PROMLČENÁ SAMOTA

Odvalil jsem ji stranou. Už mi byla docela nepohodlná. Ale i přesto se mi tak trochu líbila. Hlavně pak její plná peněženka. Jude ji chtěl zabít, ale já byl proti. Navrhl jsem, že bychom ji mnohem raději mohli zneužít. ,,Třebas se i u toho zasmějeme,“ povídám mu. A jsem skutečně už tak trochu veselý. A možná i opilý. Přibližně jako včera na lavičce pod “Křížem”. To bylo těsně před tím, než jsme ji potkali. Potkali jsme ji na nádraží. Byl tam i Kamil. Kamil je z Lidečka a pořád se směje a tvrdí o sobě, že má spoustu peněz. Což ovšem není pravda, pokud však nebereme v potaz tu jeho našetřenou hromadu desetníků, kterou má u mě schovanou ve skleněné láhvi pod postelí. Stál tam a právě si ze zrezivělého automatu kupoval tlustý, mravenci a všelijakým dalším sajrajtem dolepený bonbón. Hajzl jeden nešel ven. Nějak se tam asi zašprajcl, či snad vzpříčil. Kamil strašně nadával. Byl snad až obsedantně vulgární. Jakoby mu snad na tom nějak záleželo - být sprostý. Když jsem ji poprvé spatřil, spadla pod právě projíždějící vlak. Vypadala roztomile. Měla na sobě žlutou blůzičku. Zelenou minisukni a bíle proužkované červené nadkolenky v odporných kožených botech. Vypadala skutečně sexy. Mrkl jsem na Judeho a ten ji šel prošacovat. Ani ji nesesbíral z těch kolejí! Říkal jsem mu, že je to nelidské prase. Kdyby ji aspoň postavil na perón, ale on jen na vás zařve: ,,Má u sebe peněženku. A je plná!“ Ach, ano, tak tohle jsem chtěl teď slyšet. To můžeme jít k Pavlíkům a oslavit to. Pravděpodobně ji vezme sebou. Tu peněženku. A možná i ji, ale to se ještě uvidí. Koneckonců, máme tu vlastně i Kamila, takže vzhledem k tomu, že si neušpiním ruce, jsem ho snad až přeci jen příliš hrubě nakopl do hýždí. Trochu se scvrkly a srazily. Asi na protest neadekvátního jednání vůči jejich skutečné podstatě a účelu na tomhle těle. Jsou tak nehorázně malicherné, pomyslel jsem si a plivl na Judeho. Nesl tu velkou a těžkou peněženku jako nějakou svátost. Useknutá farářova hlava na lesklém stříbrném podnose na biřmování mé sestry. Naštěstí ji to katolické fantazírování už přešlo! ,,Notak ji už do prdele konečně seber!“ zapištěl jsem rezolutně na Kamila, až se mi zamlžilo před očima a uštědřil jsem mu pár pohlavků. Jeho účes tak pojednou dostal smysl. Ale co smysl! Finální tvar neskutečného stratosférického erotična - byl z něj úplný toxikoman. Vypadal prostě hezky. Skoro jako ta mrtvolně bledá půvabná dívka. Kdyby nebyla z plastu, už jsem se s ní viděl v posteli. Jak ji svlékám z šatů. Na holé bříško pokládám dvě tři rozžhavené stavební cihly. Do očí ji zatlačím dukáty z roku 1364. Do zadku zastrčím větší a okouzlující živé saranče. Do nosní dírky žížalu a do té ušní bůhvíco. No prostě bych si to s ní skutečně romanticky užil. ,,Kolik máš peněz?“ zeptal jsem se Judeho ještě než jsme vstoupili k Pavlíkům. Dělal jsem hodného hocha. Byl jsem totiž bezradně bezprizorní. V kapse mých riflí mě netísnil ani ten pitomý padesátník. A v mé šrajtofli mě také neterorizovala žádná finanční ubohost. Ale sám sobě jsem se divil, že se na tuhletu nezáživně nevážnou problematiku ptám právě Judeho. V tu chvíli, jsem si dnes už skoro jistý! mě dozajista posedl amok šílenství. Však také udělal jen: ,,Hehe,“ a ukázal na Kamila. Asi mi chtěl naznačit, že jsme dneska ještě nikoho nezmlátili. Ale co má proti Kamilovi? vrtalo mi hlavou a zeptal jsem se ho: ,,A co je vůbec v té její peněžence?“ Ukázal mi to. Bylo to skvělé a nádherné. Vskutku okouzlující a dokonale to vystihovalo její srdce z PVC a úchvatná stehna z gumopryže. ,,Ach, škoda, že nejsem robot,“ povzdychl jsem si a jen jsem se na ty krásně barevné a precizně jemně opracované oblázky neobratně zadíval. Úplně jsem se jich bál dotknout! Ale co nakonec s nimi, a tak se je Jude pokusil hodit do popelnice. ,,Je to sice drsně v pohodě, ale pít se za to nedá,“ řekl Jude. ,,Mohli jsme na to ale možná sbalit nějaké holčičky ze základky,“ postřehl jsem v mozku tento fakt, který jsem i posléze vyloudil ze svých smyslných retů. Že bych mutoval? pomyslel jsem si a decentně odkašlal. Jsem přece gentleman. Hihi. ,,Co s ní, už ji sebou tahám skoro patnáct metrů!“ zaječel v tu ránu Kamil zcela nečekaně do mého ušního lalůčku, do kterého se mi po jeho hlasitém výkonu vtělila slina jako nějaká náruživě chtivá náušnice. Musel jsem v ten okamžik připadat světu vskutku chlípně. Setřel jsem ji však během setiny sekundy z tama rukávem a jen tak zbůhdarma prohodil do nesmyslně shlukujících se mraků nad mojí hlavou: ,,Nu co, vyměníme ji s Lojzou za láhev borovičky. Ať si chlapec taky jednou užije.“ ,,Skvělý nápad!“ vykřikl Jude. Ale teď už mi sakra skutečně zalehlo v uších úplně! 12. května 2004 Chlív out (z cyklu Texty nejapnosti)