Příběh o té, jež je dnes zapomenuta a byla zavržen

Kapitola 1. Za dnů světla, kdy byl Morgoth zatlačen do stínu, se stal tento příběh. Není to ani víc, ani míň, než čistá pravda. Před dávnými léty padla na nesmrtelný lid elfů veliká zkáza. Slavné, bílé město Gondolin padlo pod náporem Melkorovy zloby. To spanilé město plné pokladů a vědění nedokázalo odolat dračím drápům a nekalému ohni balrogů. Město bylo vypáleno do základů a všichni obyvatelé byli zabiti. Jen hrstce statečných se podařilo prchnout tajným východem pod příkrovem noci. Dlouho putovali Pustinou až nakonec nalezli útočiště v Beleriandu. Od toho dne, kdy Morgoth nechal padnout ukryté město Gondolin do stínu zapomnění, nebylo již vědění elfů na takové úrovni. Tím se začala odvíjet sudba nesmrtelného lidu a jejich odchod do Západních zemí. Ale to vše se stalo již dávno, moc dávno aby si ti, kdo tyto řádky čtou na vše pamatovali. Musím se však ještě vrátit k oněm hrůzným časům, kdy padl Gondolin. Jak už jsem řekla, ti jenž došli do Beleriandu se zde zemdlení žalem a únavou usadili. Přežilo jen jedenadvacet obyvatel ze Skrytého království. Sedmnáct mužů a čtyři ženy. O jedné z oněch žen Vám budu vyprávět. Vypadala vznešeně, ostatně jako každý elf. Své kaštanové vlasy měla úhledně spletené v copech a stažené do uzlu. Musely být velice dluhé, protože jí uzel padal až k ramenům. Ale více než fyzická krása z ní do všech stran vyzařovalo světlo. Ta, jež měla srdce čisté jako právě padlý sníh však teprve tehdy vstoupila na cestu životem, jež jí byla dána. Sníh se však dá velmi lehce zbarvit krví skrápěnou z mnohých ran. S prolitou krví přichází stín a v patách mu jde smrt. Kapitola 2. Dnešní den, je šedý a chmurný. Spíše než slunečný den připomíná sen, sen ze kterého se nelze probudit. Tíží svědomí a v mysli vyvstávají stíny více, než za prosluněných dnů. Ta, jež je dnes zapomenuta a zavržena světlem i stínem, stojí u Velkého vodopádu. Stojí docela na kraji a hledí do bouřící vody pod sebou. V její tváři vidím jen beznaděj a chmur. Co spanilý elf dělá zde – nad propastí? Proč stojí docela u kraje, to se jí z té výšky netočí hlava? Až teď si všímám jak je krásná. Má sice potrhané šaty přesto je převelice spanilá. Má dlouhou šíji a dokonalé boky. Vlasy, jenž byly kdysi spleteny v copech jsou zacuchány větrem a slepené prachem zdejších cest. Musela ujít dlouhou cestu – vždyť nejbližsí sídlo elfů je vzdáleno tři dny jízdy. Jsem od ní jen pár kroků, teprve teď mi dochází co na ní bylo tak zvláštní. Kdysi jsem žil nějakou dobu mezi elfy v Šedých Přístevech. Z každého vyzařovalo bílé světlo, avšak tento elf je jakoby bez života. Nemá kolem sebe bílou záři, spíše jen takový mlžný opar. Kapitola 3. Vše začalo již velmi dávno, vlastně tehdy, když pěli Valar hudbu Ainur, která stvořila vše hmotné i nehmotné v Ardě. Jeden z nejmocnějších se však vzepřel a začal protiřečit Ilúvatarovi. Přetvořil čisté spanilé světlo v chladnou temnotu. Pán stínů – ukrutný Morgoth – nejsilnější z Valar shlížel s opovržením na všechny tvory v Ardě. Od doby, kdy byla jeho moc oslabena, vládne ze svého černého trůnu z podzemí. Sám –i když obklopen