Nadčlověk

Nadčlověk

Když přišel ten v bílém plášti, dělal jsem, že spím. Že spím jsem ostatně předstíral vždy, když jsem mohl. Pokud se za kulatým okénkem na dveřích objevila vousatá tvář Bílého pláště a já nestihl skočit do postele, aniž by si mne všiml, kladl mi unavující otázky.
Tentokrát jsem měl ale štěstí, neboť jsem se před chvílí probudil a vleže též přemýšlel. Obličej Bílého pláště zmizel a já se vrátil k úvahám o tom, kdo určuje, kdo bude žít jako Bílý plášť a kdo jako já. Možná na všechny otázky neexistuje odpověď a možná ano. Abych ale začal nějak popořádku...
Všechno to pro mne začalo... vždyť já ani vlastně nevím, kdy jsem se sem dostal. Žiji tu, lépe řečeno přežívám, už od doby, kam sahá má paměť. Pod pojmem "tu" míním kulatou místnost se zdmi změkčenými proti úmyslnému úrazu, s těžkými, hydraulickými dveřmi, a kamerou v horním rohu. Čtyřikrát denně přijde menší a bezvousý Bílý plášť s jídlem, které pokládá v bezpečné vzdálenosti ode mne. Při tom se na mne dívá s hranou opovržlivostí, ale z jeho očí čtu pokaždé větší strach.
Nikdo na mé otázky neodpovídá a ani já netuším, jak jsem se mluvit naučil. Můj svět je jen tato tichá místnost, představující vězení, do kterého jsem se dostal za... za co vlastně?
Před týdnem mi Bílý plášť přinesl psací stroj - alespoň tomu, na čem teď píši, tak říkal. Překvapilo mne, i když zdaleka ne tak, jako Bílého pláště, že jsem jej ihned bez zaváhání použil pro napsání několika krátkých slov. Když jsem se na vousatého Bílého pláště usmál, vytřeštil na popsaný papír oči a utekl.
Myslím, že tu ze mne mají všichni strach. Možná je strach pravým důvodem mého věznění a skrývání před... jinými Bílými plášti.
Ať je to, jak chce, pracuji nyní na plánu, jak bílým plášťům utéct - přestože nevím kam. Zjistil jsem, že vysouvací dveře jdou otevřít jedině z druhé strany. K jejich otevření je nutno zadat sedmimístný kód a přiložit do gelového obalu dlaň, aby snímač mohl naskenovat otisky prstů. Všechna tato fakta jsem zjistil dlouhodobým pozorováním bílých plášťů.
Dveřmi je tedy pro mne cesta uzavřena.
Zdi jsou změkčeny speciálními umělými vlákny. Syntetická vlákna lze odlepit a dostat se tak k holému železobetonovému jádru. K rozbití molekul takovéto zdi je třeba minimálně gravitomagnetické zbíječky - a i u ní si nejsem jist účinností. Holýma rukama zeď neprorazím.
Toaleta v koutu neskýtá žádné východisko a matrace jakbysmet.
Obávám se, že se odtud nikdy nedostanu.

***

Už to mám.
Dnes přišel Bílý plášť v modré kombinéze s jinými Bílými plášti v černých uniformách. Zatímco Bílý plášť v modré kombinéze vytáhl z kapsy rozkládací žebřík a kontroloval kameru, tři Bílé pláště v černých uniformách na mne pohlíželi jako na to, co splachuji do toalety - ale i z jejich očí jsem vycítil strach.
Jen co Bílý plášť v modré kombinéze a tři Bílé pláště v černých uniformách odešli, uvízl můj pohled na kameře. Prohlídkou ji Bílý plášť v modré kombinéze nepatrně nahnul, čímž se výseč pohledu snížila o pár metrů, které stačí, abych se ke kameře z boku nezpozorovaně přiblížil a přestřihl kabel s odvodem nahraného filmu.
Příchod Bílého pláště v modré kombinéze bude stoprocentní. Situace se mírně zhorší, jestliže s sebou v doprovodu přizve znovu tři Bílé pláště v černých uniformách. Doufám, že se tak nestane...

