Ve stínu - 1. část

Ve stínu katedrály se krčilo dravé zvíře, které sem, do hlučného ruchu starobylého velkoměsta, rozhodně nepatřilo. Byl to styr. Malý lasičkovitý tvoreček s jedovými zuby a dlouhými zahnutými drápy, až neuvěřitelně rychlý a mrštný. Jeho domovem jsou větrné horské lesy a louky a proto by se nejeden náhodný chodec zastavil překvapen, že ho vidí zrovna zde.
Můžeme se jen dohadovat co ho přivedlo z jeho bezpečného útočiště vysoko v horách až sem, na práh středověké metropole. Možná se zatoulal příliš daleko při svém honu za potravou a nenašel tu správnou cestu zpět, možná prostě jen šel kam ho nohy nesly. Jisté je jen jedno, narazil zde na dravce mnohem silnějšího než byl sám – na lidskou mysl. A ta si ho podřídila.

V zaprášené zvonici nejvyšší věže města se sešly dvě zahalené postavy.
„Hlášení!“ štěkl hlas, který nepochybně patřil ženě, která už překročila čtyřicátý rok života.
„Všechno je připraveno a do detailu zpracováno“ odpověděl tichý, ale přesto pevný mužský hlas a pokračoval, „v poledne dorazí delegace na prohlídku katedrály sv. Etela, stráví zde asi hodinu, ve chvíli kdy budovu opustí bude atentát spáchán. A náš čerstvě korunovaný vládce ztratí nejen svou korunu, ale i svůj život.“ uchechtl se tichý hlas.
„Nechte si to!“ napomenula ho žena přísně „kdo se o to postará? Kdo spáchá tu…“ žena zaváhala „…nutnou společenskou změnu?“ dodala po chvíli.
„Mám na to svého …hmm… svého agenta, už teď čeká na svém stanovišti pod katedrálou.“
„V pořádku. Nezapomeňte, že úspěch akce je i vaším úspěchem. Úspěchem, který vás může vymrštit velmi vysoko na společenském žebříčku. A ještě můj poslední požadavek – na bezproblémové provedení útoku dohlédnete osobně!“
„Ale to není možné! Vždyť víte, že jestli mě tam někdo zahlédne budu první koho budou podezřívat!“ mužův hlas zněl nyní rozhořčeně.
„Tak dbejte na to, ať vás nikdo nevidí.“ odtušila žena klidně a pokračovala „Teď je přesně deset hodin, sejdeme se za hodinu po ukončení akce na stejném místě. Přeji vám hodně štěstí.“ a zmizela.
Muž zůstal v místnosti sám a zoufalý, mohl se jen domnívat, že celá budova je protkána tajnými chodbami a právě jednou z nich žena nenávratně odešla.
Ještě chvíli ztrápeně stál, pak se zhluboka nadechl a sešel po dlouhém točitém schodišti až dolů na ulici dlážděnou velkými hladkými kameny. Venku byl opravdu krásný den, až ho z té záplavy slunečního svitu rozbolely oči.
Jižní Veset bylo vážně nádherné město s širokými ulicemi a čistými zděnými domy. Nad střechy těchto domů se vysoko zvedaly majestátné věže a vížky, bystrozraké hlásky a kopule mnoha kostelů. Bylo to město opravdu obrovské a starobylé. Daly se tu najít věci, které jinde nebyly. Ať už jste potřebovali cokoliv, přišli jste sem a tady jste to dostali, ani jste nestačili žasnout jak rychle.