Setkání - jeden ze střípků času

Začínalo jaro. Zlatovlasý elf se většinou zdržoval v chráněných krajích, kam mráz nemá přístup, ale právě v tuhle dobu naopak velmi často vyhledával ostatní oblasti Středozemě. Vychutnával si náhlý nespoutaný výbuch života, tak kontrastující s chladným spánkem zimy.

Dnes, kdy na zářivě modré obloze nádherně svítilo slunce, si vybral jedno ze svých oblíbených míst, plné bílých útesů i divokých roklí. Vrcholky vápencových skal dychtivě shromažďovaly teplo prvních paprsků a předávaly ho všemu živému ve svém okolí, zatímco v hlubokých rozsedlinách se stále zuřivě držela zima. Ten prudký, ale o to úchvatnější přechod si mohl prožít během pouhých pár kroků.

Bukový les na jednom z hřebínků byl ještě holý, pavučinou větví se prodíralo sluneční světlo a pohrávalo si s rozkvetlým kobercem, už téměř úplně zakrývajícím loňské listí. Elf kráčel neslyšně, aby nevyrušil zpívající ptáky. Náhle se zarazil. O jeden ze stříbřitých kmenů před ním se opírala nehybná, tmavě oděná postava.

Velmi obezřetně se přikradl blíž. Ten tvor byl skřet! Seděl tiše, oči zavřené, tvář nastavenou paprskům. Hrudník se mu zvedal v poklidném rytmu, veliké pracky, ochable ukrývající nějaký drobný, kůží potažený balíček, byly položené do klína. Usnul.

Elf zaťal zuby. Ta stvůra! Jak se opovažuje přijít až do těchto kopců a znepokojovat jeho les. Určitě sem bude chtít dotáhnout své kumpány a zničit tohle krásné místo navždy, jak je to jejich zvykem. To se nestane! Štíhlá ruka opatrně sáhla do toulce a pak natáhla tětivu luku. Skřetí hlava byla lehce vyvrácena dozadu, aby zachytila co nejvíce tepla a svitu, dopadající sluneční šípy rámovaly nabízející se napjaté hrdlo. Elf nemohl minout. Ještě okamžik, a odhalený krk zasáhne i jeho střela, hrozba zmizí. Mrtvé tělo pak pohltí nejbližší průrva, příští déšť smyje všechny nečisté stopy.

Skřet se stále nehýbal. "Ta bestie, tak skvěle ozářená sluncem, bude mít nezaslouženě lehkou smrt", prolétlo elfovi hlavou. Hrot šípu se náhle zachvěl. Skřet, obluda z temnot, vyhýbající se dennímu světlu, si nevzrušeně vychutnává jarní paprsky?! Jeho pokojná tvář se tak lišila od nenávistných zuřivých grimas nebo odporných rysů ještě víc zohavených bolestí či umíráním, které elf vídal a nechával za sebou na bitevním poli. Takhle vlastně ještě nikdy žádného skřeta nespatřil. Pravidelný poklidný dech sedící postavy se na nepostřehnutelnou chvíli zarazil, pak se hned vrátil do původního rytmu. Elf přesto věděl, že se skřet právě probudil a cítí kohosi stojícího před ním. Co udělá? On sám trochu víc natáhl tětivu.

Tmavé skřetí oči se najednou otevřely přímo do světla, oslněně pohlédly na obrys elfí postavy se zářivou aureolou zlatých vlasů, víčka se stejně rychle křečovitě sevřela. Uběhl nekonečně dlouhý nepatrný okamžik, ve kterém oba zastavili snad i tep svých srdcí. Pak se pomalu zvedla skřetí paže a na otevřené dlani podávala stojící postavě ten balíček, malou knihu.

Napjatá struna elfího luku povolila. Nebyl schopen oplatit nabízenou knihu smrtící střelou. Skřet dál nepohnutě seděl, snad vyčkával na jeho odezvu. "Byla to instinktivní reakce nebo promyšlený tah?", překvapeně uvažoval elf. "Udělal to proto, že by on sám odpověděl stejně, nebo je takhle schopen předvídat mé činy? Byla to asi ta jediná věc, která mohla zadržet můj šíp. Neměl bych podceňovat skřeta, který si s sebou do lesa nosí knížky... A co vlastně čte? Ještě jsem neviděl nikoho z jeho rodu zajímat se o psané slovo..."

Přesunul své zbraně do jedné ruky a druhou se opatrně chopil malého spisku. Kniha byla vázaná v pevné, už trochu odřené hnědé kůži s okovanými růžky a sponami proti náhodnému otevření. Zjevně to byl svazek, který měl doprovázet svého majitele na mnoha cestách a také to dělal. Na obálce chyběl název i autor, jedinou ozdobu tvořil vytlačený obrys drobného kvítku. Jen jednou rukou však v knížce listovat nešlo. Elf se na chvíli zarazil, zvedl oči k nehybné postavě, opřené o kmen, pak vrátil střelu do toulce a konec luku nechal sklouznout k zemi. V případě nutnosti by stejně byl schopen natáhnout a vystřelit rychlostí myšlenky. Doufal, že to ví i tenhle skřet.

