Sekera, luk a meč (1.část)

Fierce is my blade
Fierce is my hate
Born to die in battle
I laugh at my fate…

(Manowar – Power of thy sword)



Hospodu u zlomené čepele osvětlovala pouze jediná lampa, přivázaná na trámu uprostřed místnosti, takže tu téměř nebylo vidět na krok. Od okolních stolů se ozývalo hlasité vychloubání válečníků, třískání půllitrů o stoly a chichotání hospodských děvčat. Ovzduším se táhl nelibý pach zvratků a zvětralého piva. Prudký déšť vytrvale bubnoval do bytelné střechy.Venku panovala nevlídná,temná noc. Hostinský – podsaditý a krutě vyhlížející trpaslík něco zařval na dvojici zápasících mladíků, kteří ihned přestali s roztržkou a vrátili se zpátky ke stolu. Hostinský tu měl velkou autoritu.
Kergon seděl v potemnělém rohu místnosti u dubového stolu a smutně si prohlížel poloprázdný korbel piva, toho večera už osmadvacátý. Jeho obličej hyzdilo plno strašlivě vypadajících jizev, dodávajících mu zabijácký výraz. O stůl měl opřený těžký obouručák, takový, jaké používají jen orčí obrové, nebo severští barbaři. Byl oblečen do špinavých cárů, pokrytých sraženou, černou krví, které snad kdysi bývali kroužkovou zbrojí. Celá záda mu zakrývala hříva hustých, černých vlasů a na tvářích se mu rozrůstalo neupravené strniště, plné špíny a zbytků jídla. Kergon byl rozený barbar, proto se nemyl, nestříhal ani neholil. Dopil zbytek piva, praštil džbánkem o stůl a zavolal na hostinského, který okamžitě přispěchal s dalším korbelem. Pořádně si lokl a hlavou se mu opět začaly honit vzpomínky na den, kdy se mu zhroutil celý svět. Bylo to před několika měsíci – jeho vesnici Warhelm – ve které žil společně se svými přáteli –Astrou a Dalialem, obklopilo vojsko legendárního čaroděje Urda, který před tísíci lety údajně vyhubil polovinu lidstva. Toužil získat žezlo temnoty, díky kterému by mohl obnovit svoji moc. Žezlo bylo majetkem mistra Sarmaela, který Kergona pověřil, aby ho společně s Dalialem a Astrou zničili na oltáři dobra. Nakonec se jim to podařilo, ale za jakou cenu!
Urd vypálil celý Warhelm – nikdo nepřežil, Dalial – kdysi mocný kouzelník, přišel o všechnu svoji čarodějnou moc, Sarmael se proměnil v hrůzného démona, kterého nakonec musel sám Kergon zabít a málem při tom sám zemřel, kdyby ho Dalial včas nezachránil díky své znalosti medicíny a léčitelství. Když tohle všechno skončilo, rozhodli se všichni tři – Kergon, Astra a Dalial - odejít sem, do městečka Rasko.
Ale jakoby těch útrap nebylo málo, po cestě se jim na paty přilepilo početné vojsko stínových orků, odhodlané zabít je za to, že zničením žezla temnoty dočasně zapudili jejich pána Urda do jiné dimenze. Po několika dnech plných strachu a skrývání jim utekly a dorazili do Raska. Před hlavní branou se vyčerpáním zhroutili a stráže je musely okamžitě odvést do kláštera ke klerikovi. Ten – když viděl v jakém stavu se Kergon nachází, se málem pomátl. Nevěřil, že v tak rozsekaném a zničeném těle může stále přebývat duše. Začal to zděšeně přisuzovat nekromancii, ale jen do té doby, než ho vyšetřil a zjistil, že mohutný válečník žije, i když je na pokraji smrti. Dva měsíce se Kergon zmítal v agonii a bolestech, než se konečně mohl postavit na nohy. Na jeho uzdravení pracovalo spousta zkušených kleriků, léčitelů a doktorů a přesto ho i teď bolelo celé tělo a dostal diagnozu, že nejméně dva roky nesmí bojovat. Spousta těžkých zranění se mu ještě pořádně nezahojila ale byl naprostý zázrak, že nezemřel. Dalial to z poloviny přisuzoval božskému zásahu a z poloviny Kergonově nadlidské nezdolnosti a titánské houževnatosti.
Kergon, Dalial a Astra se domluvili, že o tom, co se přihodilo ve Warhelmu se nikde nebudou zmiňovat. Dalial to ospravedlnil tím, že by nebylo moudré podněcovat všeobecnou paniku historkou o návratu čaroděje, který kdysi málem zničil celou planetu. Buď by jim to stejně nikdo nevěřil, nebo by lidé zešíleli hrůzou: na světě nebyl snad nikdo, kdo by se Urda nebál, proto vesničany varovali pouze před regimentem stínových orků, který je zřejmě brzy vystopuje a srovná Rasko se zemí.
Kergon zaplašil chmurné myšlenky a vyklopil do sebe zbytek korbele. Přeci jen, po tolika pivech se tyto události už nezdály být tak kruté. Podíval se na Daliala, sedícího naproti němu.
I přes to, co prožil, se bývalý čaroděj tvářil klidně a vyrovnaně, jako kdyby před těmi měsíci byl jenom na pouti a ne v ohnisku bitvy o záchranu světa. Vyzařovala z něj aura důstojnosti a moci i přes to, že při tajemném rituálu ztratil schopnost čarovat. I přes svůj nízký věk (Je mu zhruba dvacet let, Kergon je o něco starší a Astra asi o tři roky mladší) to kdysi býval jeden z nejlepších mágů na celém kontinentě, ale potom se to změnilo. Při temném rituálu u oltáře zla z něho vyprchala všechna magenergie, nehmotná substance dělající kouzelníka kouzelníkem. Ale vypadalo to,že si z toho nic nedělá, což Kergon nemohl pochopit.
Dalial byl prostě kliďas. Seděl na židli vedle Kergona, listoval si v nějaké staré knize a chvílemi upíjel z flašky silnou vodku. Ignoroval vražedné pohledy několika místních válečníků oděných v plátové zbroji, protože mu bylo jasné, co se jim honí hlavou. Nenáviděli ho za to, že jejich vesnici vystavili hrozbě orčího útoku. Přesto věděl, že by se ho ti muži neodvážili urazit, protože byl čaroděj a před těmi lidé mají téměř posvátný respekt. Horší by bylo, kdyby se ti dva (Rolf a Kaien se jmenovali, jak poznal z útržků jejich rozhovoru), nějak dovtípili, že nemůže čarovat a že je proti nim vlastně naprosto bezmocný. Dalial nepochyboval, že kdyby o tom věděli, tak by už nejspíš ležel s kudlou v zádech někde v temné uličce. Bylo to nehezké pomyšlení. Dalial otočil stránku, přihnul si z lahve a přitom zabloudil pohledem k vedlejšímu stolu. Rolf se na něj krutě zamračil a praštil se pěstí do dlaně, čímž mu naznačil co si o něm myslí. Kaien povytáhl meč z pochvy a brutálním pohledem si mága změřil.
Dalial jim věnoval jediný znuděný pohled a vrátil se k pročítání starobylé knihy, čímž oba ozbrojence okamžitě rozzuřil. Kaien ve vzteku smetl pulitry ze stolu, vstal a vytasil meč. Rolf měl už zbraň připravenou a oba k němu naštvaně vykročili. Oba dva byli statní a vysocí a navíc to vypadalo, že ho nechtějí jen vylekat, ale rovnou zabít. Dalial pochopil, že jde do tuhého. Podíval se na Kergona.Statný barbar ležel horní polovinou těla bezvládně na stole - byl očividně na mol ožralý.Od něho teď nemohl žádnou pomoc očekávat.
„Tak tys na nás poštval orky,jo?“,zařval Rolf. „Ty bastarde,já ti teď ukážu, co tady děláme s takovejma jako seš ty!“. Už se chystal zaůtočit, když v tom mu cestu zastoupil hostinský, s masivní dvojbřitou sekerou v pravačce.
„V mý hospodě žádný zabijení nestrpim. Vypadni, Rolfe a ty taky, Kaiene. Ať už vás tu dneska nevidim!“.
Vypadalo to, že oba muži chtějí něco namítnout, ale potom si to rozmysleli. S mohutným trpasličím hostinským si to tu nikdo nechtěl rozházet. Zasunuli meče do pochvy a pomalu se šourali ke dveřím. V polovině cesty se Rolf otočil a ještě něco zařval, ale jeho hlas se ztratil v hlasitém hulákání zdejších opilců. Dalial ovšem rozpoznal, že to bylo něco hodně sprostého, ale nevěnoval tomu nejmenší pozornost. Zaklapl knihu a otočil se k hostinskému.
„Děkuji vám za pomoc. Nerad bych tady používal kouzla, víte?“, zalhal.
„Za málo. Nesmíte se na ty dva zlobit. Od té doby, co jste přišli do vesnice, žijeme všichni ve strachu z orčího vpádu. A stínových orků se tu každý bojí dvakrát tolik. Starosta Olger nás sice ujistil, že okolo vesnice rozmístil na několik kilometrů skryté hlídky, takže se o jakémkoli nepříteli dozvíme několik dní předem, ale ani to strach nezažene, víte?Muži mají strach o své rodiny“. Trpaslík si přitáhl židli, sedl si vedle Daliala a bez optání dopil celý obsah lahve.
„A mimochodem, jmenuju se Bursteel“, zavrčel.
„Je nám líto, že jsme Rasko vystavili takovému nebezpečí, pane…Bursteele, ale jsem si jist, že vaše hradby jejich útok zadrží, když už o něm budete vědět celé dny dopředu. Navíc budete mít čas se připravit. Pomůžeme vám útok odrazit, až k němu dojde“, omlouval se čaroděj.
„Pochybuju, že nám budete co platný“, procedili mezi zuby a kývl hlavou směrem ke spícímu bojovníkovi.
„Tvůj přítel Kergon může bejt rád, že je vůbec naživu. Ale pomůžete nám, to jo…“, plivl na zem, zamračil se a zasekl mohutnou sekeru do stolu: „Jen se do tý doby neopovažujte opustit vesnici. Jinak skončíte stejně jako ty orkové“. Vytáhl sekeru až dřevo zapraštělo a kolébavou chůzí odešel zpátky k výčepu.
Dalial přemýšlel, že možná byla chyba jít zrovna do téhle vesnice. Možná že měli jít hlouběji do lesa a nechat se stínovými orky zabít. Alespoň by se vyhnul vražedným pohledům zdejších vesničanů. Zítra se bude muset poradit se starostou Olgerem ohledně obrany vesnice, už jen proto, aby bylo vidět, že trochu pomáhají. Doufal jen, že starosta bude mnohem rozumnější, než většina místních obyvatel.
Do hospody vstoupila Astra. Rychle za sebou zavřela dveře, aby dovnitř nenapršelo a zamířila ke schodům, vedoucím do patra, kde je hostinský ubytoval. Byla oblečená do černé kožené zroje, která barevně ladila s jejími rovněž černými, rovnými vlasy, dlouhými až do pasu.
Přes štíhlý krk se jí táhla rozsáhlá jizva a jinak hezký obličej ji hyzdil šrám na tváři. Na zádech nesla dva luky. Jeden byl naprosto obyčejný, ale ten druhý byl zvláštně pokroucený a nevypadalo to, že je možné z něj vystřelit. Měl zcela neodpovídající tvar a hustě vroubkované lučiště pokrývaly nějaké starobylé runy.
Od rána až do půlnoci, za každého počasí venku trénovala lukostřelbu. Na dvorku za hospodou si zřídila provizorní cvičiště. Hostinský Bursteel ji tam nechal trénovat zadarmo, protože mu pohledná, mladá lučištnice, předvádějící se s lukem na dvorku vedle jeho knajpy, přitahovala zákazníky. Dalial pochyboval, že by někdo na světě mohl zacházet s lukem lépe než ona. Astra byla nejrychlejší ze všech a nikdy neminula cíl.
Dalial se otočil jejím směrem. V setmělé místnosti nebyla černě oděná lučištnice téměř vůbec vidět. Ukázala palcem ke schodům, aby věděl, že jde do pokoje. Po celodením tréninku musela být jistě unavená. Cestou z ní odkapávala voda a na každém kroku čvachtala, jak byla promoklá.
Kergon odlepil hlavu od desky stolu a opile zamžoural směrem, kde tušil výčep. Zavolal na hostinského, který se vzápětí přiřítil s dalším pivem.