nestvůrnými sluhy, které má ochočené jako zvěř. Pouhou myšlenkou rozhoduje o jejich bídném životě či ukrutné smrti. Sedí celé věky na svém stolci z kalené černé oceli, avšak vedle sebe má druhý stolec, který je prázdný. Je zahalen ve svém plášti, který je tak dlouhý, že není vidět kde končí. Jeho tělo nelze spatřit, celého ho halí nekonečný plášť. Jediné, co je vidět, jsou ostruhy, které září ledově modrým světlem. Do obličeje Temného pána se dokáží podívat jen tvorové ze všech nejzkaženějších. Jediný výraz, který z jeho pohledu lze vyčíst je čisté opovržení vším a všemi. Dlouho, předouho seděl Melkor na trůně temnoty sám. Přesto měl místo po svém boku, proč ale? I nejtemnější tvor potřebuje druha, aby jeden druhého podporovali a spolu spřádali nekalé úmysly, kterými rozšiřují temnotu do dalších srdcí. Nesčetné věky pátral po správném srdci, které by dokázal vyzdvihnout na úroveň své zkaženosti. Lidská srdce jsou však příliš prchlivá, nejspíš proto našel onu bytost mezi vznešenými elfy. Kapitola 4. Byla právě doba sklizně. Byliny, jež používali elfi na lektvary, měly toho večera největší sílu. Všichni prchlí z Gondolinu se za svitu hvězd vydali hledat rozličné lístky a květy. V lesích Beleriandu bylo vždy bezpečno. Neozbrojeni, jen s košíky a malými dýkami pro snadnější sběr, zašli hluboko do lesů. Každý sám, protože jen v úplné samotě je duše i srdce volné jako pták. I ona zašla hluboko do temých lesů, kde jedině rostl Athelas. Mysl měla čím dál těžší, čím hlouběji zacházela do hvozdu. Přibližovala se ke sluji Temného pána. Ten, již znechucen hledáním správného srdce, znuděně seděl na svém chladném trunu. Náhle mu v mysli vyvstala odporná myšlenka. Půjde se proletět na svých dracích a vyděsí přitom ubohé, nicotné lidské plémě. Jak řekl, tak také činil. Vydal se směrem k Beleriandským lesům. Jeho ledové srdce plné stínů se však radovalo z této prostoduché zkázy. Znechucen odporem bránících se lidí obrátil své netvory k domovu. Přelétajíc nad jedním hvozdem v Beleriandu, práskal bičem a hnal obrovské draky čím dál tím rychleji. Ve své zlobě plašil tvory v lesích. Všichni před ním prchli šílení hrůzou. Jen jediný obyvatel v Ardě před ním té noci neutekl. Ona, elfka, proti němu slabá a nicotná, stála vzpřímeně s pyšným drzým pohledem ve tváři. Kapitola 5. V životě se Morgoth nesetkal s tvorem, který by mu bez bázně pohlédl do očí. Ona - jedna z Prvorozených to dokázala. V tu chvíli poznal, že přávě toto srdce je to pravé, které už celé věky hledá. Duše, která se dá zlomit ke zlu, duše ve které někde v podvědomí spí stín. Strašlivá a krásná, jako samo bouře. Přesně taková, jakou chtěl. Našel svou Temnou paní, kterou posadí na stolec po své pravici. Ve své nevědomosti nepoznala, před kým stojí. Nikdo za celé trvání času nezobrazil hrozivého Morgotha. Měl černé dlouhé vlasy a velmi hluboké, stinné oči, které ji na místě okouzlily. Přistoupil k ní jistým krokem, bylo ticho. Jediný zvuk v celém okolí vydávaly jeho ostruhy, které zvonily jako tříštící se ledové kry. Ty oči, jeho oči tak temné, plné strašlivé síly a přesto tak krásné. Bez jakékoliv bázně na něj promluvila. „Kdo jsi pane?