Stříbrný strach: Z lovce obětí

,,Přejete si něco pane?" zeptal se číšník, který si mě konečně všimnul. Byl jsem v tu už přes půl hodiny a nikdo si mě nevšímal. Ne že by na tom záleželo, nebyl jsem tu kvůli jídlu, ale říkal jsem si, že by se mohl aspoň zeptat. ,,Děkuji, snad jen vodu." usmál jsem se. Něco si musím vzít, aby to oběti nepřipadalo divné. Šance, že by si všiml toho, že je v restauraci člověk, který jen sedí u stolu a nic nedělá, byla sice minimální, ale opatrnost nadevše. Podíval jsem se na hodinky. Má zpoždění, podle toho, co si mě na něj objednal už tu měl pět minut být.
Jsem nájemný vrah. Možná vám nepřipadá, že je to úctyhodné zaměstnání, ale pro mě je to práce jako každá jiná. Teda téměř, protože představa, že bych dělal zedníka, nebo nedej bože popeláře mě vůbec nepřitahuje. Za těch několik let, co tuto práci provozuju, jsem si na zabíjení zvykl a už mi nepřijde tak ohavné jako za mlada, za války v Zálivu. Výhoda tohoto povolání byla nejen v dobrém platu, v mém případě dobré prestiži a aktivním životě, že jsem už procestoval prakticky celý svět. Jediný stát, který jsem dosud nenavštívil, bylo Rakousko a do toho jsem přijel dnes, za svou obětí. Tou je nyní muž jménem David Rantberg, od svého momentálního zákazníka jsem se o něm dozvěděl jen to, že bude dnes o třičtvrtě na jedenáct v restauraci ,,Silver Gans“ ve Vídni. Dostal jsem jeho fotku, instrukce a letenku do Rakouského Haupstathu. Neptát se, proč má oběť zemřít jsem se naučil už při své první zakázce. Bylo to jedno z hlavních pravidel mého povolání.
Zvonek nad skleněnými dveřmi se rozcinkal a dovnitř restaurace vstoupil asi třicetiletý muž. Naprosto odpovídal fotografii, podle které jsem ho měl identifikovat. Pohlédl jsem na něj a pro jistotu ohmatal svou pistoli schovanou pod sakem. Byla to USP 537 s tlumičem, upravená přesně pro mou osobu. Mám tu zbraň rád. Rantberg prošel místností k barovému pultu a posadil se na stoličku.
,,Něco k pití pane?“ zeptal se ho číšník, právě mi nesl objednanou vodu. Zajímavé, mě si všiml až po půl hodině.
Rantberg jen zavrtěl hlavou. Není příliš mluvka. Číšník se usmál a přinesl mi mou vodu na stůl. Poděkoval jsem, podíval se na Rantberga. Seděl na barové stoličce a stále se ohlížel na telefon, který byl připevněn na zdi. Asi čeká hovor. Upil jsem vody a předváděl, že si čtu jídelníček.
Za chvíli se telefon skutečně rozdrnčel. Číšník, patrně velice podiven tím, že aparát vyzvání, se k němu rozešel a zdvihl sluchátko. Něco do něj drmolil a pak se rozhlédl po restauraci, ,,Ehm….telefon pro pana Haufbauera“ pronesl. Náš milý Rantberg se zvedl, přešel k číšníkovi a vzal si od něj sluchátko. Vida ho, vypadá to, že je to někdo zajímavý, když používá povícero jmen. Ale s takovými lidmi jsem se už setkal. Většinou s sebou nosili zbraně. Budu muset být opatrnější.
Zatímco Rantberg, nebo spíš Haufbauer, telefonoval, já jsem zaplatil účet a čekal. Asi za dvě minuty dotelefonoval, kývl číšníkovi a odešel ke dveřím. Čas sledování.
Vyšel jsem na rušnou ulici a pomalu následoval Rantberga. Ten šel rázným krokem po chodníku. Sáhl jsem pod sako a vzal své USP do pravé ruky, stále jsme ho schovával. Nebudu přece chodit po přervané ulici se zbraní v ruce. Zahnul do jedné z mnoha bočních uliček. Svému účelu sloužila skvěle, byla naprosto prázdná.
Vzal jsem do levé ruky svou peněženku a připravil zbraň.
,,Pane!“ zařval jsem na Rantberga, ,,Vypadla vám peněženka!“ Výborně, otočil se na mě a já mu ji hodil. Stalo se přesně to, co jsem očekával. Rantberg ji chytil, ale v tu dobu, co ji chytal jsem už vytahoval z pod saka zbraň. Zamířil jsem na něj.
Rantberg se usmál. ,,Čekal jsem, že po mně někdo jde. Kdo vás poslal?“ zeptal se. Stále se znatelně usmíval. Zajímavé. Vždy, když jsem tento trik použil, si oběti myslely, že je chci přepadnout. ,,Nevím.“ Řekl jsem popravdě, se svými zákazníky se domlouvám jen telefonem, faxem a po Internetu.
,,Profík.“ usmíval se dál. Jak se ten člověk, tváří v tvář smrti, může usmívat? ,,Pravděpodobně, Kerson, nebo Tanner.“ Skvěle, není si jistý, ale ví kdo asi jsem. Přesněji ví kdo jsem, protože obě tato jména jsou moje.
,,Obojí.“ Řekl jsem popravdě. Proč lhát, tahle příhoda skončí buď jeho, nebo přinejhorším mou smrtí.
,,Jste hodně známý, a co jsem slyšel i dobrý.“ pokračoval v řeči Rantberg.
,, A teď jste mým cílem vy pane Rantbergu.“ usmál jsem se pro změnu já.
,,Jinak byste na mě nemířil.“ usmál se zase. Ale musím uznat, že je všímavý.
,,Pravda, ale když dovolíte… Nemám moc času.“ řekl jsem klidně a přesněji zamířil.
,,Ale jistě.“ pronesl k mému překvapení Rantberg a roztáhl ruce. Zmáčkl jsem spoušť. Dvakrát. Tlumič naoplátku dvakrát lehce štěkl a kulky se zavrtaly do zdi, u které předtím stál. Předtím, protože už tam nestál. Stál přímo u mě a vykopl mi zbraň z ruky. Sakra, jak může být někdo takhle rychlý!
Vykryl jsem pár dobře mířených úderů, ale byl rychlý. Rychlejší než já! Hezky se to zvrtlo.
Neměl jsem ani čas zaútočit, těch několik úderů se odehrálo ve vteřině a já se dosud divím, že jsem je vůbec odrazil. Dlouho jsem ale nevydržel, v další sekundě mě jeho rána praštila takovou silou, že jsem odletěl pár metrů vzduchem a narazil do zdi jednoho z barokních domů, který uličku tvořil. Žebra, která nepopraskala už při ráně pěstí, hlasitě křupla a já se svezl na chodník. Měl jsem co dělat, abych si udržel vědomí. Pomalu,až příliš pomalu jsem se pokoušel zdvihnout na nohy, když jsem dostal ránu do zátylku a ta mě poslala do říše divů…

Otevřel jsem oči. Byl jsem v malé místnosti s postelí, na které jsem zrovna ležel, zrcadlem a kýblem na zemi. Snažil jsem se rozpomenout, proč jsem zrovna na takovém místě. Pomalu se mi vracely vzpomínky na můj úkol, boj s Rantbergem a mou konečnou porážku. Okamžitě jsem je ohmatal a ke svému úžasu jsem zjistil, že jsou naprosto v pořádku. A já si byl jistý, že se mi jich alespoň deset zlomilo!
Zdvihl jsem se z postele a přišel ke dveřím na jedné stěně místnůstky. Byl jsem si sice jistý, že budou zamčené, ale za zkoušku nic nedám. Má jistota mě nezklamala…

Už pěkně dlouho, snad několik hodin, jsem ležel na posteli a nic se nedělo. Přemýšlel jsem nad tím, proč mě nechal Rantberg žít. Věděl, že jsem profík a že nevím, kdo si mě objednal. No, určitě to brzo zjistím. Počítal jsem s tím, že nejsem v lochu. Poldové by mě nenechali dlouho čekat. Hned by mě popravili. Byl jsem jeden z nejhledanějších světových zločinců. Poprava by se konala v jakémkoli státě prakticky okamžitě. Takže jsem někde u Rantberga.
A ještě by mě zajímalo proč je tu ten kýbl…

Odpovědi se mi dostalo o dalších několik hodin později. A to dost důrazně. Z neznámého důvodu se mi udělalo tak špatně, že se mi kbelík na delší dobu vítaným společníkem…