* * *

Byly asi tři hodiny ráno a u zlomené čepele zůstalo už jen několik posledních zákazníků. Dalial,který do sebe nalil ještě několik džbánků medoviny, si ustlal vedle výčepu a teď potichu podřimoval. Několik posledních válečníků odcházelo v doprovodu děvčat do svých pokojů a ticho přerušoval jen opilý zpěv několika rozdováděných rolníků a bubnování deště do střechy. Kergon si s hostinským Bursteelem přesedl ke stolu nejblíže petrolejové lampy,aby měli alespoň trochu světla a vyprávěli si historky z dobrodružných výprav. Bursteel povídal o tom, jak se jednou střetl se skupinkou goblinů, ale Kergon mu přes svojí opilost vůbec nerozuměl. Hlavu měl opřenou o ruce na desce stolu a pokoušel se neusnout. Bursteel už toho také hodně vypil, ale zatím dokázal plynule mluvit.
Najednou se dveře hospody zprudka otevřely a dovnitř se nahrnul promočený rolník s vyděšeným pohledem ve tváři.
„Stínoví orkové! Jsou…jsou asi tři“, koktal a rychle zavřel dveře před prudkým lijákem.
„Snaží se vloupat do starostova domu!“.
Trpaslík přerušil vyprávění a okamžitě zbystřil: „Doprdele orkové!“, zavrčel, vyskočil od stolu a hnal se k pultu pro sekeru, div se při tom nepřerazil. Přeskočil výčep a se zbraní v ruce se vrátil k opilcům: „Slyšeli jste! Olger je v nebezpečí. Jsou tu orkové. Potřebuju pár chlapů, půjdem ty zelený kůže vyřídit!“
Štamgasti v tu ránu strnuli hrůzou a ztichli. Nikdo zřejmě nedokázal pochopit, jak se mohli dostat přes starostovy hlídky. Vypadali vyděšeně a očividně se jim nechtělo jít ven v noci, navíc za deště a bojovat s orky.
„To jsou stínoví orkové“,přihlásil se jeden sedlák. „Proti nim nemáme šanci.Umějí se skrývat a mají kuše ,kterými nás mohou ve tmě zastřelit!“
„Sakra vy zbabělí bastardi!,vždyť jsou jen tři. Půjdu tam sám“. S těmi slovy si odplivl a suveréně vyrazil ke dveřím.
„Počkej jdu s tebou“, zamumlal Kergon a s vypětím všech sil vstal od stolu, ale vzápětí se mu zamotala hlava a spadl na zem. Rychle se vzpamatoval, připnul si meč a po čtyřech se dobelhal ke zdi, po které odručkoval ke dveřím.Po tolika pivech se neodvážil jít bez opory,ale na souboj s orky si odvahu našel vždy.
„Tak dobře“, odvětil trpaslík a jeho skelný pohled nasvědčoval tomu, že je na tom podobně jako Kergon, jenom s tím rozdílem, že se při chůzi nemusel ničeho držet. Společně se vypotáceli ze dveří a zmizeli v chladivé noci. Několik štamgastů ještě chvíli od svých stolů hledělo za odcházející dvojicí. Věděli, že Bursteel se ničeho nebojí, ale Kergonova odvaha na ně velice zapůsobila.