“ On však svou pýchu nedokázal zkrotit, poodešel pár kroků zpět avšak nežli nasedl na svého draka, otočil se k ní a znovu si dlouze pohlédli do očí. Při tomto pohledu cítila chlad, který se jí začal šířit po celém těle. Studená ba přímo ledová, jako by bez života a přece náhle tak silná. Ta moc, kde se v ní bere? Ač je z Nesmrtelného lidu, nikdy takovou sílu nezažila. Měla pocit, že do ní pramení síla ze samého středu země. Je to blažený pocit mít sílu, která pochází z něčeho neznámého, snad ze samé podstaty bytí. Kde se však v ní vzala? V tu chvíli se již onen neznámý vznášel vysoko nad její hlavou. Pozoroval ji, jak stojí mezi stromy. Světlo Prvorozených v ní počalo utichat. Její oči začali upadat do stínu. Ano, nalezl svou strašlivou královnu, avšak nežli jí posadí po svém boku, bude muset projít zkouškou oddanosti. S uspokojenou myslí práskl bičem nad hlavami svých oblud. Neměl ani pomyšlení na štvaní zvěře či děšení lidské chamradi. Hlavou mu táhly myšlenky, jak co nejdříve získat svou paní. Zůstala stát sama mezi stromy. Chlad, který cítila už odcházel a s ním i úžasná energie, kterou v sobě cítila. Po chvíli sebrala svou dýku a vydala se k domovu. Koš s Athelasem nechala tam, kde jej upustila. Sama ani nevěděla, jak nalezla cestu do vesnice. Celou cestu šla jako ve snách. Mlžný opar, který ji provázel, ji pořád připomínal ten strašlivý chlad a přitom nádherně opojný pocit, který s sebou přináší moc, avšak moc je vtíravá jako nemoc a za nemocí jde v jejím stínu smrt se svou sestrou temnotou. Kapitola 6. Osada, ve které žili elfové od svého příchodu do Beleriadu, byla vždy plná světla. Té noci na ni však padl neviditelný stín. Obyvatelé, jindy plni hovoru, dnes mlčeli. Nikdo nevěděl co, nebo kdo probudil stín na jejich srdcích. Celý život jsou elfi plni lásky a čiré radosti, avšak dnes jsou jejich mysli pokryty podivnou studenou šedí. Hádky a příkrá slova se po chvíli ozývaly mezi Prvorozenými, jako jed vstříknutý hadem do krve. Jedině ona byla v úplné tichosti. Bloudila ve svých vzpomínkách. Jejího nepřítomného pohledu si všiml každý. Zatemnělé mysli elfů počaly nenávistně shlížet na její zasnění. Jasné oči Prvorozených zašly a z jejich úst vycházela slova hodna mluvy skřetů. Po probdělé noci plné svárů vstalo slunce. Teplé sluneční paprsky zaplašily chnury a čerstvě padlá rosa smyla poslední vzkazky nevraživé noci. Dalších pár dní se horečně debatovalo, proč onen záhadný stín prolétal nad hvozdem. I ti nejnepozornější si všimli jejího mlčení. Bloudila stále ve vzpomínkách na onen večer. Jeho oči temné, hluboké a přece tak nádherné. Kdyby ho tak ještě mohla vidět. Stačilo by jenom jednou jedinkrát. Celý týden bloudila po osadě a s nikým nepromluvila jediné slovo. Když byla tázána nebo oslovena, prošla kolem s nepřítomným pohledem. Řeči se začaly šířit stejně rychle, jako když voda teče v řekách při jarním tání. Vyčítavé pohledy jí provázely snad i ve spánku. Nemohla snést pohledy svých rodných – úplně jí probodávaly, musí utéct a urovnat si své myšlenky. Vstala z lůžka, oblékala si plášť a přetáhla kápi přes hlavu. Na stole ležela její dýka, která