Uběhly další hodiny a já si na sobě všiml několika šokujících zajímavostí. Prozačátek mi zmizely všechny jizvy, které jsem za poslední léta a za války v Zálivu utržil. Prostě byly pryč. Zahojené. A pak jsem zjistil, že je tma. A to celou dobu, co jsem tu. Ale já jsem viděl naprosto skvěle! Přestože jsem v místnůstce nenašel jediné okno, žárovku či lampu, která by ho osvětlovala.
Seskočil jsem z postele a podíval se do zrcadla. Napoprvé jsem si na sobě nevšiml, ale za chvíli jsem si uvědomil, že se mi oči zúžily. Byly až kočičí. Chvíli jsem se na své podivné oči díval a pak jsem si znovu lehnul…

Další zajímavost. Vůbec se mi nechce spát. Už musím být vzhůru přes dvacet hodin a vůbec nejsem unavený. Možná si to jen namlouvám…

Začínám se pořádně nudit. Párkrát jsem přešel po pokoji a sednul si na postel. Chvilku jsem jen tak seděl a čuměl do zdi, když můj jazyk nahmatal v puse cizorodý předmět. A tím předmětem byly, k mému zděšení, moje špičáky. Oba byly neobyčejně dlouhé! Okamžitě jsem se otočil k zrcadlu. Mé vrchní špičáky se opravdu rapidně prodloužily!
,,Sfakva!“ zašišlal jsem a prohlížel si je. Nemohl jsem z nich spustit oči. To přece není možné!
Za nějakou chvíli jsem už začal přemýšlet, jak se jich zbavit. A pak se samovolně zasunuly. Vytřeštil jsem oči, protože to, že by mi mohli narůst asi dva centimetry dlouhé špičáky, jsem ještě byl schopen akceptovat, ale to že zase zmizí! To je blbost! A zase se vysunuly. Já se snad zblázním. Co se to se mnou děje! Prošel jsem se po pokoji a dál se díval do zrcadla. Zuby tam pořád byly, takže se mi to nezdá. Nechtěl jsem si to připustit…

Za delší dobu zkoumání mých podivných zubů jsem přišel na to, že je můžu samovolně vsouvat a zasouvat.. Aspoň něco. Vůbec se mi nelíbila představa, že až se odsud dostanu…jestli se odsud dostanu…, že budu běhat po světě s obrovskýma zubama.
Už mi bylo jasné, že jsem upír. Nic jiného být nemůžu. A taky by to vysvětlovalo Rantbergovu rychlost. A myslím, že už mi to ani nevadí. Jen se mi nelíbí představa, že budu pít lidskou krev, pokud budu ještě někdy něco pít. Jestli mě tu Rantberg nenechá navěky…

Nenechal. Po dalších dlouhých hodinách zašramotily klíče v zámku od mé ,,cely“ a dveře se otevřely. Rantberg si mě prohlédl a kývl na pozdrav.
,,Dobré ráno, pane Tannere.“ řekl klidně, ,,cítíte se dobře?“
Hezká otázka. Nečekal jsem ji. Tak proč neříct pravdu?
,,Docela dobře, když neberu v úvahu, že jsem upír.“
,,Jsem rád, že to berete s humorem. Pojďte za mnou.“ kývl a opustil pokoj. Dveře nechal otevřené. Stoupl jsem si a následoval jsem ho. Prošli jsme krátkou chodbou do něčeho, co byl asi obývák. Na vysokém červeném koberci stála dvě luxusní křesla, dřevěný stolek s dvěma sklenicemi a stolek s televizí. U zdi stálo několik skříní. Pár oken s záclonama, prostě normální obývák.
,,Posaďte se prosím.“ ukázal na jedno s křesel. Neviděl jsem žádný důvod proč bych ho neměl poslechnout. Kdyby mě chtěl zabít, už by to udělal. Posadil jsem se.
,,Jak už jste řekl, pane Tannere, víte co jste.“ řekl a z jedné skříně vzal nějakou láhev.
,,Proč jste mě nezabil?“ zeptal jsem se na otázku, o které jsem dosud hodně přemýšlel. Rantberg nalil do obou sklenic nějaký nápoj, podle barvy víno.
,,Dáte si?“ zeptal se a podal mi sklenici, přijal jsem ji a napil jsem se. V tu chvíli, co se mi první kapka dotkla jazyka se mi vysunuly tesáky.
,,Promiňte.“ řekl jsem s předstíraným klidem a zase je zasunul. Napil jsem se. Víno to nebylo. Nebylo to nic, co jsem kdy v životě pil. Ale bylo to skvělé.
,,Výborné, co to je?“ zeptal jsem se Rantberga.
,,Králičí krev.“ zazubil se na mě. Kupodivu jsem se s tím smířil. Aspoň, že není lidská. Rantberg se hlasitě zachechtal. Podíval jsem se na něj.
,,Divím se že jste ji nevyplivl.“ vysvětlil.
,,Jsem profesionál, musím se akceptovat na podmínky.“ usmál se po dlouhé době a znovu se napil. Rantberg se posadil do křesla a napil se ze své skleničky.
,,Jste opravdu dobrý.“ řekl. Podíval jsem se mu do očí. Bylo tu dost světla, takže byly téměř nerozeznatelné od normálních, ale byly upíří. To upír pozná, přestože je upírem jen několik hodin.
,,Ne dost. Vás jsem nedostal. A ani se nedivím.“ pronesl jsem skromně. Tentokrát pohlédl do očí on mě.
,,Chcete ještě, pane Tannere?“ ukázal na mou prázdnou sklenici.
,,Děkuji.“ podal jsem mu ji, ,,Na něco jsem se vás ptal.“
,,Ano, jistě,“ řekl zatímco do sklenice naléval králičí krev, ,,všichni někdy dělají věci, které si neumí vysvětlit.“
,,To není odpověď,“ trval jsem na svém, ,,já vás chtěl zabít.“
,,Byla to vaše práce a to já chápu.“ roztáhl v křesle, ,,kdysi jsem byl stejný jako vy, téměř. Nájemný vrah.“ Á, takže kolega
,,Opravdu? A kdy to bylo?“ chtěl jsem vědět.
,,Ve čtrnáctém století.“ Není pravda, že bych něco takového nečekal. Za těch pár hodin, co jsem rozebíral otázku vampyrismu, jsem o upíří nesmrtelnosti přemýšlel. Tehdy jsem vyloučil možnost, že by nás mohlo zabít denní světlo. Nejenže jsem se Rantberga pokusil odpravit ve dne, teď mě sluneční světlo ozařovalo přes jedno okno místnosti.
Ale přesto, že jsem to zvažoval mi to vyrazilo dech. Byl jsem rád, že jsem neupustil sklenku.
Začínalo se mi upírství líbit..
,,Překvapený?“ pronesl Rantberg.
,,Víceméně.“ přikývl jsem a zhluboka se napil.
,,To věřím.“ zasmál se.
,,A nebojíte se, že bych se vás mohl ještě pokusit zabít?“ převedl jsem řeč.
,,Ne,“ zavrtěl hlavou, ,,vím, že byte to nedokázal. A vy to víte taky pane Tannere.“
Má pravdu, vím to. A dokonce ho nechci zabít.
,,Pravda. Nemám na vás, to jsem už jsem poznal.“ potvrdil jsem mu.
,,Ne, že bych vás chtěl urazit, ale divím se, že jste mi ty první rány odrazil.“ podíval jsem se mi do očí. V duchu jsem se rozesmál.
,,Jak jste říkal. Jsem dobrej.“ zazubil jsem se a naschvál vysunul a zasunul tesáky.
,,Asi to tak bude pane Tannere.“ okomentoval to Rantberg a dolil si sklenici. Upřímnost nadevše.
,,Neřeknete mi něco o upírech? Co můžeme, co ne?“ navrhl jsem. Rantberg se na mě podíval.
,,Jistě, to bych asi měl.“ začal, ,,Takže. O upíří historii toho moc říkat nebudu, vím jen to, co jsem zažil. Takže rozmezí osmi set let.“ Přikývl jsem.
,,Většina toho co jste viděl o upírech v televizi, nebo četl v knihách není pravda,“ pokračoval, ,,většina, protože něco ano. Není pravda, že jsme náchylní na česnek, slunce, dubové kolíky a další sedlácké hlouposti. Ale jinak je pravda, že nám ubližuje stříbro, a to dost bolestivě, a některé náboženské symboly, ale jen ty, v jakém ke kterému náboženství jsme patřili před proměnou. Takže, pokud je někdo Arab a stane se z něj upír, tak mu může ublížit jen znak půlměsíce a to ostatní co souvisí s Islámem. Chápeš?“
,,Jo.“ potvrdil jsem.
,,Skvěle,“ rozzářil se, ,,Dál je pravda, že musíme pít krev, nemusí být nutně lidská, stačí zvířecí, ale nic jiného požívat nemůžeme. Myslím k jídlu, kromě krve můžeme pít cokoli, ale jen krev nám dá potřebné látky. Nic jiného než nápoj náš žaludek nestráví.“ Nadechl se.
,,Další položkou je dýchání, my dýchat nemusíme, pořád. Nadechnout se musíme jen jednou dvakrát denně, pro prokrvení buněk. Na veřejnosti se ale dýchat snaž. Jde to naučit.“
Pro náznak se párkrát nadechl.
,,Jistě už jste si všiml svých schopností regenerace. Jsou téměř neomezené. V klidu můžeme ustát zásahy kulkou, nebo třeba useknutí končetiny. Zranění srostou, končetiny dorostou. Přežijeme všechno, co nesouvisí se stříbrem, ale přežijeme, když jím budeme jen zraněni. Není pravda, že když se nás tento kov dotkne, tak nás to okamžitě zabije. Stejně tomu tak není v případě náboženských symbolů. Jenom nás to pekelně pálí a nikdy bych vám nepřál, abyste to zkusil na vlastní kůži. Kulka, normální do srdce, vás bude jen trochu bolet, ale nezabije vás. Stříbrná ano, rána se zhojí pomaleji, později než se budete muset nadechnou a vy se za den udusíte. Zásah normální kulkou, ale stačí samozřejmě jiná zbraň, to snad chápete. Zásah normální kulkou do mozku nebo míchy nás paralyzuje na neurčitý počet dní, nebo jen hodin. Ale zásah do stejného místa stříbrem zabíjí.“ Odmlčel se.
,,Máme nějaké nepřátele, kteří by na nás stříbrné nálety prováděli?“otázal jsem se. Zase ten jeho pronikavý pohled.
,,Bohužel ano.“ vzdychl, ,,Existuje taková sekta. Říkají si Lovci, co vím tak už byli už za mých mladých let. Někteří dokonce ještě žijí.“ Vytřeštil jsem oči.
,,Ale oni přece nejsou upíři, tak jak můžou žít tak dlouho?“
,,To se zeptej jich,“ mrkl na mě, ,,Prostě tihle Lovci nás loví. A je jich víc než nás. Na celém světě je asi pět tisíc upírů. A dvakrát tolik Lovců.“ Zamračil se. ,,Takže náš život je vlastně jeden velký útěk před Lovci. Už teď jeden nebo dva ví, že jsme ve městě. A shánějí lidi, aby nás mohli odpravit.“
Skvělé. Takže je tu ještě obrovská skupina idiotů kteří se mě budou pokoušet zabít. Z mé
strany perfektní příklad změny lovce na oběť. Co víc si můžu přát?
,,A co proti tomu uděláme?“ zamyslel jsem se. Rantberg hrábl do kapsy a vytáhl moji pistoli. Hodil mi ji do klína. Měla zlomený tlumič, ale jinak byla celkem v pořádku.
,,Omlouvám se za ten tlumič,“ usmál se, ,,mám pocit, že se zlomil, když jsem do něj kopl..“
Odšrouboval jsem ho a Rantberg mi hodil pouzdro na pistoli. Upevnil jsem ho pod sako a schoval jsem do něj zbraň.
Rantberg vytáhl zpod stolu mapu a Evropy a otočil ji ke mě.
,,Teď pojedeme sem,“ změnil téma, ,,musíme se tam střetnout z jednou dámou.“
Ukázal na hlavní město jednoho státu sousedícího s Rakouskem. Už jednou sem v něm byl, za prací, a tím městem byla Praha.
,,I když,“ zarazil jsem se, ,,musím jet s vámi?“
,,Ne nemusíte pane Tannere, pokud jste smířený s tím, že vás do týdne zabijí Lovci. Měl byste ale vědět, že předtím vás budou mučit.“ zamrkal na mě. Hezká inspirace. Napil jsem se ze sklenice a podíval jsem se na Rantberga.
,,Na budoucí život. Doufejme, že bude dlouhý…“ připil jsem…

