Jednoho dne poletím

One day I fly away, se zpívá v jedné písni. Ta píseň se mi vždycky líbila. Vždycky jsem chtěla od všeho uletět, uletět pryč, daleko. Nikdy mě nenapadlo, že to bude zrovna takhle.
Člověk by řekl, že v dnešní době jsou lesy už naprosto bezpečné. Ale ony ne. Člověk by si také možná řekl, že největším nebezpečím v lese může být klíště, možná nevhodně ohnutý kořen stromu. Ale je tam toho víc, mnohem víc. Někomu, kdo by tvrdil, že v lese žijou draci, by se všichni s velkou chutí vysmáli. Jenže…
Bohužel zde to jenže existuje a já jsem na něj narazila. Snad ke své smůle. Tohle pochybné jenže se nade mnou tyčilo do výše celých 5 metrů, z mohutných čelistí mu vyrůstaly dvě řady něčeho, čemu by se v hororu řeklo příšerně ostré a nebezpečné tesáky, zatímco v komediích by to označili jediným slovem – ouha! Tohle najednou velice reálné jenže na mě shlíželo jiskřivě žlutýma očima, ve kterých by snad jen blázen našel stopu zájmu a předem mrtvý člověk záblesk náklonnosti. Nejsem blázen a strašně nerada umírám, takže jsem vzala nohy na ramena. Jenže….
Jenže s tlamou plnou přímo pekelně ostrých ouha se vzneslo a dvojím mávnutím bronzově lesklých blanitých křídel a dostalo přede mně a znovu kleslo. A zase zíralo.. najednou jsem si strašně moc přála, aby tohle byl jeden z těch příběhů, co končí stylem – a pak jsem se probudila. Ale zřejmě nebyl.
Mé strašlivé jenže (kterému jsem stále tvrdohlavě odmítala říkat jeho pravým jménem) na mě výhružné zazíralo a přistrčilo blíž svou ouha-tlamu, mírně zavánějící pohádkovým pachem síry. A najednou jako by se v jenžeho očích zračilo: „Podrbej mě, prosím!“
Váhavě jsem tedy zvedla ruku a dotkla se šupin na drakově (drakově!) čenichu. Zavrněl jako kočka, kterou jsem nikdy neměla. Pohladila jsem jej znovu.
„Líbí se ti to viď?“ chtěla jsem říct.
A oči mé nové kočky-draka řekly: „Velmi!“
Často jsem za svým novým skoro domácím mazlíčkem do lesa chodila. Byly to pro mě velice příjemné časy a bylo snadné nechat se ukolébat do pocitu bezpečí.
A pak se to stalo. Chytili mě a zavřeli do zoo.
Možná jsem vám to ještě neřekla, ale jsem lemur bílý – velice vzácný druh opice. Vlastně tak vzácný, že co se týče zoologických zahrad, byla jsem první a poslední exemplář, který se jim podařilo odchytit. Takže by se dalo říci téměř pohádkový. Není divu, že jsem si se svým drakem tak porozuměla.
V obrovské kopuli simulující deštný prales mi nebylo nijak příjemně, ale neměla jsem nejmenší obavy, že by si pro mě mé bývalé jenže a současné domácí zvíře nepřišlo.
A taky že přišlo. Soudě podle zděšených výkřiků zaměstnanců zoo, omdlévajících matek a jejich nadšených ratolestí, to ani trochu nečekali.
Můj drak si mě vyzvedl a spolu jsme odletěli daleko odsud na moc zajímavé místo. A přestože se to podobalo spíše útěku z vězení než mému vysněnému letu za lepším životem, jsem si z plna hrdla mohla zazpívat: „One day I flaayy awaaayyy…