Mezi dvěma lordy

Mezi dvěma lordy Teron Gorefiend Mozenrat odložil skleničku na stolek vedle pohovky, vstal a klidným krokem došel ke dveřím do tanečního sálu. Cestu mu zastoupil načančaný butler a poněkud nejistě ukázal na jílec nad Mozenratovým ramenem. ,,Pane, ten meč…“ ,,Výborně, poznal jste meč. Jedna nula pro vás. Co je s ním?“otázal se s úsměvem Mozenrat. ,,Je mi to trapné, ale s tím mečem nemůžete do sálu. Buďte tak laskav a odevzdejte jej stráži u vchodu.“ ,,Řekněte mi jediný rozumný důvod, proč bych to dělal.“odvětil Mozenrat. ,,Pane, toto je večírek tiché a mírumilovné společnosti. Aby se přešlo případným výtržnostem, jsou zbraně zakázány. Jak jste se vlastně dostal s mečem přes stráž u vchodu?“ ,,Můžete mi laskavě vysvětlit, co je vám do toho? Na druhou stranu máte vlastně pravdu. Dnes mi budou stačit ruce a možná nějaká ta sklenička.“řekl zamyšleně Mozenrat. V příští vteřině se prudce, ale ladně otočil, jeho meč proletěl se svištěním sálem a naprosto vodorovně se zabodl do dubové veřeje vstupní brány paláce. ,,Jestli se toho meče někdo dotkne, dotknu se já jeho.“řekl butlerovi, který stále, s rozšířenýma očima zíral na čepel ve dveřích. ,,A…ano, ppane…“zakoktal a uvolnil Mozenratovi cestu. Mozenrat vstoupil do sálu a kritickým zrakem jej přelétl. Na stěnách gobelíny, krajkové záclony, obrovský křišťálový lustr a kapela v hedvábí vrzající na naleštěné nástroje něco, co mohla ocenit snad jen aristokracie. Mozenrat neměl tohle prostředí zrovna v lásce. Měl mnohem radši spletité uličky města, půlnoci na střechách plných stínů a střepů všeho možného, kde bylo možné rozříznout si nohu při pouhém dřepu. Měl rád noci nad městem, kdy se mohl nerušeně pohybovat po temných zákoutích, šplhat po zdech a skákat z úžasných výšek. Dnes se měl v tomto sále setkat s někým, kdo mu před nějakým časem nabídl docela slušnou odměnu za likvidaci jistého vlivného šlechtice. Ta nabídka vypadala docela zajímavě a to byl vlastně jediný důvod, proč sem Mozenrat dnes večer zavítal. Nezabíjel pro peníze. Před delším časem se naplno ponořil do světa čistě nájemných vrahů a vstoupil do služeb tří konkurenčních tajných služeb, Soranského výzvědného syndikátu (SVS), Ostvirské rozvědky (OR) a Dyrenského kruhu (DK). Za pár let svého působení na všechny tři strany nashromáždil obrovský majetek, který následně svěřil několika důvěryhodným bankovním domům, jejichž majitelé mu byli zavázáni už kvůli té drobné skutečnosti, že jim v několika ošklivých konfliktech zachránil život. Dohodl pro svá konta velice výhodné podmínky, následkem čehož se už nemusel starat o materiální stránku svého života. Dalším krok byl jednoduchý a docela zábavný. Naznačil svým bývalým zaměstnavatelům, že odchází a jestli ho budou otravovat, udělá jim peklo na zemi. Šéfové služeb vzali tento vzkaz na vědomí ze dvou důvodů. Jednak věděli, čeho všeho je Mozenrat schopen, když mu někdo jen trochu zkazí náladu. Za druhé věděli, že o nich má spoustu informací, převážně těch tajných, které nerady vyplouvají na povrch. Získávání takových informací bylo Mozenratovým koníčkem. Nezabíjel za peníze. Zabíjel dokonce pouze v případě, že nic jiného nezbývalo nebo když ho někdo opravdu naštval. Zabíjet bylo jednoduché. Každého mohl probodnout, uškrtit, zlomit mu vaz, shodit ho ze střechy, useknout mu hlavu nebo ho zastřelit. Mnohem těžší a tím pádem i zajímavější bylo zjistit si o někom pár zajímavosti a ty použít na těch pravých místech. Mozenrat teď trávil volné večery převážně studiem tajných spisů SVS a hloubáním v podrobných popisech jeho akcí a praktik. Občas si udělal nějakou poznámku, ale mnohem častěji se docela dobře bavil. Bylo to mnohdy lepší než divadlo, přestože Mozenrat divadlo miloval. Dnes si neměl na co stěžovat. Peněz měl dostatek a bral jenom zakázky, které ho zaujaly. Většinou byl jeho úkolem zlikvidovat někoho dobře chráněného nebo získat dobře střežené informace. A hodně toho pocházelo také od jeho přátel, kteří mu vždycky dodali nějaký typ na akci, která by ho mohla zaujmout. Příšerný místo. Pomyslel si Mozenrat a uzmul z tácku procházejícího sluhy sklenku šampaňského. Lokl si a v příštím okamžiku s ním zacloumal záchvat kašle. Zděšeně se podíval na narůžovělou tekutinu šumící ve sklenici. Mozenrat se nebál žádného ozbrojence, překonal mnohonásobné přesily těch nejlepších žoldnéřů, elitní vrahy likvidoval poslepu a s knihou v ruce, ve které zrovna nedržel meč. Skákal nezraněn z obrovských výšek a bojoval způsobem, který sám o sobě přiváděl protivníky