Můj Malý princ
Můj Malý princ
Kolik let už si tohle opakuji? Kolik se usmívám svým vzpomínkám? Těm, které nikdo jiný nepochopí. Víte, já ho potkala. Viděla jsem svého Malého prince.
Bezstarostně si hrál na písku v parku. Už se připozdívalo, a tak jsem se vydala k němu. Poznala jsem ho na první pohled. Malý princ se jen usmál: „Můžeme být přátelé. Stačí, když si jeden druhého ochočíme.“ Viděla jsem jeho samotu, on zas moji. Jeho srdíčko překypovalo láskou. Ale neměl ji komu věnovat, nikdo by jej nepochopil. Nikdo by lásku neopětoval, v té chvíli ani já….Přesto jsem věděla, že se svět točí jen kvůli nám.
„Pojď, půjdeme na procházku.“ Usmál se nevinně. Šel vedle mě mlčky, jen si potichoučku pobrukoval nějakou písničku, krásnou a líbivou. Chtěla jsem, aby mě ji naučil, ale řekl mi: „Nemůžu tě ji naučit, to je totiž písnička mého života a patří jen mně. Každý máme svoji, ale ne každý ji slyší.“ Trošku jsem se zastyděla, protože já svou písničku neslyšela. Vlastně ano, když jsem byla ještě malá holka, neustále jsem si ji zpívala, ale to už je dávno. Postupem času jsem byla nucena ji utlumit, nakonec i zapomenout. Už vím, proč měl můj Malý princ tak nevinný a bezstarostný smích.
Přišlo mi to tak líto. Poznal to i můj Malý princ. Podíval se na mě a povídá: „Neboj se, tvoje písnička nezmizela, jen jsi zapomněla melodii, jestli chceš, můžeš zpívat kousek se mnou, třeba se znovu najdeš.“ Usmíval se sladce a mile, tak, jak to umí jen nezkažená dětská duše. Tak jsme procházeli parkem a potichounku spolu zpívali. Lidé venčící své psy se na nás podivně dívali. Ale Malý princ si jich nevšímal. Jako by je neviděl, neviděl vůbec nic zlého a špatného z tohoto světa. V tu chvíli jsem mu záviděla, ale vzápětí mi to přišlo líto, protože jen já sama si mohla za to, že já dovolila, abych byla tak ovlivňována.
„Tak jsme tady.“ Ukázal Malý princ na kousek země, na které jsme stáli.
„A kde jsme?“ zeptala jsem se nechápavě.
„No přece tady, na šťastném kousku země.“ Zasmál se zvonivě. Ještě jednou jsem se podívala pod nohy, ale pořád jsem to nemohla pochopit.
„Tohle je tvůj kousek země, na tohle místečko budeš se smíchem vzpomínat do konce svých dnů.“ Pokyvoval hlavičkou se zlatými vlásky můj Malý princ. Nedokázala jsem ho pochopit. Ale dnes, je to přesně deset let po mém setkání s Malým princem, už vím, že měl pravdu.
Dívala jsem se na ten kousíček země zaslíbený mému štěstí a snažila se to štěstí vyrvat. Malý princ zavrtěl hlavou. Smutně se usmál a odešel. Jeho písnička se ztrácela v dáli spolu s ním. A kvůli svému sobectví jsem se s ním nestačila rozloučit. Chtěla jsem si vzít „svoje“ štěstí z mé země. Chtěla jsem všechno a nezůstalo mi nic, jen vzpomínka na Malého prince. Snad bych na něj zavolala a běžela ho najít, ale věděla jsem, že je to k ničemu. Protože Malý princ nás každého navštíví jen jednou a je jen na nás, jak ho přijmeme. Byla jsem z toho smutná, ale vzápětí jsem se rozesmála, pochopila jsem totiž, co tím vším Malý princ myslel. Uslyšela jsem svou písničku a pocítila jak do mě proudí radost z mého koutku světa. Až dnes můžu říct, že opravdu žiji. Víte, hudba, kterou posloucháme v radiích není písnička našeho života, jen vám může pomoct se zase najít. Děkuji ti, Malý princi, a odpusť, že jsem nedokázala tvé srdíčko lépe pochopit už dřív. Odpusť nám všem, Kurte.
Eleonor
|