* * *

Venku byla černočerná tma, kterou jen nepatrně osvětlovala nesmělá měsíční záře. Prudký déšť útočil na střechy vesnických stavení a měnil prašnou ulici v odporné bláto, které Kergonovi zalézalo do bot. Toho si ale nevšímal, protože byl opilý. Zastavili se na kraji ulice a opřený o roh domu začal zvracet. Když skončil, sesunul se na zem a podíval se kde je Bursteel. Trpasličí hostinský k němu poněkud prkennými pohyby doklusal a klekl si vedle něho.
„Podívej,támhle!“, zavrčel a ukázal prstem na velký dům přes ulici, hned vedle koňských stájí. Kergon si hlasitě říhnul a zamžoural naznačeným směrem. Spatřil tam tři postavy. Sice byl opilý, ale i na tu vzdálenost jasně poznal že to jsou stínový orkové. Jen tam tak postávali a ani se nesnažili skrývat. Jako by na něco čekali. Buď si byli jistí, že v noci a za deště ven nikdo nevychází, takže je nemá kdo odhalit a nebo…
„Může to být past!“, nadhodil Bursteel a potěžkal topůrko své masivní sekery.
„Sere tě to ? Vždyť to jsou jen tři orkové…“
„Máš pravdu, dáme jim na prdel!“
Kergon hodil další šavli. Vyzvracené pivo plesklo do bláta. Několikrát trhl rukou za záda a až na potřetí se mu podařilo tasit meč.
„Tak, jdem na to!“, zařval hostinský. Pozvedl sekeru a s válečným pokřikem se vrhl na nic netušící orky. Kergon ho vzápětí následoval.
Orkové si okamžitě všimli, že jsou pod útokem. Ohavným, syčivým jazykem promluvili několik slov, které ale v silném dešti ihned zanikli a začali nabíjet kuše. Vzápětí se temnou nocí rozletěli jejich ocelové šipky.
Bursteel se vrhl na zem, a kotoulem se vyhnul orčím střelám.
„Budete se muset víc snažit, vy zelený zmetkové“, zvolal a skokem se přenesl k prvnímu nepříteli, kterého okamžitě rozsekl vejpůl.
Hned na to se k bojišti přivrávoral Kergon. Pozvedl meč a rozeběhl se proti druhému orkovi. Po třiceti pivech už skoro nic neviděl, ale aspoň se pokusil. Co nejrazantněji se rozehnal mečem a minul orka asi o pět metrů. Síla toho úderu ho vyvedla z rovnováhy a bojovník vběhl přímo do stáje, kde se zabořil do slámy a zůstal ležet. Koně splašeně zaržály a začali se rozzuřeně vzpínat na zadních.
Několik vesničanů se vyřítilo ze svých domků a s olejovou lampou v ruce začali přihlížet boji u starostova domu.
Bursteel vykopl druhému orkovi kuši z rukou a okovanou botou ho přimáčkl do bláta.
„Mluv, zelená kůže, kdo tě poslal? Co tady děláš?“
Ork místo odpovědi vytáhl vrhací dýku, ale než ji stačil použít, byl už mrtvý. Trpaslík mu rozdupl vaz.
Lidé, přihlížející bitvě začali poplašeně ječet a zalézat zpátky do svých domů. Příčinou byl třetí stínový ork, který mezi ně vběhl a začal utíkat přes ulici. Bursteel zaklel a plivl do bláta. Na svých krátkých trpasličích nohách by ho nedohonil ani za rok.
Ale v tom se ze stáje vymotal Kergon, celý od bláta, slámy a zvratek. Všiml si utíkajícího orka a okamžitě jednal. Chytil meč za tupý kořen čepele, rozpřáhl se jako sportovec házející diskem a hodil zbraň po orkovi. Nechtěl ho zranit, jen omráčit, ale meč se ve vzduchu přetočil a projel mu hlavou.
„Kurva…“, procedil Kergon, když viděl posledního orka s jeho mečem v hlavě klesnout k zemi.
„Doprdele, teď už nezjistíme, co tady pohledávali…ani jak se dostali přes Olgerovy slavný hlídky“, vztekal se hostinský.
Kergon vytáhl zbraň z orkovy hlavy a zastrčil ji zpátky do pochvy. Odhodil pramen neposlušných vlasů na záda a společně s trpaslíkem se loudal zpátky do hospody.

* * *

Druhý den ráno už nepršelo. Těla tří mrtvých orků vesničané pohřbili v lese za vesnicí. Dalial vešel do výčepu a nebyl překvapen, když spatřil, že mimo Kergona a hostinského tu nikdo není. Takhle brzo ráno ještě místní spí, nebo už pracují na polích v zadní části vesnice.
Daliala stále ještě bolela hlava z předešlé noci, ale přesto se rozhodl, že navštíví starostu Olgera a probere s ním pár věcí ohledně obrany vesnice před armádou stínových orků. Měl špatné svědomí, protože díky jemu, Kergonovi a Astře je Rasko v takovém nebezpečí. I kdyby z Raska teď odešli, orkové by se tu zastavili pro zásoby a jídlo a vesnici by tak jako tak vypálili do základů. A navíc neměli na výběr – vesničané rozhodli, že je z vesnice nepustí, dokud nebdou orkové pobiti, nebo dokud nebude jisté, že se jejich armáda Rasku vyhne, v což Dalial upřímně doufal. Místní totiž do jeho magických schopností vkládali velké naděje. Věřili, že za pomoci mocného čaroděje nebude problém orky rozprášit. Jeho magická moc byla také jediná věc, kvůli které ho spolu s Kergonem a Astrou ještě nezlinčovali. Kdyby se zdejší obyvatelé dozvěděli, že vlastně žádnou moc nemá….Dalial si to ani nechtěl domyslet. Bude svůj nedostatek muset pečlivě tajit. Pokusil se na to teď nemyslet.
Podíval se na Kergona. Mohutný barbar seděl blízko výčepu, nohy na stole a krvavým hadrem pucoval svůj obouručák. Na to, že se mu spousta zranění ještě nestačila pořádně zahojit, už vypadal docela dobře. Jestli se to tak dá při pohledu na zjizveného a špinavého barbara říct.
Mág se zasmál: „Nazdar Kergone! , slyšel jsem o tvým včerejším hrdinským skutku. Opravdu legendární čin!“
„Ha ha ha. Moc vtipný“, procedil Kergon.
Bursteel se za pultem zhluboka zasmál.
„Jdu za Olgerem. Měli by jsme s nim probrat pár věcí…jdeš se mnou?“
„Já nejdu nikam!“
Dalial si povzdechl. Od chvíle, co Urd vypálil Warhelm, vesnici,ve které on, Astra i Kergon od mala žili a potom, co bojovník musel vlastnoručně zabít mistra Sarmaela, nebyla s Kergonem žádná pořádná řeč. Ani se mu nedivil. Jemu ty události taky hnuly žlučí, i když to nedával najevo.
„Kde je Astra?“,zeptal se mág.
„Cvičí za hospodou lukostřelbu“, zabručel bojovník. Aniž by sundal nohy ze stolu, natáhl se pro další korbel a na jediný zátah ho do sebe vyklopil.
Dalial si ho přísným pohledem změřil.
„Chlastáním Warhelm zpátky nevrátíš“, poznamenal a otráveně odešel ven.
Kergon pevně sevřel pulitr a vzteky ho rozdrtil.