do stavu němého úžasu. Porazil protivníky mnohem silnější, vyšší a mnohem lépe ozbrojené. Vrhací dýky a střely z kuší neodrážel štítem, ale jednoduše je chytal ve vzduchu. Sám si většinou vystačil s mečem, dýkou a několika vrhacími šipkami. Pouze pokud se chystal na nějakou rozsáhlejší akci a věděl, že se pár dní nedostane domů, ozbrojil se trochu víc. Ale věcí, která ho dokázala naštvat a připravit o zdraví vždycky, bylo špatné šampaňské, nedopečená kuřata a omezenost aristokratických kruhů. Svět vrahů, zlodějů a vyzvědačů byl zajímavý. Mozenrat s nimi často diskutoval (pokud na ně zrovna nemířil hrotem meče nebo kuší) o různých praktikách, metodách a postupech. Porovnávali se ve střelbě, plížení a po nocích skákali ze střechy na střechu. Ale aristokracie, to bylo něco jiného. Pomyslel si. Banda arogantních dědků, co spoléhají na sílu svého postavení a případně na sílu svých strážců. Zakázky od aristokracie Mozenratovi nevadily, ale vadil mu přístup šlechty. Za všech okolností dávala ostatním najevo, že právě ona je středem vesmíru. Vyměnil sladké šampaňské za vrchovatou sklenici červeného vína a začal si prohlížet výzdobu sálu. Krajkové závěsy mu sem moc neseděly, ale obrazy, scény na gobelínech a vycpaná zvířata stála za prohlédnutí. Překročil řetěz natažený kolem vycpaniny středně velkého baziliška a začal pečlivě zkoumat jeho šupiny. ,,Mozenrat nra Tar-Enor?“otázal se kdosi povýšeným hlasem. Mozenrat si všiml, že ho ten člověk pozoruje, ale chtěl mu dopřát to potěšení, že to byl on, kdo našel Mozenrata. ,,Čím vám mohu být nápomocen?“otázal se, dopil víno a napíchl sklenku na jeden z baziliškových tesáků. ,,Půjdu rovnou k věci. Mám nepřítele. Zhatil mi jisté obchodní záležitosti a chci ho odstranit. Jste ochoten to provést?“ ,,Proč ne, poslední týden se docela nudím. Tedy, jestli se to v mém případě dá tak nazvat. Sdělte mi následující: své jméno, jméno terče, způsob smrti a částku, kterou jste ochoten za smrt svého nepřítele obětovat.“ ,,Jsem vévoda Goldbow, cílem je sir Silverstrike. Způsob smrti nechám na vás a jsem ochoten jít do patnácti tisíc zlatých. Nic dalšího vědět nemusíte a já vám víc říkat nebudu.“ ,,Polovinu částky zašlete do Dyrenské Spojené banky na jméno Stín z Prvopočátku. Jakmile budu bankou informován o složení prvních sedmi a půl tisíce zlatých, začnu jednat. O způsobu vyzvednutí druhé poloviny zmíněné částky vás budu následně informovat.“ ,,Jistě, zařídím všem potřebné. Kdyby něco, jaký je váš sferilový kód?“ ,,Buďte si jist, že jej v nejbližší době nebudete potřebovat.“ ,,Ale jak vás najdu?“ Mozenrat se zasmál:,,S tím si nedělejte starosti.“odvětil,,Já si najdu vás.“otočil se na patě a beze slova odešel. Víc vědět nemusím a já vám víc říkat nebudu. Není třeba, příteli…Zjistím si to sám. V hale mu zastoupili cestu tři pořízci v kožené zbroji s meči v rukou. Jeden holohlavý, další s ošklivou jizvou na tváři a třetí s pečlivě udržovanou bradkou. Mozenrat si povzdechl. ,,Tak tohle je ten slavném černej mistr? No, nevypadá moc hrozivě.“řekl s uchechtnutím holohlavý. ,,Co kdybys nám dal všechny svý prachy, šperky a tak dál, a já tě možná nechám jít. Hmm?“ ,,Co kdybys mi políbil prdel?“odvětil znuděně Mozenrat a se zájmem se díval na mizerně nabroušený krátký meč v jeho ruce. ,,Takhle se mnou mluvit nebudeš, chlapečku.“řekl holohlavý a napřáhl se k úderu, který by byl jistě smrtící, kdyby se v následujících několika okamžicích nestalo několik zajímavých věcí. Mozenrat švihl rukou a malíkovou hranou odklonil čepel. Otočil se a levou patou kopl holohlavého do žeber. Ten hekl a svalil se. Vtom bradka sekl vodorovně. Mozenrat se prudce zaklonil a vykopl pravou nohou a nártem vyrazil bradce meč z ruky. Narovnal se, zachytil jeho stále ještě napřaženou ruku a levou nohou mu podtrhl ty jeho. Pak se pomalu otočil ke zjizvenému. Ten pustil meč a dal ruce dlaněmi před sebe. ,,Fajn. Klid. Už držim hubu.“řekl a pomalu ruce spustil. ,,Ale my ne.“ozval se holohlavý. Mozenrat se otočil a zase si povzdechl. ,,Mám tě opravdu zabít?“ ,,Na to nemáš.“a vyrazil horním sekem. Mozenrat uskočil stranou, zarazil předloktím jeho ruku a prudkým trhnutím mu zarazil hrot meče do krku. Holohlavý ztuhl a z chroptěním klesl do zvětšující se kaluže krve. Bradka a zjizvený se rychle obrátili k odchodu. Mozenrat se smutně podíval na pohasínající tělo a pomalu se vydal ke dveřím. Tam se usadil hlouček aristokratů, kteří se snažili vyprostit jeho meč z futra vstupních dveří. ,,Jestli už jste skončili, tak bych si ho rád vzal zpátky.