***

Vše je nachystáno. Předstíral jsem odchod na toaletu, čímž jsem opustil snímací místo před kamerou. Tepny na spáncích mi bušily jako splašené, když jsem se přilepený na změkčujícím potahu stěny plížil ke kameře. Po očku jsem hlídal okénko na dveřích, kterým by mne příchozí Bílý plášť mohl zpozorovat.
Kdepak. Vše jde podle mého plánu.
Stoupl jsem si na špičky a obhlédl situaci za kamerou. Dva úzké kabely, jeden červený a jeden modrý, vycházely z těla snímacího zařízení a mizely v přehnaně velikém otvoru.
Věděl jsem, že jeden z kabelů je vodičem elektrického proudu. Jestliže bych jej přeřízl příborovým nožem, nejspíš by to byl můj první a poslední pokus o útěk. Na druhou stranu jsem si mohl zvolit i správný kabel a těšit se z náklonosti štěstěny.
Šance byly padesát na padesát. A já si vůbec nevěřil. Byl jsem opřený o obložení železobetonové zdi, koukal na ty dva kabely jako na zjevení a nervózně si hrál s prsty. Podíval jsem se do otvoru ve zdi a v tu ránu mne silný zdroj světla odhodil zpátky. Zamnul jsem si zřítelnice a sledoval, jak ze sítnice mizí barevné skvrny.
Až za minutu jsem načerpal dost odvahy na to, abych se do díry pro kabely podíval znovu. Tentokráte jsem ale neucouvl před tím velikým zářícím objektem na modrém prostoru, který vyhlížel jako voda. Skulinou vál dovnitř slabý vánek a já se jej snažil ulovit vyplazeným jazykem. Kdyby na druhé straně místnosti umístili druhou kameru, asi bych Bílým plášťům připadal jako neandrtálec před satelitním telefonem. V tu chvíli by mi to ale vůbec nevadilo.
Sál jsem studený vzduch a mezi útržky slasti jsem mrkal na světlo. Nastražil jsem sluch, zda něco neuslyším. Krom větru, razícímu si cestu skrze skulinu ve stěně, jsem ale nic neslyšel.
Tehdy bylo světlo a vítr mými nejlepšími přáteli.
Bílé pláště mi byly mnohem vzdálenější, ačkoli jsem vypadal jako oni - což jsem si připomněl pokaždé, když za mnou přišel Bílý plášť s břitvou, se kterou jezdil po mých tvářích, a já se díval do vlastního obrazu ve velice lesklém předmětu.
Přestřihl jsem modrý drát.

***

Dveře se zasyčením vypouštěného vzduchu vyjely nahoru a Bílý plášť v modré kombinéze a tři Bílé pláště v černých uniformách vešli do pokoje. Nedůvěřivě pohlíželi na přikrývku, která byla tvarovaná jako lidské tělo - můj výtvor po přestřižení kabelu.
Když jsem je hbitým skokem obskočil, všimli si mne, ale nebyli schopni vyjeknout, natož se pohnout. Pohybové senzory nad rámem dveří zaznamenaly odchod a spustily za mnou dveře.
Spatřil jsem vyděšený obličej Bílého pláště v modré kombinéze přilepený na skle. Z očí jsem byl tentokráte zmaten, jelikož jsem si nebyl jist, zda se mu ulevilo, nebo je mrtvý strachem. Na zjišťování nebyl čas.
Otočil jsem se a prvně v životě spatřil něco jiného než místnost, ve které jsem přežíval. Chodba se dál rozdvojovala, ale ani na jednom konci jsem nezahlédl Bílý plášť.
Zamířil jsem do dveří přede mnou, které se automaticky otevřely a propustily mne tak do šatny. Bylo mi hned jasné, že v bavlněném oblečení budu snadným cílem. Přehodil jsem přes sebe ještě Bílý plášť. Bylo mi proti srsti nosit šaty barbarů, kteří mají v očích strach před tím, kdo je zamčen za silnou zdí, ale se zatnutými zuby a strachem v patách si nevybíráte.
