|
Tak dlouho sužuje mě spaní,
že už jsem celkem vyhubla.
Jsou to snad moje temná přání?
O tom však nevím ani zbla.
Jeden si přijde, zmocní se mne
na černé mastné podlaze.
Jak se jen dívám do tváře temné,
nevidím nic a to je zlé.
Plameny kolem, hudba řvoucí,
lidé se kolem mátoží,
lezou po nás jen černí brouci,
co ze sklenic se vynoří.
Tělo jeho je zbrocené potem,
studené však jak chladný led.
Lidé se slepě potácej kolem,
do jeho tváře nevidět.
Ležím tam sama, v špíně,v kalu,
řev kolem jako v aréně.
Je ze mě hadr na podlahu,
radosti zvratky v duši mé.
Ten druhý chodí opatrně,
když měsíc dojde úplňku.
Noří se z vody, tam, kde laně
hledají svého útulku.
Měsíce kruh má za svou hlavou,
jak nejjasnější svatozář.
Na břehu řeky zří mě nahou,
já zas nevidím jeho tvář.
Bere mě pevně do svých dlaní,
kdo předtím takhle něžný byl?
Vášeň jeho mě slzy vhání,
tělo jeho jak z žhavých žil.
Oblázky řeky na zádech mám
do kůže trochu vtlačené
půlnoční proud teď zpívá jen nám,
však přetěžké je srdce mé.
A tak jen bloudím každé noci
po temných lesních údolích,
nebo zas v městech ze vší moci
slídím po temných zákoutích.
Najdu snad někdy to co hledám?
Spatřím snad někdy jejich tvář?
Co když ten cizí je jen jeden,
prolhaný cizích rolí hráč.
|