O hrdinství, slávě a…(krvi)

Cesta je vždycky stejná. Ať jsi chlápek v brnění, co si říká hrdina nebo lupič s nožem, krčící se za keřem. Mág s velkou berlou nebo skřetí zlodějíček s dlouhými prsty. Amazonka s lukem nebo hospodská holka s dýkou. Ten kdo seká mečem i ten, kdo mu onen meč nese (když s ním tamten zrovna neseká). Cesta je vždycky, vždycky stejná. To je samé odříkání, neustálé nepohodlí a ten hmyz, ten hmyz!
Ona neblahá možnost, že bych se mohl na pouť za hrdinstvím a velkými činy hodných velkých mužů, vydat také já, mně nikdy netanula na rozum. (A myslím, že nikomu z mé vesnice také ne.) Neutěšuje mě ani skutečnost, že na konci všeho strádání, putování, mordování a zbožného přání nebýt sám zamordován, mě třeba bude čekat lůno spanilé panny.
- - - - - -
Ruka v rukavici z dobré kůže odhrnula tlusté stonky vysokých rostlinek. Žena v brnění s ohonem rudých vlasů, vykukujících z pod přilby, po mně střelila rozmrzelým pohledem.
,,Víťo, kde se zase ulejváš? Hejbni zadkem!“ křikla.
,,Už klušu!“ málem jsem se svalil do rozbahněné půdy, jak jsem zakopl o nahnilý klas. Byli jsme, já a má paní, v kukuřičném poli.
,,Ještě jeden lotr a celá tlupa Vojty Hrdlořeza je pod drnem. Ani mě nepochválíš?“ rytířka plavným pohybem otřela meč o zelené kukuřičné listy.
,,Dobjjá pjjáce,“ prsty jsem se pokoušel odstranit z úst dotěrná zrníčka. Uvízla mi mezi zuby, když jsem žvýkal přezrálý klásek.
,,Chm,“ má paní si spokojeně prohlédla ostří. Bylo úplně čisté. Nikoho by nenapadlo, že s ním před chvilkou zajela mezi vnitřnosti lapky, který na nás číhal zákeřně v poli. Teď však ležel ve zválené kukuřici, břicho otevřené, oči vytřeštěné. Smrděl a kolem nedočkavě kroužily lesklé zelené masařky.
Vyndal jsem ruku z úst a zahodil nedojedený klas.
,,Jdeme!“ má paní se konečně přestala zaobírat vlastní zbraní.
- - - - - -
Kdybych měl svou paní popsat, řekl bych, že je to docela hezká ženská trochu hrubšího ražení. Zlí jazykové by si neodpustili rýpnout, že tahle násilí holdující amazonka asi potřebuje chlapa (ale ne mě). Říká si Barbara Cony (ačkoliv já dobře vím, že její pravé jméno je Lilien) jenom proto, že s podobným jménem se kdysi nějaký silák proslavil. Doufám, že vy nejste ten silák. (Nerad bych někoho urazil.) Pokud vám ukradnutí jména připadá nenápadité a nevkusné, tak to nejste sami. Trmácíme se od města k městu, od vesnice k vesnici. Má paní si totiž umanula, že získá věhlas a slávu tím, že zabíjí nebezpečné tvory a lidi, kteří už někoho zabili.
A teď zase něco o mně: Není žádným tajemstvím, že od začátku života jsem měl smůlu. Už s prvním mým nádechem bylo jasné, že svět mě nebude hýčkat. Nenarodil jsem se v teplu paláce, nýbrž na seně stodoly, nikoliv svedené princezně, ale obyčejné panské služebné. Co se mnou bylo dál, nestojí za vyprávění až do okamžiku, kdy propukla mnou tolik proklínaná válka s trolly. Jako tvor s dobře vyvinutým pudem sebezáchovy a upřímnou láskou k životu se všemi končetinami, jsem si na místo trollské vojny vybral lehčí službu. (Nebo alespoň tehdy jsem si to myslel.) Namísto dvou let válčení jsem měl pomoci Barbaře Cony vymítit kraj od darebáků. To jsem ještě nevěděl, že se moje služba bude skládat z nošení Barbařiných zbraní (ta ženština jich má celý pytel) a poslouchání jejích chvástavých řečí.
Za dobu, v níž jsem vám stihl vylíčit své chmury, jsme došli do malé zapadlé vesnice. Byla úplně stejně šeredná jako ty, v kterých jsme už měli tu čest pobýt.
,,Dáme si v hospodě do nosu, co říkáš, Víťo?“ nadhodila Barbara povzneseně. Přirozeně jsem nic proti tomu neměl.