Vrátil jsem se na chodbu a pokračoval až na konec, kde jsem sestoupil po schodech. Cosi tu cinkalo a já za okamžik přišel na to, co: Bílé pláště nastupovaly do stříbrných dveří, které se po pojmutí určitého počtu plášťů zavřely a když se znovu otevřely, Bílé pláště už uvnitř nebyly.
Okamžik jsem si nebyl jistý, co cinkající dveře znamenají, ale vloudil jsem se do davu a nastoupil také. Tlačil jsem se uprostřed hloučku Bílých plášťů a cítil jejich parfémované košile.
Dveře zacinkaly a země pode mnou se pohnula. V prvním okamžiku jsem potlačil nutkání přichytit se nejbližšího Bílého pláště a tvářil se stejně jako ostatní - pyšně, panovačně a s nezájmem o ostatní.
Není těžké napodobit Bílé pláště.
K mému úžasu se dveře znenadání otevřely a Bílé pláště si razily cestu ven. Následoval jsem ostatní až k velikému sálu, kde už byly Bílé pláště převlečeni do různobarevných šatů - nejčastěji nosily černé obleky se škrobenými kravatami.
Necítil jsem se mezi nimi dobře. Sál končil prosklenými samootevíracími dveřmi, kterými jsem prošel a ocitl se pod světlem, které jsem viděl již ve svém pokoji.
Té krásy jsem nemohl obdivovat dlouho, neboť se za mými zády rozezvučelo táhlé houkání, o kterém jsem měl neblahé tušení, že bylo spuštěno právě kvůli mému útěku. Už jsem na nic nečekal a rozeběhl se po rušené ulici, stíněné obrovskými zasklenými domy a roztržené v půli silnicí. Nad mou hlavou svištěly aeromobily, z jejichž zad unikala modravá záře, opisující strojovou dráhu letu. Aeromobily tak po vodě rozsévaly bizarní obrazce, vývrtky či kolmé dráhy.
Kdosi křikl, ať se zastavím. Byl to Bílý plášť v uniformě. Cítil jsem, jakou autoritu má u ostatních Bílých plášťů a přidal jsem na rychlosti. Až za třetím blokem jsem si byl zcela jistý, že jsem pronásledovatele setřásl.
Nyní, když jsem se rozhlédl po okolí, jsem si plně uvědomil dopad mého počínání. Bílé pláště určtě zuří. V jednu chvíli jsem měl chuť se otočit a vrátit. Svět mimo pokoj nebyl tak úžasný, jak jsem si představoval. Bylo tu málo živých věcí. Všechno se omezovalo na pružnost, stabilitu a barvitost kovu nebo umělých hmot.
Polkl jsem všechen pesimismus a chtěl pokračovat v chůzi, když se ozval uši drásající hluk. Skrze prach rozvířený koordinačními tryskami jsem spatřil aeromobil přistávající na chodníku. Z okénka na mne mávalo několik Bílých plášťů, jako by po mě cosi chtěli.
Země zaduněla, když aeromobilu vypadl motor a zřítil se z dobrého půl metru na zem. Řidič zaklel, ale nezdálo se, že by porucha byla zajímavější, než-li já.
Strachoval jsem se, že mne tito Bílí plášťové poznali a budu se muset vrátit do pokoje bez zářícího světla na vodě nahoře. Litoval jsem předchozích myšlenek na návrat a prosil zářící kouli o pomoc.
"Dělejte, naskočte!" zavolal na mne Bílý plášť v červeném tričku a dlouhými vlasy.
Možná bych o tom neměl psát, ale cítil jsem, že se tento Bílý plášť liší od těch ostatních. Byl jsem k němu neznámým způsobem nakloněn a - ehm - líbil se mi.
"No tak, snad nechcete, aby vás hned chytli," zavolal řidič a zapálil si krátkou tyčinku. Párkrát potáhl a pak vypustil šedou věc z úst.
Řidič mi naháněl strach.
Pomalu jsem se otočil na cestu mezi velikými zasklenými domy a potom na zastaralý aeromobil.
Pokrčil jsem rameny a nastoupil.