Uběhly další hodiny a já už sledoval ubíhající krajinu z okna vlaku směr Vídeň-Brno. Dveře našeho kupé byly zavřeny a já se mohl v klidu věnovat čistění své zbraně. Mám ji rád, jak už jsem řekl. Někteří chlapi milujou svoje auta. Starají se o ně, říkají jim ,,miláčku“,
nebo ,,mé dítě“. Někdy je mají radši než své manželky. U mě je to tak s mým USPčkem. Nevím, jestli ho mám radši než manželku, žádnou totiž nemám a myslím, že nikdy mít nebudu.
Když jsem ,,své dítě“ důkladně namazal a očistil, vložil jsem ji zpět do pouzdra a pokusil se usnout. Nešlo to! A Rantberg si přede mnou už hodinu spokojeně chrní. Zdvihl jsem se ze sedala a chvíli se díval na měnící se krajinu. Pak se za mnou ozval zvuk otvírajících se dveří kupé a já se zvědavě otočil. Ve dveřích stál průvodčí, měl brokovnici. A mířil na mě! Zahrály reflexy i nová hbitost. Okamžitě jsem se pokusil uskočit. Ozvala se hromová rána, jak ,,běžný rakouský průvodčí“ stiskl kohoutek dvouhlavňové brokovnice. Ušlo to, normálně bych se nestihnul ani hnout. Teď mi broky udělaly z pravé plíce cedník, já udělal perfektní piruetu a proletěl rozbitým oknem jedoucího vlaku. Rychle jedoucího vlaku! Trvalo mi necelou sekundu, než jsem si uvědomil, že nejsem mrtvý, že tohle asi přežiju a že bych se měl chytit vlaku. A tak jsem to udělal. Mé prsty se zachytly bočního parapetu otevřeného okna jednoho kupé. Naštěstí ve stejném vagónu. Kolem mě hučel vzduch jak lodní siréna a já v něm vlál zachycen jen vlastními prsty.
,,Tak, teď se podíváme, co ještě zvládneme.“ zamrmlal jsem si pro sebe a vší silou se přitáhl. Docela mě překvapilo, jak lehce to šlo. V další vteřinu už jsem proletěl otevřeným oknem do vlaku, otevřenými dveřmi kupé na chodbičku a narazil do stěny vagónu. Pár kostí zapraskalo. Vedle mě křičela nějaká hysterka. A to nejen proto, že jsem před ní proletěl oknem vlaku, ale taky kvůli mrtvole průvodčího na chodbičce. Rantberg se činil.
Zvedl jsem se z podlahy a, nedbaje na prostřelený hrudník, vrátil se do našeho kupé. Rantberg se díval ven rozbitým oknem.
,,Hledáš mě?“ ozval jsem se za ním. Prudce se otočil. Svou pistoli stále v ruce. Byla to velmi známá a dobrá zbraň - Desert Eagle. Já ji nepoužíval jen proto, že byla moc hlučná a ani nejlepší tlumič ji neuměl utišit. Schoval ji.
,,Musíme zmizet z vlaku, ví o nás.“ řekl místo odpovědi.
,,Všiml jsem si.“ ukázal jsem na svůj ,,zkrášlený“ hrudník.
,,Jsme už za hranicemi?“
Tak on si spinká a pak neví, co se děje.
,,Jo.“ přikývl jsem.
,,Skvěle.“ řekl klidně a vykopal z rozbitého okna zbytky skla.
,,Co chceš dělat?“ mimoděk jsme si začali tykat.
,,Vylézt.“
Zbláznil se, chce vyskočit z vlaku! Je to blázen! Sakra! Furt si nemůžu uvědomit, že bych to přežil. Když jsem přižil zásah brokovnicí, přežiju všechno. Skoro všechno.
,,Teď?“ zeptal jsem se přesto.
,,A kdy jindy?“
Skvělá odpověď.
Rantberg vylezl na parapet okna a vylezl na střechu vagónu. No nic. Vydrápal jsem se za ním. Hysterka na chodbičce stále ječela…