svítila jasně modrou ocelí. Celou tu dobu si myslela, že ji stratila. Spěšně vyrazila z domu. Vydala se k hvozdu, kde se poprve setkala s Melkorem. Nevěděla kde přesně se setkali, ale její srdce jí táhlo do samého středu Beleriandských lesů. Udýchaná doběhla k místům, kde se poprve setkali. Skoro jí vyrazilo dech, když uzřela mužskou postavu mezi stromy. Srdce se jí rozbušilo. Je to opravdu onen neznámý? Přitáhla si plášť blíže k tělu, protože jí postupně zaplavil ledový chlad. Onen známý chlad, který cítila tehdy v noci. Trochu znejistěla, ale dodala si odvahy a šla k němu. Zcela příma si pohlédli do očí. „Má paní, čekal jsem tu na Vás každého večera, čekal bych i dalších tisíc let avšak vy jste na mne nezapomněla a vrátila jste se.“ Jeho věta ji ujistila, že vzpomínky na onu noc nebyly jen skřípění větru v korunách stromů. „Nabízím ti místo po svém boku a k tomu sladkou moc, která pramení ze samé podstaty světa. Mám však jednu podmínku!“ Jen jediné vlastnosti si dokázal Melkor vážit a tou byla zrada. „Pokud dokážeš zradit svůj lid a tím pádem i odporné světlo, otevře se ti brána k cestě na trůn Stínů.“ Ukrutnost Temného pána neznala hranic. Zkouška oddanosti zpočívala v tom, že musela donést krev své krve. Zabít jednoho z Ilúvatarových dětí, jednoho ze svých bratrů. Ve svém očarování či snad opojení z vidiny trůnu vyndala dýku z prošívané pochvy a pozvedla ji. „Přísahám tedy na toto ostří, že tvoji podmínku splním.“ Celou tu dobu si vzájemně hleděli do očí. „Jdi tedy má paní a dokaž mi svou oddanost!“ S těmito slovy se otočil a zmizel ve tmě mezi stromy. Kapitola 7. Hodnou chvíli jí trvalo, než došla zpět do osady. Noc již zmírala a jitřní slunce se právě vydávalo na svou pouť. Jasné paprsky postupně probouzely obyvatele osady. Jeden z Prchlých se šel napít k pramenu nad chýšemi. Ponořil dlaně do vody a omyl si obličej ledovou. Polykajíc doušky svěží vody viděl, jak vychází z hvozdu jedna z žen. Blížila se k němu pomalým krokem a celou cestu hleděla do země. Muž jí již z dálky vítala a přál ji krásné ráno – neodpověděla. Zahalena ve své kápi došla až k prameni. Sklonil se pro vodu a nabral plné dlaně, aby jí dal napít. Než však vstal vytáhla dýku a napřáhla se. Bodne ho? Ano chce to, pak bude se svým Tajemným. Jediná věc stačila a prolila by krev své krve. Zradila by vše, čemu kdy věřila a za co kdy bojovala. Pohlédl jí do očí, v koutku oka uzřel, že drží v ruce nůž. Nemohl uvěřit co to chce udělat. Dlouze jí hleděl do očí. V jeho očích se leskly slzy. Slzy smutku a hlubokého zklamání. Pouhá jedna slza změnila vše. Cítila, jak se v jejím srdci střetává světlo s temnotou. Palí to a zároveň strašlivě studí. Je ticho a přece jí v hlavě burácí příboj tříštící se o skaliska. Kapitola 8. Její ruka se pomalu otevřela. Dýka dopadla do trávy. Ta jež chtěla prolít krev své krve začala strnule ustupovat. Nevěděla co má dělat. Nedokázala to, nedokázala zabít jednoho ze svých bratrů a ani nedokázala splnit úkol od Melkora. Kam teď půjde? Nemůže se vrátit do osady, vždyť zradila svůj lid. Zkoušku, kterou ji uložil Melkor také nedokázala splnit. Nemá kam jít. Již nikam nepatří. Zradila