***

Zatímco aeromobil putoval vodou nahoře, spal jsem. Byl jsem natolik vysílen, že mne v bdělém stavu neudrželo ani všudypřítomné napětí ze svobody.
"Co teď s ním?" ptal se šeptem kdosi, zatímco mé oči byly zavřené.
Neslyšel jsem hluk motorů a usoudil, že jsme přistáli.
"Coby? Víte, kdo to je, musíme mu pomoct," zašeptal druhý, mnohem měkčí, hlas.
"Pomoct?" vyjekl přidušeně třetí, "My máme pomoct jemu?"
"Sám jsi ho viděl na ulici. Znalosti o lidech a světě vůbec má jako dvouleté dítě."
V té chvíli jsem otevřel oči a podrážděně se rozhlédl po diskutujících. Poslední věta se mne dotkla. Tři Bílé pláště ztuhly a omluvně se zadívaly do země. Chtěl jsem jim povědět, co všechno vím a znám, že jsem hned, jak mi byl přinesen psací stroj, dokázal psát. Že jsem uvažoval o použití gravitomagnetické zbíječky na zeď v pokoji. Ale neřekl jsem nic. O světě jsem věděl opravdu velice málo a ty stroje a poznatky, které jsem měl, nebyly mé - nezískal jsem je já, ale někdo jiný.
"Připravím vám jídlo," zamumlal honem Bílý plášť s jemnými rysy a odběhl do ústraní.
"Já ti, Elizo, pomůžu," houkl druhý a vydal se kvapem po stopách společníka.
Obrátil jsem klidný zrak na zbývajícího a poznal řidiče aeromobilu.
"Máte to tu hezké," řekl jsem a rozhlédl se po místnosti. Nic zvláštního jsem nenalezl a krapet si tu připadal jako ve starém pokoji, tu frázy jsem vypustil jen pro to, abych odehnal od řidiče strach.
"Jo, pěkný to tu je," prohlásil mohutný Bílý plášť, "Ale nic pro vaše postavení. Musíte to tu pár dní vydržet, než profesorům slehnou vlasy z vašeho útěku."
"Prosím, tomu nerozumím. Kdo jsou profesoři?" zeptal jsem se zmateně. Přirozeně mi došlo, o kom mluví, ale nechápal jsem to slovo v plném rozsahu. I metafora "slehnou vlasy z vašeho útěku" měla své mezery, což jsem řidičovi raději neříkal - už tak vypadal dostatečně přidušeně.
"Ehm, v tom bude drobátko problém. Počkáte tu na mne? Hnedle se vrátim," vyloudil.
"Ovšem."
Odběhl a za chvíli ke mne dolehl hlasitý rozhovor:
"... a já ti povídám, že to on není!"
"Viděli jsme ho, jak utíká před profesorama a podle počítače by po tolika letech měl vypadat přesně takhle. Povídám ti, že to nikdo jiný být nemůže," odsekl rázně druhý.
Hlas řidiče se náhle ztišil, až jsem vyrozuměl jen útržky.
"bezdomovec... žebrák.... špeh," šeptal.
"Ty jsi zešílel!" zvolal jemný hlas.
Dále jsem se o rozhovor těch tří nestaral. Nezajímalo mne, o kom se baví, ale v uctivém tónu to tedy rozhodně nebylo. Čekal jsem sám v šerém pokoji ještě pár minut a stočený v obranném klubíčku se chránil před hlučnou hádkou.
Dveře se otevřely tak náhle, až jsem se lekl. Do pokoje vešel Bílý plášť s jemnou tváří. Přisedl si ke mně a podíval se mi do očí.
"Eliza," řekl a přiblížil k mé ruce dlaň.
Rozbalil jsem tělo z klubka a nechápavě se na nataženou ruku podíval.
Bílý plášť nadzdvihl obočí, jako by ode mne cosi očekával. Natáhl jsem tedy ruku a ukázal, že mám také pět prstů a že jsme si tedy podobní.
Bílý plášť s jemnou tváří se usmál. "Jmenuji se Eliza. Jak říkají tobě?"
Zamyslel jsem se. Jak by mi měl někdo říkat? Zřídka jsem slyšel, že by mne někdo, mimo Bílého pláště, oslovil jinak, než hej, ty tam, tady máš jídlo nebo jak se cítíš?
"Nijak."
Jemná tvář vypadal rozpačitě. "Budeš se toho muset ještě hodně naučit."
Vstal, pokynul mi, abych ho následoval a vydal se dveřmi ven.

***

Zasedl jsem za monitor a podle rady řidiče jsem pozoroval běžící text. Jemná tvář mi před tím prozradil, že mne monitor přiučí spoustě věcem. Nebránil jsem se informacím, ačkoli jsem si v té době připadal minimálně stejně inteligentní, jako ostatní Bílé pláště.
Za pár minut jsem se dozvěděl dost na to, abych se za svou samolibost zastyděl. Učil jsem se dějiny lidstva od samého počátku. Od Velkého třesku, přes vznik galaxií, slunečních soustav, planet a jiných vesmírných těles. Pokračoval jsem historií organismů na Zemi. Řidič mi ukázal, jak řídit rychlost učebního monitoru a já, hnán touhou po informacích, rychlost přepnul na maximum.
Až do druhého dne jsem nebyl ochotný cokoli sníst či vypít. Jen jsem nehnutě seděl na omšelé židli, zíral na obrazovku a oči se mi míhaly rychlostí běžícího textu, čili rychlostí jedné věty za sekundu.
"Jestli to budete číst moc dlouho, zauzluje se vám mozek," usmála se Eliza.
"Nebojte, dám si po-" větu jsem nedokončil. Všiml jsem si, že Eliza v rukou drží mé písemné záznamy. Bylo tam všechno, tedy spíše všechny omyly.
Studem jsem nebyl schopen podívat se na Eliziny oči. Nyní, když jsem věděl, že se profesoři z vědeckého zařízení, kam jsem byl umístěn, jsou lidé stejně jako já a Eliza, a ne Bílé pláště, jak jsem o nich psal dle šatstva, nebylo snadné popsat pocity. V první chvíli jsem se cítil jako nahý.
Ale v druhé chvíli, která nadešla o nepatrný časový úsek později, mnou projel záchvat vzteku.
"Jak... jak jste mohla?" vykoktal jsem.
Elize došlo, co je příčinou barvy mého obličeje, a nervózně se kousla do spodního rtu.
"Já nechtěla. Vážně ne! Měl jste to u sebe, tak jsem si řekla, co když je to něco důležitého, čemu vy sám nerozumíte," omlouvala se.
"A když jste dočetla prvních pár listů a zjistila, že vaše domněnky byly chybné, s ještě větší pílí jste pokračovala, že?"
Eliza se dívala na cosi velice zajímavého na zemi. "Bylo to moc hezké," špitla.
Moudro z učebních disků monitoru říká, že když nevíte, co dělat, zalichoťte tomu druhému - pokaždé se uklidní. A moudra zpravidla nelžou.
Jako mávnutím kouzelného proutku ze mne vyprchala zlost a naopak jsem se zastyděl já.
"Myslíte?"
"Jsem si tím jistá." Usmála se a odběhla.

