Snape - Ledový žár - Kapitola 11. Nenávist
název série: Snape - Ledový žár - Kapitola 11. email: marcella02@seznam.cz Severus Snape se zhluboka nadechl a vychutnával ten pocit. Pod spokojeně přivřenýma očima se mu znovu a znovu odvíjelo těch pár minulých okamžiků. "Potter zítra hraje utkání, to nebude zrovna v nejlepší formě," pomyslel si pobaveně. O tom, že McGonagallová mu ten noční příchod na kolej taky osladí, vůbec nepochyboval. Ne, nebylo to zrovna velké vítězství, nic, s čím by se mohl nějak zvlášť chlubit, ale byla to velmi příjemná výhra, nad Harrym i nad sebou samým. Skoro měl pocit, že opět začíná brát život do svých rukou. Tohle na pohled bezvýznamné bizarní střetnutí by mohl být....začátek. Možná. Věděl něco o tom, že i mudlovští psychiatři nechávají své klienty vítězně znovuprožít scény z dětství. Třeba to konečně protrhne ten soumrak, který nad jeho životem leží už... škoda vzpomínat. Každopádně teď se cítil báječně, jako by právě vypil povzbuzující lektvar. Vytáhl z kapsy u vesty hodinky a trochu znepokojeně se na ně podíval. Zřejmě poněkud přecenil Freda a George - už by tu měli být. Bude těm nemehlům muset pomoci najít cestu z bludiště, dřív než omlazovací lektvar přestane působit. Jeho zpětná proměna začala, sotva stihl dát svůj oděv trochu do pořádku. Návštěvu Brumbála se rozhodl nechat na jindy - asi by nebylo moudré rušit ho ze spánku. A hlavně, on chtěl ještě vyřídit jednu věc... -------------- Byla už jednou nohou v posteli, když zaznělo ložnicí přísné: "Luminatus!" a místnost zalilo jasné světlo svíček. Profesor Snape stál ve dveřích a schovával hůlku do kapsy hábitu. Neilla tlumeně vyjekla a kamarádky, které schované pod peřinou čekaly, až se Arine vrátí, rychle znehybněly a předstíraly nejhlubší spánek. Profesor si jich nevšímal. Jeho pozornost patřila pro tu chvíli jen Arine. Pokročil k její posteli a napřáhl otevřenou dlaň: Arine pochopila, že se chystá mločíka opravdu hodit z okna, a zoufale zariskovala: Sevřel ji v nadloktí a nedbal, že jí udělá svými prsty modřiny. Vyzdvihl ji několik stop nad zem a švihl s ní na její postel. Za to, že se uhodila o zeď do hlavy, snad ani nemohl. Jen se krátce přesvědčil, jestli jí nevyrazil dech. Potom udělal to, co už teď udělat musel - pod jeho botou zachrupalo malé zvířecí tělíčko. Byl několik kroků za dveřmi, když se s údivem zastavil. Opatrně si vyhrnul rukáv. V místech, kde se ho předtím dotkly Arininy ruce, byla jeho kůže zase zdravá, nezraněná. Aby unikl prazvláštnímu pocitu, který se mu dral někam do hrudi, vyrazil raději rychle zkontrolovat svůj Lektvar očištění. Nějak nemohl zapudit myšlenky na Arine. Snad to byl zbytek jeho dětské duše v něm, snad i otcovský cit k dítěti, které nejspíš nikdy nebude mít. Neskutečně ho štvala svým nesmyslným optimismem a naivní důvěrou v lidi kolem. Vždyť ona snad i dnes byla schopná věřit, že jí tu potvoru nevyhodí... Copak se nedokáže poučit ze zkušeností? Pokud opravdu má nějaké léčivé schopnosti, o kterých se zatím neví, tím spíš na ni musí dohlédnout. Hlavně na ten její podivný vztah s Filchem. Chápal by ho, kdyby jí, dejme tomu, bylo aspoň čtrnáct - koneckonců už teď její vzhled dával tušit, že z ní jednou bude krásná žena, ale takové dítě by přece nemohl brát jako.... Poprvé po týdnech vstupoval Snape do své pracovny - ložnice bez strachu ze Samanthy. Nevěděl proč, ale nějak měl jistotu, že se dnes neobjeví. Lektvar tiše bublal nad ohništěm a Snape, polouspaný tím tichým zvukem, se dal do přemítání. Zmijozel - jak ponuré místo to kdysi bývalo... dnešní sliz na zdech a tmavé kouty, na které si studenti mezi sebou stále stěžují, nejsou ničím proti podmínkách, v jakých tu žili za jeho školních let. Kolej Prokletých - tak se Zmijozelu říkalo. A všichni věděli proč. Profesor Trelawney, který tu býval ředitelem, do ložnic a společenské místnosti chodil co možná nejméně. Nechal studenty, ať se porovnají mezi sebou. A že to vždycky dopadlo ke škodě těch slabších, není třeba zdůrazňovat. Snad to bylo proto, že už byl starý, a snad ani nevěřil, že by z nich mohlo vyrůst něco dobrého. Mnozí zmijozelští studenti by ani nebyli tak zlí, ale jejich špatná pověst šla všude s nimi a žáci z ostatních kolejí se na ně dívali s opovržením. To ostatně zčásti trvá dodnes. Zejména nebelvírští - co by se takovému Potterovi asi muselo stát, aby se normálně bavil s Malfoyem? Jedině snad ta zatracená Arine podobné předsudky neřeší. Uvědomil si, že stále ještě cítí na své kůži doteky jejích jemných dlaní. Tohle rozhodně není v pořádku. Zauvažoval, jestli ještě není pozdě na pořádnou sprchu. Hodně studenou. |