Upíří touha

Toulala jsem se ulicemi. Světlo z lamp mi ozařovalo moji tvář, bledou, ale mladou a svým způsobem půvabnou. Dlouhá tmavá hříva poskakovala do rytmu mých kroků.
Začalo tiše pršet, sem tam spadla nějaká ta kapka. Jedna z mnoha mi zrovna stékala po obličeji, má polodlouhá ofina mi zdobila moji bílou tvář svými střapečkami, když vanul lehký letní větřík.
Černý plášť, ruce v kapsách a stín. Zbožňuji tento pohled - na sebe, když si to pěkně vykračuji v pozdních hodinách po chodníku, ale nikoliv, že bych se oddávala nevěstinské práci. To ne. Já, Loran Brown, mám totiž jiný úkol.
Hodiny na věži kostela tehdy pomaličku odbíjely jejich velice známou píseň, dlouhou "bim bam". Celkem dvanáckrát jsem toto bimbání zaslechla, když mé nohy chtěly zabočit za roh čtvrti jedné z čtvrtí tzv. Starého Města. Až se to stalo!
BUM!
Nějaký velice pohledný mladík se semnou nechtěně srazil.
Pomohl mi zvednout. Má ruka ucítila jeho hebkou ruku, šlechetně mi před chvílí pomáhala na nohy. Všimla jsem si jeho pohledu. Pronikavě modrá zář se lehce odrazila v mých mechově zelených kukadlech a vyvolala ve mně touhu políbit ho...
Také měl na sobě černý plášť, ale on nepatřil do stejného řádu. Já nejsem totiž člověk. Jsem upír. Já žila jedině v noci a bavila se potulnými výlety do krásy temných ulic, jako nějaká potulná kočka, bez domova a bez rodiny.
Ptal se mne, co tady dělám ve dvanáct v noci, tak sama. Mně se ale v tu chvíli nechtělo vysvětlovat, že jsem upírka. Dokonce pomyslel na to, zda-li bych mohla býti kurtizánou, avšak já jen chladně odsekla na nevlídnou poznámku z jeho úst totiž nezněla vážně a ani legračně. Také mi vyčítal, proč má tvář nemá cosi veselého, že je tak smutná a na toho mladíka se aspoň neusměje, prý by mi to slušelo. Přesto jeho rty se pomalinku přibližovaly k mým... a mé velké rudé, plné a chtivé, ho líbaly.
Jenže já jsem to nechtěla udělat. Byl tak krásný. Krásnějšího muže neznám a nikdy dosud nepoznám. Po francouzském polibku, vášnivým a nádherným, jsem otevřela více svá ústa, mé dva velké tesáky byly obnaženy a v měsíčním světle se neskromně zaleskly. Nejprve jsem políbila jeho krk, ale poté následoval už jen výkřik - krutý a tvrdý. Krev mu začala řinout z krkavice a já hladově sála jeho kvalitní krev. Byla tmavá a hustá jako malinová šťáva, tak dobře se mi pila, až konečky mých vlasů se smočily v této tekutině.
Jakmile mé poslání zkončilo, zjistila jsem, že ten chudák je vysátý příliž a jeho život se již nikdy nevrátí. Nevrátí se v podobě upíra, či jiného krvežíznivého stvoření.
Tichá melodie hrála z daleké hospůdky. Déšť zesiloval. Toulavý pes udělal hovínko na dlažbě s kočičích hlav a v protější ulici projížděl kočár s koňským spřežením, ale naštěstí si mne nikdo nevšiml. Stačila mi jen chvilka a já hned věděla, že jsem toho muže milovala, aniž bych znala jeho jméno. Mé srdce i má duše byly úplně na pokraji sil.
Padla jsem na kolena, slzy se mi řinuly po tvářích a mé ruce se zabořili hluboko do černých mokrých vlasů. Já uboze ležela v blátě, které se po chvíli deštivé noci vytvořilo, a přála jsem si zemřít pro muže, kterého jsem zabila společně s mou vlastní upíří touhou. Nyní bylo mojí touhou, co nejdřív se zabít a zkončit mé trápení. Stříbro by mi mohlo pomoci. Do srdce bych ho jemně vložila (dýku například), ale jediné, co jsem sebou měla, byla tužka a papír.
Tento dopis, který právě, vy všichni, čtete, je o mém zlomeném srdci, ono se totiž rozhodlo radikálně zakročit v životě nešťastnice. Neboť nyní chci počkat na úsvit, tady v kalužích Starého Města, a snad v jiném světě se se svou láskou někdy setkám.
Jsem již vyčerpána. Za hodinu je východ slunce. Asi, vy upíří, víte, jaký bude můj konec. Nashledanou, Vaše Loran Brown. Už mi nezbývá moc času, první paprsky již přicházejí...

Tyto paprsky spálily její kůži a smrt se k ní zachovala krutě a bolestivě.
Sluníčko nyní krásně zářilo v plné kráse, temno, ve kterém Loran Brown žila, skončilo. Zda-li se sešla v jiném světě se svou láskou, to ví jedině ona, nikdo jiný.

,,Podívejte se. Tady. To není pěkné. Nepouštějte sem děti a zataraste to tady," řekl policista.
,,Chudinka, musela zemřít tak tragicky? Ale podívejte, pane, vždyť nemá spálené šaty! Co si o tom, vy osobně, myslíte?" podotkl jeho kolega.
Policista si chvíli mrtvou prohlížel, až našel tento dopis (viz výše). Rychle ho vyndal a strčil ho do kapsy. Až bude mít čas, snad si jej pozorně pročte.

Ano. Udělal tak a plně ten dopis pochopil. Obě osoby, ležící v tomto bloku Starého Města, potom nechal pohřbít do společného hrobu. Dvě osoby, dnes již mrtvé, se znaly méně než deset minut, přesto v nich byla touha milovat a víc než jen to ...