* * *
Dalial vyšel z knajpy na ulici. Na dvorku za hospodou zahlédl Astru, jak střílí z luku na rozhoupané terče zavěšené za větev stromu. Z ulice ji pozoroval hlouček nadšených dětí v doprovodu dospělých. Takovéhle lukostřelecké umění tu asi ještě neviděli. Astra ani jednou neminula terč, ale Dalial se tomu nedivil. Astra uměla mnohem víc, než tady bylo možné předvést.
Jakmile ho Astra spatřila, přestala s tréninkem, dala si luk na rameno a opustila dvorek. Ještě zamávala svému dětskému publiku na rozloučenou a pozdravila se s bývalým mágem.
„Jdeš za starostou?“ zeptala se. „Kergon s námi nepůjde?“
„Ne, od té doby, co se jakž takž uzdravil, s ním není žádná řeč. Celé dny a noci jen vysedává u zlomené čepele a chlastá. Je naprosto nepoužitelný. Takhle ho vůbec nepamatuju – jako by ho úplně přestal bavit život…“
Astra posmutněla: „Docela se o něj bojím, je toho na něj moc. Měli jsme ve Warhelmu přátelé, domov a potom ještě…“ hlas se jí roztřásl.
„Přestaň na to myslet, s tím už teď nic neuděláme a Kergon se z toho snad dostane, “ uklidňoval ji ledově klidný mág.
Pomalu prošli ulicí, na jejímž konci spatřili starostův dům a stáje, před kterými stáli dva povědomí muži se zbraněmi v rukou.
„Máme společnost“, řekl mág. „Rolf a Kaien“.
„Ty je znáš?“ zeptala se Astra, ale to už k nim oba muži stačili dojít. Dalial si stačil všimnout, že je ulice liduprázdná. Zalitoval svého rozhodnutí vyrazit za starostou Olgerem tak brzo ráno.
Astra se při pohledu na Rolfa a Kaiena nervozně zatřásla. Oba muži byli očividně velice silní a netvářili se moc přátelsky.
Rolf promluvil první: „Tak co, kampak máš namířeno, bejvalej čaroději?“
Daliala při jeho slovech málem polila hrůza – jak mohli vědět, že nedokáže čarovat? Nikomu to přece neřekl. Věděl to jen on, Kergon a Astra. Tihle dva pořízkové nemohli vědět že nedávo přišel o svoji kouzelnickou moc.
Dalial se snažil sám sobě namluvit, že ho tím oba vesničani jen chtějí rozzuřit, ale další Rolfova slova ho totálně odrovnala.
“Říkáš si, jak na to ten vesnickej buran přišel, co? Tak já ti něco povim, hajzle: Muj fotr byl taky čaroděj a proto vim, že každej kouzelník vyzařuje auru moci, kterou mě muj fotřik – nechť je mu země lehká – naučil rozpoznávat. Okolo tebe nic takovýho nevidim, ty smradlavej podvodníku.”
Dalial nevěděl co má říct. Tihle dva ho odhalili a to vůbec nečekal. Všichni se tady spoléhali na jeho kouzla a teď, když to prasklo, ho nejspíš zlinčují a zabijou, protože pro ně jako obyčejný člověk v očekávaném boji proti orkům ztratí cenu. Podíval se na Astru: byla z toho v šoku. Teď mají všichni tři i s Kergonem velký problém.
„Zab toho lháře“, oznámil Rolf. Kaien neváhal, vytasil meč a praštil Daliala jílcem do obličeje. Mág se bolestí svalial na zem.
„Ne!“ vykřikla Astra a vrhla se na Rolfa, který od ní okamžitě inkasoval ránu mezi oči. Lučištnice měla bohužel malou ránu, která válečníka nedokázala vyvést z míry: praštil jí pěstí do obličeje a shodil na zem.
„Tak a s tebou si teď trochu užijem, kurvo…“ Klekl si na ní a začal z ní strhávat zbroj. Astra se bránila a proto ji znovu udeřil do obličeje. Spustila se jí krev z nosu a zachvátila jí hrůza. Rolf jí přidržel ruce, aby se nemohla bránit, ale Astra v posledním pokusu o obranu pokrčila nohu a kopla ho do obličeje. Rolf od ní vstal a chytl se za krvácející ústa.
„Ty mizerná čubko…Kaiene, pojď mi ji podržet…“
Kaien přestal kopat do Daliala a přiskočil k Astře. Zkroutil jí ruce za záda a položil jí dlaň na ústa, aby nemohla křičet. Rolf odhodil její černou koženou zbroj a začal jí trhat krátkou prošívanou halenu. Astra se marně pokoušela křičet a z očí ji tekly slzy.
V tom k Rolfovi přiskočil Dalial a praštil ho okovaným koncem hole do zátylku. Válečníkova hlava se pod tou ranou zabořila do bahna a mág mu ji tam ještě víc přišlápl. Než se Kaien vzpamatoval z nenadálé změny situace, chytl ho Dalial za vlasy a začal mu otloukat obličej o roh nejbližšího domu. Pokračoval s tím tak dlouho, dokud se Kaien s rozsekaným obličejem nezhroutil v mdlobách do bahna. Oba útočníci teď leželi v bezvědomí na ulici.
Astra se zahalila do potrhané haleny a s očima rozšířenýma hrůzou klečela na zemi a nepřítomně hleděla dopředu. Dalial jí podal její koženou zbroj, kterou si začala ihned oblékat.
„V pořádku?“ zeptal se mág. „Znásilnili tě?“
Astra zavrtěla hlavou: „Ne, naštěstí jsi zasáhl včas“ ,zašeptala poněkud roztřeseným hlasem a utřela si slzy.
„A tyhle lidi máme bránit“ pronesl Dalial. „Hlavně o tom neříkej Kergonovi. Nechci aby tady rozpoutal peklo ještě před příchodem orků.
Astra si na ramenou srovnala oba luky.
„Co s nimi teď uděláme? Znají tvoje tajemství. Jestli se o tom někdo z vesničanů dozví, je po nás. Tolerují nás tu pravděpodobně jen proto, že tě mají za mocného čaroděje.“
„Nejradši bych ty dva zabil“, pronesl mág ledovým hlasem. „Ale to by potom padla vina určitě na nás, jak znám místní. Musíme něco vymyslet, než tudy začnou chodit lidi, Astro“.
„Ale sakra co?“, panikařila lučištnice. „Pustit je samozřejmě nemůžeme. Co takhle říct o tom starostovi? Zavře je do vězení a bude pokoj.“
„To nejde, hned by mu vyslepičili že neumím kouzlit“.
„To znamená že je musíme někam uklidit“.
„Ale kam? Vesničani by se po nich sháněli…“
„Co jim takhle vyříznout jazyk aby nemohli mluvit?“
„Pořád by to ještě mohli napsat.“
„Tak jim ještě usekneme prsty…“
„Zvládli by to předvést rukama.“
„No tak jim ještě zlámem paže…“
„To už by vypadalo hodně blbě, jen si to představ…“
„Tak do nich nalej nějakej magickej lektvar, sakra.“
„To by bylo k ničemu…“
Astra se rozhlédla po ulici, jestli nikdo nepřichází a začala horečně přemýšlet. Tohle byla dost prekérní situace a navíc neměla jiné řešení než oba zabít a nadobro tak na sebe poštvat celé Rasko. Ještě oba dva jednou nakopla do hlavy, aby se předčasně neprobrali a přemýšlela dál.
Chvíli tam stáli a přemýšleli, co s nimi provedou, Když v tom se Dalial na Astru triumfálně usmál:
„Už vím, co s nima…“

