Balada o víle

"

Na břehu spánku, v posteli ležím,
o nic se nestarám, svého si hledím.
Tu přilétla za mnou víla krásná,
potěšit kouzlem smutného blázna.

Sotva loket velká, jemný hlásek,
oči má hluboké a rudý vlásek.
Tělíčko pružné, hezké,
výjimečné tvary ženské.

I oslovila mne víla nádherná
a šeptala mi slůvka důvěrná.
Že láskou ke smrtelníku vzplanula,
vzlykavá vyznání se z ní hrnula.

Já nemohl věřit štěstí tomu,
že zavítala víla do mého domu.
K hrudi lásku svou jsem přivinul,
v polibku nádherném s ní splynul.

Potom jsme čin lásky vykonali,
celou noc se spolu milovali.
S bohyní spojeno, mé ubohé tělo,
úctou a bázní, celé se chvělo.

Chvěla se rozkoší má krásná dáma,
jako nemělo by být už rána.
A potom, až šeptala mi lásky slova,
já vedle ní zamilovával se víc a znova.

A modlil se ať nikdy nekončí ta noc,
lásky plný až k bolesti tak moc,
že srdce celé bych rozdat mohl
a každému na světě tím pomohl.

Tak silná ve mně láska byla,
večer, kdy byla se mnou víla.
Věříc v lásku nekonečně věčnou,
loučil jsem se za svítání se svou slečnou.

Však jak přijdou dny bolestné, jsem netušil,
když líbal jsem nejkrásnější z víl.
Jak kruté být víly dokážou,
jak city své všechny vymažou.

I mě má víla srdce zlomila,
když druhého dne pravila,
že byla se mnou z dlouhé chvíle,
a že baví ji ubozí lidé.

Prý už má muže svých tužeb a snů,
já jsem jen zábava za hádavých dnů.
Znamená to pro mě konec všech nadějí,
z bolestné lásky skočím do řeky raději.

A tak vidno, že pohádky je smutný konec,
umřu svou rukou a zazvoní zvonec.
Pozor dejte obyčejní lidé,
neodevzdejte se svůdné víle.