|
Má duše bloudila, až jednou
- osud mi lásku poznat dal.
Tu schopnost dát i bytí v sázku,
pro cit, jenž srdce mění v cval.
Zmámil mě zjevem ušlechtilým?
Či tvář antických hrdinů?
Když potkávám jej, vroucně prosím:
"Bože, ach dej mi víc těch dnů.
Dnů, kdy smím na něj pohlédnout
s ním promluvit - hned klopím zrak.
Snad nespatřil v mých očích něhu,
mou touhu, cit, naději? Snad ...?!
Ty okamžiky pro mě slastné,
hned zabolí, jak v srci nůž.
On nikdy pravdu vědět nesmí!
Miluje ženy - já jsem muž.
Osudu los si se mnou zahrál
a touhy mé se nesplní?
Já cítím vděk, že směl jsem poznat
LÁSKU - co život vyplní.
Je-li tak psáno, mohu zemřít.
Lze od života více chtít?
Vždyť láska má,snad pokřivená,
dala mě poznat vřelý cit.
|