“řekl do všeobecného mručení. ,,To je váš meč?“zeptal se jeden z mladších vévodů. Mozenrat přikývl. ,,Che. Tak ho vyndejte.“ Černý Mistr udělal pár kroků vpřed, jeho ruka opsala se zasvištěním půlkruh a vytrhla čepel ze dřeva. Poté se uklonil všem přítomným, spustil meč jako vycházkovou hůl a vyšel ven, vstříc vlažnému večeru. ,,Dnes bude klidná noc.“prohlásil jen tak všeobecně. Vrátil se do své rozlehlé vily, kterou nedávno koupil hlavně kvůli jejímu umístění. Pozemek stál na hranici centra Soranu a jeho předměstí. Obchody v okolí byly stále ještě dobře zásobeny, a navíc tu byl docela klid. Ideální kombinace. Mozenrat prohlédl dům, vyhodil trochu otráveného ovoce, odmontoval těžkou kuši nataženou v kuchyni a do pytle u vchodu do sklepa hodil několik plynových bomb nalezených v obýváku, knihovně a předsíni. Před svým odchodem na dnešní večírek nechal vstupní dveře schválně otevřené. Byl jen zvědavý, kolik najatých zabijáků a lovců lidí zavítá do jeho soranského sídla a nechá mu tam nějaký pozdrav. Výsledek ho sice trochu zklamal, ale mohlo být ještě hůř. V pracovně se posadil do vyřezávaného křesla a na deset minut usnul. Pak otevřel oči, nalil se sklenku červeného a podíval se do zrcadla na stole. Viděl svůj vlastní obličej. Tu tvář, kterou lidé poznali, ale když odešel, neuměli si ji vybavit nebo ji popsat. Měla neutrální výraz, trochu delší vlasy, které si Mozenrat občas stahoval do culíku, ale častěji je nechával rozpuštěné. Několik starých, ale dobře viditelných jizev v něm vyvolalo vzpomínky na vzdálený Tar-Enor, jeho druhý domov. Tam získal svůj výcvik, naučil se stylu Měsíčního draka a poznal několik dobrých přátel a mnohem více zdánlivě dobrých přátel, kteří mu neváhali vrazil čepel mezi žebra, kdykoliv by se postavil kodexu Rhy´Nragova bratrstva. pak se jedné bouřlivé noci seznámil s tím mladíkem Tarinokem a Greizem Těžkostřím. A tím to vlastně všechno začalo. Celá ta temná cesta, na které se naučil prastarou a původní formu Měsíčního Draka, seznámil se s Kernosem a nakonec se trhlinou v realitě dostal až sem, na Namid. Zavrtěl hlavou a odsunul vzpomínky na později. Upřel pohled do zrcadla, po jehož ploše přeběhlo několik téměř neznatelných vlnek. ,,Černopěst.“zavelel Sferily na okraji plochy zablikaly a jeho obraz zmizel. Na ploše se okamžik převalovala mračna barevné mlhy a pak se obraz ustálil. Mozenrat spatřil obličej přibližně stejně starého muže (nikdy se ho na věk nezeptal), oblečeného v poměrně dobře padnoucí tmavomodré tunice prošívané černou. Derakin Černopěst, jeden z vyšších důstojníků Soranského výzvědného syndikátu (SVS). ,,Čeho si žádá Černý Mistr?“otázal se po chvilce Derakin. ,,Informací, jak jinak. Mám zakázku a chci si udělat lepší obrázek.“odvětil Mozenrat. Derakin se pohodlně opřel, založil si ruce na prsou a upřel na Mozenrata pohled mírného očekávání. ,,Co bys mi mohl prozradit o lordech Goldbowovi a Silverstrikeovi.“ Derakin se usmál. ,,Tebe mi posílá samo nebe.“ ,,Taky je chcete zabít?“zeptal se Mozenrat a na jeho tváři se začalo rozlévat pobavení. ,,Goldbowa potřebujeme odstranit. Shromažďuje malou armádu a nám se začali ztrácet lidi a zbraně. Šéf ho chce mrtvýho, než začne s něčím větším. Jestli už nezačal.“ ,,Na to se podívám. A Silverstrike?“ ,,Ten nás nedávno neoficiálně požádal o ochranu. Podali jsme to tak, že nám pronajal ke cvičení lesy kolem svého zámečku. Je to už starší člověk a teď se věnuje spíš literatuře, sbírá umění a píše básničky.“ ,,Proč ho chce Goldbow zabít.“ ,,Dřív spolu podnikali. Šlapalo to dobře a oba si vybudovali silné zázemí. Ale Goldbow se začal pouštět do riskantních a pak i nelegálních obchodů. Ačkoliv, jak dneska definuješ legální a nelegální.“ Mozenrat se uchechtl. ,,Takže?“ ,,Goldbow navrhl zásobování lupičských tlup v blízkých lesích pořádnými zbraněmi, zásobami a slušnou municí, aby mohli začít napadat i vesnice a menší města. Silverstrike to samozřejmě důrazně odmítl. Jak už jsem řekl, má svůj věk a nechce se do ničeho zaplétat, ale taky má silnou morálku. Silverstrike je moudrý a uvážlivý. Goldbow jde jen po penězích a nevidí moc dopředu.“ ,,Chce se prostě zbavit těch, co toho o něm a jeho činnosti moc vědí. Klasika. Jen mě překvapuje, že mě najal jen na Silverstrikea.“ ,,Do kolika šel?“ ,,Patnáct tisíc. Půl teď, půl pak. Čekám jen, až se mi ozve banka.“ ,,Co plánuješ?“ ,,Průzkum zázemí obou cílů. Musím si promluvit se Silverstrikem. A pak ještě vypáčit něco dalšího z Goldbowa.“ ,,Sejmeš ho?