***

Večer, kdy mi došly učební disky, jsem se měl dozvědět, kým skutečně jsem. O tomto dni jsem snil celý život, zdály se mi o něm sny a modlil jsem se za něj. A nyní, když nadešel čas, jsem byl připraven.
Bruno, dříve mnou také nazývaný jako řidič, mne přivedl do kuchyně. Eliza už tu seděla s Gerardem a o čemsi si tiše šeptali.
Kuchyně byla jediným místem v domě, kde fungovalo světlo - pokud někomu žárovička o výkonu tří wattů připadá jako zdroj světla. Posadil jsem se naproti Elize a čekal, co se bude dít.
"Přinesla jsem z knihovny písemné záznamy o vás a vaší rodině, s jejichž pomocí vám v hrubých rysech vysvětlíme, kým doopravdy jste," začala Eliza, rozevřela zaprášenou, rudě vázanou knihu a začala číst:
"V časech, kdy se obyvatelé Země chovali k ostatním živým organismům jako drábové, v časech, kdy hubili a plenili po tuctech zvířecí druhy i sami sebe, v časech, které jsou příhodně nazvány jako doba Soumraku, narodil se dvěma neobyčejným lidem syn.
Od otce převzal inteligenci, důvtip a chápání okolí. Od matky pak vlastnosti neméně ceněné: lásku a přátelství. Již ve druhém měsíci se u chlapce vyvinula touha po fyzikálních a přírodních zákonech a během pátého sepsal obsáhlou knihu o dopadu soudobého chování lidí, za což byl označen jako sabotér a lhář.
Chlapec měl být s rodiči co nejdříve odstraněn z cesty takzvanému pokroku. Rodiče byli tiše popraveni, zatímco chlapce věznili a vyslýchali.
Povšimněme si paradoxu, že je pětiměsíční dítě vězněno za vědění - za to, co je pro vyšší místa hlavní prioritou a za čím se hnali desítky let.
Chlapec mlčel. Neprozradil tajemství, která se skrývala uvnitř dětsky vypadající, avšak geniálně smýšlející hlavičky.
Bylo stanoveno datum chlapcovy popravy. Tisíce lidí protestovalo na četných místech povrchu, leč marně. Armáda demonstranty zatlačila zpět do domovů a uvolnila sevření vědců, kteří měli, a doteď mají, IQ o sto dvacet bodů nižší, než On.
Chlapec byl popraven, přestože tomu skuteční revolucionáři odmítají uvěřit. Spekulují o tom, že byl jen smeten z očí veřejnosti a profesoři na některém odlehlém místě testují jeho schopnost reakce na vnější podněty.
Zda je to pravda, nikdo neví."
Eliza zaklapla těžkou knihu, čímž okamžitě zvířila prach a zakuckala se. Naposledy kýchla do dlaně, zakroutila hlavou a chopila se dalšího, mnohem tenčího svazku.
" … mělo se tak stát dne 25. března léta Páně 2560. Žalářníci zabalili drobné tělíčko kojence do dečky a odnesli jej na popraviště. Chlapcovo tělo bylo očím veřejnosti skryto černým potahem, jen když salva z pušek popravčích ustala, zpod látky se řinula rudá krev toho, kterého zabili za lásku k lidem."
Eliza i tuto knihu odložila a vzala si novou. Krátký okamžik listovala a hledala nejpříhodnější odstavec, než spustila nanovo:
"Miliony utlačovaných srdcí na celém světě věří, že je chlapec živ a snad i zdráv. Je nad galaxie jasné, že mu bylo odepřeno vzdělání, kultura i lidé netoužící po získání jeho geniality za účelem pevnější nadvlády nad obyvatelstvem. Věřme ale, že se On vrátí a pomůže nám svrhnout dosavadní vládu a vybuduje ruku v ruce s lidmi selského rozumu svět lidštější a spravedlivější, než je tento..."
Eliza sáhla po poslední, nejpoškozenější knize. Sotva stačila svazek otevřít, vyvalila se většina listů ven a roztáhla se po podlaze. Eliza se pro ně schýbla a já pocítil neskonalou touhu nebýt Jím, ale někým docela obyčejným, někým, koho by měla ráda a neměla z něj strach.
" … napůl člověk, napůl Bůh. Nevědom si své moci, tráví dny zavřený v laboratorním centru, aby se dennodenně podroboval testům, o kterých neví, nač mu jsou. Do kobky, představující jeho život, byl dán po hrané popravě.
Věřte mi, byl jsem jedním z popravčích, kteří měli našeho spasitele vyrvat z reálného času a vložit do času mrtvých. Byl jsem to já, kdo měl mladistvé tělíčko zakopat na místě, které nikdo nebude znát - a tak jsem také učinil. Jen jsem se před tím podíval, jak vypadá ten, koho jsem byl nucen zavraždit a zavraždil jsem s ním i věřící srdce součastníků.
Nebyl to On. Nebyl to ani jiný člověk. Byl to kus zvířecího masa nasáklého krví."
Eliza dočetla, ale svazek neodložila. "Chybí vám jméno."
Rozhlédl jsem se po ostatních účastnících rozhovoru. V kuchyni vládlo ticho, jen lampička, kterou před pádem střežil tenký vodič, se houpala v průvanu a skřípala.
"Situace si žádá vznešené jméno," zamyslela se Eliza.
"Jo, méno, kerý profesorskejm nažene strach jen co ho uslyšej," přisadil si řidič.
"Pokud bych si mohl vybrat, rád bych nosil jméno otce," přihlásil jsem se o slovo.
"Buď tedy Dexterem, mužem, který chrání naše sny," zakončil Gerard.
Místností zahučelo souhlasné mručení. Jako první vstala Eliza a odložila knihu mezi ostatní.
"Je mi ctí, Dextere," řekla a usmála se.
"I mně," odpověděl jsem, neschopen moudřejšího přednesu, neboť jsem se dosud nevzchopil z ohromení vlastního životního příběhu. Představa, že moji rodiče, které si nepamatuji, padli kvůli strachu z půlročního dítěte, byla více než šílená. Ale věřil jsem novým přátelům.