* * *

Za hodinu už oba seděli na měkké pohovce v pracovně starosty Olgera. Dalial věděl, že Rolf s Kaienem už je trápit nebudou, o to se postaral. Podíval se na starostu - Olger byl starý, plešatý a hubený muž.
Vypadal znuděně, jako by byl unavený životem, ale jeho drsné rysy a svalnaté paže prozrazovaly, že kdysi dávno byl velmi mocným válečníkem. Astra si jako první všimla vypreparované dračí hlavy zavěšené nad krbem.
„Jůů!“, vykřikla. Vyskočila z pohovky a šla si ji prohlédnout zblízka.
Dalial se jen usmál. „Vy jste drakobijce?“, zeptal se starosty. Na Olgerově vrásčité tváři se objevil kyselý úšklebek: „Už čtyřicet let nejsem“.
Dalial se podíval na jeho rudý kabát zdobený lesklými cvočky ve tvaru hvězdiček.
„To je z dračích zubů, ty cvočky myslím, viďte?“
„Jo, nechal jsem si to z nich kdysi vyrobit ve vnitrozemí, ve tmě to krásně světélkuje. Je to jen taková paráda, víte? Vzpomínka na staré časy“.
„Chápu“, odpověděl Dalial. „Ale jsme tady kvůli něčemu jinému.Přišli jsme s vámi probrat plán ohledně obrany vesnice. To my jsme sem ty orky přivedli a proto vám pomůžeme bránit vesnici jak jen bude třeba.“
„Jaký plán?“, rozhodil rukama Olger. „Žádný plán není potřeba, dokud nám hlídky neoznámí, že se blíží nepřítel. Víte, na každou světovou stranu od vesnice máme umístěné hlídky. Hlídají na nejvyšších místech v krajině, takže mají absolutní přehled o všem co se v kraji děje. Na každém kilometru jeden oddíl. Kdyby naším směrem postupovala armáda, věděli by jsme to týden dopředu. V případě, že by nejvzdálenější hlídka spatřila nepřítele, zatroubí třkrát na lesní roh. Ostatní hlídky, po zaslechnutí tohoto signálu udělají to samé a my rázem víme, že se máme připravit na obléhání.“
Dalial uznale pokýval hlavou: „To je velmi chytré. Takže zatím žádné nebezpečí nehrozí?“
„Ne.“
„Výborně“, zaradoval se Dalial. „A co když sem orkové vůbec nepřijdou?“
„Pokud do dvou měsíců nepřijde signál od našich hlídek, budete moci odejít.“ Starosta se podrbal na pleši a nalil si trochu pálenky.
„Chcete taky?“
„Ne“, odpověděl mág. „Včera jsem si toho u zlomené čepele užil dost.“
„No,nevadí“, řekl starosta a vyprázdnil obsah skleničky do svého žaludku. „A teď mi řekněte – jste opravdu tak dobří, jak se o vás říká?“
„Myslím, že při obraně vesnice se na nás určitě můžete spolehnout“, pronesl mág.
„Já, Kergon i Astra svým oborům rozumíme dokonale. Například Kergon byl trénován v boji s mečem už od svých pěti let. Cvičil téměř dvacet čtyři hodin deně, pod vedením těch nejlepších bojových mistrů. Neměl vlastně žádné dětství – jenom boje, tvrdou disciplínu a trénink. Každý den, po celých dvacet let, jen trénoval a žil bojem a válkou – vlastně, dalo by se říct, že on je válka“.
„Hm,to zní působivě“, poznamenal Olger. „Jak dobrá je ta lučištnice?“, zeptal se a ukázal prstem na Astru, která se stále zabývala dračí hlavou. Zrovna v ní dloubala prstem do jednoho oka, aby zjistila jestli jde rozmáčknout.
„Umí s lukem tolik, co Kergon s mečem. Už jako malou ji odvedli do hor, kde jí mistr Armen sedm let učil lukostřelbě. Její trénink byl stejně intenzivní a tvrdý, jako ten Kergonův“.
Olger pozvedl obočí: „Mistr Armen, říkáš? Slyšel jsem, že nejlepší lučištníci celého vnitrozemí u mistra Armena absolvovali dvouměsíční kurz. Pokud u něj tahle dívka strávila sedm let, tak se prakticky orků bát nemusíme. A to tady ještě máme velemocného čaroděje“, usmál se a poplácal Daliala po zádech. Ten nasucho polknul a přikývl na souhlas. Přemýšlel, jak by odvedl řeč na jiné téma.
„Neradoval bych se předčasně, starosto. Když jsme před stínovými orky prchali, bylo jich asi tři sta. A protože ještě nezaútočili, tak hádám, že seženou posily a bude jich mnohem víc“.
Starosta se zamyslel. „Hm, to je dost možné…zajímalo by mě, co jste těm orkům provedli, že vás tak strašně touží zabít?“
„To mě taky“, zalhal Dalial.

* * *

Poté, co opustili starostův dům, se Astra vrátila za hospodu a pokračovala v tréninku. Dalial odešel ke kováři vyzvednout si nějakou zakázku. Kergon celé dny nevylézal z hospody. Bylo to s ním čím dál tím horší – svoji zbroj a meč si uložil u Bursteela do truhly a po hospodě chodil oblečený už jen v košili a prošívaných kalhotách.
Nebýt jeho obrovské, svalnaté postavy, bylo by možné si ho splést s obyčejným rolníkem. Byl v jednom kuse ožralý a mrzutý. Ještě ho bolely všechny kosti v těle, ale v přestávkách mezi chlastáním a spánkem už znovu začal trénovat s mečem. Takhle uběhli asi tři dny….

* * *

Večer toho dne Astra uložila terče a opustila dvorek. Opět celý den trénovala, ale tentokrát, na žádost dospělých, učila střílet i několik menších dětí. Lukostřelbu si chtělo vyzkoušet i pár mladíků, které ale spíš zajímala ona sama, než střelba z luku. To jí ale vůbec nevadilo. Alespoň se tolik nenudila a přístup vesničanů k nim se od holé nenávisti zlepšil k jakési lepší toleranci, když se po vsi vyprávělo, jak Astra zaučuje děti v lukostřelbě.
Dnes skončila docela brzy. Řekla si, že by mohla jeden večer posedět s mrzutým Kergonem. Vyndala z kapsy dva červené kořínky a začala žvýkat. Podívala se na nebe – mezi temnými, zamračenými mraky prosvítal měsíc v úplňku. Mírně mrholilo – byl to obyčejný podzimní den. Zatřásla se zimou, přehodila si toulec přes záda a vstoupila do hospody.

