RAJČE MEZI NEBEM A ZEMÍ

Člověk nebyl zrozen proto, aby žil s mužem. A žena je mechanický stroj na zabíjení. A muži by měli dozrát osmadvaceti let, aby se pak pokojně mohli rozvíjet ve vysoce trapně oduševnělé křížaly hněvu, sebedestrukce a nepochopení se. ,,Jsem znehodnocený!“ vykřikl Matoni a padl na kolena před kombajn, který právě vjížděl na pole reprodukovat obilnou hysterii. Já, zlatovlasý alergik, jsem upadl do slastného delíria s naprosto zarudlou tváří. Mým tělem probíhaly záškuby radosti. A dokonce se dostavila i erekce. Hanka mě za něj zatahala, a pak vykřikla: ,,ÁLELÚJÁ!“ A nebesa se rozevřela. Objevilo se oslňující světlo. A i jakoby tam mrklo shůry jakési nadlidsky velké vysmažené oko. Ale to jen kdosi. Pravděpodobně Višna. Si potřeboval ulevit a něco vyplivl. Když to s nadčasovým hukotem dopadlo na zem, všimli jsme si, že ta sádelnatá hromada božského hněvu se docela podobá Starému Pinckovi. Měla dokonce i naprosto identický řitní otvor jeho. Ale když jsme k tomu přišli blíž, zjistili jsme, že to je ve skutečnosti jen neskutečně hnusný hlen. Oplzle nepříčetný Vojcek Tomaník zajel do toho rukou. V ruce držel umělohmotný kelímek přijatelně modré barvy. Nabral si ho plný té želatinové hmoty. Ta se mezitím scvrkávala a vsakovala v zem. A země zkučela, neb ji to bylo trapně nepříjemné. ,,Letos bude obzvláště mizerná úroda,“ prohodil jakýsi potulný zemědělec. Ale Jude mu okamžitě dal facku a tím ho eliminoval. Vojcek Tomaník se napil. Ztěžka polkl a chvíli růžověl v obličeji. Vypadal tak docela zajímavě. Musel jsem k němu přistoupit. Měl jsem totiž takové zvláštní nutkání si na něj sáhnout. Ostatní následovali mého příkladu a stejně jako já, učinili dva tři kroky k němu blíž. Ale asi to byla pravděpodobně nějaká psychedelie. Protože Vojckovi se pojednou do tváře vehnal strach oranžové barvy a téměř bez jakékoli artikulace zařval: ,,Proboha, lidé!“ a dal se na splašený útěk do neurčita. Nám to znělo asi jako: ,,Běž spona kývne!“ Otočili jsem se. Byla nás tam celá obvyklá banda. Byl tam třebas takový Karin se svým věčně trucovitým Mongoloidem. Jitka s Hagisem. Bývalý přeborník v boxu, Mistr Ducháček, s obstarožní karikaturou Jamese Bonda na umření. A tak podobně. Spatřili jsme tam takový zvláštní přírodní úkaz naprosté lidské solidarity. Kdy Roman Jeřábek zvaný též Skoř nořil právě vidle do Cedidlova bytostného přirozena. Jenže Cedidla si jen nezainteresovaně sundal svých šestnáct dioptrií, láskyplně přetřel jejich skla nehygienicky dosmrkaným kapesníkem a odevzdaně usnul bez předběžného varování. A jakpak by také ne, když bylo tolik parné letní poledne. Všichni jsme se už tak nějak chystali uložit ke spánku. Když tu mezi nás přišel nahluchlý fráter Hugo a přinesl nám rozhřešení. Cestou vymýtil ďábla z těla na duchu pominutého Vojcka Tomaníka a zbičoval do bezvědomí své dva masochisticky oddané ministranty. Ti ryčeli blahem a zjevně byli i ejakulačně naladěni. Ještě se dokonce před mdlobami stačili poprat o kadidelnici a tělo Kristovo. Mešního vína se samozřejmě ale zmocnil Jude. Omráčil Prozřetelnost svými plandavými tepláky a nás ošálil tím profláknutým kouzelnickým trikem, kdy z klobouku vytáhnete nahnilé rajče. Udělíte mu řád práce a zasloužilého umělce za rok 1965 a vyšlete ho na okružní cestu Vesmírem. Ano. Tak tohle byla přibližně zmocňující se mě touha mých vzpomínek na toliko plodně kreativní dětství a jeho radosti. Smutek a životní nezdary byly zapomenuty. Zůstalo stejně jako vždy jenom to dobré. Nebo aspoň to, co se tak při zpětném pohledu jevilo. Teď momentálně však sedím osamělý na lavičce v parčíku na Rybníkách. Svítí Slunce. Jeho paprsky mě příjemně hřejí. Jsem nahý jako Adam, jen bez toho fíkového listu. Po levé straně mám položenou petku rozpitého hnusného červeného zoctovatělého vína a v jedné ruce držím kopretinu. Tou druhou se ptám jejích okvětních lístků: ,,Má mě ráda? Nemá mě ráda? Má mě ráda? Nemá mě...“ Když tu ale přišli jen dva městští policisté na své rutinní obchůzce jim přiděleného rajónu. Byl to půvabný chlapec a rozkošná holčička. Spiklenecky na sebe mrkli a už se mě obušky přijatelně citlivě tázali, co že tu jako dělám obnažený a pohoršuji okolí svým náramně nevzhledným vychrtlým tělem. A ač téměř na hranici vědomí s nevědomím, jsem hrdě odpověděl na četné jejich dotazy těmito slovy: ,,Jsem nudista a jsem na to setsakra pyšný!“ 8. května 2004 Chlív out