***

Na okno rezivějícího okapu zaklepaly sluneční paprsky a po obloze se líně vlekla těžká mračna. Strop nade mnou tišil myšlenky na dětství, odvracel ponuré dovětky a chránil pracující mozkový uzel před vnějškem.
Konečně se pomyslná kolečka uvnitř mé hlavy zastavila. Nasál jsem vonící vzduch a hádal, co to Eliza na dnešní snídani připravila.

Bylo už kolem poledne, seděl jsem před monitorem a studoval nové disky. Látka byla čím dál těžší, občas jsem si některé slovo přečetl i dvakrát, abych si byl stoprocentně jistý, že daný vzorec nebo teorii zcela chápu.
I poslední disk ale po nějakém čase došel a ve chvílích neskutečné nudy a netrpělivosti jsem spekuloval nad původem Eliziny krásy. Pokusil jsem se na její neobyčejně jemné rysy aplikovat teorii nanotechnologie, leč marně. Aby Bůh stvořil něco tak úžasného, potřeboval pořádnou dávku představivosti. Tak velikou, že ji ani "polobůh" Dexter nechápe.
Těsně po obědě se domů vrátil Bruno s Gerardem. Celí hladoví se vrhli na jídlo a dokud nedojedli, nebyli ochotni Elize prozradit dění venku.
"To bychom měli," vydechl spokojeně Bruno a opřel si dlaně o vypěstovaný pupek.
"Tak už mi konečně prozraďte, co se tam děje," vyzvala je Eliza.
"Nic," odpověděl Bruno klidně a svezl se na židli, aby ulehčil nohám od gravitace.
"Jo, úplný nic," přidal se Gerard a vycenil šlechtěný, francouzský chrup.
"S tím jsem nepočítala," přiznala Eliza. "Bylo mi jasné, že nezbudují informační tabule s metrovými nápisy: "Včera nám z laboratorních prostor utekl On. Pomozte nám při pátrání po nebezpečném šílenci." Ale něco všeobecného o uprchlém vězni této podoby měli oznámit."
"Zajmalo by mě, kdo by profesorskejm vopravdu pomoh," uchechtl se Bruno, mlaskl a přidal si omáčku.
Vstal jsem od stolu a zamířil do svého pokoje, kde jsem se oddal myšlenkám. Trápilo mne, že jako jediný ze skupiny nemám určitý úkol a přesto nosím označení hlavního aktéra. Všechno má svůj čas a já čekal.

