Snová melancholie

Mlhavé, časné ráno, slunce se ještě ostýchavě halí do mraků a měsíc pomalu vytrácí. Vodní hladina je klidná, připomíná obrovské, hluboké a temné zrcadlo. Lehký ranní větřík však náhle čeří tu klidnou hladinu a na malých vlnkách se odrážejí jiskřičky od pohlazení prvními paprsky vycházejícího slunce. Přípomínají teď zářivé hvězdy na potemělé noční obloze. Celé jezero se jimi třpytí, jako protkané milióny stříbrných nitek. Mlžný opar se lehce zvedá od zvlněné hladiny a stoupá k nebesům. Všude je stále ticho. Jako by se všichni báli, že jediný zvuk, i pouhé zaševelení listů, by mohlo zaplašit probouzející se den. Přes to se toho někdo odvážil...
Na písčitém břehu, pozvolna se svažujícím a mizícím pod vodou, stojí dívka v dlouhých bílých šatech. Vlasy jí splývají přes ramena až k pasu a pod záplavou paprsků se lesknou jako zlato. Kolem čela věnec z lučních květů, na šíji náhrdelník z jeřabin a pestrého listí. Hledí na hladinu a nejprve nesměle smáčí bosá chodidla v chladivé lázni. Na okamžik se zadívá na druhý břeh. Křoviny se rozhrnou a vystoupí z nich štíhlá laň s malým kolouchem, aby se napila a svlažila vyprahlé hrdlo. Dívka se pomalu sklání, nabírá čistou vodu do dlaní a smáčí rty. Pár doušků polkne a usměje se. Vzápětí odkládá věnec i náhrdelník. K zemi se pozvolna snáší lehký šál, jenž jí slouží jako šaty. Poté její nahé tělo vklouzne do vody a zvonivý smích se rozběhne od břehu až k úpatí kopce a odtud ještě dál, až k samotným nebesům. Pomalými, klidnými tempy ani nečeří vodu, jak se pohybuje stále vpřed. Chodidla se konečně dotkla písčiny. Opatrně na ni vystoupí a vztáhne ruku. Laň se nehýbe, jen nozdry se jí neklidně zachvívají. Dívka pohlédne zvířeti hluboko do očí. To po chvíli sklání hlavu a učiní krok blíže. Jen kolouch je zmatený a neklidně pobíhá sem a tam. Na dívčině dlani se zatřpytila kapka rosy. Chřípí laně se jí již skoro dotýká... Náhle dívka prudce zvedne hlavu. Laň se vyplaší a jediným skokem se od elfky vzdálí. Okamžik se jí ještě zahleděla do očí... A zmizela... Dívka se otočila tak prudce, až se jí napůl zmáčené vlasy rozletěly jako záplava zlata. Na druhém břehu stojí, nyní zcela strnule, neschopen pohybu, muž. Patrně chtěl napojit koně i sebe, ale nyní jen okouzleně hleděl na siluetu oné dívky. Té se oči rozšířily strachem, stejně jako lani. Ale ona, narozdíl od zvířete, stále setrvává na písčině a hledí na muže, jenž ji vyrušil. Ten se nyní sklání a pozvedá šál lehoučký jako peříčko a prohlíží si jej. To však jen na okamžik. Pohledem spočinul opět na té dívce. Ta byla v pasti, písčina tvořila pouze malý ostrůvek uprostřed nekonečného jezera, zdánlivý břeh. Skutečný je však někde skrytý za mlhou v nedohlednu...
Tělo se pod doteky studeného větru rozechvělo jako osikový list. Halila ho pouze záplava dlouhých, zkadeřených vlasů...
Pochopil. Vsedl na koně, lehce jej patami pobídl a vzdálil se. Nejistě pohlédla ke břehu, kde ležely šaty, ...a pak na neznámého cizince, jenž pro ni mohl znamenat hrozbu stejně tak jako bezpečí a ochranu. Nakonec se jejích kotníků, paží a celého těla přeci jen opět dotkne voda a ona, stejně klidně jako před tím, připlave ke břehu a pomalu vystoupí z vody. Naposledy pohlédne na toho muže, tentokrát přímo do očí, ze kterých však nemůže nic určitého vyčíst. Snad jen bolest... Jinak je mužův pohled i jeho nitro nepřístupné jako sama skála.
Sklání hlavu. Snad ze studu, že před ním stojí téměř nahá, nebo z jiného důvodu, kterému byste porozuměli, jen kdybyste se jí podívali přímo do očí?
A slunce dále stoupá výš a výš na oblohu, jeho paprsky prozařují i ty nejtemnější kouty a dávají všemu nadpřirozenou krásu tak, jak to umí jen ony...