“ ,,Ještě ne. To pozadí skutečnosti mě docela zajímá. Goldbow nebude problém. Považuj ho za vyřízeného. Jestli ho budeš chtít zabít akutně, zavolej mi na sferil.“ ,,Fajn. Uvidim, co se bude dít. Ale klid, nechávám ti volnou ruku, Černý Mistře.“ ,,Co jiného i zbývá.“zazubil se Mozenrat. V zrcadle se mihlo pár oblaků mlhy a ustálil se na odrazu Mozenratova obličeje. Vkusně zařízené a pečlivě udržované sídlo lorda Silverstrikea stálo na malém pahorku za Soranem. Bylo obklopeno několika prstenci lesa, ale věže hradu vyčnívaly nad vrcholky stromů. Celý komplex byl obehnán několikametrovou dobře stavěnou kamennou zdí s ozdobnými ostny. Mozenrat dojel k hlavní bráně a pokynul strážnému na pozdrav. ,,Co si přejete?“otázal se strážný. ,,Jedu navštívit jeho lordstvo v poměrně naléhavé záležitosti.“ ,,Heslo.“vyrazil strážný. Mozenrat pozvedl obočí a vytáhl z tuniky sferil. Rozevřel jeho klepeta, přitiskl palec na jeden z krystalů a přiložil si sponu k uchu. Černopěst. Pomyslel si. Ozvalo se lehké zašumění spojovacích sfér a pak lehké lupnutí, když Derakin otevřel svůj sferil a aktivovat tak krystaly. ,,Co potřebuješ?“ ,,Jaké heslo jsi stanovil pro vstup na pozemky Silverstrikea?“ ,,Věž se klaní k východu, zatímco sever vyčkává na svůj čas.“ ,,Zdá se mi to, nebo jsi začal psát poezii?“ Derakin se zasmál. ,,Ani ne, i když to není špatnej nápad. Ale tohle se mi nějak zalíbilo.“ ,,Fajn. Apropó, řekni svých lidem, že tu jsem, ať mě nezdržujou identifikací.“ ,,Dobře.“ozvalo se další lupnutí. Mozenrat sklapl sferil. ,,Věž se klaní k východu, zatímco sever vyčkává na svůj čas.“ Strážný otevřel bránu a zasalutoval. Mozenrat projížděl lesní cestou a mezi listy stromů viděl probleskovat šedé zdi hradu. Občas musel říct okolním strážím heslo, ale většina už věděla o jeho účasti a kývnutím ho poslala dal. Zastavil před hlavní bránou a musel ocenit čistotu a eleganci stavby. Nic přeplácaného a přitom velice majestátní. Sesedl a zaklepal masivním klepadlem tvaru medvědí hlavy. Po chvíli zaslechl odměřené kroky zevnitř hradu a vzápětí se v bráně otevřela menší dvířka a Mozenrat spatřil stroze vyhlížejícího dveřníka v pevném kabátci s dokonale nehybným výrazem ve tváři. ,,Přejete si,“přejel Mozenrata poněkud skeptickým zrakem a dodal: ,,pane?“ ,,Jdu navštívit jeho lordstvo. Nejsem očekáván, ale lord mě jistě rád uvidí.“ ,,Koho mám ohlásit?“ ,,Mozenrat Dmenof Tfachoris nra Tar-Enor.“ Dveřník ztuhl a spočinul zrakem na jílci meče nad Mozenratovým ramenem. Pak se mu vrátil neutrální výraz. ,,Následujte mne, prosím.“ Lord Silverstrike stál u otevřených dveří na balkon a přestože jeho vlasy byly už notně prokvetlé stříbrem a tvář mu zdobil udržovaný plnovous, vyzařovala z něj aura síly a pevnosti, jakou se mohlo chlubit jen málo nyní mladých šlechticů a vojevůdců. Kdyby nenosil polovojenský kabátec a měl na sobě roucho, považoval by ho Mozenrat spíše za čaroděje nebo duchovního, rozhodně však ne za šlechtice s dlouhou diplomatickou kariérou a mnoha válečnými zkušenostmi. ,,Mozenrat Dmenor Tfachoris nra Tar-Enor, Černý Mistr.“oznámil dveřník a zavřel dveře. Lord Silverstrike se otočil a změřil si Mozenrata pronikavým pohledem. Pak se usmál. Napětí v místnosti zmizelo. Mozenrat se uklonil po tar-enorském způsobu, pak si odepnul popruh s mečem a opřel ho o stěnu. ,,Rád vás poznávám mylorde.“ Silverstrike mu pevně potřásl rukou. ,,Rád konečně poznávám člověka, kterého se bojí tajné služby od Soranu po Ostvir a to počítám jen Althorik. Prosím, říkejte mi Richarde. Nemám rád, když mne schopní lidé oslovují titulem.“ ,,Říkejte mi Mozenrat.“ ,,Mohli bychom se posadit, ne?“nadhodil Silverstrike a pokynul ke dvěma křeslům u knihovny. Mozenrat se pohodlně opřel a rozhlédl se po pokoji. Uspořádaná knihovna, dubový stůl se spoustou listin a příruční knihovnou, ve které poznal několik univerzálních slovníků. Lampa s podobě horského orla se světelným krystalem v zobáku. Na oknech ošetřené květiny. Celá místnost působila velice útulně. Bylo vidět, že je denně udržována a v neustálém pohybu. ,,Něco k pití?“otázal se Silverstrike. ,,Trochu červeného.“ Silverstrike nalil dvě číše a posadil se. ,,Tak, Mozenrate, co vás ke mně přivádí?“ ,,Lord Goldbow mi nabídl patnáct tisíc zlatých, když vás odstraním.“ Silverstrike zbledl. Černý Mistr se usmál. ,,Nebojte se. Nic takového nemám v úmyslu.“ ,,Proč?“zeptal se Silverstrike. Bylo na něm vidět, že je nervózní, ale skvěle se kontroloval. ,,Protože na mě působíte dojmem inteligentního a moudrého člověka, což zapadá do informací o společné minulosti vás a lorda Goldbowa, které mi poskytl Derakin Černopěst a které staví do záporné pozice Goldbowa, ne vás.