Ve stínu

Ve stínu katedrály se krčilo dravé zvíře, které sem, do hlučného ruchu starobylého velkoměsta, rozhodně nepatřilo. Byl to styr. Malý lasičkovitý tvoreček s jedovými zuby a dlouhými zahnutými drápy, až neuvěřitelně rychlý a mrštný. Jeho domovem jsou větrné horské lesy a louky a proto by se nejeden náhodný chodec zastavil překvapen, že ho vidí zrovna zde.
Můžeme se jen dohadovat co ho přivedlo z jeho bezpečného útočiště vysoko v horách až sem, na práh středověké metropole. Možná se zatoulal příliš daleko při svém honu za potravou a nenašel tu správnou cestu zpět, možná prostě jen šel kam ho nohy nesly. Jisté je jen jedno, narazil zde na dravce mnohem silnějšího než byl sám – na lidskou mysl. A ta si ho podřídila.

V zaprášené zvonici nejvyšší věže města se sešly dvě zahalené postavy.
„Hlášení!“ štěkl hlas, který nepochybně patřil ženě, která už překročila čtyřicátý rok života.
„Všechno je připraveno a do detailu zpracováno“ odpověděl tichý, ale přesto pevný mužský hlas a pokračoval, „v poledne dorazí delegace na prohlídku katedrály sv. Etela, stráví zde asi hodinu, ve chvíli kdy budovu opustí bude atentát spáchán. A náš čerstvě korunovaný vládce ztratí nejen svou korunu, ale i svůj život.“ uchechtl se tichý hlas.
„Nechte si to!“ napomenula ho žena přísně „kdo se o to postará? Kdo spáchá tu…“ žena zaváhala „…nutnou společenskou změnu?“ dodala po chvíli.
„Mám na to svého …hmm… svého agenta, už teď čeká na svém stanovišti pod katedrálou.“
„V pořádku. Nezapomeňte, že úspěch akce je i vaším úspěchem. Úspěchem, který vás může vymrštit velmi vysoko na společenském žebříčku. A ještě můj poslední požadavek – na bezproblémové provedení útoku dohlédnete osobně!“
„Ale to není možné! Vždyť víte, že jestli mě tam někdo zahlédne budu první koho budou podezřívat!“ mužův hlas zněl nyní rozhořčeně.
„Tak dbejte na to, ať vás nikdo nevidí.“ odtušila žena klidně a pokračovala „Teď je přesně deset hodin, sejdeme se za hodinu po ukončení akce na stejném místě. Přeji vám hodně štěstí.“ a zmizela.
Muž zůstal v místnosti sám a zoufalý, mohl se jen domnívat, že celá budova je protkána tajnými chodbami a právě jednou z nich žena nenávratně odešla.
Ještě chvíli ztrápeně stál, pak se zhluboka nadechl a sešel po dlouhém točitém schodišti až dolů na ulici dlážděnou velkými hladkými kameny. Venku byl opravdu krásný den, až ho z té záplavy slunečního svitu rozbolely oči.
Jižní Veset bylo vážně nádherné město s širokými ulicemi a čistými zděnými domy. Nad střechy těchto domů se vysoko zvedaly majestátné věže a vížky, bystrozraké hlásky a kopule mnoha kostelů. Bylo to město opravdu obrovské a starobylé. Daly se tu najít věci, které jinde nebyly. Ať už jste potřebovali cokoliv, přišli jste sem a tady jste to dostali, ani jste nestačili žasnout jak rychle.
Muž, který před chvílí vyšel ze zvonice, byl lékárník. Svou lékárnu měl v jedné z malých uliček, kterých zde bylo téměř tolik jako věží, ale držely se v uctivé vzdálenosti od pečlivě udržovaného středu města. Jmenovala se Nozzi, podle svého majitele. Nozzi byl muž křehké postavy a vyhlížel poněkud zranitelně. Ale svou jistou chůzí a přímým pohledem dával svému okolí jasně najevo, že žádnou ochranu nepotřebuje. A ti, kteří ho znali to příliš dobře věděli. Nozziho lékárna nebyla známá pro svou kvalitu, kterou mezi jinými rozhodně nevynikala. Byla známá především proto, že jste zde našli řešení svých problémů. Pokud ovšem vaše problémy spočívaly v nutnosti porušit nebo obejít nějaký zákon.