Vesnická krčma nebyla příliš velká. Celkově to tam vypadalo a smrdělo jako ve všech ostatních hospodách, které jsme předtím navštívili.
,,Chci tuplák piva, flákotu vepřového masa a bochník chleba, jo a džbánek ještě tady tomu,“ Barbara, dnes učiněná výřečnost, na mě ukázala prstem. Hospodský horlivě přikyvoval. Zřejmě už o nás někde slyšel.
,,Juj, to byla ale štreka, to se mi pěkně sedí,“ natáhl jsem si pod stolem křivé hnáty jak to nejvíc šlo, jen abych nekopl do ladných končetin mé paní.
,,Aspoň něco shodíš,“ utrousila kousavě.
Spolknul jsem neslušné slovo. Je pravda, že nejsem žádný vychrtlík, ale nemusí se mi to pořád připomínat. Barbara si mého ukřivděného výrazu vůbec nevšímala a žíznivě vyprázdnila na jediný doušek polovinu svého tupláku.
Tak jsme seděli, jedli a popíjeli. Barbara, poté co zvládla rovných pět tupláků, se někam vytratila. Podotýkám, že působila naprosto střízlivě. (Ona by jistě řekla, kdybych ji na to upozornil, že umí pít, kdyžto já, ač se mě na to nikdo neptá, tomu říkám ostuda.) Využil jsem chvilku samoty a začal se čile otáčel po mladinké dceři hostinského, s copy zlatými jako klasy pšenice.
Jak jsem řekl, cílem a smyslem života mé paní bylo statečností činit zázraky, dobývat pevnosti a města. U mě to bylo podobné, až na to, že jsem se jako člověk o mnoho skromnější, spokojoval s pouhým dobýváním srdcí a lůn krásných žen. Kdybych ale svůj úspěch v této oblasti měl porovnat s úspěchem mé paní, myslím, že ona by z toho vyšla lépe.
Paže jsem měl silné, svůj úsměv jsem pokládal za neodolatelný a z hlavy mi bujně trčely kudrny černých vlasů, jež prý řada dívek pokládá za přitažlivé. (To bych si je ale musel občas umýt, jak jednou kousavě v tomto směru Barbara poznamenala.)
Sličnou dceru hostinského jsem podezříval, že potají v tatíkově sklípku upíjí vínko. Když se má paní stále nevracela a dívka mi mírně podroušená stiskla ruku, zdálo se, že tento večer mi štěstí holý zadek neukáže. Dopíjel jsem zbytek Barbařina piva a hostinského dcera s copy jako klasy pšenice ve mně viděla prince. To bych to ale nebyl já, kdyby mi slibně začínající noc něco nepřekazilo. Má paní Barbara Cony se vrátila zvenku.
,,Víťo, nech všechno ležet, padáme odsud,“ oznámila mi stroze.
Ať už narážela na cokoliv, byl jsem pěkně rozčarovaný. A takhle je to vždycky. Nikde v klidu pěkně neposedíme, protože její čuch vycítí lotra a tedy možnost proslavit se rychleji než sup mršinu. Pak se divte, že ona slaví úspěchy, zatímco já ne. Lítostivě jsem dceru hostinského poplácal víte po čem a s nejkyselejším možným výrazem jsem následoval Barbaru z příjemného tepla krčmy do studené noci.
,,Víťo, vzpomínáš si na Rodriga Prašivého psa?“ sykla, jakmile jsme osaměli. Němě jsem přikývl. Jak bych si nepamatoval Rodriga Zlatého lva, když o něm v jednom kuse mluví. Tento skvělý muž je popravdě jakýmsi jejím protějškem, to jest také hrdinou, co zabíjí trolly, páře draky a drtí vrahům lebky. Jenomže jak každý ví, dva kohouti na jednom smetišti dobrotu dělat nebudou. (Promiňte mi ta vesnické přirovnání, ale i přes četné Barbařiny snahy se ve mně venkovský buran nezapře.) Zkráceně: Má paní Rodriga Zlatého lva nesnášela stejně, jak on nemohl cítit ji.
,,Ten prašivec,“ pokračovala Barbara dál, kladouc velký důraz na sykavky, ,,se zdržuje někde v kraji, v mém kraji.“ (Barbara každý kraj, jímž jsme zrovna procházeli, pokládala za svůj.) ,,Vraždí, loupí a vůbec se z něj stal ještě větší lotr než doposud.“ Náhle stočila hovor jinam: ,,Pamatuješ si toho podmračeného muže v jezdeckém obleku? Seděl v koutě, daleko od ohně.“
Bohové, kolik chlápků tam mělo jezdecký šat! Tamtoho jsem si ale náhodou pamatoval, protože ta slečna, co s ním popíjela, je měla jako melouny. (No dobře, jako melouny ne, ale fakt je měla velký.)