“ ,,Kterou společnou minulost máte konkrétně na mysli?“na Silverstrikeovi bylo vidět, že se uvolnil. ,,Mám na mysli vaše společné podnikání, které jste odmítl a opustil, když chtěl Goldbow zásobovat místní lupiče zbraněmi.“ ,,Ano. Tehdy jsem s ním zpřetrhal veškeré kontakty. Čekal jsem, že někoho najme. Takže mě opravdu nechcete zabít?“ ,,Kdybych vás chtěl zabít, neklábosím s vámi nad sklenkou vína o obchodech. Kdybych vás chtěl zabít, navštívím vás v noci, patřičně vyděsím a odstraním a beze stopy zmizím. Ne, nechci vás zabít. Ani vás, ani Goldbowa. Ne, pokud mě k tomu nedonutíte a nedáte mi záminku.“ ,,Už vím, proč z vás mají strach.“ Mozenrat se zasmál. ,,Lidé, kteří chtějí likvidovat své nepřátele a nedívat se jim přitom do očí, hledají nástroj, ne myslícího člověka. Jejich ideálem je bezcharakterní a chladnokrevný zabiják, který se objeví, vezme peníze, vykoná rychle a beze stop svou práci a vypaří se.“ ,,Čím se tedy lišíte vy?“zeptal se Silverstrike. Nebylo v tom pohrdání, ale upřímný zájem. ,,Přemýšlím o nad svými zakázkami a vybírám si je.“odvětil Mozenrat prostě. ,,Když člověk zkoumá minulost a vztahy oběti a klienta, zjeví se i banální nájemná vražda jako velice zajímavý obraz. A já vždy udělám to, co považuji za správné a to je většinou v rozporu s cíly klienta.“ ,,A jak to většinou končí?“ ,,Jak definujete konec u nájemných vražd? Většinou smrtí nebo zmlácením toho, kdo mě najal.“ ,,Ano, definovat tu začátek a konec je bude velmi složité. Ale takhle si spoustu lidí znepřátelíte.“ ,,nastává spousta akcí a reakcí. Nastane řada konfliktů a objeví se další lidé, kteří vyhledají mé služby. Často věří, že mě oblafnou, a když neoblafnou, tak zneškodní. Téměř vždy nevyjde ani to první. Druhé se nepovedlo ještě nikomu.“ ,,Takže vaše činnost vyvolává navazující řadu objednávek. Vyřízením jedné se objeví deset dalších a vy vzhledem ke svým schopnostem nemáte o práci rozhodně nouzi. Jak to zvládáte?“ ,,Nerozumím?“ ,,Práce zabijáka není procházka slunných dnem. Musíte být neustále ve střehu, mít lehký spánek a zbraně pořád po ruce. Musíte být ve strašném stresu a napětí.“ Mozenrat se usmál. ,,Mě to hlavně hrozně baví. Získal jsem skvělý výcvik a naprosto věřím svým schopnostem a instinktům. Není nic krásnějšího, než když se odhodlám k něčemu, čeho jsem se dlouho bál, a pak si nevěřícně pomyslím: To je to tak jednoduchý. Člověk si musí uvědomit, že může dokázat spoustu věcí, protože jsou-li mysl a tělo v souladu, existuje pro ně jen minimum překážek. Člověk dokáže cokoliv, co sám sobě uvnitř dovolí. Ano, je to rušný život, ale jakmile jsem si na něj zvykl, začal mě bavit. Viděl jsem spoustu krveprolití a svinstva a poznal spoustu lidí, kteří by bez váhání stáhli kohokoliv z kůže. A právě to mě dává tu sílu. Vědomí, že je tu spousta konfliktů, které je potřeba napravit a špíny, kterou je potřeba odstranit a nahradit trochou cti. A já na to mám. Nevyřeším vše, ale mohu spravit aspoň něco.“ ,,Vy jste zajímavý člověk. Přijďte někdy na skleničku. ,,Rád. Ale teď už se budu muset vypravit za Goldbowem. S ním to ale asi nebude tak klidný rozhovor jako s vámi.“uklonil se a navlékl si popruh s mečem. ,,Dveře jsou pro vás vždy otevřené.“ ,,Děkuji.“ Mozenrat se propletl několika chodbami, potkal několik sloužících a kovanou bránou vyšel na nádvoří. Prohlédl si květinové záhony a pan se na okamžik zarazil. Nevěděl, jestli se má usmát nebo si povzdechnout. Podíval se na zahradníka, který okamžitě uhnul pohledem a začal se zuřivě hrabat v hlíně. Akce, reakce. Vrátil se do hradu a zaklepal na Silverstrikeovy dveře. ,,Ano?“ozvalo se zevnitř. Mozenrat pootevřel dveře a naklonil se dovnitř. ,,To jsem ještě já. Dejte si pozor na zahradníka. Možná dělá pro Goldbowa a podařilo se mu sem vetřít. Krk za to nedám, ale myslím, že to tak bude.“ ,,Děkuji. Prověřím ho.“ Prošel hradem, u brány nasedl na koně, u venkovní zdi kývl na strážného a vyrazil domů. Večer se staví u Goldbowa a asi ho čeká trocha rváčů. Goldbow si nejspíš najal někoho z Trokiova klanu. Znal je. Dobrý rváči, ale bojovali až moc bezhlavě. Trokius si ho bude pamatovat. Před rokem mu zlomil ruku. Koně nechal U Letící čepele a vrátil se do svého sídla. Odstranil několik otrávených šipek, které našel ve dveřích a nábytku, odmontoval lehkou kuši na taženou v kuchyni a do pytle vedle dveří do sklepa hodil dvě plynové bomby. Nakonec otevřel sferil. Chiprunev. Pomyslel si. ,,Co chceš?