Právě proto se Nozzi dnes odpoledne sešel ve zvonici s tou ženou. Byla to hlavní představitelka jednoho z nejstarších rodů ve Vesetu a měla pro něj práci. Práci, za kterou mu ta žena nabídla nejen slušnou peněžitou odměnu, ale také příležitost dostat se do vyšších společenských kruhů. A po tomhle Nozzi toužil ze všeho nejvíc. Chtěl se dostat pryč ze stavu slouhů a poskoků, chtěl být uznávaný nejen za špinavou práci, kterou dokáže zařídit, ale také kvůli svému postavení a své moci. Chtěl, aby si ho lidé vážili. Chtěl, aby si ho vážili lidé bohatí a mocní.
Na tuhle práci se těšil, ale zároveň se jí bál, neboť při ní mohl nejenom všechno získat, ale také ztratit. Znovu pomyslel na podivný požadavek, který si na něm žena vymohla. Proč má na tu práci dohlížet osobně? Vždyť ještě nikdy nezklamal. Sám sebe přesvědčil, že je to nejspíš proto, že se jedná o tak důležitý úkol. Tentokrát přece měl město zbavit samotného prince! Musel uznat, že takovouhle zakázku ještě neměl a opravdu se na ni těšil. Ne, že by měl proti princi něco osobního, ale ten jeho plán na postupné odebrání moci z rukou aristokracie, byl opravdu směšný. Tím spíše, že se domníval, že je tajný. Princ byl opravdu neskonale naivní.
Nozzi obdivoval sám sebe za způsob jakým se lidí dokázal zbavovat. Už kdysi dávno v sobě objevil schopnost podmanit nižší myslí své vlastní. Tuto schopnost cvičil a zdokonaloval až ji dokázal využít ve svůj prospěch. Jeho nadání ovšem nebylo nijak velké a proto si nikdy nedokázal podrobit mysl zvířete většího než-li jezevec. Velice obdivoval útok medvěda, který kdysi dávno zhlédl a ve kterém rozpoznal přičinění člověka nadaného stejnou schopností jako byl on sám. Jen mnohokrát silnější. Od té doby věděl, že ve městě je ještě někdo jako on a tušil, že pro něj, Nozziho, představuje určitou hrozbu.
Pomalu se blížilo poledne a Nozzi cítil, že by se měl vydat na cestu ke katedrále. Nervózně si sbalil pár drobných věcí do své kožené brašny a rozhlédl se po lékárně jakoby to bylo naposledy. Strach mu poskytoval zvláštní pohled na věci jindy důvěrně známé, nyní podivně cizí. I budovy venku se mu teď zdály obrovské, šedivé a nepřátelské. Mel pocit jako by kráčel uličkou hanby, když mezi nimi procházel. Jako by se mu vysmívaly za jeho strach a děsivé představy, které se mu honily hlavou.
Sám ani nevěděl jak, ale najednou se ocitl naproti katedrále. Tyčila se přes cestu od něj jako dlouhověký kamenný obr. Pečlivým pohledem odhalil v jejím stínu drobné chlupaté tělíčko. Pohodlně se uvelebil na rohu protější ulice, už neměl strach, tohle bylo něco, co znal a co uměl. Posadil se a čekal až princ vyjde z katedrály. Až vyjde a setká se se smrtí. Nemělo by to trvat déle než půl hodiny.

Styr se bál. Bál se, ale nebyl to jeho vlastní strach. Pociťoval zcela bezdůvodný strach, jehož pravý nositel byl ještě míly daleko. Hrůzou by nejraději utekl, ale nemohl. Nesměl. Ještě ne. Musel čekat. A čekal klidně přestože ten, jehož myšlenky teď nosil v hlavě už přišel a usadil se nedaleko od něj.
ČEKEJ, slyšel někde za očima a nešlo neuposlechnout.

