Modlitba pro bohyni Loth

Sehnula se nad vodní hladinou. Svůj odraz neviděla, ale na to si už dávno, dávno zvykla. Zašustila tráva. Otočila se, ale byl to pouze vraník, stojící opodál. Smočila si ruce. Po hladině se nerozběhla ani jedna vlnka, ale za to se voda zbarvila něčím jiným… Omyla si obličej od prachu a špíny. Smočila rty a pár doušků polkla. Hnusila se sama sobě. Ale musela to udělat. Neměla na výběr. Nebo přeci jen ano? Vyhoupla se na neosedlaný hřbet a stiskla lýtka. Zvíře se okamžitě rozešlo. Netrvalo dlouho a přešlo do cvalu. Rozervané cáry šatů vlály volně kolem jejího vyhublého těla. Náhle vraník klopýtl. Obloukem mu přelétla přes krk a padla na zem, hlavou přímo na skalnatý povrch pláně. Ucítila ostrou bolest, která však zanedlouho odezněla…
Když se rozednilo, šla se projít do lesa, i když takovéto procházky přímo nenáviděla. Na zemi bylo jako koberec rozprostřeno zlaté listí. Nebýt jeho, nikdo by se nic nedozvěděl. Nikdo…
Vítr v dáli tiše šuměl a rozhoupával zelené koruny stromů. Modlila se k Loth, když tu ji vytrhnul jasný hlas:
,,Sestro, sestřičko! Pojďme se spolu projít a nasbírat čerstvé plody!“
Její hlas v ní vzbuzoval odpor a nechuť. Přímo cítila, jak se jí obrací žaludek. Ano. Dnes. Dnes to vykoná, ať se stane cokoli.

Otevřela oči. Chvíli trvalo, než si vzpomněla, co se stalo. Zůstala dál ležet. Vstát nemohla. Hleděla na noční nebe, bez hvězd a měsíce. Pousmála se. Při té vzpomínce, že Saidhi zabila, se jí udělalo lépe…
Pomalu procházely lesem. Mladičká elfka stále švitořila svým zvonivým hláskem, jenž zněl jako skřivánčí zpěv. Znechucovalo ji to ještě více. Už teď by nejraději vytáhla malý nůž schovaný v pouzdře za opaskem…
Lem šatů šustivě klouzal po zemi. Kroky obou dívek byly jinak neslyšné. Náhle se jedna z nich zastavila. Byla to Zeya.
,,Stůj.“Řekla a zadívala se svýma bledýma očima na sestru.
,,Ale… Musíme ještě kousek, to jsi tak unavená?“
Zeptala se Saidhi.
,,Ano, musím ještě kousek, sestřičko… Ale půjdu sama. Ty zde zůstaneš… Už napořád!“
,,Zeyo! …Ty?!“ stačila se ještě otázat. Vzduchem se mihlo ledové ostří. Ona, s očima stále upřenýma na svoji nevlastní sestru pomalu klesla. Zlatý koberec se zbarvil čerstvou krví.
,,Proč?“ Zeptala se ještě, hlas měla zkreslený, znělo to spíše jako zasténání.
,,Promiň, sestřičko, ale musela jsem. Byla to vůle Loth…“
Pousmála se sama pro sebe. V uších jí hučelo, ale jinak už necítila nic. Proužek krve jí stékal ze rtů. Sledovala nebe, jak bledne a ztrácí svou temnost…
Slunce se vyhouplo nad obzor a ozářilo krajinu. I malou pláň, na kterou přicválal jezdec. Dlouhé tmavé vlasy mu splývaly přes ramena, na sobě měl skvostný oděv, pleť dostala na slunci bronzový nádech. Dotkl se chladnoucích dlaní. Bylo ticho. Jen mohutný vraník stojící opodál zvedl hlavu a zafrkal.