ANEB JAK PO SMRTI VEJÍT VE SPOLEČENSTVÍ VOLŮ

Když Jude vypátral svoje ponožky, byla to pro mne událost. Jak se říká, oddechl jsem si. Už i Vojcek Tomaník tvrdil: ,,Petře, tobě tady něco smrdí.“ A navíc dodal: ,,Jsi nechutný.“ Má pravdu. Nikdy jsem se necítil líp a oduševněleji. Zastihl mě právě v době, kdy jsem toužil jít příkladem celému lidstvu. Byl jsem natolik obětavý, že jsem se dokonce Vény zeptal: ,,Zdenku, nepučil bys mi svoji holku?“ ,,Kterou máš na mysli?“ otázal se mě stroze. Ale jako by to bylo včera. Seděli jsme u Třech opic a já se dotkl jeho teplého stehna. Má tak měkce přihřátý hlas, až se mi samou odevzdanou radostí vzdouvá poklopec. ,,No není ten číšník úžasný?“ šťouchám nesměle až omezeně do Zdenka, který mi ale jen řekne: ,,Petře, nechceš raději tu holku?“ ,,Já bych určitě bral tu holku,“ špitl dojatě Jude z toho, že o něj nikdo neprojevuje žádné známky zájmu. Přivoněl ke svému skvostu. Jeho asi nejoblíbenější fusekle za poslední dva roky. Měl tam taky mega díru, o které tvrdil, že to je mega svět. ,,O jedné bych věděla,“ řekla Míša a rozplácla při té příležitosti dlaní vosu o stůl. Dlaň zanedlouho poté začala nebezpečně natékat. Ale Míša se tvářila bezstarostně. Razila z ní bodrost a neutuchající smutek, jenž jako by byl kamuflován nikdy nekončícími projevy smíchu. To bylo pořád samé: ,,Hihi. Ále, vyser se na to. Ty ťulo, nebudeme tu přece věčně. A podobně.“ Zahleděl jsem se do jejích medových očí a vyndal z náprsní kapsičky menší nejapnou otázku. Měla barvu duhy, ale jako by byla posraná. Nepůsobila právě na mne nejlepším dojmem. A myslím, že ani na celý svět. Nebo alespoň přinejmenším zbytek stolu. Přesto mě to ale nutkalo, a tak jsem ji dal ten papírek jen přečíst, zatímco jsem se ji zeptal na něco docela jiného: ,,A ty bys skutečně věděla o ještě nějaké takové špinavé a ztvrdlé ponožce, jako je ta Judeho s mega dírou a vlastním soukromým mega světem? Soukromý mega svět není totiž to samé co soukromé mini letadlo.“ Opravdu mě to zajímalo. Číšník od Třech opic se o mě láskyplně až vtíravě otíral a chtěl mě neustále líbat. Véna do něj píchal škodolibě špendlík s velkou žlutou hlavičkou. A Pytel si prohlížel svůj nový mobil s barevným displejem, nedbaje naprosto zbytku světa, natožpak mega světa! Ono, ale řekněme si černobílou pravdu, že svět stejně nestojí ani za ten trapně vzhlížející sofistikovaný výkal. Jak by asi řekl Vojcek Tomaník: ,,Lidský exkrement byl na počátku, bude i na konci!“ Vojta je totiž skatolog. Tvrdil, že to je významné a důležité zaměstnání a jen pranepatrná úchylka. Byl jsem snad jediný, krom rodičů, kdo mu to nejen schvaloval, ale i vřele doporučoval. Určitě je to lepší, než být zedník. Ač je pravdou, že člověk na tom zrovna nevydělá. Často jsem ho proto pobízel k tomu, aby podlehl veřejné produkci za menší bakšiš, než aby se s tím věčně zavíral ve svém pokoji. Ale byl to nenapravitelný homeopat. Prostě marný případ utkvělé stydlivosti. Takže zatímco Míša zrudla a blaseovaným kuňkáním se snažila přejít tu pitomou otázku napsanou na papírku. Jsem já spustil: ,,Lucka Pavlíková...“ Jako by ze mě prýštili perly. Co slovo, to zneuznaný skvost. Skoro jsem se až styděl za svoji neúchvatnou výřečnost tak, že i já, smysluplný borec, jsem si přál kuňkat stejně jako Míša. Ale když jsem se o to pokusil, stále mi z toho vycházela notoricky nevzhledná zjedovaná ropucha. Zatímco Míša spíš připomínala úplně jinou žábu. Ale i přesto jsem to dokončil. Myslím jako tu větu: ,,...by se mi líbila.“ Ale už se blížila půlnoc. Číšník se začal svlékat. A hladina alkoholu počala nebezpečně stoupat. Už nám sahala skoro až po kotníky. A to jsme seděli na vyvýšeném stupínku! Ale stejně, a to se musím přiznat, mě nejvíc zaujaly ty jeho natvrdlé bradavky. Byl tak nádherně snědý. A ten jeho pyj! Něco takového se jen tak nevidí. Myslím, že i nahluchlý fráter Hugo by byl extrémně potěšen. Ale to už jsme na moji žádost rozpustili hospodu a já požádal nějaké dobrovolné nosiče z povolání, aby mě odnesli domů. Nechtělo se mi totiž spát samotnému. A popravdě, potřeboval jsem cítit lidské teplo. Třeba právě to Lucčino. 19. května 2004 Chlív out