“ozval se poměrně unavený hlas. ,,Jestli mi nezačnete dávat domu něco slušnějšího než šroubovací kuše a sklokovový plynovky, tak pojedu na jih přes Ostvir. Hlas ve sferilu se okamžitě vzchopil.,,Jen to ne. Prosimtě. Ještě to nech tak dva týdny odstát. Naposled jsi vyhodil do vzduchu dvě hospody a můj tajemník se pořád třese při pohledu na provaz.“Mozenrat se zasmál.,,Dobře, dobře, tak na mě hnedka neřvi. Nejdřív se chci stavit v Dyrenu v knihovně, ale pak to asi přes Ostvir vezmu. Klid. Když mě nikdo nebude otravovat, budu se snažit nikoho nezabít.“ ,,Tak fajn.“sferil oněměl. Mozenrat se odebral do příruční zbrojnice. Sundal si plášť a popruh s mečem a hodil je na stůl opodál. Pak došel ke skříni u východní stěny. Otevřel vyřezávané dveře, vzal z poličky uvnitř kladívko a hřebíky a přibil zpátky kliku, která mu při otevírání zůstala v ruce. Pak se zašmátral mezi popruhy na zbraně, které visely z háčku a nahmatal balíček z jemné kůže. Hodil ho na stůl uprostřed zbrojnice a zavřel skříň. Pak uvolnil několik pásků a nechal balíček rozbalit. Uvnitř byla zvláštní černá látka, která spíše připomínala kapalný stín. Ta tkanina byla unikátní a velmi těžko se sháněla. Tarachnit. Vlákno dokonale splývající se stíny, proti kterému se bezměsíčná noc jevila jako letní den. Nejlepší přítel (ne)nájemného vraha. Mozenrat si přehodil pláštěnku přes ramena a zapnul ji stříbrnou sponkou obalenou taktéž pruhem tarachnitu. V pokoji se trochu setmělo. Zapálil několik svíček a přejel zrakem stojánky se zbraněmi. Na opasek si navlékl dvě prodloužené dýky a rukáv košile se zkrabatil řemínkem pouzdra s vrhacími šipkami. Nakonec sundal jeden z krátkých mečů a na záda si upravil popruh s pochvou. Podíval se na sebe do zrcadla. Pak se usmál. Sna´thor. Tak mi asi teď říkají na Zashionu. Ten, o kterém nevíme. Byl připraven. Při odchodu se otočil a zadíval se do hlubin ohně jednotlivých svíček. Vzduch. Jeho rychlost a nepolapitelnost. Oheň. Jeho síla a zuřivost. Tak jako stokrát v minulosti si uvědomil přítomnost svého koy a jediným švihnutím ruky shasnul všechny plamínky. Sídlo lorda Goldbowa nebylo těžké najít. Goldbow nešetřil penězi na výzdobu parku, sídla samotného a sochy. Mozenrat měl rád jednoduchost a eleganci a tady na něj dýchala komplikovanost a přeplácanost tak typická právě pro aristokracii. Zpoza živého plotu se vyloupli dvě gorily. ,,Kdo jste a co tady děláte?“ ,,Původně jsem se chtěl zeptat na to samé, ale teď vidím, že jste ochranka.“ Gorily se po sobě tázavě podívaly. ,,Tady se ptáme my, chlapečku.“ ,,Řekni mi ještě jednou chlapečku a něco ti zlomim.“odvětil Mozenrat.,,No dobře. Jeho lordstvo Goldbow si mě“Mozenrat se na chvilku zamyslel ,,včera najal na jednu delikátní likvidační prácičku a já bych se ho rád zeptal ještě na několik věcí, které jsou mi poněkud nejasné.“ ,,Nejsou nájemný vrazi od toho, aby vzali prachy, někoho odkrouhli, zmizeli a hlavně se na nic neptali?“zeptala se gorila nalevo. ,,Víte, jsou zabijáci a zabijáci. Já jsem poněkud specifický druh zabijáka, která rád ví hodně o svých obětech i klientech. A díky za to o penězích. Musím se Goldbowa zeptat,kde je záloha, protože banka se mi ještě neozvala.“ ,,Touha po informacích se člověku může vymstít.“pravila gorila napravo temně. ,,Já mám informace rád. Vrhají na situace více světla. A teď, pokud mě omluvíte.“ukončil Mozenrat a smělým krokem vykročil k sídlu. Pravá gorila se ho pokusila zastavit, ale když ucítila ledový klid vystupující z jeho osoby, ustoupila. Mozenrat došel k otevřené hlavní bráně sídla a cestu mu zastoupil další strážný a napřaženou rukou mu naznačil, aby stál. ,,Co chce-„ dál se nedostal. Mozenrat ho chytil za zápěstí, zkroutil mu dlaň na stranu a přinutil ho prohnout trup téměř do pravého úhlu. V dalším okamžiku jeho prsty pustil a prošel dveřmi do vstupní haly. Procházejícímu sluhovi uzmul z podnosu sklenku bílého vína a vykročil k tanečnímu sálu. Tam ho uvítala táhlá melodie a několik desítek páru protáčejících se v rytmu nástrojů. Mozenrat přejel zrakem celou scénu místnosti, ale Goldbowovu tvář nezahlédl. Bude někde nahoře. A vlastně, proč se zdržovat. Vytáhl prodlouženou dýku a vyhlédl si skleněnou sochu labutě opodál. Přistoupil k ní a jemně, přesto však důrazně zazvonil ostřím o skleněný krk sochy. Nic se nestalo. Zazvonil hlasitěji. Při patnáctém úderu krk praskl. Mozenrat se skepticky podíval na několik střepů a pak zachytil padající hlavu s torzem krku a opatrně ji položil na zem. Pak zaslechl ticho a šum. Zraky přítomných spočívaly na jeho tarachnitovém plášti, dýce v jeho prstech a meči na zádech. Kapela ztichla a strážím se zúžily oči. ,,Jestli to bylo drahý, tak se omlouvám, ale nechtěl jsem tu hudbu přeřvávat.