,,Byl to starostův člověk.“ Barbara ztišila hlas: ,,Tenhle kraj nás potřebuje. Když jsi lovil tu žábu, mluvila jsem se starostou. Slíbil mi zlato, pokud ho Rodriga zbavím.“
Přiškrceně jsem zamumlal nejasnou odpověď. Tak takhle to bylo. Má paní plánuje štvanici. To si budeme muset sehnat koně, protože ty naše jsme snědli, když jsme uvízli v Hladovém hvozdu. Snad si Barbara vzpomene i na svého služebníka...
- - - - - -
Klusal jsem za svou paní jako cvičený válečný běžec a cítil se jako ten nejnešťastnější člověk, jakého tato prašivá zem nesla.
,,Aspoň zhubneš!“ pokřikovala na mě Barbara vesele ze sedla. Nemělo smysl jí vysvětlovat, že běh mé břicho sotva zaznamená a doskoky na tvrdou zem zase nesvědčí mé páteři. Naštěstí jsme příliš nechvátali. Barbara šla na jisto. Starosta jí prozradil, kde zlotřilého Rodriga najde. Odkud ten to však věděl, se má paní neptala.
Lháříkův háj, ono místo, se k nám pomalu blížil. Lépe řečeno Barbara se k němu na svém oři pomalu blížila. Mně, utíkajícímu a úpějícímu, jako by se štíhlé kmínky břízek spíše vzdalovaly.
,,U harpyje, ten zloduch tam opravdu je!“ Barbara ukázala na obláček dýmu, neklamně vypovídající o lidské přítomnosti. V nose mě zašimrala vůně pečené zvěřiny. Než jsem stihl cokoliv učinit, Barbara popohnala koně a zmizela mi v spleti lesních houštin.
Na paseku jsem se připlížil zrovna v okamžiku, když stála v kruhu několika mužů, nejspíše Rodrigovy družiny. Samotný Rodrigo seděl rozkročen na pařezu a ohlodával srnčí kýtu. Spolknul jsem sliny a víceméně ze zvyku jsem postřehl, že mezi Rotrigovými muži je jedna žena. Taková malá bledule v bílém hávu. V šeru lesa, podivně osvětlená plameny z ohniště, vypadala jako duch.
,,Čemu já a má družina vděčíme za tak skvělou návštěvu, Bárbí?“ zeptal se Rodrigo posměšně, pohazujíce lví kšticí.
Barbara nesnášela, když ji někdo oslovil tak, jak právě Rodrigo učinil. Jako správná rytířka se však opanovala. ,,Přišla jsem si z tvojí lebky udělat pohár, Prašivý pse,“ vyštěkla. Nejdrzejší z Rodrigovy družiny musel couvnout, aby mu mečem neudělala v břiše otvor navíc.
,,Jaká to náhoda, zrovna tu na tebe čekám,“ Rodrigo se tvářil docela pobaveně. Má paní ale nikdy nebyla na nějaké velké řečnění. Než jsem si stačil uvědomit, že mi někdo tiskne nůž na krk, viděl jsem z ní jen rudou hřívu, jak si přes těla Rodrigových družiníků klestí cestu k jejich pánu. Za běžných okolností bych se zkušeně vytratil, nebo hrál mrtvého (tohle je jedna z mála věcí, k nimž mám opravdu vlohy), ale situace se vyvinula hůře, než bych čekal. Neznámý protivník mi stále tiskl nůž k hrdlu a čepel nebezpečně studila.
,,Nech ho, Huku,“ pravil měkký ženský hlas blízko mě. Čepel jako zázrakem zmizela. Než jsem se namáhal otočit, důkladně jsem si krk promnul.
,,Nezdá se být nebezpečný.“
Z houští se vynořila bledule, jíž jsem předtím viděl dřepět u ohniště. Její slova mi ale ani trochu nezalichotila. Huk, jeden z Rodrigových družiníků, jen pokrčil rameny a běžel se připojit k pronásledování mé paní. Tak se jí třeba ještě pomstím. Nezdá se být nebezpečný, pche…
,,Co jsi zač a co tu vůbec pohledáváš?“ zeptala se mě více nedůvěřivě než vylekaně.