Připadal jsem si jak v laciné kovbojce z osmdesátých let. Za zběsilého hučení vzduchu jsme přeskakovali z vagónu na vagón směrem k nákladním vozům. Když jsem poprvé skočil přes mezeru mezi vagóny, ze zvyku jsem se vší silou odrazil, přeletěl jsem celý patnáctimetrový vagón a dopadl na střechu následujícího. Rantberg mě doběhl a dal mi kázání o tom, že stačí, když se budu odrážet velmi, ale velmi lehce. Budu si to pamatovat.
Pak, po dalších skocích, tentokrát již lepších, jsme přistáli na přepravníku pro vozidla. Přesněji nečekaně na střeše jednoho z aut. Oba jsme z něj slezli a rozhlédli se po vagónu. Neměl strop (to jsme si všimli, když jsme na něj nedopadli) ani stěny, prostě typický vozidlový přepravník. Automobily na něm byly přivázány gumovými lany, úsporný systém.
,,Hej.“ houkl na mě Rantberg a ukázal, k mému zděšení, na dvě krosové motorky. Hondy.
,,Ne, to ne!“ zamanévroval jsem rychle. Je to blázen. Kdo to kdy slyšel, seskočit na motorce z vlaku. Rantberg mě neposlouchal, bez problémů urval gumová lana z upevnění obou Hond a ne jednu se rozkročmo posadil. Nenáviděl jsem se za to, ale posadil jsem se na druhou.
,,Jak to mám nastartovat?“ zařval jsem na Rantberga. Ten se zrovna rýpal v zařízení ,,své“ motorky. Rýpal se v startovacích drátkách. Za chvilku už ,,jeho“ stroj šťastně vrněl a Rantberg ke stejnému vyjádření donutil i ,,mou“ motorku.
,, Až ti řeknu, tak vyjdeš!“ podíval se na mě.
Chvíle ticha.
,,TEĎ!“ zařval. Moje, i jeho motorka se rozjela. Ještě teď se divým, že jsem vůbec dokázal šlápnout na plyn. Stroj hlasitě zahučel, jak se kola bez podpory otáčela, když ,,moje“ i Rantbergova motorka opustila vlak. Cítil jsem za zády proud větru z jeho jedoucích vagónů a pak už ,,má“ motorka s lehkým zahoupáním dopadla na zem. Kupodivu jsem ji udržel a nespadl. Rantberg, který jel poněkud rychleji, zabrzdil, udělal dlouhý smyk a podíval se na vlak. Zastavil jsem vedle něj. Kousek od nás byla asfaltová cesta, osamělá a prázdná v okolních lesích. K té jsme začali směřovat.
Pořád jsem nemohl uvěřit, že jsem skočil z vlaku. Na motorce…

První zastávka byla na benzínové pumpě. Žlutě na ní zářila cedule s anglickým nápisem ,,Shell“, zrovna ji čistil zaměstnanec pumpy a zaujatě se na nás podíval, když jsme zastavili. Asi tady zákazníky příliš často nevídali. Rantberg napumpoval do nádrží motorek NATURAL a já šel zaplatit.
Česky umím. Ona zmíněná zakázka v Praze patřila mezi ty ,,velké“. V ČR jsem prožil rok, než jsem se ke své oběti vůbec dostal (byl to největší drogový dealer ve střední Evropě). A další rok, než se mi naskytla ,,vhodná příležitost“. Takže česky umím.
Brali Eura. S dost neférovým kurzem…

,,Kam teď?“ zeptal jsme se Rantberga, když jsme dorazili do metropole Brna. Kůže a maso na mém hrudníku už dávno srostly.
,,Vyzbrojit se.“
,,Kam?“
,,Do zbrojovky, do České zbrojovky.“…

Když jsme se ke komplexu budov České zbrojovky přes propletené a zacpané uličky města dostali, tak už byla noc. Motorky jsme schovali do jedné z temných uliček a přišli ke zdi ohraničující pozemek zbrojovky. Zeď měla asi tři metry a nahoře byl ještě zapletený ostnatý drát. Byl sice dost rezavý, ale o to vypadal nebezpečněji.
,,Jak se tam chceš dostat?“ otočil jsem se zamyšleně na Ranta (Nemůžu mu přece furt říkat příjmením, i když vlastně není pravé. Tak jsem ho zkrátil.) . Zavrtěl hlavou, jako že se divý, že jsme si to ještě neuvědomil a odrazil se. Jen jsem sledoval, jak ladně přeskočil třímetrovou zeď. S metrovou rezervou.
,,Humh.“ Vyšlo ze mě.
,,Dělej!“ ozvalo se šeptem z druhé strany.
,,To nezvládnu.“ zavrtěl jsem hlavou. Zřetelně bylo slyšet, jak si Rant nahlas povzdechl. Naštěstí se mě nepokoušel přesvědčit, že ano. Prostě přeskočil za mnou a vrhl po mě naštvaný pohled. Pak skočil zpět.
No nic, musím to zkusit, ale už teď vidím, jak to nevyjde.
Prudký odraz do výšky. Dlouhý let a milimetrové minutí ostnatého drátu. Dopad. Na nohy.
,,Humh.“ zamumlal jsme znova.
,,No vidíš.“
,,Co se psy?“ pokusil jsme se šeptem zavézt inteligentní rozhovor, zatím co jsme se plížili tmou k jedné z budov. Zjevně skladu.
,,Ti nám neublíží.“ odpověděl Rant klidně. Nevím sice proč, ale zase jsem mu věřil.
Dveře skladu byly, kupodivu, zamčené. To jsme ale vyřešili otevřeným oknem. Dva a půl metru nad zemí…

První, čeho jsme si v budově všimli byla šestičlenná skupina ozbrojenců, schovaných za bednami s českými pistolemi. S našima očima bychom o nich věděli, i kdyby se od nich neozvalo: ,,Kurva! Ty vole viděl´s to?“ reagující na náš ,,vztup“.
,,Debile!“ houkl jeden s nich, když už věděli, že o nich víme. Zamířili na nás.
,,Říkali, že bude jen jeden.“ řekl další. V rukama držel malý samopal H&K MP5 a podle výrazu v jeho tváři ne poprvé.
,,Prachy navíc.“ odbyl ho předchozí mluvčí. Zjevně ,,velitel skupiny“.
Ohlédl jsem se na Ranta.
,,Asi je budeme muset zabít.“ odpověděl, než jsem se ho vůbec stačil zeptal. Naschvál odpověděl česky.
,,Palte!“ křikl ,,velitel skupiny“.
Lehce jsem se odrazil doprava a ještě v letu vytasil své USP a vyslal dvě rány do nejbližšího. Toho s MP5kou. Nepoužíval ji poprvé, ale dozajista naposled. První kulka mu proletěla čelem a druhá už nepřesněji do krku. Dopadl dřív než já. S tím rozdílem, že na rozdíl ode mě nevystřelil další kulku do srdce jednoho ze svých společníků. Zato já ano. Stačil ještě vystřelil, chudák, kulky z malého samopalu drtily zeď za mnou a některé se dokonce nebezpečně odrážely od podlahy vedle mě. Pak ho zasáhla má druhá střela, do krku. Nyní jsem naopak já stál dřív, než on stihl dopadnout. Kde se ve mně bere ta mrštnost? Že se ptám! Okamžitě jsem zamířil na posledního zbývajícího, ostatní už dostal Rantberg, a naposledy vypálil. Přímo mezi jeho očima se objevilo další, malé a červené. Na druhé straně hlavy vyletěly úlomky lebky a mozku a pořádně zasvinily podlahu. Uklizečky budou mít radost. Jeho tělo si ještě chvilku neuvědomovalo, že má být mrtvé a ve smrtelné křeči stiskl kohoutek svého samopalu-Uzi. Kulky mě, i Rantberga bezpečně minuly a zavrtaly se do prázdných beden u jedné se zdí.
,,Behind Blue Eyes.“ okomentoval situaci slovy hitové písně, kterou vedle mě před třemi dny poslouchal nějaký puberťák v letadle směr Vídeň. Můj perfektní komentář však přehlušil spuštěný alarm.
,,Padáme!“ zařval Rant, ,,každou chvíli tu budou hlídači a poldové!“ Vyskočil jedním z oken. Zavřeným, takže se ke všeobecnému hluku přidalo ještě tříštění skla. Ke své smůle jsem musel za ním.
Za pár minut už jsme jeli ulicemi Brna. Jediným ozvučením byl řev motorek a houkání policejních aut…

,,To je divné.“ mrmlal si pro sebe Rantberg v pokoji motelu. Já jsem seděl na své posteli a zrovna dobíjel svou zbraň.
,,Co?“ zeptal jsem se.
,,Hmm? Přemýšlel jsem, proč na mě Lovci posílají normální lidi. Jako předtím ty, ten agresivní průvodčí a teď skupinka ,,rádoby zabijáků“. Musejí vědět, že je posílají na smrt!“
,,Možná je neposlali Lovci?“ navrhl jsem.
,,Ne, ne, ne. Byli to oni…“
,,Jak to víš?“
,,Tušení.“
Aha. To vše vysvětluje.
,,Ale proč by to dělali?“
,,Možná jim o něco jde.“
,,O co?“
,,To kdybych věděl.“
,,Ale jak věděli, že budeme v tom vlaku. A to ani nemluvím o Zbrojovce.“ rozšířil jsem téma.
,,Když věděli, žes neuspěl, strčili své lidi do všech letadel, vlaků, autobusů a na všechny hraniční přechody ze státu. Pak, když zjistili o mrtvém průvodčím v tom vlaku, věděli, kam jedeme a zbrojovku si domysleli, stejně jako pravděpodobně hlídali všechny prodejny zbraní, legální i nelegální.“ rozkecal se Rant.
Poklesla mi čelist a samovolně se vysunuly tesáky.
,,Tfo maí…..promiň. To mají takovou moc?“
,,Větší než si myslíš. Můžou si najmout kohokoli, kdykoli. Kohokoli! Dokážou nabídnout takové částky, že by se tě pokusil zabít i pekař v pekárně, který v životě nedržel zbraň a neublížil ani mouše.“
,,A kde sakra berou takové prachy. To musí být miliony, miliardy.“ podivil jsem se.
,,Jsou zapletení do všeho nelegálního, co na téhle planetě je. Zbraně, zlodějina, drogy, vydírání, nájemné vraždy. Tebe si už určitě najali několikrát. To všechno v jedné jediné celosvětové organizaci. Sicilští mafiáni jsou vedle nich neviňátka.“
Znal jsem sicilskou mafii, nebo aspoň některé členy. Neviňátky bych je nenazval.
,,A to jde po nás? Jo?“
Rant přikývl.
,,Tak to jsme v prdeli.“
,,Dobře řečeno.“
,,Že já se s tebou zaplétal.“ zavrtěl jsem hlavou, ,,Mohl jsem být v klidu…“
,,…mrtvý?“ dokončil za mě Rantberg.
,,Pravda.“ uznal jsem.
,,Tak jako tak jedeme zítra do Prahy.“ Rant změnil téma, ,,mám tam několik starých přátel, velmi starých přátel, ti nám pomůžou. Kolik máš ještě nábojů?“
,,Tři patnáctkové zásobníky. Takže pětačtyřicet.“
,,To by mělo na cestu stačit.“…

