|
Trnka
U cesty roste trnka, oděná do šatů bělostných,
krásných a něžných jak čerstvý sníh,
jak jinovatka, jež stébla trávy zdobí,
jak vánek osiky ve větvoví,
jak pavouk štístko, když na svém vlákně letí,
jak tvoje ruce, když v objetí
tvém spočinu na rozkvetlé louce…
A celá jsem tvoje, mně patří tvé dlaně,
a v drobných kvítkách včeličky bzučí,
na chvilku tiše hledíme na ně,
jsi jako včela, květ na tebe čeká,
až polehoučku vstoupíš v něj…
Já jsem teď tvoje, mně patří tvé dlaně,
už znají mě celou, přec dotknou se znovu,
vášeň je dravější než horská řeka,
při jarním tání když v údolí spěchá,
je jako vodopád, jak v Tatrách lavina,
jak v dálky tajemné běžící krajina,
když řítíš se z kopce a necítíš strach.
Já jsem teď tvoje, mně patří tvé tělo,
celá jsem tvoje, dávám ti sebe,
i svoji duši, mé srdce to chtělo…
Sluníčko dívá se z modrého nebe.
|