* * *

Hospoda u zlomené čepele byla téměř poloprázdná. U stolu, hned vedle opěrného trámu s olejovou lampou – jediného světelného zdroje v celé místnosti – seděl Kergon s Bursteelem a oba do sebe lili korbel za korbelem a přesto vypadali téměř střízlivě. Jejich stůl bylo také jediné místo, na které bylo, vinou sporého osvětlení, vidět, ale Astra si přesto všimla, že v hospodě je i pár dalších hostů. Poznala to podle hlasů a smíchu z temných koutů, kam se světlo lampičky nedostalo. Všimla si také ohromné zbraně, kterou měl Kergon opřenou o stůl. Byl to téměř čtyřmetrový, mohutný obouručák s neuvěřitelně širokou čepelí. Nádherný jílec byl vytvarován do podoby dračího těla a záštita byla po obou stranách dlouhá a ostrá jako krátký meč. Astra se pozdravila s Kergonem i trpaslíkem a přišla blíž k meči. Pokusila se ho zvednout, ale gigantická zbraň se ani nepohla.
„Teda Kergone, kde jsi to vzal?“ zeptala se.
„Přinesl to Dalial. Nechal mi to vyrobit u kováře. Sám si tam nechal vylepšit svou kouzelnickou hůl“, zachraptěl bojovník.
Astra si přisedla k jejich stolu a pozorně si oba prohlédla – Kergon byl oblečený jen v košili a prošívaných kalhotách, jak u něj bylo v posledních dnech pravidlem. Bursteel měl na sobě koženou zbroj a zástěru. Byla to zvláštní kombinace, ale u hostinského s vizáží brutálního válečníka to nebylo tak zvláštní.
Bursteel se zasmál a ukázal na obrovský meč : „Museli to sem přinýst tři chlapi, děvenko. Tak se nediv, že to neuzvedneš. S takovouhle zbraní by měl co dělat i urostlý titán!“,zaburácel a rozchechtal se.
Kergon dopil svůj korbel a hlasitě si říhnul. Levou rukou uchopil gigantickou zbraň, zvedl ji nad hlavu a aniž by vstal, divoce s ní zašermoval. Ohromná čepel ocelově hvízdala, jak protrhávala vzduch. Potom ji položil zpět na své místo.
„Mě přijde v pořádku“,řekl.
Štamgasti, kteří to viděli, na něj zůstali s otevřenými ústy zaraženě civět. Ty nejsilnější z nich dokázali meč táhnout po zemi, ale nikdo z nich ho ani neuzvedl. Tohle je očividně vyvedlo z míry.
„Škoda, že mě ještě bolí ta ruka“, dodal Kergon. „Jinak bych to dokázal mnohem rychleji.“
Astra se usmála: „Tak o tom nepochybuju.“
Bursteel se podrbal ve vousech a podíval se na lučištnici : „Co to žvejkáš, děvče?“
Astra vytáhla z brašny dva malé, zelené kořínky a podala je trpaslíkovi. „Vemte si, je to moc dobrý. Roste to v lesích na západě poloostrova.“
„Nic mu nedávej, eště se po tom posere…“, nadhodil Kergon.
Hostinský vypoulil oči a bojovně zavrčel: „To by bylo, aby trpaslíka skolil zasranej kořen!!!“ Odplivl si a strčil si oba kořínky do úst. Zatvářil se co nejvíc drsně a začal přežvykovat.
„Tfuj, co to je za sračku?“ zařval po chvíli a vyplivl zelený žvanec na podlahu.
„Vám to nechutná?“ divila se Astra.
„He-he-he“, tlemil se Kergon potichu.
„To je tím, že trpaslíci nejsou žádný vegetariáni“, zamloval to Bursteel. „Kdyby to bylo pořádný maso, tak to jo, ale tohle je žrádlo leda tak pro dobytek nebo pro elfy“, domluvil a zhluboka se zasmál vlastnímu vtipu. Potom odešel k výčepu doplnit korbele a obsloužit hosty.
„No a já se du vychcat!“, zaburácel Kergon.
„Di se vychcat ven“, zahřímal od výčepu trpaslík. „Posledně´s mi tu pořádně zasvinil hajzly, jaks byl vožralej!“
„Teď sem střízlivej“, zamumlal bojovník a zmizel v šeru hospody.

* * *

Venku bylo neobyčejně chladno a temno. Kergonovi se proto nechtělo zacházet nikam daleko, tak se vychcal hned vedle dveří od hospody, kde měl alespoň trochu světla. Celá vesnice teď v noci vypadala skoro jako opuštěná. Takové tu bylo ticho. Jediné zvuky se ozývaly ze dveří hospody. Dojem opuštěnosti narušovala jen štíhlá postava, kráčející k bráně vesnice. Kergon si jí všiml díky naleštěným knoflíkům jejího oblečení, které ve tmě zářili. Pomyslel si, že to asi bude velitel hlídek, který jde udělit vojákům rozkazy na noční hlídku. Když vykonal potřebu, zalezl ihned zpátky do hospody a už nad tím nepřemýšlel.

* * *

Astra na doporučení hostinského ochutnala místní medovinu. Potom ještě jednou a pak znovu ještě dvakrát. Po nějaké době se dostavil i skelný pohled. Pořád seděla u stolu s Kergonem a Bursteelem a poslouchala o čem se baví. Většinou to byly různé zážitky z bitev. Byla ráda, že se Kergon nezmínil o ničem, co se před měsíci stalo v opuštěné kamenné vesničce. Domluvili se, že před místními o tom budou mlčet.
Po nějaké době si všimla dvou mladíků, sedících u vedlejšího stolu. O něčem se vesele bavili a přitom po ni pokukovali.
Potom jeden z nich vstal a zdráhavě přišel k jejímu stolu. Byl to asi dvacetiletý chlapec, s dlouhými hnědými vlasy spletenými do dvou copů.
Odkašlal si a podíval se na Kergona. „Dobrý den, pane. Jmenuju se Ernell“, řekl a natáhl k bojovníkovi svou pravici v úmyslu potřást si s ním rukou.
Kergon mu věnoval jediný znuděný pohled a vyplivl na zem špinavý sopl.
„Chtěl bych se zeptat, jestli bych si mohl promluvit tady s vaší kamarádkou“, pokračoval mladík poněkud nejistě a ukázal na Astru.
Ta na něj přiopile zamžourala a s mírným zájmem pozvedla obočí.
„Ale jenom mluvit“, zavrčel Kergon. „Jinak ti prorazim lebku a sežeru mozek“.
Ernell na místě zbledl jako stěna a ztěžka polkl.
Barbar ho chvíli krutým pohledem sledoval.
Potom se Kergon s Bursteelem hlasitě rozesmáli. „Jasně že můžeš“, mávl rukou Kergon a s úsměvem potřásl hlavou nad chlapcovou bázlivostí.
Astra vstala od stolu a div neupadla, jak se jí po té medovině motala hlava. „Tak fajn, Ernelle, promluvíme si“, řekla, když se jí vrátila rovnováha a odešla s ním někam pryč.
Kergon pokrčil rameny: „Ta mládež“, řekl a přiťukl si s trpaslíkem nově naplněným korbelem.

* * *

„Tak, copak mi chceš?“, zeptala se Astra, když byly o samotě v potemnělém rohu nálevny.
„No, slyšel jsem“, začal a rozpačitě se podrbal na zátylku, „že umíš výborně střílet z luku.“
„Říká se to“, přiznala Astra. „A v čem je problém, Ernelle?”
„ No, viděl jsem tě, jak trénuješ na dvorku a vsadil jsem se s kamarádem, že ze dveří hospody trefíš korouhvičku na našem kostele.”
“Aha, tak ty ses vsadil”, povzdechla si Astra. Posadila se k nejbližšímu stolu a pokynula Ernellovi, aby udělal to samé. Chlapec se beze slova usadil vedle ní.
„A co z toho budu mít já?“, usmála se lučištnice.
„No…můžu ti dát polovinu odměny, tři zlaťáky“, odpověděl nervozně Ernell. „Ale jen za předpokladu,že se trefíš“.
Astra unaveně zavrtěla hlavou a promnula si oči. „No,nevím jestli to zvládnu. Dneska večer už jsem něco vypila a venku je tma…a navíc ten kostel je odsud asi dvě stě metrů..“
„Tronen ale říkal, že ženský z luku střílet neumějí… Asi měl pravdu. Vypadá to, že vyhrál sázku…“,prohodil Ernell zklamaně. Už se zvedal od stolu, ale Astra ho chytla za rameno a usadila zpátky.
„Dobře, můžem to zkusit. Stejně dneska večer nemam co na práci. A Tronen půjde s námi“ zakončila diskuzi Astra. Potom oba vstali od stolu a odebrali se k východovým dveřím. Astra se snažila přemoci opilost a jít rovně. V rámci mezí se jí to dařilo. Ernell cestou mávl rukou na Tronena, který okamžitě vstal od stolu a připojil se k nim.
Ernell se ještě naposledy ohlédl ke stolu, kde seděl Kergon: Mohutný barbar se na něj usmíval takovým způsobem, že by to zastrašilo i horského Trolla. Ernell při pohledu na něj nasucho polkl. Vypadá to, že svoji kamarádku dobře hlídá.
Astra otevřela dveře od hospody a stoupla si mezi futra. Do obličeje ji udeřil studený vzduch a vůně čerstvého podzimního deště. Sňala ze zad luk, vložila šíp na tětivu a zamžourala do tmy. Potom se ji z vypité medoviny zatočila hlava, ztratila rovnováhu a přepadla dozadu.
Tronen ji na poslední chvíli zachytil: „Hahaha! Vždyť je ožralá jak starej námořník! Ta netrefí ani dveře od stodoly! Sakra, tohle bude lacinejch šest zlaťáků…“
Astra se s jeho pomocí vyškrábala na nohy a odhodila si pramen vlasů z obličeje: „To se ještě uvidí, chlapče“.
Znovu napnula luk a zamířila. Ruka se jí trochu třásla a všechno viděla tak nějak zamlženě, ale rozhodla se, že mladíkům ukáže, jak umí střílet.
Tronen se ušklíbl: „To jsem zvědav,jak tu korouhev chceš trefit.Vždyť přes tu tmu není na kostel vidět“. Když mluvil, díval se významě na Ernella. „A navíc jsi opilá a …“
Astra vystřelila. Šíp vyletěl do noční tmy. „Trefa!“,zvolala.
„Já nic nevidím“, řekl Tronen.
„Určitě se trefila“, oponoval nepřesvědčivě Ernell.
„Zavřete sakra ty dveře, táhne sem“, zařval jeden štamgast.
Astra pokrčila rameny: „No, tak se tam půjdem podívat a uvidí se kdo z vás dvou měl o mě pravdu“. Potom všichni tři vyšli ven do noci.
„Ženský stejně střílet neuměj. A už vůbec ne ty ožralý“,zašeptal pro sebe Tronen, zavřel dveře od hospody a zmizel ve tmě s Astrou a Ernellem.