“ Nic. ,,Tak fajn. Otočil dýku a zasunul ji do opasku. Pak si přiložil ruce k ústům a zvolal: ,,Jde bych našel jeho lordstvo Goldbowa, prosím.“ ,,Nemohu popřít, že jsem vás trochu očekával, Černý Mistře.“ozval se pobavený hlas. Lord Goldbow stál na galerii nad tanečním sálem, v ruce třímal sklenku šampaňského a prsty druhé hladil záhyby uměleckého kování. ,,Mýlím se, nebo do bylo tamaralské sklo?“zeptal se Mozenrat a ukázal palcem na zbytky skleněné labutě. ,,Máte vytříbený cit pro umění. To se mi líbí. Nechcete jít sem nahoru. Je tu pár lidí, kteří vás touží poznat.“ ,,Děkuji. Nejste první člověk, který to konstatoval.“řekl Mozenrat a vykročil ke schodům. Nahoře prošel několika přehnanými komnatami a už chtěl otevřít další dveře, když v hlavě ucítil známý tlak ohlašující aktivitu sferilu. ,,Copak je“ Ozval se stručný a klidný hlas:,,Má tam šest chlapů od Trokia, tři meče, tři sekery, Goldbow má u ruky luk. Nechápu, proč se vždycky vyzbrojej naprosto symetricky.“ ,,Nějaké zálohy?“ ,,Jen zesílená ochranka v parku, jestli se to dá nazvat zálohou. Zlom vaz.“ ,,Díky.“ ,,Apropó, v Dyrenu maj v knihovně kroniku Ethu, jestli tě to zajímá.“ ,,Tisíceré díky. Měj se, příteli.“sferil oněměl. Dem si zatančit. Otevřel dveře do sálu, který byl kdysi zřejmě knihovnou a byl by možná i teď, kdyby se Goldbow věnoval literatuře. Když nohou přibouchl dveře, zaslechl zadrnčení tětivy. Čas se zastavil. Mozenrat viděl letící šíp vypuštěný z luku v Goldbowově ruce, viděl, jak se jeho hrot přátelsky leskne a viděl také nepříjemný výraz v očích a tváři jeho lordstva. Vzpomněl si na svůj výcvik na severu Zashionu pře několika lety,která se zdála být věčností. Vzpomněl si, jak zjistil, čeho všeho je tělo v souladu s myslí schopno. Znovu se podíval na šíp a řekl si. Proč sakra letí tak pomalu? Švihl rukou a zachytil střelu ve vzduchu. ,,Nevím, jestli je to lukem, municí nebo vámi, ale střílíte ještě hůř než já hraju na harfu.“ ,,Sejmout, hned!!“zařval Goldbow a šest chlapů s kovem v rukách se pohnulo. Sekera, meč, sekera, meč, sekera, meč. Fajn...Zleva se rozmáchla sekera a Mozenrat uskočil před ostřím opisujícím půlkruh. Protočil se, srazil loktem předloktí třímající topůrko a vrazil chlápkovi šíp do krku. Prsty se přitiskly ke krvácející tepně a zbraň třeskla o dlaždice. Blížila se další sekera a meč. Mozenratovy prsty sklouzly k opasku a tasily dlouhé dýky. Pootočil se a vykopl k ruce s mečem. Ostří šlo proti noze. Lýtko se okamžik před střetnutím odklonilo z dráhy a při zpětném pohybu srazilo ruku v předloktí kousek dolů. Čepel se odklonila. Ruka s dýkou švihla a zabořila se do žil kousek za zápěstím. Sekera se blížila. Mozenrat se odrazil a udělal přízemní salto. Proletěl sekeře kolem ramena, narovnal se a jeho pravačka opsala rychlý oblouk. Dýka se zabořila mezi žebra. Druhá se vnořila meči s přeseklým zápěstím do třísla. Mozenrat ucítil pohyb vzduchu. Prudce poskočil dopředu z dosahu vodorovného seku. Kopl otočkou a předloktí s mečem odlétlo stranou. Otočil se ještě jednou, opřel se lokty o dlažbu a podkopl meči nohy. Skrčil nohy a narovnal se. Poslední meč a sekera byli na cestě. ,,Nechci vám do toho kecat, ale věřte mi, že dopadnete stejně.“a kývl hlavou k tělům opodál. ,,Nepotřebuju zabíjet. Nijak mě to netěší. Chci si jen promluvit s Goldbowem. Sbalte si zbraně a nechte nás chvíli o samotě. Hm?“ Sekera a dva meče, z nichž jeden se zvedal ze země, se na sebe podívali, pak se podívali na Goldbowa a na dýky v Mozenratových prstech. Pak se vytratili. Mozenrat zasunul dýky do pochev a obrátil se k jeho lordstvu. ,,Očekával jsem něco trochu zajímavějšího. Soran přece nabízí tolik dobrých žoldáků.“ ,,Takže vy jste navštívil lorda Silverstrikea, ale nezabil ho. Bylo mi řečeno, že jste se tam pohyboval nejen ve dne, ale dokonce jako přátelská návštěva. Vrahové přece chodí v noci, ne?“ ,,Takže to byl ten zahradník. Fajn. Já Silverstrikea nepřišel zabít. Ne. Je to moudrý starý muž a likvidovat takové lidi se mi příčí, pokud neprovedli něco opravdu hnusného. Ne. Všechny informace, které mám, staví do velice špatného světla vás a ne jeho.“ ,,Mě? Dovolte?“ ,,Vás. Obchod se zbraněmi, zásobování lupičů a nakonec úmysl odstranění bývalého obchodního partnera, který se na tom nechtěl podílet. Tím jste se mi definitivně přestal zamlouvat, pokud jste se mi vůbec kdy zamlouval, o čemž docela pochybuji.