Po večeři, kdy Gerard a Bruno odešli do svých pokojů, jsem seděl pod slabým světélkem v kuchyni a četl velice starou knihu. První výtisk byl datován na rok 2015, což se promítlo na odrbané vazbě.
Ve vedlejším pokoji se sprchovala Eliza. Myšlenky na její nahé tělo, odolávající lechtivým kapičkám směsi šamponu a vody, mne odrazovaly od četby. Ne jedenkrát jsem se úzkostlivě otočil k stěně, dělící mne od tajné lásky. A i kdyby tam ta zeď nestála, Eliza by si jistě našla cestu, jak se skrýt před mým dotěrným zrakem.
"Ženy netouží po intelektuálech. Líbí se jim mužské svaly, důvtip a tučná konta. Nechtějí někoho, kdo jim bude věčně kázat o slovech, která obsahují spoustu x-ů a y-ů. Většina ze slov, která intelektuálové užívají, ženy totiž nenaleznou ani ve slovníku," četl jsem tiše. Ranila mne ta slova, ale více než slova mi ubližovalo vědomí, že autor má pravdu.
Eliza otočila kohoutkem a voda přestala bubnovat na povrch vany. Slyšel jsem, jak černovlasá kráska tře ručníkem o jemnou kůži.
Ach, Bože, přestaň s tím mučením!
Zamnul jsem si víčka a zahleděl se do knihy. Toužil jsem lépe chápat lidi jako masu, jako celek, jako něco většího, než jsem zatím stačil poznat.
Žárovka náhle zhasla.
Tma mi rozšířila zornice, což ale nikterak nepřispělo k prokousání skrze černočernou oponu. Myslí mi pomalu prostupovala panika. Živě jsem si pamatoval slova Gerarda o profesorech. Vykládal mi, co by se stalo, jestliže by mne zde nalezli. S největší pravděpodobností by všechny popravili. Hezky tiše a v ústraní před veřejností.
Nikdy jsem se smrti nebál a ani tentokráte jsem nechtěl nic měnit. Jen Eliza... bál jsem se o ni.
Ve tmě přede mnou škrtla sirka a zapálila knot svíčky. Ta chvíli plála ve tmě, jako by ji zde držela neviditelná ruka, než se přiblížila k obličeji.
Byla to Eliza a na rtech jí mimo odlesků z ohně tančil úsměv. Naznačila mi, abych ji následoval.
Vyšli jsme ven z bytu a Eliza sfoukla svíčku. Sestoupili jsme po schodech a než jsem se nadál, byl jsem venku. Již žádné šedivé zdi, už žádný strop. Jen volné nebe nade mnou se syrovou září luny. V té chvíli jsem si nebyl docela jistý, co mne víc ohromuje - zda Eliza, nebo hvězdná obloha.
Po pár minutách pomalé chůze po neudržované cestě jsme dorazili k parku. Nikde ani stopa po civilizaci, žádné domy, stroje, automobily... jen příroda a dva osamělí lidé.
Posadili jsme se a Eliza vzala mou ruku do svých dlaní. Hřála.
"Dnes je možná poslední den, kdy jsme spolu," řekla potichu.
"Nevím, jak to myslíš," odpověděl jsem a chtěl ještě něco dodat, ale... už jsem se necítil tak chytrý. Všechna slova, která jsem tak pečlivě nastudoval, všechny geniální básnické fráze se jednoduše vytratili.
"Zítra vyjdeme do ulic. Několik lidí s námi spolupracujících už náš příchod oznámilo veřejnosti. Nemůžeme couvnout."
Eliziny třecí dlaně mne znervózňovaly. Po takovémhle okamžiku jsem bezmezně toužil a nyní, když konečně přišel, jsem nevěděl, co dělat.
"Asi je to tak lepší."
"Asi," řekla Eliza.
Další krátká přestávka v rozhovoru. Blikající pouliční lampa mne popoháněla v přemýšlení o řeči. Konečně jsem přišel na to, co říci a otočil se k Elize. Jenže ona udělala něco, co jsem vůbec nečekal. Spustila mi ruku a uchopila mne za tváře a přitáhla blíž. Nebylo kam utéct. Stál jsem proti hotové věci.
Eliza už byla blízko... nebezpečně blízko... naše rty se střetly v jednom bodě a dech se srovnal v jeden jediný žijící organismus.

***

Bylo ráno druhého dne a zatímco na pohovce vedle mne tiše oddychovala Eliza, já se klepal strachy. Jak jsem se včera dozvěděl, dnes mám předstoupit před lidi a říci jim, kdo jsem a proč jsem. Byl jsem sám na širém světě a jedinou útěchou mi bylo nahé tělo Elizy.
Má láska otevřela oči a usmála se. Nahnul jsem se nad ni a odhrnul vlasy z obličeje, ona mne na oplátku políbila a pak usnula podruhé.
Jestli mi toto mělo dodat odvahy, pak se to... povedlo.