světlo a zároveň nepřipoutala svou duši k temnotě. Běžela přes nesčetné hvozdy a paseky, její srdce krvácelo jako raněné zvíře a její duše byla mučena výčitkami a trpkými vzpomínkami na Tajemného. Běžela celé dva dny a tři noci až doběhla k Velkému vodopádu. S otupělými smyly doklopýtala na vyvýšenou skálu nad burácejícími vodami. Kapitola 9. Jsem již na cestě pět týdnů. Cestuji od západních břehů Eriadoru. Mé jméno není důležité, jelikož nejsem ani Prvorozený ani jeden z Númeromejských knížat. Jsem osamělý poutník, jenž putuje na Dálný východ. Uplynuly již tři dny, co jsem minul poslední obydlí. Vstal jsem časně zrána a pokračoval jsem dále ve své cestě. Brzy musím projet kolem Velkého vodopádu. U něj se má cesta stáčí více na jih. Před polednem jsem konečně dorazil k vodopádu. Jeho pěnící se vody burácely jako kdyby v dálce zučila obrovská bouře. Celý den se slunce schovává pod příkrovem mraků a těžké mlhy padly na celý Eriador. Dnešní sychravý den je plný smutku a stínů. Pomalým krokem se blížím ke skalám na vrcholu vodopádu. Již z dálky jsem viděl ženskou postavu, jak obtížně klopýtala vzhůru. Naše cesty se střetly snad na tom nejnepravděpodobnějším místě v celé Ardě. Má vznešený avšak velice potrhaný šat. Stojí docela na okraji skály. Proud vzduchu vířící z hlubiny jí odvál slepené prameny vlasů z obličeje. Tato nesmrtelná žena má ve tváři vepsaný jen jediný výraz a to je čistá beznaděj. Chmury zastřely její mysl a vepsaly se jí do tváře v podobě zašedlých očí. Jasné oči Prvorozených u ní potemněly. Rozum mi říkal, abych pokračoval dál ve své cestě a nechal Valar dál splétat nitky životních zkoušek, avšak mé srdce – srdce obyčejného smrtelného člověka to nedokázalo. Sesedl jsem z koně a vyšplhal na skálu, na které stála. V té chvíli jsem ji mohl ve svém srdci nazvat pouze Beznadějí. Nejspíš mě neslyšela, když jsem přicházel. Stojím teď necelé dva sáhy od ní. Tichým hlasem jí pozdravím - neotočila se ani neodpověděla. Možná že mluvím příliš potichu a ona mě neslyší přes burácející vody pod námi. Přiblížil jsem se tedy ještě víc. Chtěl jsem se jí jen letmo dotknout tak, aby se nevylekala. Kapitola 10. Je to již dávno, velmi dávno. Jen jediné osobě řekl onen poutník, co se následně stalo. Celé věky jsem tento příběh držela uzamknut ve svém srdci. Je velmi těžké znovu jej vyprávět. Má mysl je unavena pod tíhou věků a srdce stále nemá sílu říci příběh, aniž by slzy nezalily mé oči. Ta jež je dnes zapomenuta je navždy zavržena světlem i stínem . Stála na vyčnívající skále ned Velkým vodopádem. Hned za ní stanul onen poutník, jenž mi tento příběh se slzami v očích vyprávěl. Když po ni vstáhl ruku, aby se jí letmo dotkl, velcí Valar dokončili příběh jejího života. Ruce měla odevzdaně rozpažené a v její tváři již nebyl chmur. Své spanilé bílé tělo navždy odevzdala bouřícím vodám Velkého vodopádu. Její duše byla náhle volná jako pták, bylo jí dovoleno opustit kruhy bytí a vydat se na pouť k zářícím hvězdám. Ačkoli poutník nevěděl o probuzené temnotě v jejím srdci, do smrti pro ni truchlil. Vždyť žádný tvor v Ardě i mimo ni by neměl trpět, ať zaslouženě či zcela bez viny.