“ ,,Jak to všechno víte?“ ,,Mám své informační zdroje, ale to vás nakonec nemusí zajímat.“ ,,Co chcete teď dělat?“ Mozenrat se zamyslel. ,,Pokud mi nedáte záminku vás zabít, tak v klidu odejdu. Silverstrike je pod slušnou ochranou, ale stejně vás varuji. Udělejte mu něco, a já udělám něco vám. Je počínaje dneškem je to můj přítel a tím pádem spadá i pod mou ochranu.“ Mozenrat se otočil k odchodu. Když byl u dveří, něco zaslechl: ,,Musel bych být blázen, abych vás nechal jít.“ Svištivý zvuk průrazného šípu. Mozenrat zavřel oči a instinktivně sebou trhl stranou. Dutý náraz. Šíp se zahryzl do vyřezávaných dveří. Vy aristokrati si nikdy nebudete vážit umění. Prsty nahmataly levé předloktí. Ruka opsala půlkruh a vyslala vstříc Goldbowovu krku vrhací šipku. Ruce klesly a luk vypadl z prstů, ze kterých se vytratil život. Jeho lordstvo se pomalu skácelo na podlahu a ztuhlo. ,,Jste blázen. A byl jste blázen asi celý život.“ Mozenrat se rozhlédl po místnosti. Došel k dalším dveřím a když nic neslyšel, otevřel je. Místnost vypadala jako pracovna. Smutně se usmál. Došel ke stolu a v jedné ze zásuvek našel kovovou schránku. Nadzvedl víko a sebral několik broušených kamenů v hodnotě asi deseti tisíc. Zavřel zásuvku a vrátil se několika místnostmi na galerii. ,,Lord Goldbow je mrtev. Neměl jsem to původně v úmyslu, ale čekal jsem, že to tak dopadne. Přeji všem přítomným příjemný večer a účelně strávenou noc. Pro ochranku bych měl pár slov. Nesnažte se mě zastavit. Posledních několik minut mi na náladě moc nepřidalo, ale to se stává.“ Sešel do přízemí a teprve když ho ovanul chladný vítr, vytřásl z hlavy několik ponurých myšlenek a vydal se pěšky ke svému sídlu. Ucítil tlak v hlavě. ,,Ano?“ ,,Dyrenská Spojená banka, dobrý večer, Černý Mistře. Dovolujeme si vám oznámit, že na váš účet Stín z Prvopočátku bylo připsáno sedm a půl tisíce. Naše komunikační kanály se bohužel staly útokem skupiny zatím neznámých mystiků, takže nebylo možno vám tuto zprávu předat dříve. Věříme, že vaše plány nebyly nijak narušeny.“ ,,Nic se nestalo, děkuji vám.“odvětil Mozenrat a sklapl sferil. Po několika krocích jej však znovu rozevřel. Černopěst. ,,Hm?“ ,,Goldbow mrtev, nemusíš mi nic platit. A v Soranu mě chvíli nikdo neuvidí. Jestli budeš chtít něco, co nebude spěchat, nech mi dokumentaci U Letící čepele.“ ,,Zdá se mi to, nebo jsi skleslej?“ ,,Trochu. Ale to není důležité. Jen nesnáším aristokracii. Až na několik výjimek. A Derakine, jestli se Silverstrikeovi něco stane, tak si mě nepřej.“ ,,Rozumim. Měj se.“ Procházel ztichlými ulicemi Soranu, pozoroval hvězdy a mračna ženoucí se po noční obloze. Občas vykoukl měsíc a Mozenrat v duchu poděkoval jeho světlu a majestátnosti za to, že existuje styl Měsíčního Draka. Doma odmontoval lehkou kuši nataženou v kuchyni, odstranil několik otrávených čepelí z čalounění v obýváku a do pytle u sklepa hodil několik plynových bomb. Ve zbrojnici hodil zbraně na stůl, zabalil tarachnitový plášť do kůže a uklidil ho do skříně. Klik držela jako přibitá. Nalil si sklenku červeného, vytáhl si křeslo na balkon. Vzal ze spíše ještě jednu láhev červeného a zhasl všechny svíčky. Pak dlouho seděl s rukama na opěradlech, sklenkou v prstech a lahví po ruce a přemítal o všem možném. Tu a tam pozvedl sklenici ke rtům a připil někomu z těch mnoha fajn lidí, které znal. Nakonec připil na zdraví Kernosovi a poděkoval mu znovu, tak jako už tolikrát předtím, za všechno, co ho naučil a určitě ještě v budoucnu naučí. Pak vyňal sferil. ,,Dyrenská Spojená banka, čím můžeme sloužit?“ ,,Je v Dyrenu nějaká vilka na předměstí na prodej? Nic okázalého, dávám přednost jednoduchostí, ale pevným základům.“ ,,Ano, je tu starý dům na okraji památkové čtvrti, blízko knihovny.“ ,,Kolik?“ ,,Padesát tisíc. součástí je zanedbaná zahrada, která ale disponuje vynikající půdou.“ ,,Beru. Za týden mě očekávejte. Mám Dyren po cestě.“ ,,Jak si přejete.“ Mozenrat sklapl sferil a poslal ho po zemi kamsi do útrob obývacího pokoje. Upřel pohled na východ, kde začala obloha pomalu ale jistě světlat. Seděl klidně, nehnutě. Seděl v harmonii se vším kolem, s večerním povětřím, v hvězdami na obloze. Seděl klidně a s pohledem upřeným k východu čekal na další úsvit. Sferily- drahokamy citlivé na telepatické očarování. Mystikové Namidu je používají už několik desítek let. Podporují paměť a využívají meziprostorové spojovací sféry k přenosu hlasu. Obdoba našich mobilních telefonů.