Váhal jsem s odpovědí, dokud jsme na palouku neosaměli. ,,Jmenuji se Vítězslav. Doprovázím Barbaru Cony na cestách,“ výmluvně jsem ukázal na vzdalující se rudou čmouhu, ,,a dělám jí společníka,“ dopověděl jsem chlubně.
,,Ach,“ řekla ona, ,,já jsem Lýdie, léčitelka. Na Rodriga jsem narazila čirou náhodou. Cestuji s ním a jeho doprovodem, jelikož se v cizích zemích sama trochu bojím.“ Nezdálo se, že z ní vytáhnu víc. Mastičkářka se zjevně chtěla vrátit k ohni. Přesto jsem to zkusil.
,,Počkej. Říkalas, že si léčitelka. To by ses na mě mohla podívat. Mám hrozné bolení,“ zalhal jsem.
,,Vážně?“ pochybovačně nakrčila tenounlinké čárečky obočí.
Nenechal jsem se tím odradit. ,,Tady,“ sáhl jsem si na hruď.
,,Dobře, poslechnu si tě,“ počkala, až si rozepnu vestu a košili. Potom mi přiložila k prsům drobné ouško, k čemuž mi vtiskla na chlupatou hruď několik vroucných polibků. (Kecám, za chvíli se narovnala, nakrčila nos a skálopevně prohlásila, že si vymýšlím.)
Otráveně jsem si sednul do trávy. Poblíž se v poklidu popásala Barbařina klisna. Bledule se vytasila s jakýmisi bylinkami a jala se jimi usilovně probírat. Mě samého neuznala za hodna pohledu a několik mých pokusů o navázání hovoru odbyla zamyšleným ,hm‘.
Barbara se přihnala až na večír. Zalomcovala mnou (zrovna se mi podařilo usnout) a křikla: ,,Padáme!“
- - - - - -
,,Co se stalo? Kde je Rodrigo?“ hulákal jsem, zatímco Barbara přede mnou popoháněla klisnu.
,,Zlosyn starosta nás zradil. Rodriga postavil před stejnou nabídku jako mě. Ten hlupák přijal a starosta si myslel, že tak se zbaví aspoň jednoho hrdiny, ne-li obou a bude si moci nerušeně dál vést špinavé obchody. Bojovali jsem až do soumraku…“ Barbara se zasnila.
,,A jak to dopadlo?“ zeptal jsem se hloupě.
,,Nijak,“ tvář mé paní dostala náhle rozmrzelý výraz. ,,Bili jsem se, dokud se oba naše meče nezlomily a my nepadli únavou polomrtví do trávy.“
,,A pak?“ Snažil jsem se představit si ten výjev.
Pokrčila rameny. ,,Vzpamatovala jsem se jako první, kopla jsem ho do slabin a utekla.“
,,A jeho družina?“
Na Barbařině tváři se po dlouhé době objevil spokojený výraz: ,,Ty jsem dostala!“
,,Jsi dobrá,“ pokýval jsem smířeně hlavou. Bylo mi jasné, že teď je na řadě ten chytrák starosta. Což znamená, že naše cesta za hrdinstvím zdaleka nekončí. Mlčky jsem pozoroval Barbařino nadšení a nejméně po sté si položil klíčovou otázku, proč jsem raději nešel sekat přemnoživší se trolly.
Noc jsme strávili pod širým nebem beze strachu, že by nás chudák Rodrigo, nebyvše schopen pro tentokrát nasednout na koně, pronásledoval. Následujícího rána jsme se od místních doslechli, že starosta z kraje ujel. Po celý den se nic zajímavého (to jest žádná šarvátka ani bitka) nestalo, kromě toho že mě za ospalého odpoledne na louce u rybníka na hlavu porazila má paní ve vrhcábech. (Nemohl jsem se zbavit nutkavého pocitu, že švindlovala.) Barbara mi v žertu navrhla, ať ji jako vítězku políbím a já zcela vážně odmítl. Nakonec mě ta striga donutila v blízkém rybníku se vykoupat. Zatímco jsem ze sebe stydlivě smýval zaschlou špínu všedních dní, častovala mě výkřiky jako ,,Víťo neboj! To zvládneš! Do toho!“ a ,,Čistota ještě nikoho nezabila!“ Vnutila mi svoje mateřídouškové mýdlo a heřmánkový šampón, takže jsem vylezl už ne smradlavý, ale navoněný jako městská slečinka. Všechno mě svědilo. Cítil jsem se hrozně.
Když bylo jasné, že do večera nenarazíme na žádné město ani vesnici, rozhodla se Barbara v nedalekém lese utábořit. (Byl to takový ponurý hvozd plný starých stromů s ani živáčkem uvnitř, takže jsem měl pěkně staženej zadek, sotva jsme tam vlezli.)
