Snape-Ledový žár 15. Zrození Lektvaru
název série: Snape - Ledový žár - Kapitola 15. AŽ SRPEK MĚSÍCE DAR DVOJÍ PŘEMĚNY TAK V KEŘ SE ŠÍPKOVÝ V zatuchlém vzduchu kobky v nejhlubším sklepení bradavického hradu panovalo ticho. Jen macaráti jeskynní, kteří tu desítky let žili bez jakéhokoli vyrušení, byli zmateni závanem čerstvého vánku. Když se měsíční paprsek dotkl obsidiánu, sjela po něm dolů okem neviditelná kapka. Tedy mnoho kapek, ale důležitá byla ta první. Rozstříkla se uprostřed zlatavé masy a sirná pára z ní v tom okamžiku přestala stoupat. Uvnitř se objevila nejprve tmavá tečka. Zvětšovala se a světlala. Byla to úchvatná podívaná a Severus z ní nemohl spustit oči. Sám nevěděl, jak přesně bude Zdroj vypadat a byl VELMI překvapen, když nahlédl přes vyprchávající zbytky dýmu. -------------- Sibylinu věštbu objevil v loňském létě uprostřed Yanicských vodních jeskyní. Pátral po ní dlouho, protože ve své skryté touze po vlastní výjimečnosti, slávě a moci vyhledával takovéto věci. Chtěl vykonat něco úžasného, oslňujícího, aby jeho jméno konečně přestalo být spojováno jen se smrtijedskými zločiny a rodovou tradicí. Bohužel se mu podařilo porozumět jen části věštby. Té, která se týkala lektvaru. Měl sice nejasný pocit, že ty řeči o ledu a žáru se týkají jeho drahocenné osoby, ale považoval to za babské povídačky a odmítl tomu věnovat pozornost - ke své škodě. Byla jiná, než jakou ji znal, a on užasl, jakou moc nad ní má pouhý strach z antikněze a z toho, že bude muset splnit svůj slib. POKORA, to bylo slovo, jímž se dala vyjádřit ta změna. Zmizela její panovačnost, přezíravé pohrdání a zloba. Stála proti němu s provinilým výrazem v tváři a cudně sklopenýma očima: -------------- A teď se naklonil nad nádobu zvědav, co tam spatří. Věděl, že Zdroj Lektvaru musí projít evolucí. A to, na jakém vývojovém stupni se zastaví, bude určovat sílu vlastního Lektvaru. Mimo jiné proto vybral Severus pro jeho zrození toto odlehlé místo. Představa, že by se ve své pracovně potýkal například s dinosaurem, se mu moc nezamlouvala. Nevěřícně strnul uprostřed pohybu. Uvnitř leželo maličké, zkroucené dítě. A kdyby měl Severus s dětmi nějaké, byť sebemenší zkušenosti, mohl by poznat, že je to lehce nedonošený plod. Tedy pokud by si toho ve svém nadšení a ohromení dokázal všimnout. Otvíralo na něj veliké nazelenalé oči ve svraskalé tvářičce a bezzubými ústečky lapalo po vzduchu. V tohle nedoufal. Dokázal vytvořit Zdroj na pravděpodobně nejvyšší možné úrovni. Neměl bych se tolik podceňovat, řekl si. Potají měl o svých schopnostech docela vysoké mínění, ale tohle.... A ještě někdo stál za dveřmi a štěrbinou nahlížel do kobky, pln hrůzy a úcty, obdivu a očekávání. Mladý muž oděný do upjatého taláru, skoro stejného střihu jako Severův plášť. Antikněz si plně uvědomoval, čeho se stal svědkem. A byl vděčný za to, že tím tajně přihlížejícím mohl být on. Snape se zahloubal znovu do věštby v domnění, že pochopí, čím se TA VĚC krmí. Marně. Ale než stačil alespoň zaklít, velmi opatrně se otevřely dveře a zjevila se před ním živá nápověda. V podobě antikněze. Teprve teď si Severus uvědomil, že antikněz vypadá tak trochu jako jeho lepší já - alespoň fyzicky. Byli si dost podobní, oba vysoké, urostlé postavy, černých vlasů /jedny lesklé a jedny poněkud mastné/ a ostře řezaných rysů v obličeji. Antikněz byl o poznání štíhlejší, jeho tvář byla více sebevědomá a důstojná, vědomá si své ceny. /Měl bych zhubnout, pomyslel si Severus./
Antikněz zůstal stát v rohu místnosti. Severus tušil, že přijde. Ohlédl se po něm: Stáli nad touto podivnou kolébkou a mlčeli. Po chvíli Severus vytáhl z hábitu svou hůlku a lehce do dítěte šťouchl. Zakňouralo a ohnalo se. Nic víc. Zkusil to znovu. Poněkud razantněji. Dítě se rozplakalo. A jeho slzy, nebo co to bylo, brzy naplnily nádobu průhlednou, lehce načervenalou tekutinou. TOHLE tedy byl vlastní Lektvar. Antikněz, němý úžasem, se neodvažoval pohnout. |