Snape-Ledový žár 14. Očima Samanthy

název série: Snape - Ledový žár - Kapitola 14.
název kapitoly: Očima Samanthy
autor: marcella
email: marcella02@seznam.cz

Vystoupila z obrazu a usedla na pohovku ve Snapeově ložnici, v místnosti, kterou si téměř zvykla považovat za svou. Zase jednou přišla noc, kdy měla v úmyslu trošičku se pobavit na účet ubohého pana profesora.... Pohrát si s jeho černými vzpomínkami, s jeho mindráky a zlými sny... ach, jak to bylo příjemné.... Jeho bezmoc a zuřivá nenávist ji lákaly jako můru plamen svíčky. Jen občas si matně uvědomovala, že Snape není úplně bezbranný brouček, kterého snadno a rychle zašlápne, jakmile se pokusí ji kousnout svými malými zoubky. Tak jako noční motýl si nepřizná, že svíčka, kolem které krouží, jednou vzplane o trochu jasnějším plamenem a seškvaří jeho útlá, něžná křídla.

Jen jedna noc se poněkud vymykala z řady těch, po kterých se Snape koupal ve vlastním potu a zmítal v hlubinách děsu. Ta noc, kdy do této ložnice přišel Brumbál - noc poté, co se Snape setkal s Voldemortovým přízrakem. Tehdy se Severus choval tak, že z něj na krátký okamžik dostala i strach - strach, že se nějak vymkne její kontrole. Byla to jen taková dost nevhodná myšlenka, kterou rychle zapudila zpět do podvědomí, ale občas se jí připomínala nepříjemným malým bodnutím, při kterém jí vždy lehce přeběhl mráz po zádech. Samantha neměla ve zvyku moc se zatěžovat přemýšlením na téma "co by bylo, kdyby...". Snape, ten vážený profesor, jehož informace poslední dobou i Ministerstvo kouzel začíná brát vážně, je pevně v jejích rukou. Nejlepší medvídek na hraní, jakého kdy měla.:-))

Nenáviděla zrcadla. Ta mudlovská jí nevracela žádný obraz a v čarodějných vídala svou tvář šedě sinavou, pokrytou množstvím červených žilek, s krvavě rudými rty. Dřív byla krása její největší zbraní - jen pomocí svého nádherného těla získávala snadno všechno to, oč jiné dívky musely tvrdě bojovat. Když procházela s vlajícími vlasy a hrdým přezíravým úsměvem školními chodbami, bylo jen málo těch, kteří se dokázali neotočit za ní a nepokochat se alespoň pohledem. Tvrdě toho využívala. Vždy ji opájela i jen představa moci, natož pak moc skutečná. A že ji má, o tom přestala definitivně pochybovat, když jí bylo pouhých čtrnáct let. Příliš málo na to, aby tím mohla zůstat nedotčená.

Na hodiny lektvarů k profesoru Trelawneyovi chodívala oblečená tak, že když odložila hábit /ve sklepení přece obvykle bývá strašné horko/ a v minisukni se skláněla nad stolem s přísadami, pociťoval Trelawney náhlé nutkání projít třídou dozadu až za poslední lavici a vyučovat odsud. Kterým směrem se dívá, bylo jasné většině žáků a solidárně s ním se, i když z horší pozice, snažili něco zajímavého zahlédnout taky. Její sukně byla tak krátká, že se dala prohlížet jen velmi, velmi zblízka. Co se Severus namořil s modifikací kouzel na ovládání živlů - žádné z nich nebylo původně stavěné na to, abyste přinutili vítr foukat odspodu. Bohužel, její domácí úkoly zdaleka nedosahovaly délky té minisukně - Samantha vedla příliš živý společenský styk na to, aby ještě stihla vysedávat nad učením. Profesor Trelawney to řešil tak, že jí osobně věnoval svazek zvlášť dlouhých pergamenů s příkazem, že musí vždy jeden celý popsat. Příští hodinu mu skutečně s pohrdavým úšklebkem jeden hustě popsaný pergamen hodila na katedru. Možná na sebe neměla takto upozorňovat. Trelawney, ačkoli obvykle úkoly moc nekontroloval, se jal prohlížet řádek po řádku. Severusovo písmo, i když pozměněné, poznal prakticky okamžitě. Jeho už tak nesympatická tvář se stáhla do odpudivé grimasy:
"Snape!! Vy se domníváte, že budu nadržovat své vlastní koleji nebo že budu promíjet všechno vám osobně?" Trelawney měl tu nepříjemnou vlastnost, že při mluvení prskal, a Severus měl co dělat, aby od něj neodtahoval obličej.
"Třicet bodů Zmijozelu dolů a po vyučování tu oba zůstanete!!" Severus si s povzdechem uvědomil, že profesor řve pouze na něj, jako by k tomu podvodu Samanthu snad přemlouval nebo co. Nicméně vidina odpoledne stráveného s ní nebyla nejhorší.