Nanosil jsem si suché jehličí a usadil se do něj. Barbara rázovala kolem ohniště a otáčela se jako na obrtlíku. Ze zvyku prohledávala okolí a pátrala mezi stromy po číhající hladové zvěři nebo najatých vrazích. Když jsem začínal podřimovat, škubnul jí na tváři náhle sval.
,,Víťo, počkej tu na mě. Myslím, že jsem narazila na stopu toho zloděje, co po něm pasem tejden. Poslední z Vojtovy tlupy.“ Oči se jí během řeči zaleskly jako divoké šelmě. Věděl jsem, že teď ji nikdo ani nic nezadrží. A tak jsem osaměl.
Neohroženě jsem přidal do ohně trochu chrastí. Z rance jsem vydoloval zbytky Rodrigovy kýty. S chutí jsem se do nich zakousnul. Na myšlenky, že ráno se třeba probudím s otevřeným hrdlem, bylo času dost.
Nikým nerušen jsem spokojeně pomlaskával, když tu se ve tmě za mnou něco pohnulo. Okamžitě jsem byl na nohou. Ze stínu lesa se však vyřítila jen bledule z včerejšího dne. Na chvíli mě napadla šílená myšlenka, že nás sledovala až sem, jen aby se vydala na milost a nemilost mému živočišnému šarmu. (Ten výraz použila jednou Barbara, já sám bych něco takového jakživ nevymyslel.)
,,Ach, to jsi ty,“ léčitelka se vyčerpaně opřela o nejbližší kmen.
,,É, zrovna se chystám naplnit si žaludek. Mohu ti nabídnout?“ okousanou kýtu jsem rychle mrsknul v tmu lesa, abych zkušeným hmatem z rance vylovil Barbařino pečené kuřátko.
,,Děkuji,“ Lýdie váhavě položila své oblé pozadí na mé jehličí. Teprve teď jsem si všimnul, že je celá pomlácená. Šlahouny divokých ostružin jí zbrázdily jindy příjemnou tvář rudými škrábanci.
,,Co se ti stalo?“ starostlivě jsem ji vzal za odřenou paži.
,,To ten hňup Rodrigo,“ léčitelka se zamračila, ,,nechtěl si nechat vysvětlit, že s jeho… hm… zraněním nic nesvedu. Ani kdyby snědl všechny moje bylinky, nemohl by do večera sednout na koně a pomstít se Barbaře Cony. Ale on si to nechtěl nechat vysvětlit…“
,,Proto tě ten čubčí syn ztloukl? Kdybych já ho…!“ planul jsem upřímným hněvem. Po boku krásné leč slabé ženy jsem se cítil neuvěřitelně silný. V tu chvíli jsem ze sebe vychrlil všechna možná zvěrstva, jaká může jeden člověk druhému člověku udělat.
,,Ach, přestaň. To je strašné. Tak to nebylo,“ léčitelka se zakabonila, ,,jenom mě vyhnal, ať si putuji nebezpečným krajem sama. Nu a já… spadla do strže.“ Ze studu nad vlastní nešikovností sklopila oči. Vypadala v tu chvíli prostě báječně.
,,Stejně je to čubčí syn,“ usoudil jsem. ,,Můžeš putovat s námi, až se Barbara Cony vrátí.“ Abych ji svou náklonnost dokázal, sevřel jsem ji v náručí.
,,Ach, Vítězslav. To jméno svému nositeli slibuje vítězství. Proč jsem si tě nevšimla dřív?“ hlesla, ruce mi vpletla do tmavých kučer a plně se oddala mým hladovým rtům.
Oheň vesele plápolal, strašidelný hvozd už nebyl tak strašidelný, má paní byla na hony pryč a noc se zdála dlouhá… Na malý okamžik jsem si začínal myslet, že tentokrát čapnu štěstí za pačesy dřív, než na mě vystrčí víte co. Ona slastná chvíle trvala jen krátce, než mi u uší zahučel známý hlas: ,,Dostala jsem toho bastarda, noc je ještě mladá. Padáme odsud!“ Barbara zvesela mrštila lapkovou smradlavou hlavou co nejhloub do lesa.
A tak jsme se vydali za pochybným hrdinstvím a pomyslnou slávou všichni tři. Barbara si vzala do hlavy, že porazí místního draka, o němž jí řekl mrtvý lapka, poslední z tlupy Vojty Hrdlořeza, ale to už je jiný příběh…