Projeli jsme kolem cedule s nápisem ,,Praha – 102 km“. Takže už máme polovinu za sebou. Pomalu jsem začínal zjišťovat, že nesnáším dlouhé jízdy na motorkách. Mám otlačenou prdel. Ještě že dálnice byla téměř prázdná. Sem tam projel nějaký náklaďák, kamion nebo osobní auto. Rantberg si to valil přede mnou.
Zrovna když jsem chtěl předjet jeden náklaďák, málem mě zasáhla dávka z kulometu. Kulky pokropily zadní dveře náklaďáku a já mimoděk přidal na rychlosti. Ohlédl jsem se, za námi jelo několik osobních aut. Tři. Nedíval jsem se na značky, zajímali mě ti chlapi, kteří stáli v střešních oknech. Měli samopaly, dobře známé ÁKá čtyřiasedmdesátky, a stříleli. Další dávka už dokonce zasáhla mou palivovou nádrž. Musím něco udělat. Vší silou jsem se odrazil a přímo z motorky skočil na střechu již zmíněného náklaďáku. Trochu se prohnula. Moje motorka se dole rychle kutálela, až vyletěla ze silnice a vybuchla. Hned po dopadu jsem vytáhl USPčko a vystřelil na jednoho střelce. Za jízdy se špatně střílí. První kulka ho minula a zajiskřila o střechu jejich vozu. Druhá byla lepší. Zasáhla ho do hrudi.
Nic! Se střelcem to jen otřáslo. Vesta, napadlo mě a rychle zamířil na hlavu. Pozdě. Další salva kulek mě zasáhla. Naštěstí žádné stříbro. Cítil jsem jen jemné svědění. Střely mě odpálily a málem shodily z náklaďáku. V leže jsem přes okraj střechy zahlédl Rantberga, jak jednou rukou řídí motorku a druhou střílí za sebe. Střílel přesně. Jeden ze střelců vyletěl z auta na silnici s prostřelenou hlavou. Následující Rantův výstřel vysklil přední sklo stejného vozu a zasáhl řidiče. Nikým neovládaný stroj vyjel z pruhu, prorazil bočnici a efektně se srazil s nějakým Opelem v protisměru. Rychle jsem se zvedl na nohy a podíval na prostřelené břicho. Ten hajzl mě čtyřikrát zasáhl. Auto ,,toho hajzla“ se právě pokoušelo předjet můj náklaďák. Tak jsem na něj skočil. ,,Ten hajz“ byl asi velký drsňák, když měl okolo pásu obmotané granáty. A to se mi hodilo. Dřív, než vůbec stačil zareagovat jsem mu střelil ránu do hlavy, jednomu z granátů vytáhl pojistku a mrtvolu ,,toho hajzla“ vrazil přes střešní okýnko zpět do vozu. Rychle jsem se odrazil a skočil zpět na náklaďák. Jeho řidič asi všechno viděl v zrcátku, protože zrychlil. Já bych zrychlil taky, kdyby mi měl vedle auta vybouchnout granát. Společně s jiným autem. Stihl to. Když auto explodovalo, bylo už pár metrů za námi. Usmál jsem se. Předčasně. Jedna kulka z dávky z posledního auta mě zasáhla do ruky. Do ruky se zbraní. Mé milované USPčko vyletělo do vzduchu a když dopadlo na silnici pod autem, nějaký zasraný kamion ho svými tunami slisoval. Skvěle! Lehl jsem si na prohnutou střechu a sledoval Rantberga který vyslal několik střel do kol zbývajícího auta. Obě hlasitě praskla. Řidič neovladatelné auto neuřídil a ono se při nájezdu na patník překotilo na střechu. Stále v na ní byl střelec. Vůz stále jel (na střeše) a nechával za sebou, kromě sprchy jisker, také zajímavou rudou čáru. Rantberg ještě vystřelil do nyní nekryté nádrže a auto vybuchlo.
Začal jsem se zajímat, jak se dostanu dolů. Skočit se mi moc nechtělo. Rant na motorce zpomalil a nechal se dojet ,,mým“ náklaďákem.
,,Slez!“ zařval na mě. No jo, ale jak? Odpověď se našla sama. Řidič prudce zabrzdil a já bez opory proletěl několik metrů vzduchem a dopadl na asfalt silnice. Docela to bolelo. Naštěstí jsem si zlomil jen pár žeber a prstů. Zdvihl jsem se a přišel jsem k Rantbergovi, který právě uklidňoval řidiče mého záchranného náklaďáku. Kývl jsem na něj (na řidiče) jako že díky. Nereagoval. Pak náklaďák klidně odjel a Rantberg na mě mávl ať sednu za něj.
,,Cos mu udělal?“ zeptal jsem se zvědavě.
,,Stará dobrá metoda přesvědčování. Nic jsem neviděl, nic jsem neslyšel. Mám rodinu…“
zazubil se na mě.
Než jsme přijeli do Prahy, věděl jsme ještě jednu věc. Dlouhé jízdy na motorce ve dvou nesnáším nejvíc…