Stmívalo se brzy a tak ve sklepení už kolem čtvrté hodiny bylo solidní šero, které svádělo k spánku. Severus právě po třiašedesáté opisoval jakousi větu z učebnice. Samantha se dusila vzteky. Nejenže ten hlupák je neschopný napodobit její písmo tak, aby to učitel nepoznal, navíc ještě ji tenhle senilní idiot nechá po škole zrovna, když má rande. Na schůzku s Tomem se těšila už dlouho. Trvalo jí, než dokázala, aby se do ní zamiloval, a ani teď si nebyla jistá, jak dlouho na ni vydrží čekat. Možná že jinou šanci už nedostane... Nebyla zvyklá na muže, kteří před ní neklečeli na kolenou. Jeho lhostejnost ji dráždila a zároveň přitahovala magickou silou. Dokázal být cynický a krutý ke komukoli. A vypadal, jakoby mu příliš nezáleželo na tom, s kým stráví dnešní večer. Jenže Samantha ho CHTĚLA strávit s ním. Prostě zjistit, jestli její kouzlo je natolik silné, aby dokázalo pokořit jeho moc. Ne jako Severus - poddajný a nepraktický, poslušný mamlas. Že je takový jen v její blízkosti, nemohla tušit.

Jata náhlým nápadem vstala a ladným krokem zamířila ke katedře. Plameny svic se rozechvěly závanem zvířeného vzduchu. Severus se za ní zadíval - co chce tomu starému paprikovi, vždyť ještě nemůže mít dopsáno?!? Profesor Trelawney vzhlédl od své nudné knihy, když ucítil omamnou kořeněnou vůni. "Ten parfém jí musím zakázat," pomyslel si okamžitě. Zvedl hlavu.....a nezakázal nic. Slova mu uvízla na rtech. Nejkrásnější dívka všech ročníků, co kdy učil, stála těsně vedle něj a výstřih její halenky končil právě na úrovni jeho očí. Zamlžily se mu brýle. Radši se je ani nesnažil vyčistit. Pokusil se nahmatat pero, které předtím odložil. Marně.
"Co si přejete, Windblovová?" otázal se poněkud nejistě.
"Já....totiž pane profesore.... " Samantha, stojící k Severovi v té chvíli zády a k profesorovi nebezpečně blízko, si popotáhla punčochy a poopravila černou koženou sukni. Výš už to opravdu nešlo. Kousla se do rtů. Na malý okamžik to vypadalo, že se rozpláče.
"Když já... mám takový problém a..... já..... se bojím,.... že byste se zlobil...." soukala ze sebe přerývaně, tichounce a tak mírně... Profesor se v duchu podivil. Tohle nebyla ta drzá, sebevědomá dračice, jakou ji znal. Teď setřela hřbetem útlé sněhobílé ručky z tváře neviditelnou slzu. Působila tak...křehce, dojemně. Koleny v černých síťkových punčochách se dotýkala jeho nohou. Nebylo moc kam uhnout. Opatrným pohybem vzal do dlaně její bradu.
"Ale no tak, Windblovová..... snad zase nejsem tak zlý...." Odpovědí mu byl tichý vzlyk. Její ústa se zachvěla a dívka nabírala k pláči. Tohle nechtěl, tohle zatraceně nechtěl! Vstal k ní a nejistým pohybem ji objal. Poddala se okamžitě - téměř se zhroutila na jeho rameno. Drobné trhavé pohyby její hrudi svědčily o tom, že bude mít za chvíli promočený hábit. Nevěděl jak vycouvat z téhle situace. Navíc Snape na ně zíral ze svého místa s hodně podivným výrazem v tváři. Povzdychl si.
"Ale tak...už neplačte, řekněte mi prosím co vás trápí,.... nejsem zas takový nelida..."
"Když já..." Samantha se rozhodla hrát s čistými kartami. Nebylo to nutné, ale bylo to triumfální: "já mám dnes schůzku...s jedním chlapcem... a když se na ni nedostanu, on mě nechá..." Tedy ne s úplně čistými kartami, to by musela použít slovo sex a k tomu nějaké přívlastky, kterým by v téhle místnosti stejně nikdo nerozuměl. Trelawney se zarazil. Čekal, že bude mít strach před písemkou, nebo že nerozumí učivu, ale tohle... Byl už dávno v důchodovém věku a necítil se povolán k tomu, aby pomáhal nezletilým dívkám v milostných záležitostech. Jenže co už teď?
"No, podívejte..." Bože, jak ta je krásná...a bezbranná... Jeho pud sebezáchovy si začal balit zavazadla. Odkašlal si.
"Podívejte... no... dal jsem vám jaksi ten trest, ale..." Proboha zdá se mu to nebo ne?!?!?! Ucítil ve slabinách dotek její ruky. Pokusil se přesvědčit dotyčná místa svého těla, že je to náhoda. Kdyby teď cokoli řekl, hlas by jej prozradil. A Severus Snape se sem dívá pohledem, který je šokovaný a rozzuřený zároveň.