Nozzi už začínal být notně ospalý, když se konečně předvoj delegace začal vynořovat z útrob katedrály. Teď nadešel čas, aby konečně povolal k útoku zvíře, které se dosud bojácně tisklo ke zdi. Zavřel oči a soustředil se tak, jako by nic nebylo důležitější.

TEĎ MĚ POSLOUCHEJ, BUDU PO TOBĚ CHTÍT MNOHO, ALE TY PŮJDEŠ A UDĚLÁŠ TO, OČ TĚ POŽÁDÁM, našeptával styrovi tichý mužský hlas. Byl mu velice nepříjemný, proto několikrát pohodil hlavou, ale hlasu se nezbavil.
VIDÍŠ TOHO MLADÉHO MUŽE? TOHO S TOU BLÝSKAVOU VĚCÍ NA HLAVĚ? TO ON TĚ TADY DRŽÍ! BĚŽ A ZBAV SE HO A MŮŽEŠ ODEJÍT. TRÁPÍ TĚ! MUČÍ TĚ! UBLIŽUJE TI! ZAB HO A BUDE KONEC TVÉMU PŘÍKOŘÍ!
A styr se rozběhl hnán silou nenávisti k tomu mladému muži. Toužil se pomstít za to jak mu ublížil a připravil ho o svobodu. Byl už tak blízko, odrazil se a skočil. V tlamě ucítil krev, teplou a proudící, a pod tesáky měkkou a poddajnou kůži. Byl strašlivě rozzuřený a trhal a drásal tak dlouho dokud si nebyl jistý, že je jeho oběť mrtvá.
NO VIDÍŠ, UŽ JE KONEC. JE PO VŠEM A TY MŮŽEŠ JÍT.
NE TAK RYCHLE, JEŠTĚ NENÍ KONEC, JEŠTĚ ZDALEKA NE, zašeplal hlubší ženský hlas.
Styr byl zmatený. V jeho hlavě se teď svářili dvě cizí mysli a jejich souboj bolel. Opravdu bolel. Začínal znovu zuřit, ale nová mysl rychle nabývala převahy.
VIDÍŠ TOHO MUŽE V PROTĚJŠÍ ULICI? TO ON TĚ OVLÁDAL, TO ON TĚ DONUTIL SLOUŽIT MU. TAK BĚŽ A ZABIJ HO, ZBAV MĚ JEHO SVĚDECTVÍ, PROTOŽE JÁ TI NEPŘIKAZUJI, JÁ TĚ PROSÍM A NAZÝVÁM TĚ SVÝM PŘÍTELEM! domlouval mu ženský hlas.
A styr se dal znovu do běhu a znovu zabíjel, ale tentokrát z čiré radosti a ne z nenávisti.

Nozzi s uspokojením sledoval jak se atentát na prince daří. Zvíře bleskurychle vyběhlo, vrhlo se na vladaře a prokouslo mu krční tepnu. Sledoval jak okolo zavládl chaos a všichni křičí a utíkají. Rozhodl se, že je čas styra propustit.
V tom vycítil přítomnost druhé mysli, která se pokoušela přebrat mu vládu nad styrovým jednáním. A s hrůzou si uvědomil, že ta mysl je mnohokrát silnější a že vyhrává.
S pocitem děsu sledoval jak se styr zarazil a pomalu se otáčí až se svýma korálkovýma očima střetl s těma Nozziho. A pak zvíře obrovskou rychlostí vyrazilo přímo k němu. Nozzi se stačil ještě zvednout, vykřiknout už nestihl.

Vysoko v zaprášené zvonici vesetské věže se představitelka jednoho z nejstarších rodů města mírně usmála a popraskanými rty zašeptala: „Teď jsi volný, příteli.“ a propustila styra ze své mysli.