Když se konečně dostal k první stránce, užasl. Fabiovo "O léčení a bylinách" dobře znal, jeden opis měl i jeho přítel z Roklinky, nádherné velké dílo, zdobené dokonalými kresbami, určené pro police knihoven.

Tato kopie byla zcela jiná, psaná co nejúspornějším stylem, s mnoha zkratkami, ve kterých se mohl vyznat jen jejich autor. Okolo receptů bylo ponechána spousta volného místa, hemžícího se nejrůznějšími poznámkami. "Nevhodné pro děti", "nekombinovat s třezalkou!", "doplnit jeden díl proskurníku". Některé návody byly přeškrtnuté rezolutní čarou s jediným odsuzujícím dovětkem: "Neúčinné!", nebo dokonce "Nesmysl!". Občas se objevily také drobné náčrtky nejdůležitějších rozlišovacích znaků různých rostlin, detail rozeklaného okraje okvětního plátku, schéma typické žilnatiny listu, lysý či chlupatý lem kalichu. Základní text i poznámky psala očividně stejná ruka, lišily se jen použité prostředky a styl písma, některé doplňky už byly vybledlé stářím.

V téhle knížce byly shrnuty nesmírně cenné zkušenosti dlouhých let, výjimečnou hodnotu však mohla mít pouze pro svého původního majitele nebo další léčitele. Žádný skřet - "běžný normální skřet", opravil se v duchu elf - by ji nepovažoval za dobrou kořist, natož aby ji tahal s sebou. Kdo byl tento překvapující nezvyklý tvor? Elf jenom tiše polkl. Jestliže už jeho zápisky byly ojedinělé, jak neocenitelné teprve musejí být znalosti, nashromážděné v jeho mysli? V mozku, který se skrývá pod černou hřívou hrubých skřetích chlupů? "A já to všechno málem zničil jediným šípem, jediným pohybem", zahanbeně prolétlo elfovi hlavou.

Opět zvedl pohled od knihy, kterou opatrně držel v dlani. Skřet trochu natočil obličej, aby se dostal ze skvrny přímého slunečního svitu a mohl alespoň pootevřít oči. Nejspíš se neodvážil pohnout se víc a zastínit si je rukou, z obavy před elfovou reakcí. Teď, když se na něj elf díval, to však velmi pomalu a klidně udělal, přitom neobyčejně pozorně sledoval každé hnutí zlatovlasé postavy před sebou, s rozkvétajícím nevěřícným úžasem ve tváři. Elf neslyšně vzdychl, bylo zřejmé, že tato bytost má s Prvorozenými špatné zkušenosti, přesto se ani nepokusila zaútočit. Asi by se mu těžko podařilo přesvědčit ji, že návštěva některého z elfích sídel nemusí pro kteréhokoliv skřeta znamenat okamžitou jistou smrt. Navíc by to nejspíš nebyla pravda. Vzájemné nepřátelství bylo příliš dlouhé a hluboko zakořeněné.

Zalistoval vzácným svazkem dál. Na konci byly přidány prázdné stránky, na nové recepty a metody léčení. I ty však byly téměř zaplněné. Poslední poznámka zněla: "Sindarská bylina ellainé - identická s pětilístkem ‚vlčí tlapkou'? Vyzkoušet spolu s diviznou a mateřídouškou do směsi proti dráždivému kašli?" Otočil zpátky na první list. V pravém dolním rohu byla nakreslená zvláštní značka, dvě tengwarské runy pro "H", obrácené proti sobě.

Zavřel knížku v hnědé vazbě a pečlivě sepjal její přezky. Pak natáhl ruku, aby ji vrátil jejímu majiteli. "Ellainé je opravdu pětilístek a proti kašli ji užíváme i my, to náhodou vím", dodal tiše. Tmavé oči, které se upíraly do jeho vlastního pohledu, náhle zahořely jásavou radostí, následovanou skoro bezbřehým smutkem. Tak mohl vypadat poutník, vlekoucí se po celý svůj život vyprahlou pustinou, když náhle narazil na drobounký pramínek křišťálově čisté vody. Doufal, tušil, že by něco takového mohlo existovat, ale neodvážil se věřit, jestliže doposud musel hasit žízeň pouze tekutinou těžce získávanou z odporných poloslaných louží. Ten pocit studené vody na jazyku byl až příliš krásný, navíc skoro okamžitě vykoupený obavou, že tenhle zážitek je jedinečný, že už se nebude nikdy opakovat, ačkoliv na něj bude poutník v průběhu své další cesty pořád vzpomínat a zoufale toužit po dalším. Ale musel být vděčný alespoň za onen jediný doušek, mnozí nepoznali ani ten.

"Nejsem jediný, určitě potkáš i jiné. Já také nezapomenu a budu doufat v další setkání, když teď vím, že mohou být", zašeptal elf. Pak zasunul luk zpátky na jeho místo v toulci, lehce se druhé postavě uklonil, otočil se a bezhlučně zmizel. Skřet, stále nehybně opřený o stříbřitý kmen buku, zavřel oči a znovu otočil tvář ke slunci.