V příštím okamžiku Trelawney VĚDĚL, že to není náhoda. Takové náhody se prostě nestávají. Dívka s šokující jistotou zajela rukou do jeho kalhot. Jediné, na co se v příštích chvílích dokázal soustředit, bylo "AŤ TO NEVIDÍ SNAPE". Srdce mu prudce bušilo a snažilo se prodrat ven z hrudi. Vlastní dech mu nestačil a hlava se mu zatočila tak, že měl co dělat, aby se nesesunul k zemi. Pevně stiskl zuby, aby se mu přes rty neprodral jediný sten. Ta..... dobře věděla, co dělá. Jeho stařeckým tělem prochvívala slast, která neměla hranic. Jen...údery srdce byly čím dál tím mocnější a čím dál tím bolestivější. Před očima se mu roztančila rudá kola a svíravá křeč mu ze srdce postupovala do celého těla. Odtrhl se od ní a zalapal po dechu.

Katedra je poněkud kryla před jeho zrakem. Ale i tak viděl dost. Ve svých čtrnácti byl pravda poněkud nezkušený. Sex si představoval tak, že když se dva mají rádi, jednoho dne se v objetí uloží do postele a pod peřinou už to nějak dopadne. O tom, že se dá takhle naprosto bezcitně zneužít dospělý muž jen z rozmaru pubertální dívky, nic netušil. A nebo byla zneužita ona? Bylo to přece nevinné dítě...

Tehdy to Samantě připadalo zábavné a příjemně vzrušující, ale dnes se na to dívala spíš zasmušile. Kdyby tehdy ten pitomec /myslela pochopitelně Severuse/ to dokázal překazit, Voldemort se na mě vykašlal a mohl být klid... Mohla jsem být živá. Teď si hraje na přísného nelidu, a tehdy byl měkkota, až to nebylo možné.
"Kdyby mi tehdy řekl, že jsem kráva, ať za Raddlem nelezu!" zatoužila náhle. Ovšem myšlenka, že Severusův přístup k věci je občas zdravější než ten její, se nedokázala natrvalo zahnízdit v jejím málo opotřebovaném mozku.

A teď ta fraška s antiknězem! Byla zvyklá, že její průšvihy a nesplněné sliby za ni řeší někdo jiný - často to býval právě Severus, a nemohla uvěřit tomu, že Snape nemá ani chuť, ani důvod tahat ji zase z bryndy. Tomu antiknězi /ostatně na obyvatele pekel vypadal dost dobře/ prostě bezmyšlenkovitě slíbila, co chtěl, protože jí připadalo jako výborný nápad moci si na Seviho sáhnout. Jenže od chvíle, kdy jí Severus dal najevo, že její hmotné tělo není zrovna prioritou jeho snažení, jí to až tak skvělé nepřipadalo. A ten pocit nejistoty se prohloubil poté, co ji antikněz informoval o své vánoční návštěvě u Snapea.

Samantha, i když to tak vůbec nevypadalo, totiž NEBYLA schopná vlézt do postele jen tak komukoli. Sice svou lásku bezpočtukrát slíbila, ale vždy dokázala před tím nejdůležitějším včas ucuknout. Sám Severus ji jednou zachraňoval před rozhořčeným Smrtijedem, který se dožadoval splnění slibu násilím. A to pro ni byla opravdu hrozná chvíle. Přemýšlela, jestli v tuto chvíli bude stačit být na Snapea hodná, aby ji pronásledování antikněze zbavil. S krajním odporem se rozhodla mu eventuelně i slíbit, že zanechá těchto nočních návštěv jeho ložnice.