Bruno se vepředu za volantem otočil ke mně a k Elize na zadní sedadla. "Ste připravený?" zeptal se.
Žádná odpověď.
Brunátný tlouštík pokrčil mohutnými rameny a nastartoval stařičký motor. Aeromobil se vznesl a zatímco pod námi utíkala krajina tvořená vybombardovanými domy rebelů, opustil mne strach. Víc než kdykoli jindy jsem si přál být tak obyčejný, jak obyčejnost dovolovala. O co jsme se právě pokoušeli, nebylo nebezpečné jen pro mne, ale i pro Elizu, Bruna a Gerarda.
Napadlo mě, že svět nepotřebuje spasit.
Eliza mne držela za ruku a aeromobil klesal na náměstí, kde se lidé, velicí jako špendlíkové hlavičky, shromáždili, aby ukojili zvědavost. I ti, kteří každý den zarputile tvrdili, že On žije, že není mrtvý, přesedlali na druhou stranu a volili opatrnost.
Motor vypadl a my se z jednoho metru zřítili na zem. Eliza věnovala Brunovi podrážděný pohled - jistě čekala pohodlnější přistání pro mne.
Dav obklopil aeromobil a kdesi v houfu jsem slyšel vzrušené výkřiky. Až když hluk ustal, vystoupila nejdříve Eliza a mne táhla za sebou. Necítil jsem se před tolika lidmi dobře. Ty všetečné pohledy a malá dítka, tahající rodiče za kalhoty.. bylo toho všeho moc najednou.
"Před lety jsme Ho ztratili. Ale nyní se navrací v ještě větší síle!" zavolala Eliza a dav stovek lidí zařičel radostí.
Pak se ty nesčetné páry očí obrátily zpět na mne.
"Nevím, co jim mám říci," zašeptal jsem koutkem úst na Elizu.
"Řekni, jak tě celý život věznili," odpověděla stejným způsobem má společnice.
Trvalo pěknou desítku minut, než jsem ztichlému davu vypověděl, kde jsem přebýval. Nevzali jsme s sebou žádné reproduktory nebo přístroj pro zesílené hlasu, takže posluchači museli být v naprosté tichosti, aby vůbec něco slyšeli.
Když jsem se dostal na konec příběhu a vypověděl, co všechno pro mne Eliza, Bruno a...
Gerard stál přímo přede mnou se zbraní v ruce. Nikdo si jej nevšímal, všechny pohledy mířily na mne, stejně jako zbraň směřovala ústím na Elizu.
"Ano, Dextere, přijali jsme tě, jak nejlépe umíme. A jak ses mi ty odvděčil? Jednoduše sis to včera rozdal s touhle děvkou!"
Padl výstřel a poděšený dav poděšeně zaječel jako jeden muž. Ti, co byli Gerardovi nejblíže se k němu vrhli a povalili ho na zem. On už ale stačil zamířit podruhé a zasadil ránu i mně. Kulka těsně minula srdce, provrtala se plícemi a druhou stranou těla vylétla ven.
Já ten výstřel necítil.
Zíral jsem na umírající Elizu, která se prsty pokoušela zastavit příval krve z krku. Kolem jejího půvabného těla se utvořila široká rudá louže a Eliza lapala po dechu.
"Jsem tady, miláčku," zašeptal jsem, klekl si vedle ní a podepřel jí hlavu.
"Já... umírám... Dextere," sípala.
"Ne, ty neumíráš," těšil jsem ji, ale slzy, které mi tekly po tvářích, prozradily více. "Prosím, nevzdávej to, bez tebe nejsem nic."
"Ti lidé tady... potřebují tě," krev ji zalila hrdlo a ona se rozkašlala.
Vstal jsem, došel k mase těl, která přikryla Gerarda a odebral od něj zbraň. Nastalo hrobové ticho, i Eliza přestala sípat a sledovala, co se bude dít.
Očekávalo se ode mne, že Gerarda popravím, jak by to udělal každý. Tedy skoro každý. Namířil jsem si zbraň na břicho a zasadil si první, druhou a třetí ránu do břicha.
Tlak kulek mne doslova odhodil o metr k Elize. Bolestí jsem zavřel oči a otočil hlavu.
"Je-jestli to vzdáš, vzdám to," proud bolesti přehlušil má slova. "taky," dořekl jsem a pozoroval Elizin úsměv.
"Sbohem," zašeptala.
Už jsem nestačil nic říci. Eliza vydechla naposledy. A s ní i já.
Poslední myšlenka, která se mi vloudila do zlomené mysli, byla:
Lidé ve skutečnosti nevědí, co chtějí.




Fantasy a Sci-fi: Jeremiho Čítárna
© Jirka 'Jeremius' Wetter, jeremius@fantasy-scifi.net, 2000 - 2004

http://fantasy-scifi.net/citarna/