nevím jak, ale přižil jsi. Pokud máš takovou moc, pak mi dovol tě doprovázet na tvých cestách.“

            Ques náhle pocítil slabé zrychlení tepu a nedokázal již hledět zpříma do jejích očí. Byla jako bohyně. On jako ubohý človíček, se kterým si osud zahrával víc než dosti. Nechápal proč by jej chtěla následovat, ale při myšlence, že mu bude dělat společnost, ihned na vše ostatní zapomněl.

            „Snad za nějaký čas pochopím tvou zvláštní moc, které se Císař bojí, Quesi,“ přemítala nahlas.

            V onen moment, kdy se Quesův pohled střetnul znovu s jejím, kdy pokročili oba tak, že byli na dosah rukou, padl na oba hrůzný strach.

            Tam, kde se měli jejich ruce spojit, za neskutečného skřípění dalekých skal a vřískání neviděných běsů, zjevil se on.

            Dlouhá tmavá postava v černém rubáši s berlou.

            Ques ihned pocítil příšernou tupou bolest v hlavě a potácel se dál a dál od ženy.

            Ta ustávala nápor zloby a zášti čišící jako silný gejzír z jeho těla.

            „Červe!“ rozkřikl se na potácejícího se Quese a jeho hromový hlas se odrážel od skalní stěny, která jej nechtěla přijmout.

            „Tvůj únik byla jen náhoda a ta nechodí dvakrát!“ zuřil za zvuku lámajících se pohoří a burácejícího moře.

            Utiš svůj hněv, Císaři! Chtěla vykřiknout žena, ale skrze tak hustý vzduch kolem, plný zlých slov, proniklo jen: „Císaři!“

            „Lumiell?“ zaburácel Císař a otočil se tak prudce, že se za ním otočilo celé nebe, tažené jeho temnými skutky, jako v síti lapené.

            „Nech jej být!“ snažila se překřičet sílící vichr.

            „Nechám, nechám jej tedy být,“ zaduněl jeho hlas v ženině hlavě, „ale až ve smrtelných křečích vydechne naposled! Pak jej nechám!“ dodal a znovu se prudce otočil na Quese.

            „Pohleď na svou zkázu, Quesi!“ zařval Císař a roztáhl obě ruce. S tím se rozestoupily všechny mraky na obloze a rudé slunce zalilo tuto zem.

            „Né!“ zasípala žena, málem ztrativší svůj jemný hlas a prudce si nasadila přilbici.

            „Maleus et Sancta dimei lasta nih!“ rozezněl se Císařův hlas jako tisíce zvonů a vykročil vpřed.

            Lumiell pevně sevřela svou hůl a napřáhla se ze všech sil. Když udeřila do černého rubáše, ozval se ostrý skřek. Její hůl se zlomila!

            „Tady nemáš žádnou moc, sestřičko!“ zhluboka se smál a jednou ranou berly do země  vymrštil ženu do vzduchu. Dopadla tvrdě a bolestně opodál k malému stromu.

            „Maleus et Sancta dimei lasta nih!“ zopakoval hromovým hlasem a napodruhé napřáhl berlu nad hlavu.

            Ques pohlédl na blížící se konec jeho bytí a bez rozmyslu natáhl ruku vstříc berle.

            Krajem se rozletěl pazvuk, jako by zasténala sama matička země. Ques držel stále svou ruku nataženou a zrak měl sklopený, čekajíc na dopad berly.

            „Hlupáku! Blázne! Červe!“ klel již skřehotavým hlasem Císař, když viděl kolem sebe úlomky jeho berly.

            „Zlomil jsi ji,“ udivila se Lumiell a postavila se zpět na nohy. „Jeho moc je pryč! Nyní už nemá žádnou moc,“ radovala se a postoupila k bědujícímu Císaři.

            „Ty ubohá,“ rozlítil se na ni, „nejsem tak hloupý, abych měl veškerou svou moc v tom kusu dřeva!“ zaječel a jedním pohybem ruky chytil ženu pod krkem.

            „Nech – ji – být!“ zvolal Nem-Ques a náhle byl pln odvahy a odhodlání.