Praha-srdce Evropy, přijeli jsme přesně na oběd. No dobře zbývalo ještě asi dvacet pět minut. Ale to už je detail. Motorku jsme nechali na kraji města, protože po té přestřelce na dálnici ji budou určitě hledat. A já bych na ní stejně nedokázal dál sedět. Pochybuju, že bych ještě kdy dokázal sedět na motorce. To, že si upíři nemůžou rozsedět zadek je naprostý kec. I když vlastně nevím, kdo to řekl a jestli to vůbec někdo kdy řekl. Zajímavé, průstřely po kulkách, zlomená žebra a kdoví co ještě mě skoro ani nesvědí a taková blbost jako rozseděný zadek jo. Díry i kosti byly už samozřejmě srostlé-skvělý servis.
Cesta Prahou není lahoda, ať ve dne, nebo v noci. V pražských uličkách není těžké se ztratit. Dokonce ani pro mě. Naštěstí Rantovi Praha problémy nedělala. Za víc než dvě hodiny chůze, nohy mě naštěstí nebolely, jsme zastavili v nevýrazné ulici. Taková ulici, jakých jsou v Praze stovky. Několik renesančních domů s oprýskanou omítkou, silnice není dost široká, aby se po ní tlačila všudypřítomná troubící auta. Pohoda.
Rantberg přišel k jedněm dveřím a hlasitě zaklepal. Chvíli bylo ticho a pak se zpoza dveří ozvalo nevinné ,,Ano?“
,,Hledáme skrytí.“ odpověděl Rantberg, ale tvářil se netrpělivě. Co to dělá?
,,Kdo jste?“
,,Ten co chodí se stíny.“
,,Tome?“ ozvalo se nevěřícně.
,,Jonáši?“
Dveře se pootevřely a štěrbinou na nás vykoukla ruka a obličej. Ruka držela zbraň-ingram. Obličej měl ostražitý výraz, ale ten zmizel, když uviděl Ranta (nebo spíš Toma). Zhluboka si oddechl.
,,Ahoj Tome, dlouho jsme se neviděli. Naposledy ve Vietnamu.“ zavzpomínal se, pak se zarazil a ukázal na mě, ,,Kdo to je?“
,,Pak ti to vysvětlím, teď nás ale pust dovnitř.“
Jonáš otevřel dveře a pustil nás do předsíně. Byla naprosto normální, na věšáku vysely dvě bundy, jedna zjevně ženská. Pověsili jsme ty svoje, v mém případě rozstřílené sako, a spolu s Jonášem prošli do útulného pokoje.Několik křesel, televize stolek a sklenice. Hlavně ty sklenice, na chuť králičí krve nešlo zapomenout. Pokoj se nápadně podobal tomu ve Vídni.
Na jednom s křesel seděla žena, nebo spíš děvče, vypadala tak na osmnáct, ale já se nemohl zbavit pocitu, že je jí víc. O hodně víc. Podívala se na nás a usmála se.
,,Čau Tome, už je to dlouho.“ pronesla jemným hlasem, ,,Co tady děláš?“
,,Kutrune,“ usmál se Rant (Tom), ,,Taky tě rád vidím.“
,,Neodpověděl´s.“ řekla s ledovým klidem.
,,Mám tu sraz s Gven. Není tady?“
,,Není. Proč máte sraz?“
,,Jsi nějak zvědavá.“
,,Proč?“ trvala na svém. Byla tvrdá, s tou bych se nechtěl dostat do sporu.
,,To mi řekne až ona, ale prý je to důležité. Hodně důležité“ pro důraz ještě zdůraznil to ,,Hodně“ a ,,Důležité“.
Kutrune to zjevně stačilo.
,,Kdo to je?“ kývla na mě, stejně jak předtím Jonáš.
,,Můj syn.“ pronesl s úsměvem Tom a pokynul, abychom se posadili.
Jonášovi i Kutrune spadla čelist.
,,Syn?“ zeptala se Kurtune, ,,Neříkal tady někdo čistě náhodou někdy, že potomka mít nechce?“
Tom pokrčil rameny, ,,Všichni občas dělají věci, pro které nevidí důvod. A může se hodit.“
,,Jak je starý?“
,,Tři dny.“ začal se hlasitě smát.
,,Mimino?“ řekla Kutrune výsměšně, ,,Umí vůbec zacházet se zbraní?“
Rant se na ni vyčítavě podíval, ,,Myslíš, že bych si za syna vzal nějakého magora?“
,,Kdo to je?“
,,Možná ho budeš znát pod jménem Tanner, nebo Kerson.“
Kutrune přimhouřila oči na důkaz soustředění, ,,Tanner? Tanner, to už jsem někde slyšela. Tanner? Tanner! Ten Tanner, ten nájemný zabiják. Nejlepší lidský nájemný zabiják?“
V duchu se mi napjala hruď. Od ní to znělo skvěle.
,,Jo.“
,,Tak to je dobrý. Se zbraní zacházet teda umí. Jak ses k němu dostal?“
Tom jim vysvětlil okolnosti našeho setkání i události posledních dnů. Jonáš nám zatím každému nalil do sklenice…ano!…nebyla to králičí, ale chutnala skvěle...krev.
Dokonce mi vyšlo, že se mi při pití nevysunuly tesáky, jak to dělal Rant a jak vidím i Jonáš a Kutrune.
,,Takže na vás útočili jen lidi? Ale proč? Proč je Lovci posílali? To přece byla to cílená sebevražda.“
,,To mi snad vysvětlí Gven.“
,,Snad.“
Pak se rozhovor stočil na zbraně. Rantovi jsem už dřív řekl o ztrátě své pistolky na dálnici, takže posla Jonáše, aby mi šel vybrat novou. Šel jsem s ním…

Zbrojnice byla sice malá, ale zato bohatá. Na zdech vysel arzenál od Kalašnikovu, přes Galil, až po malý raketomet. V bednách byly úhledně naskládané pistole, malé kulomety, náboje i granáty. Přistoupil jsme k bednám s pistolemi.Já nic těžkého nepotřebuju.
,,Vem si nějaké ingrami.“ řekl mi Jonáš.
,,Já jsem spíš na pistole. Ingrami a Uziny jsou nepřesné a snadno se zadrhnou.“ pokrčil jsem rameny.
,,Pfh.“ odfrkl si Jonáš, ,,Ingrami jsou nelepší věcí, co zbraňový průmysl kdy vynalezl.“
Vytáhl od pasu ty svoje a začal si jimi pohazovat. Každý jednou rukou.
Prohlédl jsem všechny pistole v krabici a vybral si dva překrásné kousky.
CZ 75 Compact-české, hezky designované, velmi výkonné a účinné zbraně. Na hruď si navlékl další pouzdro, do nastrkal deset čtrnácti nábojových zásobníků, a ještě jsem přibral několik pro Rantova Deserta.
Vrátili jsme se zpátky do pokoje, posadili se a já hodil zásobníky Tomovi na klín.
Ten na mi na díky kývl a jal si je schovat do kapes.
,,Kde to vlastně jsme?“ začal jsem nový rozhovor zvědavou otázkou.
,,Těmto místům se říká ,,Skrýše“. V každém státě je nějaká. Například ta ve Vídni, tady, v Berlíně…Ve velkých státech, jako třeba USA, nebo Kanada je jsou ve velkých městech-v New Yorku, Washingtonu, Montrealu…
Ve všech je dostatečná zásoba krve, zbraní i informací. Trvalo nám hodně, hodně dlouho, než jsme to vybudovali.“ promluvil Tom.
,,Tak proč jsme se pořádně nevyzbrojili už ve Vídni?“
,,Nepokládal jsem to za nutné.“
,,Tak proč jsme v Brně šli do té zbrojovky?“
,,Když nás napadli ve vlaku, tak už jsem to za nutné považoval. Bál jsem se, že by nás mohli kdykoli napadnout Lovci. Naštěstí nás napadli jen ti automobiloví amatéři.“
Naznačil jsem mu chápavost a napil se krve ve své sklence.
,,Co je to?“ ukázal jsem na čirou krev.
Kutrune nevěřícně vytřeštila oči, podívala se na Toma a řekla ,,Krev!“
,,To vím, ale čí?“ usmál jsem se.
,,Aha.“ Kutrune si oddechla, ,,Vepřová.“ Už nebyla taková chladná jako před chvílí.
,,Dobrá.“ naznačil jsem přípitek.
,,Už jsem si myslela, žes mu skoro nic nevysvětlil.“ vytknula Kutrune Tomovi.
Rant se na ni úkosem podíval.
,,Myslíš, že jsem magor?“
Kutrune pokrčila rameny…

Než přijela ta žena, o které Tom mluvil, Gven, uplynuly tři dny. Za tu dobu mě dokonce Tom z nudy trénoval v kung-fu. Něco tak rychlého jsem ještě nezažil. Při našem prvním setkání mě musel opravdu šetřit, protože ty rány co teď rozdával by mě okamžitě zabily. Teď jsem jeho údery vykrýval v podstatně hojnějším počtu než minule, ale to bylo asi tak všechno. Při souboji jsem se skoro nikdy nedostal k ráně, a když ano tak jen velmi krátce Ještě že staré pražské domy mají tak pevné zdi, jinak by Tom v některých zvláště zuřivých chvílích boural stěny. Ale naučil mě toho dost. A to jenom za tři dny.
Kung-fu mě kdysi učil jeden pravý čínský mistr, ale teď jsem věděl, že by proti Tomovi vydržel maximálně deset vteřin. Proti mě minutu.
Vykryl jsem další zběsilou salvu úderů a pokusil se o útok. Má ruka byla neškodně odražena Tomovou, ale to už jsem vyslal kop na hruď. I tu Tom bez problémů odrazil a okamžitě přešel do protiútoku. A zasáhl. Ladnou křivkou jsem proletěl místnost a setkal se se zdí. Ale na to už jsem si zvykl. Hned jak jsem dopadl na podlahu, už jsem se odrážel a dlouhým skokem letěl zpět na Ranta. Ještě ve skoku jsem od něj utržil další ránu, ale on taky. Poprvé. Plánoval jsem to a na rozdíl od něj jsem ránu čekal, takže jsem stál na nohou dřív než on.
,,Dobře, velmi dobře.“ chválil mě, zatímco se pomalu zvedal, ,,Děláš velké pokroky.“
,,Díky.“ usmál jsem se připraven na další boj.
Tom zavtěl hlavou, ,,Pro dnešek to stačí.“
,,Zrovna, když to začínalo být zajímavé.“ ozvalo se od dveří zklamaně ženským hlasem. Oba jsme se ohlédli. Stála tam mladá (jen povrchně) žena, vypadala jen o něco starší než Kutrune.
,,Gven!“ zvážněl Tom, ,,Co tě tak zdrželo.“
,,To hned vysvětlím. Ale nejdřív….kdo to je?“
Zase ta otázka. Kutrune s Jonášem se tlumeně zahyhňali.
,,Můj syn.“ zasmál se Tom nahlas a Gven spadla brada.
,,Co?“
Rant se pustil do vysvětlování událostí, posledních dní. Vlastně už týdne.
,,Takže na vás taky?“ podivila se upírka, když skončil, ,,Cestou sem, na mě útočilo všechno, jen ne Lovci. V Londýně skupinka motorkářů, na lodi přes La Manche dokonce francouzská armáda, v Německu nějaká ozbrojená sekta…ale žádné stříbro. O co Lovcům sakra jde?“
,,Doufal jsem, že mi to osvětlíš ty?“
,,No právě. Zítra máme sraz s Felixem.“
,,On ještě žije?“ podivil se Jonáš, ,,Myslel jsem, že už o něm Lovci zjistili.“
,,Nezjistili.“ zavrtěla Gven hlavou, ,,Pořád se mu vede pracovat pro nás.“
,,Kdo je Felix?“ zeptal jsem se.
,,Jeden z našich informátorů, z mála informátorů. Dělá, že pracuje pro Lovce, zatímco nám oznamuje, po kom právě jdou, jaké mají plány a tak dál.“
,,Nebezpečná práce.“ poznamenal jsem.
,,Víc než i myslíš.“
,,Po telefonu mi řekl,“ pokračovala Gven, ,,že Lovci teď jdou po mě a po tobě.“ ukázala na Toma, ,,Víc nám o tom řekne zítra v deset v baru ,,Černá ovce“.“…