* * *
Starosta Olger proklouzl branou vesnice bez problémů. Nechal ji doširoka rozevřenou a rozběhl se po blátivé cestě vedoucí k lesu. Knoflíky z dračích zubů na jeho kabátě se v měsíční záři stříbrně leskly. Doufal, že ho tohle nápadné oblečení neprozradí. Ale pochyboval, že by ho ve vesnici mohl někdo zahlédnout. Všichni jsou teď v hospodě nebo doma v posteli. A i kdyby ho někdo viděl, tak rozhodně nemohl tušit, proč nechává otevřenou bránu od vesnice a utíká k lesu. Doběhl až k prvnímu lesnímu porostu a tam zastavil. Potom se nervozně rozhlédl a třikrát slabě zapískal. Z temnoty lesa se vynořilo to, kvůli čemu tady byl: Obrovská armáda orků. Pochodovali vyrovnaní do obrovské formace, která čítala rozhodně víc než tisíc vojáků. Přesto se dokázali pohybovat v rámci možností až překvapivě potichu. Ve tmě to vypadalo, jako kdyby les dvacetkrát zvětšil svoji velikost. Nalevo i napravo, kam jen Olger dohlédl, se táhly početné linie orků a jejich velitelů. Museli výborně vidět ve tmě, protože jakmile se dostali Olgerovi na dohled, jejich velitelé pozvedli ruku a celé vojsko v tu ránu zastavilo na místě.
Z jejich řad se oddělila velká postava a vydala se k Olgerovi. Starosta se při pohledu na ní zachvěl strachy. Už tehdy, když se setkali poprvé, měl co dělat, aby strachem neomdlel. Byl to obrovský, snad pětimetrový minotaurus. Při každém jeho kroku se země zachvěla. Byl oděný jen v bederní roušce a byl tak svalnatý, že to vypadalo téměř absurdně. Měl snad deset svalů na každém svalu a jeho paže byly silné jako kmeny pěti vzrostlých dubů dohromady. Jeho tmavě červeno-hnědá kůže se v měsíčním svitu magicky leskla. V nose měl obrovský, železný kruh a z hlavy mu čněly dva zakroucené rohy.
V pravé ruce svíral Mocnou sekeru války – obrovskou planoucí zbraň, tak mohutnou a velkou, že by ji snad nedokázal uzvednout žádný člověk na této planetě. Ale télhe pětimetrové, nadlidsky mohutné hoře svalů to nečinilo žádný problém. Zbraň měla oboustanou čepel, širokou nejméně dva metry na každé straně. Byla vykládaná diamanty a dalšími drahými kameny a hustě porytá runami. Planula různobarevným, magickým ohněm. Plameny šlehaly do výše a zbarvovali minotaurův obludný obličej a rudé oči do všech možných barevných odstínů.
V levé ruce držel Titánský meč ohně. Byl tři metry dlouhý a půl metru široký. Čepel byla celá rudá. Ne od krve, ale spíš to vypadalo, jako by byl ukován z nějaké pekelné oceli.
Netvor stanul před Olgerem. Starosta nikdy v životě neviděl nic strašnějsího. V životě už zabil pár draků – nejmocnějších netvorů na celém světě, ale ani ti nevypadali tak ukrutně a nepřemožitelně jako tenhle supersvalnatý, zbraněmi dávných bohů obdařený mastodont. Minotaurus upřel své rudé oči na starostu a přitom mu z nosu vycházely husté oblaky černé páry, jak dýchal. Starého drakobijce polil studený pot a oči se mu rozšířili hrůzou. A když Minotaurus konečně promluvil, podlomili se Olgerovi strachem kolena.
„Je všechno připraveno?“ Minotaurův hlas burácel jako samo peklo. Byl tak dunivý, mohutný a hluboce temný, že se při jeho strašném zvuku starosta pomočil.
Olgerovi zrudly tváře a modlil se, aby si toho minotaurus nevšiml. Sebral všechnu svoji odvahu a potom ustrašeně vykoktal: „Ano, mocný Dracherusi, brána do vesnice je otevřená. Všichni mi skočili na ten výmysl s hlídkami umístěnými na několik kilometrů okolo vesnice. Všichni ve vesnici proto teď spí, nebo jsou někde v hospodě. Myslí si, že vaše armáda je ještě daleko…“
„Výborně“, zaburácel Dracherus. „Jsou tam i ty tři? Čaroděj, barbar a ta lučištnice?“
„A- ano, mocný Dracherusi.“ Starosta chtěl původně ještě minotaura varovat před sílou a mohutností barbara Kergona, ale při pohledu na Dracheruse mu došlo, že ten bojovník nebude pro gigantického netvora znamenat ani ten nejmenší problém. Potom se zhluboka nadechl a pomalu sbíral kuráž, aby minotaura požádal o něco, kvůli čemu zradil Rasko.
„Jak jsme se domluvili, mocný Dracherusi, já ti dávám ty tři a celou vesnici navrch. A ty mi… pro..prosím vrať moji rodinu..“, vykoktal starosta.
„Ach jistě…tvoje rodina. Žena a tvé dvě malé děti…Hned ti je vrátím. Pochop, musel jsem si nějak pojistit tvou spolupráci…“
Dracherus pokynul rukou k vojsku. Za chvíli odtamtud přiběhl orčí šaman, oděný do pestrobarevných tkanin, se zubatým mečem v jedné ruce a s naditým pytlem v druhé.
Minotaurus si připevnil Titánský meč ohně na záda a vzal si od šamana pytel. Jak pohyboval rukou, jeho obrovské, ocelové svaly zavrzaly. Bylo to opravdu působivé. Jako když se staletý, zdravý dub dá do pohybu. Dvěma svalnatými prsty, silnějšími než Olgerova noha, uvolnil provázek a vysypal na zem před starostu tři ohlodané kostry. Jedna byla větší, zbylé dvě malé, dětské.
Olger strnul hrůzou. Při pohledu na to, co před ním leželo v trávě, se mu obrátil žaludek. Nebyl schopen slova ani jediného pohybu.
„Tady máš svoji rodinu, naivní parazite. Zaprodals celou vesnici do náruče smrti“, zaduněl Dracherusův hřmící hlas.
„Ty…“ vydechl Olger těsně před tím, než ho mocná sekera války rozsekla vejpůl. Modrozelené plameny šlehající ze starobylé zbraně pohltily starostovo tělo a spálili ho na prach.
Minotaur se sklonil k šamanovi: „Propližte se do vesnice. Až tam budete všichni, rozpoutejte peklo. Zabte všechny. Hlavně ty tři dobrodruhy, co zničili žezlo temnoty.“
Šaman vyřkl kouzelnou formuli a nad zemí se rozzářila světelná koule. Signál k útoku. Orčí armáda se dala do pohybu.
Dracherus sledoval své vojsko. Stovky mohutných orků tiše proudili do nechráněné vesnice. První šli stínoví orkové s kušemi a po nich teprve válečníci s meči a sekerami. I když byli všichni velice silní a mohutní, Dracherusovi nedosahovali ani po kolena a vypadali před ním jako malé myšky před rozzuřeným býkem. Vojsko začalo proudit do vesnice. Když minotaurovi proběhl pod nohama poslední ork a ti první už začali vbíhat do Raska, tak vykročil za nimi. Při každém došlápnutí se zem pod jeho nohama zatřásla. Mohutné provazce obrovských svalů se při každém jeho kroku napínali jako nějaký pekelný ocelový stroj zkázy. Jeho paže, silné jako stádo koní sevřeli jílce obou božských zbraní, až kov zaskřípal. Mocná sekera války, hořící věčným plamenem osvětlovala tetování na minotaurově hrudi. Zlatý trojuhelník s malým kolečkem uvnitř. Ukrutný minotaurus, nejsilnější z mimidimenzionálních stvůr, vládce smrti a války a nesmrtelný, neporazitelný král osobních armád legendárního mága Urda konečně došel ke svému cíli. Za chvíli toho slaboučkého barbara Kergona rozmáčkne jako červa.