            „Přinuť,“ chraptila žena s ohavnou rukou svírajíc její bělostné hrdlo, „přinuť ho kleknout! Klekne,“ nemohla téměř dýchat, „klekne-li ve své zemi, již nepovstane!“ zakřičela, ale ruka ji sevřela tak, že upadla do milosrdného bezvědomí.

            Císař ji odhodil jako kus hadru a otočil se zpět na Quese.

            „Maleus et Sancta dimei lasta nih!“ zaúpěl napotřetí a vrhl se Quesovi po krku. Ten se ale sehnul a jen o kousek minul ostré drápy černé ruky. Nečekal, rozeběhl se za Lumiell a ani se neohlížel.

            Císař byl natolik rozzuřený, že ze zlosti vztáhl ruce k nebesům a jakýmsi neznámým způsobem přitáhl žhavé slunce tak blízko, že se vše kolem vzňalo.

            Jeho černá postava vyčkávala, olizována rudými plameny. Pak se otočil a rozeběhl se na Nem-Quese.

            Ten již klečel u ženy, probírajíc se z hlubokého spánku.

            „Přinuť,“ zašeptala, „přinuť jej kleknout!“

            Císař byl již nadosah Quesova těla, ohně spalovaly vše kolem a žhavý kotouč na obloze výhružně měnil barvy od tmavě červené až po téměř bílou.

            „Quesi!“ křikla Lumiell, když spatřila ohavnou ruku sápající se na jeho krk.

            Ques však nestačil uhnout a jen pocítil ostrou bolest, když se dlouhé drápy zarývaly do jeho krku.

            „Přikazuji ti,“ skřípal zuby Císař a pomalu zvedal Quese.

            „Ne,“ ohradil se náhle, „to já ti přikazuji!“ zvolal a vší silou natáhl ruku ke zlomené holi ležící na zemi. Nedosáhl však až k ní.

            „Zemři!“ zavřískal a stiskl ještě více jeho krk. Ques prosebně pohlédl k Lumiell a pak zavřel oči.

            Žena také zavřela svá víčka a udeřila pěstí do tvrdé země. V ten moment poskočila hůl až nadosah Nem-Quesovi, který ji ihned pevně sevřel.

            „Chceš mi s tím kusem dřeva nahnat strach?!“ zasmál se Císař a vyzvedl Quese vysoko nad sebe.

            „Chci tě s tím kusem dřeva donutit kleknout, Nefritový Císaři!“ zakřičel z plných plic a rázem otevřel oči. V jednom okamžiku udeřil Císaře do jeho ruky tak, že jej pustil na zem. Ihned na to se Ques opřel do hole veškerou silou a zasadil Císaři krutou ránu přímo do kolen, avšak zpředu, takže se rázem prolomila nepřirozeným směrem ven.

            Císař ze sebe vydal tak odporný jekot, že veškeré ohně uhasly, slunce se vrátilo zpět a obloha se opět zatáhla.

            Nyní se jakoby čas zpomalil. Císař, nedržen svými nohami, bez opory své berly, propadal se prostorem k zemi. Úpěl, skučel, řval, křičel, bědoval, klel a hrozil. Směřoval však k jistému cíli. Pomalu si klekl na rozlámaná kolena a podruhé ze sebe vydal ohlušující řev.

            Po chvíli již klečel. Klečel ve své zemi, ve své říši.

            „Teď je to jen na tobě, Quesi“ stěží řekla žena a pohlížela s podivným výrazem na klečícího Císaře. Snad jej litovala, snad mu odpouštěla. Ani sama nevěděla, má-li být takové zlo trestáno tak neúměrně krutým a zlovolným trestem.

            Nem-Ques se rozkročil nad klečícím Císařem a napřáhl část hole, kterou stále držel v ruce.

            „Mám-li já být tvým soudcem, pak poslyš, Nefritový Císaři! Odsuzuji tě na…,“ na moment se zastavil. Bleskově prohnal svou hlavou vše, co v životě zakusil a poté pokračoval ve vynesení rozsudku, proti němuž není odvolání.

            Nadechl se a připravil se vynést verdikt.

            Císař protnul jeho pohled svýma očima, ve kterých byl strach a žal.

            Nem-Ques neuhnul pohledem a řekl svá slova Císaři přímo.

-konec druhé části-