Bar ,,Černá ovce“ nebyl ani tak bar jako naprostý pajzl. To šlo poznat už z venku. Rozbitý neonový nápis, opadlá omítka, ze zdi páchly zvratky a moč. Vylezli jsme z Jonášova džípu a vešli dovnitř. Předpokládal jsem, že to tam bude horší, ale ne takhle. Nikde ani živáčka. Naopak tam bylo plno mrtvol. Většina byla naházena u stěny. Pro jednu z nich to ale bylo málo a u barového pultu jí někdo udělal provizorní kříž. Na tom vysela-ukřižovaná. Všude smrděl kouř, krev a alkohol. Pro jistotu jsem vytáhl pistole z pouzder.
,,Do prdele.“ zamumlal Jonáš, když uviděl ukřižovanou mrtvolu, ,,Není to Felix?“
,,Jo.“
,,Kdo to mohl udělat?“ zeptal jsem se.
,,Kdo jiný než Lovci.“ zamračil se Rant, sám držel svého Deserta pevně v dlani.
Kutrune zatím ohledávala mrtvoly, jestli někdo nepřežil. Nepřežil.
Pak se ozval hukot sirén. Mnoha sirén.
,,Ti sebou hnuli.“ řekl klidně Jonáš.
Opravdu sebou hnuli. To že je zavolali Lovci mi bylo víc než jasné. I když jsem žádného ještě neviděl.
,,Neměli by jsme vypadnout?“ navrhl jsem.
,,Asi jo.“ dala mi zapravdu Kutrune. Rozběhli jsme se k autu…

U Jonášová džípu už stálo jedno policejní auto, kryli se za ním dva muži v uniformách a mířili na nás pistolemi. Další auta teprve vjížděla do ulice.
,,Ani hnout! Dejte ruce za hl…“ víc nedokončil, protože mu Kutrune bez okolků prostřelila hlavu. Druhý policista byl smrtí svého kolegy tak otřesen, že se nezmohl na nic, dokud ho Jonáš neposlal do policejního nebe. Pak se skácel na silnici.
Naskákali jsme do džípu. Jonáš nastartoval a rozjel se ven z ulice. Policejní auta za zadkem.
,,Jeď!“ zařvala Gven a rozbila zadní okno.
,,Nechej mé autíčko!“ zuřil Jonáš a šlápl na plyn. Gven začala přes rozbité zadní okno střílet po našich pronásledovatelích. Em šestnáctkou.
Džíp si to valil ulicemi, taky šestnáctkou-stošestnáctkou. A stále zrychloval, takže policejní auta se nám za chvíli ztratily z dohledu. Pak se před námi objevil policejní zátaras.
Jonáš s klením prudce zabrzdil. Nebyla to žádná sranda při stodvacítce. Džíp zasmykoval a zastavil. Vylezli jsme na ulici. Obklíčení ozbrojenými jednotkami české policie. To už jsme stříleli.
Rozběhl jsem se kryt za Jonášův džíp. Kulky z řad fízlů do něj dělaly díry a to se Jonášovi nelíbilo, takže se dělaly díry i v řadách policie. Velkou zásluhu na tom měly jeho ingrami.
Odrazem jsem skočil na střechu a při letu párkrát vystřelil ze svých CéZetek. První rány zasáhly již padající Tomovy oběti, a další nedotčené střelce kryjící se za nimi. Dopadl jsem na kapotu džípu a nedbal ne Jonášův řev, abych mu slezl z autíčka. Byl jsem sice nekrytý, ale měl jsem největší přehled. Za chvíli už byla většina policistů mrtvá a ostatní se schovávali v povzdálí. A přišel někdo jiný.
,,Lovci!“ zařval na mě Tom přes řev zbraní a stočil střelbu směrem k nim.
Ozval se jiný řev…od nás. Ohlédl jem se. Z druhé strany ulice taky přicházeli Lovci. Stříleli…do Gven. Mohl jsem jen sledovat, jak její krev a vnitřnosti obarvovali bílou omítku zdi za ní. Vzduchem něco štiplavě zavonělo. Věděl jsem, že je to stříbro okamžitě, jak jsem to ucítil. Nevím proč, ale věděl. Seskočil jsem z auta a než jsem dopadl, tak jsem vyprázdnil zásobníky pistolí. Tři z Lovců padli. Další tři hned nato díky Kutrune a její dvouhlavňové brokovnici. Udělal jsem kotrmelec a rychle vyměnil zásobníky. Střílel jsem dřív, než jsem se zvedl zpět na nohy. Okolo mě hvízdaly kulky (stříbrné) a já mohl děkovat, že jen okolo. Oni takové štěstí neměli. Musím se přiznat, že jsem od Lovců očekával větší výdrž.. Byli to jen normální maníci se zbraněmi, které nám mohly ublížit.
Tom a Jonáš bez problémů odpravovali Lovce na jedné a já s Kutune na druhé straně ulice. Za chvíli už zbyli jen skupinky policajtů, kryjící se za troskami a mrtvolami kolegů.
,,Jdeme!“ zavelel Tom a rozběhl se ulicí pryč. Všichni jsme se ještě podívali na Gveninu mrtvolu, Jonáš na svůj rozstřílený džíp a rozběhli jsme se za ním.
Proběhli jsme několika ulicemi, všude se na nás ohlíželi lidé a všudypřítomní policajti se nás marně snažili zasáhnout svými směšnými pistolkami. Nebyly by tak směšné, kdyby v nich bylo stříbro. Ale stříbro tam nebylo, takže byly směšné. Podíval jsem se na sebe. V zápalu boje jsem si ani nevšiml několika děr v břiše a jedné v noze. Ostatní taky nevypadali nejlíp.
Jonáš měl prostřelený krk, což byl asi důvod, proč se nehádal, když jsme tam nechali jeho ,,autíčko“. Kutrune měla dvě díry v hrudi a Tom měl roztříštěnou lopatku.
,,Máme štěstí, že to byli jen Lovci nejnižší kasty.“ oznamoval Tom při běhu.
Kutrune jen přikývla. Jonáš si nemohl vybírat.
,,Kasty?“ otázal jsem se a střelil po jednom z policistů, jehož kulka mi proletěla nebezpečně blízko hlavy.
,,Začátečníci v Lovu.“ vysvětloval Tom, ,,Kdyby přišla vyšší, nebo nejvyšší Kasta, vydrželi bychom asi minutu. Je jen málo upírů, kteří by se mohli postavit Nejvyšším.“
Pak se v dálce ozval zvuk, zvuk který jsem v Zálivu slyšel denně.
,,Kurva!“ oznámil jsem, ,,Letí sem vrtulník!“
,,To tu mají?“ podivila se Kutrune, zatímco v běhu nabíjela brokovnici.
Zastavili jsme na křižovatce tvaru T. Naproti nám stál kamion, zakrývající pohled na skupinku obchodů.
,,Doprava? Doleva?“ navrhoval jsem.
,,Rovně!“ převálcovala mě Kutrune a prostě vyskočila na kamion.. Tom pokrčil rameny a skočil za ní. Po něm já s Jonášem. Z střechy kamionu na střechu baráku. Co bude následovat?
Vrtulník byl už blízko.
Tohle jsem si chtěl vždycky zkusit. Přeskakovat ze střechy na střechu dvacet metrů nad zemí. Jen kdyby nás nehonila ta helikoptéra. Teda helikoptéra by zas tak nevadila, kdyby v ní neseděli policajti s samopaly. Jejich střely se odrážely od střech kolem mě a mých druhů. Sem tam mi nějaká proletěla hrudníkem. Začínal jsem si věřit, hlavně ve chvílích, kdy jsem přeskakoval patnáctimetrové mezery mezi domy. Párkrát jsem při běhu zkusil vystřelit po vrtulníku, ale bylo to jako…zrovna mě nenapadá žádné přirovnání, takže to bylo bezúčelné.
,,Něco vymyslete!“ zařval jsem, ,,Ta létající pevnost mě začíná pěkně srát!“
Na potvrzení se mi udělaly další díry v těle.
,,Tak jo.“ zachechtal se Tom a u příští mezery prostě skočil dolů. Kutrune za ním, pak já a potom Jonáš. Je to sranda padat z baráku volným pádem a pak narazit na beton. Škoda, že to trvá tak krátce. Prasklo mi několik kostí. Zvedl jsem se z chodníku a usmál na shluk lidí, kteří náš seskok sledovali, a společně s ostatními pokračoval v útěku. Někoho konečně napadla možnost se sehnáním vozidla.
Na rohu ulice stál překrásný Hummer. Perfektní! Hlavně pro Jonáše, který k němu doběhl jako první, otevřel dveře, vyhodil nadávajícího řidiče ven a nasedl na jeho místo. Na tváři se mu rozhostil uspokojivý úsměv. Měl výbornou náhradu za svůj džíp. Nasedli jsme za ním. Já s Kutrune do zadu a Tom si zase zabral selo spolujezdce. Parchant. Bývalý majitel se pokoušel dobít do rozjíždějícího auta, a když se mu to nepovedlo naštvaně švihl kšiltovkou o zem.
Tady po nás vrtulník pálit nemohl, na rozdíl od střechy tu byli civilisti. Až vypadnem z města, tak to bude horší. Vlastně problémem nám bude jen ten vrtulník, protože náš Hummer zrovna projel policejním zátarasem. Ostatní si to očividně uvědomili také.
,,Musíme do Skrýše,“ řekla Kutrune, ,,vezmem z tama ten malej raketomet, sestřelíme tu helikoptéru, vypadneme z města a ta-dá.“
,,Ztěží.“ zavrtěl hlavou Tom, ,,Skrýš je na druhé straně města.“
Smůla.
,,Tak jak se jí zbavíme?“ zajímal jsem se.
,,Dobrá otázka.“ potvrdila mi Kutrune, ,,Co řekneš teď Anštajne?“
,,Sestřelíme ji jinak.“ navrhl Tom.
,,Jak?“
,,Zastřelíme pilota.“
,,Že mě to nenapadlo,“ hádala se Kutrune, ,,aha, přední sklo toho vrtulníku je neprůstřelné.“
,,Tak nic.“ pokrčil Tom rameny.
Minuli jsem obchod s armádními pomůckami. Poznal jsem ho podle zbraně ve vitríně-zachovalého Panzerfausta z druhé světové. To, že by byl dobrým řešením pro naši krizi jsem si uvědomil pozdě. Příliš pozdě.
Projeli jsme dalším zátarasem.
,,Tak něco kurva vymysli!“ řvala Kutrune, ,,Za chvíli jsme z města venku!“
Jonáš jí zaklepal na rameno, něco se pokusil říct a podal jí dva granáty. Pokrčil rameny.
,,Vidíš,“ podívala se naštvaně Toma, ,,všechno za tebe musí odedřít mlčenlivý Jonáš.“
Jonáš i Tom se uraženě zamračili. Kutrune se vítězoslavně zasmála vyklonila z okýnka a vrhla je po našem létajícím pronásledovateli. Letěl dost blízko a Kutrune byla velmi, velmi přesná. Má léta praxe. Pak zazněly tlumené výbuchy a já poprvé od Zálivu sledoval padající vrtulník. Nikdy jsem ale žádný neviděl padat ve velkoměstě. Kromě kouřové stopy udělal i pěknou díru do jednoho obchoďáku. Konečně jsme mohli opustit město. Tak jsme si pospíšili.
Tom bůhvíproč pustil rádio.
..ále pokračuje hon na skupinu brutálních vrahů, kteří mají na svědomí již mnoho mrtvých. Kromě sedmadvaceti policistů a dvanácti nevinných civilistů v baru ,,Černá ovce“, usmrtili i průvodčího Franka Tumbaura ve vlaku směr Vídeň-Brno, šest mladých mužů v brněnské České zbrojovce a způsobili několik dopravních nehod na dálnici D1 a zabíjeli i při nich.
+znělka rádia Praha+ Právě jsme dostali informace, že zmiňovaní zločinci sestřelili policejní helikoptéru a prorazili několik policejních zátaras! Podle těchto informací prchají ve vojenském vozidle značky Hummer směrem Praha-západ, takže rádio Praha vám bude zavázáno, jestliže nás o jeho cestě budete informovat na čísle +telefonní číslo ze znělkou rádia v pozadí+ děkujeme…
,,Takže Lovci z nás udělali národní zločince.“ okomentoval situaci Tom.
…od pana Jaroslava Horáka jsme se dozvěděli, že na sledované zločince již připravila
Česká armáda tankové barikády na západě Prahy. Jak to vypadá, bude tu dnes pěkně horko..
,,A doprdele!“ ulevil jsem si, ,,Co teď?“
,,Budeme se muset přes ně dostat.“ řekl klidně Tom.
,,Přes tankové barikády?“
,,Nemůžou střílet z děl, aby neohrozili civilisty. Chtějí ty tanky použít jen jako neprorazitelný
zátaras.“ oznamovat dál, ,,Ale to hluboce podcenili Jonášovy řidičské schopnosti.“
Jonáš se hrdě usmál.
,,Dobře, ale jak se dostanem ze státu?“
,,No…hlavně rychle.“
Taky odpověď. Tušil jsem, že se žádné smysluplné odpovědi nedočkám.
Objevily se první tanky…