* * *

Dalial se podíval na Kergona. Zezadu bylo z bojovníka vidět jen obrovské, dlouhé háro hustých černých vlasů, z kterých trčely dvě silné paže a nohy. Teď, když seděl na židli, nebylo vidět nic jiného, než jen vlasy zakrývající celou židli a končící až na zemi. Kergonův vlasový porost byl opravdu unikát. Pořád s Bursteelem seděli u stolu a chlastali. Dalial si k nim přisedl.
„Doufám, že hlídáš Astru, Kergone“, řekl Dalial.
„Jo, hlídám. Teď tady machrovala s lukem na nějaký dva mladíky. Potom s nima odešla ven.“
Dalial se zarazil. „A proč jsi nešel s nimi? Ty´s ji nechal jít samotnou?“
Kergon se na Daliala nechápavě podíval. „Proč bych měl jít s nima? Astra neni malý dítě. Proč se o ni poslední dobou tak úzkostlivě staráš?“
Bursteel se přidal do diskuze: „Proč asi?...HAHAHAHA!” Zatlemil se a šibalsky mrkl na Daliala.
Kergon ani mág si opilého trpaslíka nevšímali.
„Dokáže se o sebe postarat sama. Tady si poradí s každym.“ zakončil to Kergon.
„Víš co kdysi říkal Sarmael. Máme se o ni postarat. Je mladá a ve světě se nevyzná. A navíc je nezkušená v boji, i přesto, co dokáže s lukem.“
Při zmínce o Sarmaelovi se Kergon krutě zamračil a mlčel.
Bursteel protrhl napjaté ticho: „Neboj, čaroději, ten mladík, s kterým odešla by neublížil ani mouše. Byl to Ernell, toho já znám. Pořád se se svým kamarádem Tronenem o něco sází. Oba jsou ale neškodní.“
„To doufám“, povzdechl si Dalial a odešel od stolu.
„Co s nim je?“ nechápal hostinský.
Kergon nestihl odpovědět.
Najednou se zvenčí ozval ukrutný, ohlušující řev umírajících lidí.
Všichni v hospodě strnuli hrůzou.
Bursteelovi ztuhla krev v žilách. Za oknem se objevili plameny. Ve vzduchu byl cítit kouř. Ženy muži i děti venku nepřestávali řvát utrpením, spíš to bylo ještě mnohem horší. Někdo zatroubil na poplach.
„Orkové! Doprdele orkové!!!“ zařval jeden štamgast u okna.
Jako by si všichni najednou uvědomili, že tam venku mají svoje rodiny, začali vybíhat z hospody na ulici, kde se okamžitě střetli se stínovými orky.
Bursteel vypadal naprosto zmateně: „Doprdele to není možný… Olger přece…hlídky okolo vesnice…to není možný! To…“ Podíval se na Kergona, který už měl jasno. Bojovník si vzpoměl na postavu, kterou viděl jít k bráně, když se byl před chvílí venku vychcat.
„Zrádce“ zavrčel Kergon.
Bursteelovi bylo okamžitě jasné, že tím myslí Olgera.
Hosté převrhávali stoly a hnali se s ukrutným řevem ven. Někteří volali jména svých dětí, žen a příbuzných a někteří byli ihned zabiti šipkou či mečem nějakého orka, kterými se to venku jen hemžilo. Otevřenými dveřmi se do hospody dostával dým z mnoha hořících domů. Jekot pobíjených lidí se mísil s veslým řevem vraždících orků.
Bursteel okamžitě zaběhl za pult, kde otevřel svojí truhlu se zbraněmi. Vyndal svoji sekeru a vyběhl s ukrutným válečným pokřikem ven do bitvy.
„Do hajzlu, Astra je venku!“, zařval na Kergona mág. Držel si před obličejem cíp pláště, aby se uchránil před kouřem a navzdory situaci vypadal až dost klidně. Na zádech měl připevněnou svoji hůl se žlutým krystalem, nyní vylepšenou o pár čepelí.
„Vem si z truhly zbraně a Astře pár toulců se šípama!“ zachraptěl bojovník a ukázal na truhlu, ze které trpaslík vylovil sekeru těsně před tím, než utekl ven do bitevní vřavy .
„Když odcházela ven, měla jen pár posledních šípů“.
Dalial otevřel vak a začal do něj házet všechny toulce které tam našel. Některé šípy měli místo hrotu podivné bílé koule, ale toho si nevšímal. Na to teď nebyl čas.
Kergon se rozkašlal. Přes dým už v hospodě nebylo vidět na krok.
Než se znovu rozhlédl, Dalial už vybíhal s nacpaným vakem a holí v ruce mezi bojující orky a vesničany.
Kergon se rozhlédl po hospodě. Byl tu sám. Lampa na centrálním trámu pomalu dohořívala. Venku zuřilo ohnivé, krvavé peklo. Prudký vítr zabouchl východové dveře. Podíval se na svoje oblečení : vlněná košile a kalhoty. Pomalu kráčel k trpaslíkově tuhle. Vyndal z ní svoji starou roztrhanou kroužkovou zbroj. Oblékl si ji a hned se cítil jako dřív. Vracela se mu chuť zabíjet. Vyndal z truhly svůj obouručák. Přešel ke stolu, o který měl opřený třímetrový, široký meč, který mu Dalial nechal vyrobit u kováře. Byla to opravdu hrozivá zbraň. Kergon byl jediný, kdo ji dokázal uzvednout. Uchopil oba meče, každý do jedné ruky a potěžkal je. Ten nový, od Daliala byl dvakrát delší a desetkrát těžší. Bude se hodit. Pohlédl ke dveřím. Armáda orků, před kterou utíkali, je konečně dohnala a cestou se zřejmě stačila pěkně rozrůst. Kergon věděl, že jsou to ti samí orkové, kteří pod vedením čaroděje Urda zničili jeho venici Warhelm. Teď konečně nastala ta chvíle, na kterou Kergon celou tu dobu tak napjatě čekal.
Čas pomsty.
Slíbil si, že až se mu starosta dostane pod ruku, tak ho bude rozhodně zabíjet co nejpomaleji. Kvůli jeho zradě teď nejspíš všichni zemřou. Orkové je naprosto nečekaně překvapili. Myslel si, že je vesnice v bezpečí. Dostal ukrutný vztek. Pevně sevřel oba meče a silným kopnutím vyrazil dveře z pantů. S krutě zamračenou tváří pomalu vykráčel ven do bitvy.

* * *