Jak vzniká "režisér"

Ani ne pětileté děvčátko stálo na pódiu a čekalo na svůj oblíbený oběd. V hledišti již nikdo nebyl a ono se rozhlédlo do dáli, do prázdných řad červených sedadel místního loutkového divadla, ve kterých před chvílí sedělo plno lidí. Právě bylo po představení a ono už nemělo nic na práci. Jeho matka byla sice pouhou „šatnářkou“, ale toto děvče si zde vysloužilo výpomoc při oblékání loutek. V tuto chvíli ho napadlo, jaké by to bylo, kdyby to dotáhlo tak vysoko, že by mohlo být v umělecké branži a stalo se například herečkou. Ne, herečkou by nechtělo být a nenuceně zavrtělo hlavou. V duchu přemítalo o velmi podobné kariéře.
Vystrašené bojovalo se svojí hroznou představou, jak asi jednou dopadne. Vždyť z placení nájmů, ze všech těch daní a vyřizování účtů, mu šla hlava kolem. Herečkou by sice chtělo být, ale myslelo si, že ono není zas tak krásné, aby se jím mohlo stát. V jeho malém mozečku se objevil náhle nápad. Co takhle být režisérem?
Cesta by byla však víc jak trnitá. Na fakultu se dostane jen pár lidí ročně a na konzervatoř se maličká necítila. I když byla malá, dobře si uvědomovala, že škola existuje, a že něco jako je konzervatoř také. Ale její sen byla režie a právě na tomhle pódiu to byl její první moment, kdy o tom přemýšlela. Už jako malá si dobře uvědomovala, jak skvělé povolání to je, neboť její babička se s ní ráda dívávala na televizi a především na černobílé filmy; obě v nich našly jakési zalíbení.
Děvče stále ještě stálo na tom pódiu, dokud ho nezavolala jeho matka. S veselým úsměvem ji ani nemusela vyzvat k tomu, aby vyhupla na šatnářský pult a podala malé šunku s rohlíky. Hladové lišče se zahryzlo do této dobroty…

Roky ubíhaly tomuto liščeti a z malého liščátka vyrostla mazaná liška. Daní ani účtů se již nebála, i když… Ve škole účty neměla v lásce.
Jak tak se postupem času rozkoukávala a přemýšlela o jejím povolání, napadalo ji tolik zaměstnání. Kadeřnice, maskérka, spisovatelka, archeoložka! To všechno, že se v deváté třídě nemohla pořádně rozhodnout, kam vlastně půjde. Vyhrála to její „méně populární“ obchodní škola. Ale co bude dál?
Občas, když ji napadne, věnuje se spisovatelské činnosti. Pár knih už napsala, ale rozhodně se tohoto velkého koníčku nechce vzdát! Miluje vše, co se motá okolo umění. Kresba, malba, četba, filmy, dokonce háčkuje, ale nerada plete - to se dosud nenaučila. Kdyby měla čas, tak by jistě zkusila dokonce i šití. Jak ráda by ušila třeba krásné, ale obyčejné přesto moderní tílko.
Ale stále to nestačilo. Ona chtěla poznat daleko jiné dobrodružství.
Svou fantazií pro oblékání ani tolik netrpěla, ale snažila se, aby nevypadala jako nějaká vyloženě nemoderní holka. Něco na ní bylo vidět, že je tak trošku svým stylem – jako režisér. „Ona se nezdá,“ říkají její nejbližší, ti, kteří tuto dívku znají jako „tzv. pohodářku.“ Zas taková pohodářka taky není, ale to se dá říct o každém, který je zrovna v „rodinném kruhu svých přátel.“ Tím rodinným kruhem myslím především ty nejbližší.
Nejen rodiče, zvířata, která s ní bydlí, ale také věrné kamarády, které má.
Její kamarádi jsou totiž články, které patří k filmu.

Konec deváté třídy základní školy. Nervy drásající pomyšlení, že na škole nebude nikdo, kdo by se s ní kamarádil… Nebylo to nic, co by kdo chtěl.
V této chvíli si řekla, že i když brzy nastoupí na obchodní akademii, tak stále bude věrná tomu, co ji kdysi napadlo. Ve volné chvíli se bude věnovat filmu, ale teď už to nebylo jen – koupit si za pár Korun nějaký časopis, ale teď už se rozhodla, že vážně se svým „filmařským viděním“ něco udělá.
Prvním bodem byla kamera. Celý rok si tu skvělou věc přála a nakonec se dočkala.
Nejhorší co vůbec bylo – sehnat to. Zdá se, že je to pěkně hloupé – v dnešní době nesehnat kameru, ale trable i trápení tady opravdu byly. Tvrdohlavá matka si určila cenu a řekla, že pod určitou hranici nepůjde. Jednou to děvče naštvala takovým způsobem, že ji chtěla pořídit úplně obyčejnou kameru, černou a no, kdybyste to kdo viděl, byla to snad ta nejstarší videokamera, kterou děvče vidělo. Naštěstí vše vyřešila dívčina šikovnost.
Za pár dní se měla konat exkurze s obchodní školou do jednoho obchodního domu. Její matka tomu už ani nemohla věřit, že to všecicko děvče obstará a zařídí, jelikož kameru (nějakou lepší, ale digitální být nemusela), chtěly společně sehnat v tolika jiných obchodních domech a obchodech s elektronikou. Malá šikulka, když uviděla sympatickou věc s digitálními efekty, tak se nejprve zaradovala, a poté už jen doufala, že jí neřeknou jako minule: „Vystavenou ji sice máme, ale na skladě už není, bohužel. Máte smůlu“. Tentokrát měla dívka štěstí a když zjistila, že je možná rezervace, velice ji to potěšilo a ještě ten den si pro ni dojela společně s matkou i s penězi.
Do konce školního semestru, do té doby, než začaly prázdniny, dívka neměla na kameru vůbec čas. Ale to neznamenalo, že na ni zapomněla. Hnedka jak začaly prázdniny shlukly se všichni její přátelé a rozhodli se natočit film.
Pár dní strávili točením filmu se spletitým dějem, ale je všechny to náramně bavilo.
Fantazie všech těchto filmařů je výjimečná a originální. Filmy fantasticko – historické, nebo science-fiction a podobně. Vše takové je tak bavilo a malé liščátko si konečně splnilo svůj sen. Když zrovna nebylo v úloze režiséra, tak se bavilo, jak bude snímat jednotlivé záběry kamerou a když kameramanka nechtěla být u svojí oblíbené, tak byla režisérem zase ona. Jejich filmařský štáb se tedy najednou zdál „mourovatý“. Dokonce jednou si zkusila naše „herečka“ jaké to je točit kamerou a povedlo se. Ovšem, že každý film vždy věděl „čí“ je. Moje slovo „mourovatý“ znamená – jeden film je od tohohle režiséra a druhý je zase od původního kameramana, který se chytil opratí. Vždy si tento filmařský štáb přinesl skvělé vzpomínky na mládí a všichni pevně doufají, že se nikdy nerozpadne a jednou to dotáhnou tak daleko, že budou posluchači na fakultě.