…a vedle nás vybuchla silnice. Hummer se lehce naklonil na dvě kola a zase zpět.
,,Neříkal´s náhodou, že nebudou střílet!“ zuřila Kutrune. Auto se řítilo k tankům a okolo něj
poletoval beton. Jeden kus prolétl předním oknem, kolem mé hlavy a zadním oknem zase
ven. Všude zněly exploze a všeobecný chaos.
,,Nechte mi moje auto!“ chroptěl Jonáš, krk už měl docela v pořádku. Tanky před námi
vytvořily pojízdnou stěnu od pravé, k levé stěně ulice. Naprosto neprůjezdná barikáda.
A okolo vybuchovala silnice.
Jonáš prudce zatočil volantem a Hummer udělal skvělou otočku v zad. Před námi se objevila
kolona policejních aut. Taky neprůjezdná.
,,Co teď?“ pokusil jsem se říct klidně. Nepovedlo se, hlas se mi neovladatelně třásl.
Hummer zavrčel, když Jonáš prudce šlápl na plyn, a vjel do jednoho z domů. Vitrínou samoobsluhy. Auto proráželo police s potravinami a valilo se ke zdi naproti. zbytky předního skla potřísnila směs jogurtů a ledu z chladničky. Jonáš pustil stěrače. Oba už se dávno urvaly. Pak jsme poletěli druhou skleněnou vitrínou do další ulice. Tam tanky nebyly. Hummer zasmykoval a vrhl se cestou pryč z města. Kolem nás se mihla cedule s nápisem ,,Plzeň …“ ,zbytek jsem nestihl dočíst, a když zmizely poslední domy velkoměsta, podíval jsem se zadním okýnkem na tanky marně se snažící dostat se za námi. Vedle nás vybuchla silnice.
,,Dělej! Musíme se dostat z dostřelu!“ běsnil Tom.
,,Nejdřív vrtulníky, potom tanky, co bude teď?“ kroutila hlavou Kutrune.
Docela by mě zajímalo, co na náš únik říká rádio Praha. Přehrávač byl na kusy.
Okolo nás projelo několik osobních aut. Jsem zvědavý, jak se jim bude líbit ten kráter v cestě…

,,Kam teď?“ zeptal se Jonáš, když už jsme měli Prahu daleko za sebou.
,,Asi do Německa, řekl bych.“ řekl Tom, ,,V Berlíně se na pár týdnů schováme do Skrýše a pak se přesunem někam jinam.“
,,A co hranice, ty budou pěkně hlídané.“ zeptal jsem se., ,,Nebo ne?“
,,Jo budou, ale proč to brát přes přechody? Projdeme se.“
,,Já tu své auto nenechám.“ chroptěl Jonáš.
,,Nech toho, stejně si pozděj seženeš nové!“
,,No jo.“ zavrčel řidič, ,,Vždyť si dělám srandu.“
Upravil jsem si notně roztrhanou košili a vyndal zbytky vláken z nesrostlých ran.
,,V pohodě?“ podívala se na mě Kutrune starostlivě. Sama byla pěkně od krve. Nejen od vlastní.
,,Jo.“
Kolem nás ubíhala překrásná krajina a nikdo nás kupodivu nesledoval. Idylka. Tak to pokračovalo až k hranicím…

Konec první části…